Někdy bych ten skafandr rád rozříz

16. července 2014 v 22:52 |  Občasník
28. TÝDEN
________________________________________________________________________________________________________________

7.7. R. přitáhnul z popelnice igelitku knih. Zkouším náhodný los. Mám občas ráda tyhle nahodilé náhody. Intuice? Nevím. Každopádně funguje to. Dnes možná víc než jindy. Myšlenky posledních týdnů se promítnou do názvu knihy. Fascinující. Jaké nehledané věci se zjevují. Jakousi podivnou přitažlivou silou. Kniha Svoboda vůle a mravnost. Pro nevzdělaného jedince trochu těžká ke čtení. Ale určená pro mě. I kdybych z ní vytáhla jen jedinou myšlenku. Čtení musí počkat. Teď mám v programu Van Gogha. Deník v dopisech. Ne, že by mě nějak zvlášť zajímal Van Gogh. Uchvacují mě myšlenky a pocity neobyčejných lidí. Chtěla bych si číst na lavičce. Dokud nezačne slejvák. A pak se dívat z okna. Jak blesky trhají oblohu. Ale povinnosti. Na které jindy nebude čas. Pořád balancuju mezi krásou neplánovaného a odporem k nutnému.

________________________________________________________________________________________________________________

8.7. Přepadá mě tíseň. Když se dívám na svět přísně realistickýma očima. Tak třeba oxid siřičitý v potravinách. A jiné zdravé zlepšováky. Jatka, nehumánní zacházení s živými tvory. Samé nekvalitní výrobky, co se rozpadají po záruce. Kosmetika plná chemie, testovaná na zvířatech. Přeplněné nemocnice. Farmaceutický byznys. Využívaní zaměstnanci. Nezaměstnanost. Pracovní doby od rána do večera. Zamořené ovzduší. Hypotéky, životy na dluh. Arogantní jedinci s divnými prioritami. Tomu se říká pokrok? Ne. Tomu se říká tragédie. Na film Blízko od sebe se stojí fronta. Jakou před Okem neznám. Zabírám poslední volné lehátko. Mám ráda tragikomedie. I když není moc čemu se smát. Vztahy jsou složité. A bolí. Lidé by se neměli snažit tolik si zasahovat do životů. A pak jako z básně J. Topola -Po ulici nejde vůbec nikdo, jenom já.... Konve se po stovkách lijou z nebe. Každý hledá skrýš. A já to chci žít. Jen mám strach o věci. Bez batohu bych se toulala... Jsem turch. Až je mi hloupé, posadit se v metru. Parta turistů mi mává. A čekající z lístkové fronty za mnou přichází. Zajímá se o můj názor na film. A já dokážu říct jen -Líbil, zajímavej. To jsem redaktorka filmový rubriky? Měla bych se stydět. V autobuse už si sedám. Kde se vzal ten chlápek, co po mně pokukoval před kinem? Najednou sedí vedle mě. Prý by mi půjčil deštník, ale byla jsem rychlá. Bydlí ve stejné čtvrti. A zdá se, že tuším, kam konverzace směřuje. -Chodíte často do kina? Na co se zrovna chystáte? Co Pěna dní, nejdete? Mluvím jak zběsilá, kličkuju. Nedat mu příležitost, pozvat mě na rande. Poslední zastávku štrachá v aktovce. Věřila bych, že mě jednou budou balit chlápci s aktovkou? -Můžu vám dát svoji vizitku? A já taktní, jak je mým zvykem. -Můžete. Ale nejspíš se vám stejně neozvu. Doprovázené salvou smíchu. Prostě je to absurdní. Stačí dobrá nalada, déšť a Irsai Oliver a jsem královnou mhd. Aby mi to nestouplo do hlavy.
________________________________________________________________________________________________________________

9.7. Tak jsem se přecejen ujmula článku. Na téma tolerance. Názorový článek mi už dlouho nikdo nestrhal. A zase mě to psaní děsí. Jako bych prostě nebyla schopná. Napsat delší a SOUVISLÝ text. Někde ve mně je spoustu rozházených vět. Souvislý text... nadbludičkovský úkon. A počasí mi nepřeje. Abych mohla psát venku. A doma se prostě nejde soustředit. Tak jen pár vět ve vlaku. Večer kompletujeme dárek pro budoucí novomanžele. Je prima být kreativní. Činnost, která je vzhledem k mé nepraktičnosti zaručeně lepší ve dvou.

________________________________________________________________________________________________________________

10.7. Prší. Jentak lehounce a svěže. Skoro pro potěchu. Chlapi s deštníkem mi připadají legračně roztomilí. Dojímají mě. Jsem teď pořád nějaká rozněžnělá. Plná něhy. Citlivá. Poslední dobou se cítím jemně, křehce a žensky. Dokonce mám na svatbu bílý kytičkový náušnice do uší. A klasické lodičky na podpatku. Zkouším v nich chodit v práci. Br, rozvyklaná a šnečí chůze. A to klapání!! Upozorňovat na sebe tímhle způsobem ve mně vyvolává rozpaky. Boty musí dolů. Radši pádem a zlomeninou obzvláštním až obřad. Druhý díl Nymfomanky. Po každém shlédnutí filmu nemám co říct. Jen zas náhle ten pocit. Že je nejvyšší čas utéct. Měla bych unést nevěstu. Nebo s ní alespoň strávit svatební noc v koupelně.
________________________________________________________________________________________________________________

11.7. Už jen pro přáníčko. Kabelku jsem vzdala. Když tu náhle. Obvyklé pravidlo. Kabelka! A ještě ke všemu za stovku. A pěkná taška přes rameno (kterou vůbec nepotřebuju) taky za sto. Mám radost. Že mám splněno. A že se někdy věci dějí prostě samy. Hned jak na ně rezignuju. Slejvák. Ve kterým se nedaří dojít k nástupišti suchá. Představa psaní článku při cestě do rodného města byla víc iluzí než čímkoliv jiným. Nechat si u babi známé švadleny zúžit sukni v pase. Nemám tu paní ráda. Ranařka, co je se vším hned hotová. A chová se bezohledně k zipům. Do pizzerie. Kde R. klopí víno jak o život. A ségra mi vypráví, jak jí její nový kluk zahýbá bez kondomu se svou bývalou. Jako bych byla příliš chápavá pro citové omyly druhých. Žádné pouťování. Protože pořád lije. Nenechám se vytáhnout ani na pivo a kulečník. Jsem zodpovědná svědkyně. Co se dívá s prarodiči na písničky na německém programu. Jímá mě z toho hrůza. Ale zbožňuju nadšení, které sálá z dědovo obličeje. Když mi o tom může vyprávět.

________________________________________________________________________________________________________________

12.7. Vstávám po půl sedmé. Babi už mi klínuje do hlavy. Ale je to fajn. Mám ráda vnučkovskou roli. Tu dcerovou ne. Když mám po půl roce na telefonu matku. Stojí mě tolik energie snažit se působit normálně. Nesnáším to. A co teprv až s ní budu za čtrnáct dní sedět celý den u stolu! Je mi z toho zle. Předvádím se v šatech. Nakrucuju se před zrcadlem. Které je tak správně zamazané. Že vidím jen obrysy. A tak se nemůžu vynadívat. A dojímám se čtením vzorů pro text svatebního oznámení. Jedno mě obzvláště bere. Ale cítím za povinnost složit vlastní přání. Babička nutí bratrancovo novou holku, aby se nám přišla představit. Celkem trapná situace. Psát ve vlaku taky nejde. Důchodkyně se baví moc záviděníhodně. A nahlas. V Plzni. Změnili název zastávky. A nikde není automat na lístky. A pak už konečně u A. Ostatní přicházejí příliš brzy. Na to, abych se stačila vzpamatovat. A tak míchám panáky s trochou vína. Lehké uvolnění přichází vzápětí. Budoucí novomanželé se oblékají. A já směle vybízím ostatní. A nalévám jim. Ten stav, kdy se člověk cítí střízlivě, ale nervozita opadá. Na radnici. A obřad prý není nahlášen. To jsou teda fóry. Horká chvilka. Ale ani na chvíli nezapochybuju. Osudové ano proběhne rychle a bez váhání. Focení v parku. A nevěsta se nechce nechat unést. Jídlo, popíjení, čtení přáníček, svatební veselí. Pořád se cítím střízlivá. Ale asi úplně nejsem. Protože mám chuť líbat nevěstu a lézt na kovovou sochu před hospodou. Furt aby se člověk krotil. A ještě ke všemu bránil únavě. Oči už si musím přidržovat. A u novomanželat na gauči už napůl spím. Ve tři hurá do hajan.
________________________________________________________________________________________________________________

13.7. Šátek přes oči. Aby si moje tělo myslelo, že je ještě noc. Pořád mi padá. Jsem vzhůru. Ale vstanu až v 11. A za čtvrt hodiny musíme být na zastávce. To je panečku honička. Jsem tak šťastná, že mě nebolí hlava! V autobuse do Prahy s námi jede parta mlaďounkých holek. Jedna má fretku. Fretku! Jsem z toho úplně hotová. Přestávám registrovat cokoliv jiného. Nabízí mi, ať si jí pohladím. A já jí chci na klín. Takovou dobu. Je úžasná. Jsem naměkko. I když mě kousla do malíčku. A holka je milá a sympatická. Je ráda, že potkává někoho, komu se to zvířátko líbí. Prý všem smrdí. Mně taky. Ale fretka by o mně mohla říct totéž. Jen škoda, že mi holka vyká. Jdeme na metro. Z tašky mi koukají silonky a spousta dalších krámů. Jsem rozcuchaná. Táhnou ze mě alkoholické výpary. A smrdím fretkou. Ideální stav na to, jít se do restaurace najíst. Hodinka a půl klimbání. A makat a makat a makat na článku. Proč se nedokážu vyjádřit tak, jak bych chtěla?
________________________________________________________________________________________________________________

Tak jako kolo bez povozu
tak jako pochod bez rozkazu
jedinou větou vše opustit
a celým životem se rozpustit

Zůstat stát nebo odejít
začít naslouchat sám se pokusit
zůstat sám nebo s někým být
na okraji slova něco pochopit

 

2 lidé ohodnotili tento článek.

Komentáře

1 stuprum stuprum | Web | 16. července 2014 v 23:26 | Reagovat

Takových ranařek, které mají přístup k zipům, najdeš nepočítaně. :)

2 Čerf Čerf | E-mail | Web | 17. července 2014 v 6:37 | Reagovat

Na citové omyly ostatních se taky dívám s pochopením. Ale vyžaduju, aby se ostatní stejně dívali na ty moje :-).

3 Sugr Sugr | Web | 17. července 2014 v 12:41 | Reagovat

Proč se nedokážeš vyjádřit tak jak bys chtěla?
Štěstí, že se nevyjadřuješ jak ostatní deníčkářky, velké štěstí! :-)
Ty se vyjadřuješ svými takřka jednoslovními větami tak úžasně, že já v každé tvé větičce nacházím větu takřka "rozvitou"! Závidím tvému umu v tomto stylu psát - tohle není Deníček, tohle je tak nezvykle podán život - že žasnu! Moc se mi to líbí!
Žádné unylé, nezajímavé a silně nudící denní popisování "ničeho", ale tohle je prostě "tvůj styl!" :-) Tleskám!!

4 Krvavý koleno Krvavý koleno | Web | 17. července 2014 v 22:15 | Reagovat

Van Gogh. Zajímavej výběr. Proč jsi šáhla zrovna po jeho deníku?
Taky čtu ráda deníky. Naposledy jsem četla Stendhalův. Ale Van Goghův bych si asi nevybrala dobrovolně. Nj, předsudky z hodin výtvarné výchovy. Historka o uříznutym uchu a příkaz namalovat slunečnice ve váze...

Nedovedu si představit, že bych se ozvala někomu, kdo by mi při balení dal svojí vizitku. Asi jsem úzkoprsej fašounek, ale připadá mi to moc kravaťácký :)

Ty chlapi s deštníkama... Bludičko, myslíš si, že muži jsou křehcí?
(jako šlehačkové labutě... -Jan Burian)

5 sarush ef sarush ef | Web | 18. července 2014 v 12:37 | Reagovat

Líbí se mi tvé úvahy i úryvky z Van Goghových dopisů.

6 bev bev | Web | 18. července 2014 v 16:24 | Reagovat

Podle mě se vyjadřuješ naprosto skvěle. Když jsem si četla označené pasáže z knihy, napadlo mě, že přesně rozumím, čím tě zaujala, i tvé články jsou plné sdělení, odpovědí a otázek i vnitřních rozhovorů. :)
A zdá se mi, že životem také procházím jako nevědoucí, ale co bych měla odvést konkrétně já, na to jsem zatím nepřišla.:D
Přeji krásné pohodové dny, milá Bludičko.:)

7 Beatricia Beatricia | Web | 18. července 2014 v 18:58 | Reagovat

To je výborná úvaha, řekla bych slogan, že věci se dějí prostě samy. To je fakt. Někdy se za něčím pachtíme bezvýsledně. A jindy ty věci, nebo události, přijdou za námi. Proto nechejme věci plynout. Ony vědí, kdy přijde jejich čas.☼☼☼

8 Doma Doma | Web | 18. července 2014 v 19:18 | Reagovat

Není možné :D pořád ti naskakuje ten vir? :D zkusím to projet antivirem jestli to půjde :D

Já vždycky chtěla fretku, ale pravda, smrdí :/ Tak alespoň si mohla pochovat :D

9 Beatricia Beatricia | Web | 18. července 2014 v 21:59 | Reagovat

P.S. Moc ti děkuji za krásné komentáře a za přání. Velice jsi mě potěšila.♥

10 Vendy Vendy | Web | 20. července 2014 v 15:48 | Reagovat

Fascinující supermix, pořád úžasné! Předsvatební chaos mě bavil, náušničky snad budeš nosit i dál, stejně jako lodičky. Mně osobně se klapání lodiček líbí, nevím proč. Štrapáce se sukní? Doufám, že zazipováno v pořádku, ač ranařka, snad je dobrá ve své práci.
Připomnělas mi dva dobré seriály, Doctor Who s připomenutím Vincenta, a Fringe s vyjmenováním svinstva, které se dává do jídla a vlastně všude. To sem i vybavila scéna, kdy doktor Bishop (vědec), propuštěný po 17 letech z blázince, se octne v marketu a studuje složení potravin a začne křičet - oni nás chtějí otrávit!
A ten zbytek je jak nastávající výjev z 1984. Jediný rozdíl je, že máme ještě nějaké možnosti a nejsme všichni v šedých uniformách. Plastikové jídlo z plastiku už tak trochu známe. A brutální zprávy a přiblblá reality show a pidihvězdičky z neznámých lidí, to už taky známe...
Fretka je nádherné zvířátko.

11 bludickka bludickka | 24. července 2014 v 8:14 | Reagovat

[3]: Nevím, možná mě děsí rozsah toho textu, který musím napsat. Ten systém, kterým jsem svázaná, to že vše musí navazovat a plynout podle určitých pravidel. Když píšu na blog, cítím se svobodně a netíží mě to. Možná časově, ale jinak mě to těší, protože si prostě jdu podle svého a kromě pravidelnosti, ke které jsem se sama sobě zavázala, mě nic nesvazuje... možná v tom je ten rozdíl oproti psaní do časopisu. Jinak jsem velice ráda, že se ti u mě líbí a doufám, že mě budeš číst do konce věků :D

[4]: Občas tak úplně náhodou na něco narazím, ani nevím jak. Napíšu si knížku do mobilního seznamu a když jdu do knihovny, mrknu se jestli ji na té pobočce mají. A když ano, nahodile ji otevřu a buď mě zaujme a vezmu si jí, anebo ne. Takže Stendhala připisuju na seznam, díky za tip :) Vizitku? Mně to zkrátka přišlo komický a bylo to znát :D Chudák, kdovíjak si to vysvětlil. No, ale nikdy neříkej nikdy. Třeba kdyby přišel Brad Pitt (nebo nějakej hezčí.. :D ) s vizitkou, tak bych mu jí možná rvala z ruky :D :D Asi bych chtěla, aby byli křehcí. Mám ráda křehké věci, jako by byli výjimečnější. Ale moc takových chlapů asi nebude... ale s deštníkem? To je prostě legrační :)

[6]: Nečetla jsi moje časopisecké texty. Jejich úroveň je o poznání nižší než ta blogová. Když nepíšu o sobě, tak to nejsem já :D :D  Já ti řeknu, co je tvoje poslání - Vydat knihu svých povídek! Nebo napsat celý román!

[8]: A měla bys na oblečení pachovou památku ještě pár dní :D Není ten vir třeba způsobenej odkazama, co tam máš? :) Na žádným jiným blogu se mi to ještě nestalo.

[10]: Někdy si vážně myslím, že nás chtějí otrávit. A taky nám vymýt mozky a zničit nás prací, aby sme nedokázali přemýšlet.

12 Vendy Vendy | Web | 26. července 2014 v 9:30 | Reagovat

[11]: k bodu 10 - taky mám občas ten pocit. Udusit člověka prací a bídou. Víš, lidi držení na hranici chudoby a s představou, že přijdou o práci, se dají lehko ovládat. Je to rafinovanější metoda minulého režimu, kdy lidi zastrašovali zákazy. Dnes nezakazují nic, jen tě tak převálcují, že sotva dejcháš.
I když, zajímavé, moje maminka třeba pocházela z chudé rodiny a určitě to neměli lehké, ale přesto asi nebyli tak udusaní. Za prvé měli naději, že se to zlepší, za druhé - nekladly se na ně takové nároky. Neplatila se tak velká inkasa, chudý děcka chodily do školy možná v zaplátovaném, ale čistém oblečení, neplatilo se desítky kroužků, pojištění, pojištění na auta (myslím teď povinné výdaje, které ti ve finále zaberou víc než dvě třetiny platu, pokud je ten plat na hranici bídy). Jistě, neměli zas takové pohodlí, pro vodu museli chodit ke studní, do kyblu, na koupání a mytí nádobí se musela ohřívat, muselo se stara o zásoby topiva a všechno se vařilo na pravých kamnech, žádné rychlovarné konvice, mikrovlnky, automatické pračky... ale měli čistější hlavy. Myslím, vevnitř. :-)

13 Bev Bev | Web | 6. srpna 2014 v 16:32 | Reagovat

[11]:/6 Ty jsi zlatíčko!:D

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama