A v tramvaji pořád někdo smrdí

11. srpna 2014 v 22:31 |  Občasník
32. TÝDEN
________________________________________________________________________________________________________________

4.8. Zbitá. Nevyspalá. Copak kocovina začíná být dvoudenní záležitostí? Ta pitomá tráva. Nejsem schopná vydejchat ani obchoďák. Chladím se studenou kostkou másla. Salát s koprovým dresinkem? To by mě nenapadlo. Takže padesát korun v háji a já bez oběda. Můj článek skutečně nevyšel. Černé na bílém. Konečně se dočkám vytouženého konce pracovní doby. A s ním přichází opět zničující bolest hlavy. Ne, dnešek není hezkej den.


________________________________________________________________________________________________________________

5.8. Ach ten život. Jako bych celá léta ze všech sil malovala obraz. Dávala do toho všechno. A pak zjistila, že se mi nelíbí. Že je kousek před dokončením. A já už ho nechci nikde pověsit. Já se jím nekochám. Nejradši bych ho roztrhala. Ale kdo má sílu na nové začátky. A jak se dá znovu začít bez papíru? Na druhou stranu pokresleného listu? A co na ní bude? Stejně jen propité barvy toho předešlého. Jentak se v nich patlat rukama. V těch starých skvrnách. Protože není už čím jiným kreslit. A jak mít naději. Že dokážu stvořit hezčí obrázek? Když malovat jsem nikdy neuměla? Tak si přemýšlím. Než zahlédnu všude policejní auta. Nehoda, co se objevila na titulních stránkách. Takový kousek od mojí práce. Kolik nehod se stává.. A jak je zvláštní, když je to tak blízké, tak dosažitelné. Skutečné. Dnes ráno někdo zemřel. Na chodníku. Po kterém každý den chodím. Dnes po něm nepůjdu. Připadá mi to nepatřičné. Nepůjdu ani do parku. Kde se řidič už jistě neskrývá. Jako bych ta důvěrně známá místa přestala vnímat jako bezpečná. Jdu trénovat svou psychiku do obchoďáku. Dávám si zabrat. Už zase nemůžu dýchat. Několikrát chci utéct. Ale dokážu to. Vydržet. Tentokrát do Aera. Bezdomovci na Hlaváku se poprali. Žižkov je tak nepřívětivý místo. Bezútěšný. Div, že najdu obstojnou vinotéku. Se sympatickou obsluhou. I když víno mi křiví obličej. Nějak moc lidí chodí do kina samo. I třeba starý dědové. Na film Jen 17. A vizitkoctitel. Ten mě snad pronásleduje. Kolik my už spolu viděli romantických i erotických scén. Postrádám hlavní myšlenku. Jinak se celkem bavím. Byť věci nezřejmé... Stále jako bych byla upozorňována. Že chyby se smějí dělat. Že to důležité je vymluvit si rozum. A oddat se všem potlačovaným po/citům. Nechat to dopadnout. Nějak.
________________________________________________________________________________________________________________

6.8. Události se rozležujou. Rozkládají. A já nechci skončit v časáku. Protože se nechci vzdávat. A nemám energii pořád bojovat. Ale nechci si nechat srát na hlavu. Všechno je tak složitý. Pořád si hájit ten svůj malej prostor. Kam se sotva vejdu. Vycházet s lidma. Který si myslej, že jsou lepší než já. Piju nealko pivo. Je načase zavést nealko dny. Pít pro tu krásu. Nebo pro povzbuzení. Ne ze samozřejmosti. Blíží se narozeniny. Začíná bilancování. Možná už nejsem holka. Možná jsem žena. Jako kdyby se tím jedním slovem měnil celý okruh. Okruh toho co je nevhodné. Co je nevhodné trochu a co už příliš. Jsem pořád stejná. A vnímám, že bych se měla měnit. Ale neděje se to samovolně. Vůbec jsem nedospěla. Stále stejně nevhodná pro běžný život.

________________________________________________________________________________________________________________

7.8. Začít ráno jinak, než bývá poslední dobou zvykem, by mohlo být fajn, ne? A vzít si nové tílko. Na vlakové zastávce se motají dva bezdomovci. Jeden leze po čtyřech vedle tratě a něco nesrozumitelného huhlá. Mísí se ve mně soucit s odporem. Mám chuť ho zvednout a odtáhnout pryč. Mám chuť zavolat policajty. Ale neudělám nic. Dnešní anonymní svět. Kde má každý svých vlastních starostí dost. Jen nevím, co by se mnou udělal pohled na vlakem roztrhané lidské tělo. Nápovědy ke hledání. Pracně vytvořené. Ale mám nedostatek času a vzdělání. Abych je dokázala rozluštit. A pak jdu na Kampu. Hledat dutinu černých dětí. Všichni lidi se tam fotí. A člověk si připadá jako blázen. Se svým pátrajícím pohledem a nahlížením na všelijaká podivná místa. Musím se smát. A co teprve, jestli mě někdo pozoruje? Mám jí. Dárkovou taštičku. A úprkem na vlak. Když tu najednou! Někdo se usvědčivě otáčí. A já zavětřím něco podezřelého. Ona si myslí, že ji pronásleduju, já si myslím, že na mě číhá. A je to tu. Další blogové seznámení. Neočekávané a lehce zaskočující. A fascinující... Cožpak jsou všechny blogerky milé a sympatické blondýnky? Jen škoda, že ta nejdůležitější na mou existenci zapomněla! Na dárky se vrhám už ve vagónu. Chci se pochlubit vlaklidem. A je čím. Nabíjí mě to. Že si někdo dá tolik záležet. Jen proto, aby mi udělal radost. Sedmého listopadu si píšu do kalendáře!
________________________________________________________________________________________________________________

8.8. Kopeček zmrzliny v parku. Za osmnáct korun! Malá kulička s citrónovou příchutí. Za ty peníze si ji musím vychutnat. Bez rozptylování. Tvaruju ji jazykem. Jak je těžké nakreslit s ním srdíčko. Jak ráda si hraju. Pochodeň s ledovým žárem. Lehounká oplatka kornoutku s nádechem dětských prázdnin. Chci být svobodná. A dělat, co mě právě napadne. Chci nebýt jediná. Chci půlit svoje pocity a myšlenky. A věnovat je jako ten nejupříjemnější dar. Někomu, koho zaplní. Aby mezi námi mohly proudit. Neviditelnými provázky. Co spojují, ale neškrtí. Potkávám až příliš bezdomovců a podobnejch hulákajících a po zemi se válejících existencí. Mám chuť vykupovat jejich psy. Trhá mi srdce. Jaký jim páníčci utvářejí život. Píšu dopis v parku. Jak málo teď píšu dopisy. Jako by to znamenalo zastavit se a být depresivní. Zase se cítím divně. Že jsem v pátek doma. Jako bych slyšela čas. Jak si to sviští pod mýma rukama.

________________________________________________________________________________________________________________

9.8. Obvyklá víkendoranní otázka. Jakto, že se cítím takhle? Vždyť jsem včera neměla ani kapku alkoholu. Smutné. Jako by vstát bylo den ode dne těžší. A tak se probrat a naladit. Stoprocentně funguje kazeta (!) Offspring. Pařím a myju nádobí. Michám si drinky. A nadávám, že rejže je i po hodině vaření tak tvrdá. Že se to nedá jíst. Tak hltám chleba a letím na bus. Bloudíme s L. po Brandýse. Najít místo, kde se koná festival, je náročné. Těch kilometrů. Odměřeně dávkované popíjení. V lese. Opravdu zbožňuju, když se někdo vyjadřuje k mému dětství. Porovnává mou rodinu předtím a teď. Nebaví mě řešit sračky. Ale některé pocity nemizí. Jak se cítit chtěně? Jak věřit v bezpodmínečnou lásku? Atd. Nechci se vracet. Lepší je se bavit. Zabavovat. Jenže L. chce pořád jen sedět na jednom místě. Nechápu. Nechci spát. Chci slavit. A všichni jen koukají z lavic. Jen dva lidi před pódiem. A já. Po čase váhání. Až v osm je lidí víc. A muzika přesvědčivá. Chci slavit. Slavím. A je mi jedno, jestli sama. Mám chuť skákat. A tak skáču. Celý Black Sheep. Jednu písničku se paří na pódiu. Kam mě někdo vytáhne. A pak skákání na Speedozer. Ještě že hrajou jen dvacet minut. Už nemůžu. Tentokrát budu asi na všech fotkách, i když chci být neviditelná. Na trávě se válí kluk. Jednou rukou drží za prsa napůl spící holku, druhou rukou jezdí v rozkroku jiné. Hm, člověk to má i s divadlem. Pomalu pornem. Zírám na ně. A proč taky ne? Sotva dohrajou, vrhá se k nám parta kluků. -Všiml jsem si, jak si pařila. (A jéjé. Ono typicky úchylácké, slyšené prvně v šestnácti. -Určitě si takhle divoká i v posteli, co?) Tenhle to nedořekl. Ale jistě si to myslel. Zvou nás na párty. A vůbec. Nadrženost jim kouká z očí. A z dalších projevů. Je mi z těch chlapů zle. Jen jeden z celýho festivalu vypadal jemně a mile. A gayovsky. Zdrháme. Ráda bych si s někým pokecala. Ale ne za každou cenu. Lesem už zpátky raději ne. A pepřák do ruky. Tak prohodím pár vět s klukem. Co se cestou vynoří. Dvacetiletým trenérem, co se účastnil vodáckých závodů. A trochu to slavil. Cítím se střízlivě. A těším se do postele.
________________________________________________________________________________________________________________

10.8. Plánované pospávání se nekoná. V takovým hicu je to nemožný. Ještě s kocovinou. Silná trojka. Jediné, co mě dokáže oživit. Orgasmus, pivo a kravál. Pouštím si písničky. Na které jsem včera pařila. Chvíle elánu. A pak hurá na narozeninový výlet. R. mě zas zpovídá. S kým jsem se včera bavila. Ach! Zase jsem se provinila. Do Mělníku. Líbí se mi tam. Chybí mi neanonymita malého města. Potkávání známých. Nebýt jedna z davu. Být spolužačka, sousedka, kamarádka kamarádky,... Plazím se v hicu. Úplně zničená. Rybníček se spoustou kachen. A nutrií... Jsem z nich u vytržení. Najít místo, kde budeme obědvat. Smaženej sýr za dvěstě korun? Dělají si srandu? Ten trapnej moment. Kdy si sednete, mrknete do jídelního lístku a zase se zvednete. Nepříjemná obsluha. Po celých těch pár minut. Nesnáším, když se na mě někdo dívá jako na póvl. Ještě nějaká nablblá číšnice v rádoby nóbl restauraci. Já dělám mnohem složitější a zodpovědnější práci. A taky na ní nemachruju. Jsem alergická na náznaky pohrdání. Vytáčí mě doběla. V restauraci U Piráta. Kde jsou ceny poloviční. A obsluha nesrovnatelně příjemnější. Na zámku. Nečeška, co provází, mluví napůl nespisovně. Karel Čtvrtej - to mi zní legračně. Je milá. Sály, kde se konají svatební obřady. Sedmiletá hodná a roztomilá holčička, kterou bych objala a dala jí pusu do vlasů. Mi na pár minut dají pocit, že bych to třeba dokázala. Dokázala chtít. Kavárna ve věži. Kde jsou tak příkré schody. Že se sotva vydrápu do prvního patra. A zpátky jen díky tomu, že jsem měla pivo. Útulné prostředí. Chtěla bych tam pracovat. A třeba to i vlastnit. Myslela jsem si na Osadníky. Ale není kdo by si udělal čas. Zpátky doma. Nechci. K myšlenkám. Že se léty neposouvám kupředu. Bilancování. Že nemám vůbec nic. Co jsem si myslela, že budu mít. Žádné vlastní bydlení, žádná rodina, žádná kariéra, žádná spřízněná duše, žádní přátelé nablízku, žádný respekt ostatních, žádné vyrovnané dospělé uvažování, žádná činnost, co by mě naplňovala. Jen čím dál méně nadějí. Že by se něco z toho mohlo změnit. Ne, nechci na svoje narozeniny brečet. Nutím R. něco dělat. Hrát pingpong. Jenže je obsazenej. Jdeme kolem rybníka. Kdyby náhodou nutrie. Vidíme jí na hladině. A ona sama od sebe připluje. Vyleze na břeh. Jde ke mně. Až skoro zacouvám. Stoupne si na zadní a panáčkuje. Jsem unešená. Dokonalé neočekávané. Neočekávaně dokonalé. Jdeme jí pro mrkev. A seznámíme se s holkou, co jí chodí krmit. Mladá, sympatická, upovídaná, jiná. Vsadila bych se, že neoblíbená. Povídá si se zvířátky jako s lidmi. Koho mi to připomíná? Třikrát prohraju v šipkách. A R. mi řekne, že je zdeptanej. Ze života. No vida. Ze života se mnou. Další povzbuzující položka na seznam. Dárky. Na kterých si dal záležet. Hlavně tedy na jejich balení. Spousta práce, kterou mi věnoval. Spousta snahy. Trocha Kanárské medoviny, co dovezl jeho kolega. Nechci myslet na to, jak se cítím. A daří se mi to.


________________________________________________________________________________________________________________

 

5 lidí ohodnotilo tento článek.

Komentáře

1 Beatricia Beatricia | Web | 12. srpna 2014 v 8:16 | Reagovat

Hned jsem tam šoupla po přečtení hvězdičky, protože opravdu tvůj článek hodnotím. Ale nejprve se odvolávám na poslední odstavec a dodatečně ti přeji všechno nejlepší k narozeninám. Jedním slovem všechno, co si sama nejvíce přeješ.
Jinak mě z celého skvělého článku nejvíc zaujala prozaická  poznámečka, že "rejže je i po hodině vaření tvrdá". Jsi má sestra ve vaření, co si budeme povídat.
Tak znovu: Všechno nejlepší a radost ze života ti přeje B.

2 stuprum stuprum | Web | 12. srpna 2014 v 9:54 | Reagovat

Snadno se necháš vytočit. :)

3 Sugr Sugr | E-mail | Web | 13. srpna 2014 v 17:29 | Reagovat

Hm...,nechat to dopadnout, nějak..., no jo, furt se vše oddaluje, až je najednou pozdě, nemám to ráda.O víkendu jsem ochutnala Bernarda 11, jde to, nealko mi moc nechutná.Čas...,utíká tak strašně, že to děsí, zase podzim,zase rok pryč!:-(
Náznaky pohrdání? Bludičko, taky je nesnáším a byla jsem pohrdána už jenom tím, že mládí, které vydělává dvakrát tolik než já, hrdě rozhazuje tisíce aniž by bylo soudné, za co! Čumím-závidím? Možná...,:-)

4 Doma Doma | Web | 14. srpna 2014 v 10:50 | Reagovat

Je tak všechno nejlpeší :) Koukám, že taky nosíš pepřák :D :D sice já jen v zimě, když je tma a já jdu v Ostravě do nebo ze školy :D

5 bludickka bludickka | 14. srpna 2014 v 14:48 | Reagovat

[1]: Děkuju za přání. Já jsem s vařením tedy dost naštíru. Tohle ale byla vysloveně chyba rejže, protože jí dělal R. :)

[3]:Doporučuju zajít si na pivo na Den Bernarda, pivko do vyčerpání zásob za deset korun. Mrkni na jejich stránky :) Je to příští středu. Roky letí... ani nemyslet.

[4]: Díky. Měla ho L. Já ho mám někde zaštrachanej a ne a ne ho najít :D

6 Vendy Vendy | Web | 14. srpna 2014 v 21:44 | Reagovat

Všechno nejlepší, Bludičko bludná, ať už najdeš cestu z toho lesa chaosu. Ať se ti podaří aspoň jedno z tvých přání. Nebo dvě. Nebo třeba pět...
Všechno nejlepší na té zapeklité pouti životem! Rýži, která se uvaří, kávu, která chutná, zmrzlinový pohár, který osvěží, a personál, který bude slušný.
I bez smažáku za dvě stovky. (To je fakt mazec, je pozlacenej neboco?)
Hodně štěstí, Bludičko.
A děkuji ti za přání, které jsi mi věnovala u mě na blogu. :-)

7 Erička Erička | Web | 15. srpna 2014 v 17:17 | Reagovat

Jé, ten poslední obrázek je nádherný :)

8 Yasminn V. Yasminn V. | E-mail | Web | 15. srpna 2014 v 23:11 | Reagovat

Jsme na tom podobně..
Hele, mimochodem, můžu se zeptat, odkud vlastně jsi? Trochu mě udivil ten Mělník v článku, bydlím blízko.

9 monbella monbella | Web | 16. srpna 2014 v 19:22 | Reagovat

Tyjo šipky jsem nehrála ani nepamatuju. JInak vše neeej ;-)

10 L. L. | Web | 16. srpna 2014 v 23:37 | Reagovat

To přirovnání života k papíru je úžasné!
Rozesmála mě myšlenka na peroucí se bezdomovce. Znám jen pár věčně opilých (kteří u nás na odd občas skončí) a (když to napíšu hnusně) shnilých staroušů, u kterých si bitku dokážu živě představit. Já vím, není to hezké, stejně jako není hezké jejich chování ke zdravotníkům (až na vyjímky).
Jeeeee, nutrieeee :-)
Poslední fotka je fakt krásná

11 all-is-magic all-is-magic | E-mail | Web | 17. srpna 2014 v 20:49 | Reagovat

Je opravdu těžké, když se člověk nemá o koho opřít...

tak přeji i tak trochu vulgárně přes internet :) A ten bobr je nádherný!!!

12 Krvavý koleno Krvavý koleno | Web | 21. srpna 2014 v 15:43 | Reagovat

Já teda milá a sympatická blondýna nejsem :)
Ta fotka nutri je úžasná!!! (nebo to je ondatra?)
Hele... s tim, že nemáš nic, cos chtěla/plánovala si a tak... Poslední dobou čím dál víc docházím k tomu, že nebudu lpět na svých plánech a budu se řídit bezprostředními pocity a přáními. Chtěla jsem to a ono, ejhle to a ono se podělalo. Ok, asi to tak má bejt, děj se vůle Páně. Snažim se nechat to bejt a netejrat se těmahle myšlenkama. A je to dost úleva.

13 bludickka bludickka | E-mail | Web | 24. srpna 2014 v 14:14 | Reagovat

[6]: Děkuju :)

[8]: Z Prahy :) Mělník byl jen výlet :)

[9]: Díky :)

[11]: Díky. Je to nutrie :)

[12]: Jj, nutrie :)

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama