Pojďme si hrát... Na to, že jsme normální

9. července 2014 v 18:14 |  Občasník
27. TÝDEN
________________________________________________________________________________________________________________

30.6. Vstávej! Ach. Vždyť dotek peřiny v pondělí ráno je vždycky ten nejhebčejší. Máš se přece na co těšit! Na cestu na vlak. V mučivých botech. Co začali bolet na dalších místech. Někdy vůle překonávat prostě nestačí. V mučivých zašpiněných botech, tráva a bláto. Nemůžu jít po chodníku. Nevidět stromy, keře, ptáky na trávě, netřídit odpad před domem lidí, o nichž mám rozepsaný příběh. Ta cesta na vlak není rutina. Je to jistota. Jen malé rozdíly mezi stereotypem a jistotou. Rozdíl jen v pocitu. Vlaklidé jsou taky jistota. Vlakrodina. A pak taky blogrodina. Početná. Jen rodiče můžou být vždycky jen jedni. Největší osobnosti. Které to jsou? Mohla by být dobrá hádanka? Hádal by někdo? Uhádli by všichni? Rodiče jsou ti, kterých si člověk váží. Kterých si člověk DOKÁŽE vážit. (Rozluštění: Čerf a Beverly.) Je to prima. Mít svůj svět. A konečně zase moct jet svojí tramvají. Nejzákladnější otázka není Být či nebýt. Je to Cit nebo rozum. Pak taky Realita nebo snění. Večer s SI je fajn. Milý. Proč člověk nemůže chodit domů jen spát?

________________________________________________________________________________________________________________

1.7. Nálada mašloidní opět. Vnitřní neklid. Přikládání důležitosti nedůležitému. Jsem příliš zodpovědná? Jsem příliš ustrašená? Pořád se přede mnou něco valí. I to, co si sama volím. Ubíjí mě to. Chci život v nulovém tempu. V tempu aktuální chuti. Neprotkaný povinnostmi. Neumím to. Nedokážu ani jít do knihovny. Protože každé měla bych vyvolává odpor. Od kolika let už je trapné otrhávat okvětní lístky sedmikrásky před diváky? Chtěla bych sázet trávu. Protože by to mohlo mít nějaký smysl. Větší než rok mého života. Jak rychle bych ho mohla celý zdevastovat. Kdybych se začala řídit tím, co bych neměla. Nejsmutnější je, že je to asi zbytečné. Hledání. V mém mozku odpovědi nejsou. Jen otázky. A druzí si jen myslí, že vědí. A z toho je mi zle. Chvíle klidu v parku mě povzbudí. Jezdit Prahou a předstírat, že jsem na výletě. Jak dokáže předstírání zkvalitnit život. A samota. A rozjímání. Zpomalení. Jet sama do kina. Jet sama do vinotéky. I když pochybné. Ale děda je vtipálek. -Když nemáte tolik drobných, tak já vám holt trochu upiju. Jakto, že dívat se na film doma sama je smutné? A jít sama do kina tak povznášející?
________________________________________________________________________________________________________________

2.7. Mohla bych psát článek o filmu. Do časopisu. Ale nemůžu. Tak dlouho vám někdo říká, že nestojíte za nic. Až přestanete mít sílu mu to vyvracet. Nemůžu jít na poradu. Protože nechci čekat. Kdo si o mě bude otírat boty. A nejsem schopná říkat, co si myslím o článcích druhých. Aniž bych byla přehnaně kritická. Ne, že by mě měl někdo rád. Ale ne že bych chtěla, aby mě všichni nenáviděli. Nálada se vrací jak bumerang. Děsnej stav. Ve kterým zvládnu dojít akorát do vinotéky. A mam chuť křičet: Ani to nezavírejte. A klopím hned za prvním rohem. Navzdory žaludek zvedajícím pohledům, co v tom víně plave. Sedmikrásky nikdy nelžou. A kdo ví, kde hledat, vždycky najde. Středa je sněcí den. Pokaždé si říkám, že naposledy. Toužit a snít ubírá hodnotu skutečnosti. Ideální je nalhávat si. Měnit obraz reality ve svých myšlenkách. Nutit se věřit, že to co je, mi stačí. Když tomu ostatní můžou říkat život, tak proč ne já?

________________________________________________________________________________________________________________

3.7. Od půl pátý do devíti. A doma v deset. A celou dobu vybírat šaty. Diskriminace!! Cítím se znevýhodněná. Copak neexistujou jediný? Pro holku, co má horní polovinu těla velikosti XS a tu spodní M? Ve všech vypadám jak plochá patnáctka se zadkem jak vrata. A přitom jinak si vyhovuju. Mohla bych být kočka. Kdyby někdo bral zřetel na nedokonalost. Všechny ty kabinky a zrcadla mě nutí myslet si, že nejsem dost dobrá. Dost dobrá na to, abych mohla nosit šaty. Panické ataky. Snaží se. Mě dostat. Nemůžu dýchat. Mám chuť lehnout si na podlahu. A plazit se ven. Velká odvaha. Nakupovací odpoledne bez kapky alkoholu. Příště už radši ne.
________________________________________________________________________________________________________________

4.7. Dneska jsem v kanceláři sama. -Voní to tu jak v botanické zahradě. Pronese VA. Nevím, jestli to je jako lichotka... Taky by mohl říct zoologické. To by bylo horší. Vedoucí využívá příležitosti. Že je mladý šéf pryč. A ptá se starého. Na moje zvýšení platu. Ale není přítomna účetní, aby připravila novou smlouvu. Snad pondělní návrat mladého vše nezhatí. Takových obštrukcí kvůli tisícovce. Hlavně po mně nechtějte vděk. Vynucenej vděk je hnus. Něco jako: mám přítele alkoholika, co spí s jinejma, ale díky bohu mě nemlátí. Takhle teda ne! Přijmout, ale nepoddat se. Hezký pes s majitelem. Hezký majitel se psem. Culím se na hezkýho psa. Hezký majitel se culí na mě. Zázrak. Potkat někoho pěknýho v parku. Bezdomovec mi domlouvá, jak je slunění se nebezpečné, zatímco jeho pes pomočuje lavičku. Další týpek. Asi tak přes padesát? Jde na to od lesa. Hledá kavárnu. Vypráví, jak stavěl střechu místní budovy. Než přišly těžké deprese. Chce tam do kavárny. Pozval by mě na kafe. Kdybych prý jistě neměla mladší a atraktivnější nápadníky. Alespoň je slušnej a není dotěrnej. Ne že bych s ním hodlala kamkoliv jít. I když? Proč třeba ne... Dneska jsem v kurzu. Nevím, jestli je tedy vhodné jít sama do kina. Na Nymfomanku. Ale když člověk uteče se závěrečnýma titulkama... Hezká herečka, hezký její otec. Co má rád jasany. A ona se cítí pořád sama. To se mi líbilo. Jen si nechci představovat, že každý chlap, co se na mě usměje, si to se mnou v duchu rozdává. Br. Nemůže být svět o něčem jiném? Vůbec nevím, jaký je rozdíl mezi sexem a penězi. Nechce se mi domů. Jako kdybych se zavřením dveří zavírala celý svět.
________________________________________________________________________________________________________________

5.7. Hraju si na hospodyňku. Zase role. Cítím v každé buňce, že potřebuju ven. Být venku. Osvobozená. Nacházet je tak těžké. Jdu, dívám se. A pořád nic. Co třeba podat si inzerát?: Hledám tě. Tebe. Co jsi tak blízko. Že za tebou můžu kdykoliv přijít. Kdykoliv! A zároveň tak daleko od ostatních. Abysme byli jen my dva. Odtrženi ode všeho a ode všech. Tebe, co máš tak širokou náruč. Že se do ní můžu schovat. Tebe, co máš v sobě to, co já. Duši. A touhu po blízkosti. Tebe, jež čekáš na mé doteky jako na živou vodu. Tebe, co máš pochopení pro každou mou slzu, pro každý můj otazník. Jen nevím, jestli mi nějaký strom odepíše. Cokoliv hledáme, po čem toužíme, zůstává ukryto. A tak alespoň malé zablešeně mazlivé koťátko. Od kterého se tak těžce odchází. Chtěla bych se celé dny jen toulat. Do uší muziku. Povídat si s koťátky, kachňátky, stromy, sluncem a větrem. Pít víno s klokanem. Být se sebou. Být sama sobě tak blízká. Nemuset nic. Moct mrhat časem. Protože to vědomé mrhání není mrháním. Je to kouzlo. A já chci být zakletá. Ve světě pozitivních prožitků. Mám chuť vzít si sukni. Mám chuť cítit se svobodně a žensky. Mám chuť kroutit zadkem. A všechny autobusy mi ujely před nosem. Tak jdu třičtvrtě hodiny pěšky na metro. Nebudu se podřizovat. Je mi krásně. Užívám si všeho. A když dorazím na Střelečák, je už dávno po koncertě. Neměla jsem na ten film chodit. Nemůžu si v klidu vychutnat nanuka v metru. Ve vagonu plným chlapů. Ach jo. Devět z deseti by řeklo ano. Stačilo by jediný gesto. Ach. Konečně přistoupila nějaká kočka. A chválí mi vlasy. A její kluk se na mě usmívá. Určitě mě chtějí do trojky. Na druhej díl nymfomanky bych asi neměla chodit. Leze mi to na mozek. Nebo odkrývá, co si nechci připouštět? Nakonec jinej koncert. Neplánovanej. Na piazzetě. Poslední kapela je skvělá. A rozpoložení taky. Píše PD. Z léčení. Čas se posouvá. Ale setkáme se. I s její přítelkyní. V lesbickým baru. Samý rabijátky. Líbí se mi ty křehký. Který nejsou. Zadaná jeřábnice mě vytáhne na jednu rychlou písničku. Stěžuju si PD. Že jako lesbička bych byla marná. A ona všechno zvrátí. Prý kdyby byla sama. Tak by po mně šla. Nevím. Jestli mě v poslední době nějaká lichotka tolik zahřála. Tuhle nechci zapomenout.

________________________________________________________________________________________________________________

6.7. Dnes by mě sluníčko rozsekalo. I když ven mě to pořád táhne. Vietnamci zradili. Peču se na vyhlídkové jízdě vlakem. Stejně nic nevnímám. Jsem ignorant. Mám vlastní svět. A nedokážu prožívat ten cizí. Ten, co se mi předkládá. Mám šaty! Nechápu a nevěřím. Zase spousty ústupků. Můžu jít za svědka v černém? S hnědýma botama? Proč jsou všechny šaty tak krátké? Mám je. Rezignovala jsem. A nevzdychám. R. se připojuje k mé cestě do kina. Samota by byla lepší. Ale to přece pořád nejde. Walter Mitty a jeho tajný svět. Nehýbá to se mnou. Ale příjemný film. A já jsem mnohem větší snílek. Teď už jsem zas oběma nohama zpátky v realitě. Rozbíjím kladivem skleněné sny. Napadrť. A stejně se pohupuju na špičkách. Abych se trochu odlepila od země. Tančím ve střípcích. Zabodávají se mi do chodidel. A já si lžu. Že to nebolí. Protože přeze všechno... Zbožňuju ten tanec. Právě teď zbožňuju ten tanec. Tanec s životem. I když mě to rve na kusy.
________________________________________________________________________________________________________________

Pořídím si novou lepší ženu
Pořídím si děti jak se má
Možná syna možná jenom dceru
Budu přežívat den ze dne jak se dá

Potom budem šťastný až do konce života
teda jestli do tý doby neumřem
Kdyby se to stalo, dost by mě to vzalo
Že u toho štěstí nebudem

 

3 lidé ohodnotili tento článek.

Komentáře

1 Beatricia Beatricia | Web | 9. července 2014 v 21:27 | Reagovat

Celý tvůj výjimečný článek čtu pozorně větu po větě a přemýšlím. Tvé myšlenky nutí k zamyšlení. Parádní písemnost. Ale jako paradox se mi nejvíc líbí ta básnička nakonec. To je báječně řečeno: Že budem štastný do konce života, jestli teda do tý doby neumřem. :>D

2 Čerf Čerf | E-mail | Web | 10. července 2014 v 7:24 | Reagovat

Ano, lidé si často myslí, že vědí, a přitom se jenom domnívají.

Tvoje texty jsou čím dál lepší, číst je je lahodné a znepokojivé zároveň. Myslíš, že v blogové pubertě nastává vůči "rodičům" taky období vzdoru? :-).

Tak nevím, na Nymfomanku jsem se chtěl jít taky podívat, ale ještě to zvážím; kdoví, jaký to na mě bude mít dopad, až pojedu metrem? :-)

3 Doma Doma | Web | 12. července 2014 v 14:42 | Reagovat

Vlastně by to byl krásný inzerát, ale pochybují, že by ti odepsal nějaký moudrý strom.

4 Bev Bev | Web | 12. července 2014 v 15:39 | Reagovat

Mě nerozsekalo sluníčko ale tvůj překrásný článek, který jsem četla jako jednu velkou úžasnou báseň. Je mi z ní do úsměvu i do pláče a nemůžu se rozhodnout co víc. Je to krásné a silné a děkuji.:)
Tanči prosím dál!

5 monbella monbella | Web | 13. července 2014 v 13:24 | Reagovat

Holt někteří lidé si dělají často nepodložené názory..

6 L. L. | Web | 14. července 2014 v 6:22 | Reagovat

Pěkné knižní slovíčkaření.
..... Větší než rok mého života. Není co k tomu dodat, tohle je dokonalé.
Podle popisu, pro mě jsi určitě krásná.
Jo, předstírat... Sama sboě nalhávat a věřit tomu. :)
Kohout plaší smrt. <3

7 grey.t grey.t | E-mail | Web | 16. července 2014 v 0:10 | Reagovat

Nymfomanka je boží film. Druhý díl je... nevím, jak to říct. Asi masakr.

Styl, jakým píšeš články, je úžasný. Ty věty mě vtahují a každá na mě volá. Jako kdyby každé slovo chtělo být přečteno, jako by se za každým skrýval téměř celý svět.

8 bludickka bludickka | E-mail | Web | 17. července 2014 v 13:01 | Reagovat

[1]: Je to nekdy matouci,ale ten text nad pisnickou se vzdycky vztahuje k te pisnicce, resp. je to text (nebo uryvek z textu) te pisnicky.

[2]: Blogovou pubertu tu mam jeste daleko pred sebou :) ale obdobi vzdoru u me nic vyjimecneho neni :) vetsinou to byva jen takovy ten tichy vzdor. Film zkus a pak poreferuj :)

[3]: Kdyby stromy umeli psat, ozvali by se jich stovky :D

[4]: Ja taky dekuju!

[6]: Dekuju, nalhavani si je fajn, ale jen do doby nez si clovek udela v hlave paseku.

[7]: Dekuju, opravdu by kazde chtelo byt cteno a ja jsem moc rada kdyz cteno je a vazim si toho

9 acres acres | Web | 21. června 2015 v 6:29 | Reagovat

konsolidace půjček bez ručení nemovitosti :-)

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama