Spokojená ve své nespokojenosti (ne nespokojená ve své spokojenosti)

1. července 2014 v 22:38 |  Občasník
26. TÝDEN
________________________________________________________________________________________________________________

23.6. Co se asi tak mění? Lidi se po mně dívají. A já si myslím, že proto, že mám kouzlo osobnosti. Jindy že mi to sluší. A jindy, že proto, že vypadám strašně. Dneska to není zrovna ono. Dnes je to ráno, kdy bych volila cestu kanálama. Nevyspalá. Mastná. A vůbec. R. má furt strachu. Kolik chlapů mě balí na akcích. (Nikdo.) A přitom chlapi jsou nejvíc v kondici v pondělí ráno. Cestou do práce. Úsměv. Mnou opětovanej. A sakra. Můj úsměv nikdy neznamená oslov mě. Můj úsměv znamená od - mám dobrej den, zbožňuju celej svět... chci být milá... přes - jsi legrační... život je absurdní... jsi sympatickej... líbíš se mi... až po - prostě se chci usmívat. Nikdy neznamená oslov mě. -Nebyla si před měsícem na nvúčkách? (Už to jsou skoro dva. Měsíce. A jsi jeden z mála, které si pamatuju. Měl by sis gratulovat.) -A nechystáš se na Mighty Sounds? Snažím se rychle nasoukat do tramvaje. Jsem viditelně nervózní. Tradiční balicí pondělky. Pořádané mými ctiteli jednou za dva měsíce. A úroveň těch ctitelů je čímdál vyšší. Z toho srpnovýho už si zaručeně sednu na zadek. Ruce mám zmasakrované. Z nekonečného odpeckovávání. Jsem tak usilovná. Že jsou cákance všude na zdi. Ale bublaninu s peckama prostě ne.

________________________________________________________________________________________________________________

24.6. Svět je magický místo. Plný drobných dokonalostí. Nádher. Kouzel. Které mezi všemi někým-danými zbytečnostmi nestíhám uchopit. Jsem podrážděná. Protože mám pochybná měřítka. O tom, co znamená zvládat život. Moc si připouštím ostatní. Z nedostatku jakéhokoliv Chápu. Se jevím já jako ta divná. Co jsem si jednou přišila... už si neodpářu. Nic naplat. Normální je to, co dělá většina. Normální však neznamená správné. A je spíš opakem k opravdové.


________________________________________________________________________________________________________________

25.6. Vyhlídnutá hezká sukně. A oni jí zlevnili. Je mi moc velká. Ale musím jí mít. Dokud si budu své duševní potřeby kompenzovat jídlem.. mám naději. Se do ní vyžrat. Dnes už tuplem nemám náladu na lidi. Na lidi, co znám. Jednou za čas přicházející období. Kdy jsou blízcí tak vzdálení. Trvá už nějakou chvilku. Jsem znechucená z představy. Že bych měla mluvit o svých pocitech. S nimi. Každý náznak nepochopení mě dusí. Jako by škrtili moje zoufalé výkřiky. Tlumili volání o pomoc. Nesnesu jakékoliv musíš, nesmíš, měla bys, neměla bys. Zešílím. Pravidelný poslech mého hlasu. Který mě ukolebává k spánku. Sebeuklidňování. Nová závislost. Na svém vlastním hlase. Na představách dokonalosti.
________________________________________________________________________________________________________________

26.6. Kopíruji věty. Do poznámek ke čtení. Pátrám po minutách, které bych mohla věnovat komentářům. Spíš po hodinách. Jedno z mých absurdních a náhlých vzplanutí. Říkám mu Dorian. Prostě asociace, co přišla sama. Ačkoliv Doriana jsem nikdy nečetla. Jen napsat pár slov. Kliknout. A mít další svět. Kde se dá schovat. Schovat a cítit se nepopsatelně. Cizí svět. I můj. Tak málo pravděpodobné a těžko uvěřitelné. I teď. Proč jsou všechny sluchátka tak potichu? Chtěla bych řev. Maximální. Co mi utrhne hlavu. Jsem ráda, že volá SI. Takové malé a milé gesto. Mám ráda Vision days. Ale spíš už jen naživo. Můj imaginární koncertovej kamarád si obarvil vlasy. Konec bloňdatý, která evokuje něhu. Odmítám cizí pozvání na pití. Žasnu nad sebou. Aniž bych se pořadně otočila. Ještě bych se tak možná bavila s postiženým klukem. Proč si myslím, že hendikepovaní jsou citlivější? Zase toužím být něčí něco. Ale chápu, že zbytečně. Pořád jen já. A nikdo k tomu. Mám na sobě váš pot. A vy nechápete. Že by to mohlo znamenat něco víc. Mělo. Nejsem jen loutka. Cítím. Pořád! A pak se přecijen nechám pozvat. Co na tom záleží. Jsem čímdál vzdálenější. Vypráví mi o té "co píchá". Jsem od toho strašně daleko. Jak můžou být chlapi tak nechutný. Drásavě smutné. Jsem čímdál citlivější. Třeba bych snad opravdu byla lesbička. Kdyby o mě ňáká holka stála. Nebo aspoň založit hnutí proti sprosťákům.
________________________________________________________________________________________________________________

27.6. Ne, nejsem v kondici. Hlava střepatá. Prášek nezabírá. Dilema prášek nebo pivo? Druhá sklenička piva končí ve dřezu. Zapíjet konec cizí svobody s kladivama v hlavě je nemyslitelné. Oblečení ze včera. Copak jsem hogofogo, abych si ničila čisté? A ve vlaku se stydím. Červený kalhoty na zadku černý. Mikina zlitá od piva. Nejen mikina. Jsem špinavá, smrdím a je mi blbě. Navzdory klepajícím rukám jsem si udělala hrachové korále. Těší mě to. Vyzvednout A. Jít na pizzu. Poslouchat o svatebních přípravách. Pít vodku. Schovávat jí. Žižkovská noc. Být prvními fanynkami. Povídání na trávě a čůrání ve křoví. Je moc fajn. Páťa, kterej je prostě sluníčko. Dělit se o bagetu. Vytáhnout ho na vodku. I s jeho holkou. Kterou asi on za svou holku nepovažuje. Narozdíl od ní. Proč mívám tak netaktní otázky? Neměla bych se ptát na všechno, co mě zajímá. Brácha SI. Je roztomilej. Recitovat opilá moc nejde. Hihi, ani svoje básničky. Vypadává příliš slov. Kolegyně z bývalý práce. Především kvůli ní jsem skončila. Bavíme se dlouho. Chci vyzvědět informace. Z nichž si nakonec pamatuju jen jednu větu. Dva kluci. Kde se vůbec vzali a o čem jsme vlastně mluvili? Jsme s A. napitý a zpíváme si. Falešně. Dělání, Dajánu, Montgomery, Stánky, Podvod,... Hrozně mě to baví. Ten jeden je normální. Obyčejnej, veselej a milej kluk. Kdo by řekl, že je to dnes tak výjimečný. Bejt obyčejnej. V pozitivním slova smyslu. Bloudíme po Žižkově. Abych hned po příchodu do baru usla. Budím se v pět ráno. Protahuju návrat do reality. Vylézt ven, na světlo. Poprvý si prohlídnout toho druhýho kluka. A muset se smát. Vytahaný tepláky a bílý triko, politý, flekatý a na břiše zelené šmouhy. Nakonec jim zdrhneme. Já bych byla pro slušné rozloučení, ale A. nechce ztrácet čas. No co. Doprovodit jí na bus. Teď ještě dopravit sebe.

________________________________________________________________________________________________________________

28.6. Metro krásně uspává. Je těžkým soupeřem ve snaze udržet se vzhůru. Sedím na zastávce. Odevzdaně. A skoro půl hodiny nic nejede. Jsem ještě špinavější, ještě smradlavější a pořád je mi blbě. Jsem svědomitá. Poskytnu kočkám veškerý servis a hurá do postele. Tentokrát se už nemůžu dočkat návratu do normálu. Chci si zase hrát, že jsem normální. Jaký je rozdíl mezi rolí a maskou? R. a jeho typický křížový výslech. Ach. Proč být sama sebou znamená být špatná. Toulat se po nocích s kdekým, to přece hodný holky nedělají. Udělat si pořádek v hlavě je nereálné. Jako kdybych vyházela myšlenky ze všech polic a šuplíků. Všechny je vysypala doprostřed podlahy mého mozku. Takovej čurbes. To se nedá zorganizovat. Hodila jsem na to deku. Aby to jako neexistovalo. Je jen otázkou času. Kdy o to zakopnu. A nabiju si hubu. Už zase se nemůžu rozmyslet. Co se donutím cítit.
________________________________________________________________________________________________________________

29.6. Zdál se mi romantický sen. Romantický sen o stromu. Kam jsem to dopracovala? Možná jen symbolika. Jak to najednou bylo snadné. Mít ho. Dostat se k němu. Dostat se nahoru. Hladit ho. A pevně obejmout. Ten úžas. Že to cítím. Že to dokážu. Že to nebylo jen jednou. Že zase můžu milovat strom. Cítit, že on miluje mě. A pak lidi kolem. Lidi, co zničí intimitu. Lidi, co nemají pochopení. Nejde to. Když s ním nemůžu být sama. Najednou si uvědomuju výšku. Motá se mi hlava. Mám strach. Závrať. Bojím se o život. Pomalu a opatrně slézám dolů. A zjišťuju, že to přece taková výška nebyla. A pak už skutečnost. Jdeme s R. do Stromovky. S jeho kamarády. Grilovat za deště. A tak vyhlížím stromy. Kterej by to mohl být. Není. Vrba nás bere pod svá ochranná křídla. Stromy umí být tak milé. Mám chuť se jí dotýkat. Ale nehodí se to. Nic z toho co chci, se nehodí. A stejně ona není on. Já ho tak zoufale zase potřebuju. Kde jsou ty čtrnáctiletý časy. Kdy jsem pro něj psala první básně bez veršů. A kde jsou ty básně? (Jen v hlavě útržek jedné. -Utíkala. Nevěděla kam ani proč. Chtěla se schovat před světem. Ukrýt v jeho náruči...) Žádný člověk mi nikdy nedovede tolik dát. A žádnému člověku nemůžu tolik věřit. A s žádným člověkem si nemůžu takhle rozumět. Můžu být vším jen tomu, kdo nemá nic.
________________________________________________________________________________________________________________

Lidé o ní říkají, že je v lásce nevěrná,
ona ale potají jediného v mysli má,
na toho, kdo klid jí vzal, dnem i nocí čeká dál,
krásná, bláhová Dajána.

Ten, kdo klid jí navždy vzal, odešel si bůh ví kam,
Dajána má v srdci žal, žije marným vzpomínkám,
předstírá-li za dne smích, pláče v nocích bezesných
krásná, bláhová Dajána.

Srdce, které zastesklo si, s úsměvem teď žal svůj nosí,
stále však čeká, čeká dál...

Ospalá jde ulicí, nezbaví se lásky pout,
sny, jež voní skořicí, sny, jež nelze obejmout,
Navždy bude sama snít, nenalezne nikdy klid,
krásná, bláhová Dajána.
 

5 lidí ohodnotilo tento článek.

Komentáře

1 Čerf Čerf | E-mail | Web | 2. července 2014 v 19:40 | Reagovat

Kdo určuje, co "se hodí"? Kdo si troufá být arbitrem? Chce-li někdo obejmout strom, asi pro to má svůj dobrý důvod, co na tom? Zřejmě "se nehodí" začít jódlovat na přeplněném Václaváku, ale umím si představit, že to může být velmi úlevné. Lidé zvědavě ztrácejí svůj drahocenný čas zbytečným pátráním po důvodech takového chování, místo aby jódlujícímu člověku ten okamžik úlevy z hloubi duše přáli :-).

Dneska obzvlášť pěkně napsané, díky.

2 Sugr Sugr | Web | 2. července 2014 v 21:22 | Reagovat

Taju...  - Dajána! :-))

3 Beatricia Beatricia | Web | 2. července 2014 v 21:22 | Reagovat

Já jsem přesvědčena, že se na tebe lidé dívají, že jsi krásná. Moc se mi líbí ten kulihráškový náramek, to je fakt originální, navlékat hrášky jako perly.
Tu ikonku s mimozemšťany jsem vytvořila na zakázku pro jednoho nadšence, který se věnuje této problematice mimozemské civilizace. :>)

4 monbella monbella | Web | 3. července 2014 v 17:48 | Reagovat

Myslím, že ten sen mohl být v něčem znamením. :) Třeba ti příroda ukazuje, že by sis mohla rozumět s nějakým mazlíčkem a dělal by ti radost, např. kočka domácí :-)

5 Doma Doma | Web | 3. července 2014 v 18:27 | Reagovat

Koukám, že nejsme jediní, kdo má cákance od odpeckovávání na zdi :D

Tak ten náramek je originální a suprový ... navíc, je to potravinová rezerva :D, když bude nejhůř :D.

Na Dianu mám tak krásně vtipnou vzpomínku :D.

6 Vendy Vendy | Web | 3. července 2014 v 21:51 | Reagovat

Balicí pondělky, to mě dostalo. Taky jsem mívala podobný problém, když jsem se na někoho usmála, hned si mysleli, že ho balím (teda teď už ne, to bylo dřív, jasně... .-))
A pamatuju se, že mě to docela štvalo.
Prožrat se do sukně, to mě taky pobavilo, většina holek nebo ženských chce spíš do sukní nebo kalhot zhubnout. :-)
Máš to pestrý, večery s písničkama a s klukama, výčitky nebo výslechy od R. (jasně), a krásné sedmikráskové prstýnky a hráškové náramky.

7 L. L. | Web | 4. července 2014 v 1:28 | Reagovat

S těmi úsměvy to mám rozřazené úplně stejně! :)
Jé NVÚ. <3
S tou sukní. :D Já to dělám naopak, já si kupuju menší oblečení s nadějí že do nich zhubnu, motivace... :D
S těma myšlenkama, krásně vystižené. :)

8 stuprum stuprum | 4. července 2014 v 9:34 | Reagovat

To, že máš tu kost vylezlou na zápěstí, značí, že jsi hubená jak vyžle, jez víc masa a bůčku. :)

9 Barbora Barbora | Web | 4. července 2014 v 10:15 | Reagovat

Ja nikdy nemela pocit, ze by na me nekdo koukal, protoze bych byla nejakym zpusobem krasna. Vetsinou to je proto, ze vypadam divne, mracim se, mam rozcuchany vlasy a nebo se proste pletu lidem v ceste. A tohle okate baleni jsem zazila jen jednou a uz ho asi ani zazit nechci. A ty romanticke sny.. Cim vic hezci sen, tim vic horsi probuzeni, ach jo.

10 bludickka bludickka | E-mail | Web | 7. července 2014 v 21:08 | Reagovat

[1]: To by bylo skoro na slohové cvičení, zodpovědět tyhle otázky :) Jen mám pocit, že odsuzovat a hodnotit si dnes troufá každý. A nelogické činy těžkou snáší i nejbližší okolí, natož cizí lidé. Věci ztrácejí kouzlo, když jsi pozorován takovými diváky.

[4]: Hmm, třetí kočka už by mi asi neprošla...

[8]: Maso nejím vůbec :D A ruce mám prostě odjakživa vyžlovitý, ať vážím kolik chci :)

11 Čerf Čerf | E-mail | Web | 7. července 2014 v 21:36 | Reagovat

[10]: Kdybych si měl lámat hlavu s tím, co si o mně myslí cizí lidé, nedělal bych nic jiného a nezbýval by mi žádný čas na to, co mám rád :-).

12 pavel pavel | Web | 8. července 2014 v 2:07 | Reagovat

Mně se líbí pokaždé jak píšeš.
Připomněla jsi mi Klárku, když jdeme spolu. Přímo miluje když se za ni chlapi otáčejí. A vlastně se to líbí i mně, protože mi ji i závidějí. :D

13 L. L. | Web | 8. července 2014 v 19:10 | Reagovat

Na lidi se už moc neusmívám, spíš koukám do země. Mám pocit, že tady ve městě se všichni furt mračí... když jsem někde dál, tak je to hned o nečém jiném :-)
Krásný prstýnek a náramek.

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama