Nechci jen neuskutečnitelnou představu toho, co si myslím, že chci?

21. srpna 2014 v 22:10 |  Občasník
33. TÝDEN
________________________________________________________________________________________________________________

11.8. Osvěžující ranní deštík. Kéž by se mu člověk nemusel ani trochu bránit. Alespoň bundou. Bylo by příjemné nechat se celá šimrat kapkami. A nemuset jít do práce. Od kolegyně dostávám k narozeninám kytku. Snad mi vydrží. Příjemné osvěžení pro oko. Ale nejsem dobrá pěstitelka. Když prší, zbytečně utrácím. Člověk vleze do papírnictví a je s ním ámen. V tramvaji to zase tak smrdí. Až ztrácím chuť k obědu. Odstávka teplé vody. V létě. To mám nejradši. Jedu se za R. koupat na Letnou. Cestu zpátky promlčíme. I večeři. Moje snahy o konverzaci vyšumí do ztracena. Jde se projít. Nevím, co jsem udělala tak špatného. Nebo co visí ve vzduchu. Nechci to vědět. Nemám sílu to vědět. Nejsem schopná čelit výčitkám. Život se mnou... Já vím, že není o co stát. Prostě chci dělat, že se nic neděje. Ale nemůžu spát. Zvláštní myšlenky překřičí dechovou relaxaci se Žlutou sovou. I mnou vytvořenou autosugesci.


________________________________________________________________________________________________________________

12.8. Kniha o svobodě vůle a mravnosti začíná být těžká. Na straně šestnáct. Že by mi snad nepomohl ani slovník cizích slov. Možná mít ho po ruce. Číst každou větu několikrát. A polehounku rozšiřovat svoje chápání. Někdo ublížil lavičce, na které sedávám. Zase sedmikrásky. Kdo mi řekne, co si myslet? Co kdo cítí? V Dobré trafice s SI. Zapomínat na svět. Užívat si společnosti. Užívat si šestnáctistupňového piva a vynikajícího panini. Povídat si. A žasnout, jak čas plyne.


________________________________________________________________________________________________________________

13.8. Zase chladná pauza. Zase do nákupáku. Podprsenku jsem potřebovala. Sice ne tři... Ale můžu za to? Že mají v Tezenisu nevídané slevy? V žádné nejsem jako doma. Ale ta moje jediná je o padesát procent levnější. A dokonce mají i jiný typ. Který mi s trochou sebezapření padne. Odesílám šéfredaktorce zprávu. O tom, že si chci dát se psaním pauzu. Moje typické dramatické momenty. Než kliknu na tlačítko odeslat. Tak a je to zpečetěno. Nesnáším tramvaj číslo devět. Kolik jsem za cestu z práce do Aera potkala existencí. Špinavých, pořvávajících, vyfetovaných, opilých? I kdybych měla dvě ruce. Nestačily by mi prsty na počítání. Všichni ti tragédi. Nemají jen psy. Mají děti!! Jedna taková se hádá s jinou spolucestující. Sprostě se urážejí. Příčí se mi takové scény. A její děti lezou po tyčích. Věší se na nich. A ona opilá. Podporuje je. A já musím vystoupit dřív. A čekat na další tramvaj. Protože si nechci přát. Aby nějaký z těch dětí spadlo. A mělo třeba otřes mozku. Připomíná mi mojí matku. Akorát ta na mě víc srala. Musím vystoupit. Něco to se mnou dělá. Kéž by se všichni tihle zkurvení rodiče dostali do pekla. Vychovávají debily. Jasmíniny slzy. Mě nedostali tak, jak jsem čekala. Jen stále nechápu. Čemu se ostatní smějou. Když situace jsou bolavě reálné.
________________________________________________________________________________________________________________

14.8. Jsem v práci sama. A stejně se přes svoje myšlenky nedovedu koncentrovat. S JR na oběd. Tam, kde jsme ještě nebyly. Mňam brokolicová polívka. Tak JR bude mít holčičku. A její přítel dostává měsíčně čtyřikrát takovej plat než mám já. A i s hypotékou platí za byt polovinu mého nájmu. A má klouzavou pracovní dobu. Cítím se jako lůzr. Na odstřel. Aspoň mám na to, abych si koupila turistický boty. Ale ty nejlevnější. Co jsou v akci. Po dvou dnech nejnutnějšího sprchování ve studené vodě konečně teplá na Letné. Návštěva OM a PM. Osadníci jsou vyrovnaní. A já se zase bezhlavě cpu jídlem. Týden plánované samoty se ruší. A mě to hrozně štve. Tolik jsem se těšila. Že se toho nabažím. Že po čtyřech letech budu zase týden naprosto svobodná. Samostatná. Svá. Sakra!!
________________________________________________________________________________________________________________

15.8. Už zase jsem přejela zastávku. Jsem nějak mimo poslední dobou. A vzteklá. Zdrhám na pauzu. I když bych měla "hlídat" oddělení. Protože potřebuju batoh. Z Lidlu. Stejně jako tisíce dalších lidí. Co se div neperou o už přebrané zboží. A batohy nikde. To je tak, když si polovina národa může dovolit jen ty nejlevnější věci. To už se pak stojí fronty před otvíračkou. Co se změnilo oproti dřívější době? Pár věcí určitě k lepšímu. Ale moc jich nebylo. Sedím na okně a dívám se ven. Chci cítit něco skutečného. Život. Současnost. Uvolnit se a vstoupit do toho. Nemyslet ale cítit. Kapky. Jako kdyby se někdo snažil štětcem vypuntíkovat celý parapet. Ani nevím, co chci. Chci, to co si myslím, že chci? Neuzavřela jsem vnitřní spor. Zda-li nalhávání si je správné. Mince nemá dvě strany. Mince je koule. Pořád v pohybu. Aniž by poskytla rozuzlení. Pořád ukazuje jen jiné úhly pohledu. Dvě hodiny s nadávkami. Připravuju svůj nevydaný článek. Pro zveřejnění na facebooku. Tolik úprav a energie. A nelze to uskutečnit dle mých představ. Ach. Stejně to nebude nikdo číst. Moc málo lidí, co registrují mou existenci. Natož se zajímají o mé články. (Jinak zvědavcům klidně mohu zaslat v pdf na email.) Místo balení věcí jdeme na rybníček vyhlížet nutrii. Věnovat jí zbytky mrkve. R. mě vybízí k odvaze. -Podej jí to a pevně drž. Ať ti to nevytrhne. Jen si odlomí. Neboj, ona těma zubama neposouvá, jen tahá. Nemůže tě kousnout! ... Urputně držím. A nutrie se nepřetahuje. Posouvá zubama!! Kus mrkve uchráním. Kus spadne na zem. A ona panáčkuje. Ať jí to jako podám. To víš že jo! To je srandy s nutrií. Že se musím smát celou cestu domů.
________________________________________________________________________________________________________________

16.8. Přivstat si a vyrazit na výlet. Na prodloužené víkendování. Hrozně se vztekám. Protože jsem nachystaná na výletování v dešti. A ono je celou dobu sucho. A spustí se to, až když na déšť nenachystaná vylezu ven. A když mi R. zakazuje se vztekat, vztekám se ještě víc. Než dojedeme na Florenc, jsem zas v klidu. Hecuju R. Abysme nastoupili do jiného autobusu. Neplánovaně jinam. Láká mě ta představa. Ale ne. Kdo by řekl, že bez místenky se dostat do Lokte bude napínavé? Najít domluvené ubytování. Které mi okamžitě padlo do oka. Hned bych se tam nastěhovala. K obědu chleba se starou goudou ze sýrárny a trocha vína. Mňam. Tomu říkám užívání si. Procházka po Lokti. Prohlídka hradu. Kde trávíme tři hodiny. Což mě úplně odrovnává. Ale R. pořád nemá dost. Názorné ukázky mučení na figurínách. Některé děti se bojí. A já taky nejsem z těch. Kterým by to bylo příjemné. Sláva, konečně pryč. Goethovy vyhlídky. Romantika. Les. Víno s klokanem. A nikde další lidi. Snít si. Představovat. Bájit. No a proč ne? Jediné potraviny vlastní Vietnamec. A o chleba je asi rvačka. Co budeme zítra snídat? V kavárně, kde se R. líbí. Brokolice s nivou v restauraci. Kde mám možnost tvořit si obrázky o střídajících se spolusedících. Jedno pivo na ochutnávku v Pivovaru Florian. Jsem spokojená. A teplá voda. To je luxus. A příjemnej a čistej sprchovej kout. A voňavý ručníky. A bez práce. A bez shonu. Chci to každej den. Moct si užívat. Ne přežívat.



________________________________________________________________________________________________________________

17.8. Jako bych každé ráno zápasila s myšlenkou zůstat celý den ležet. Jako bych po tom někdy tolik toužila. Ale věděla, že pak by se objevily výčitky. Jako by dnů mělo přijít už tak zoufale málo. Čtu si starou Marianne, povalující se na záchodě. Článek o sexu. Ani nemůžu věřit. Že ho psal chlap. Je to tak romantické, jemné a něžné. Až bych se dojala. Takových je jen asi velmi málo. K snídani čínská polévka napůl. Není nad skromnost. Vyrazit do aprílového počasí. Chvíli déšť, chvíli sluníčko. Chvíli zima, chvíli teplo. Výlet na Svatošské skály. S plnými batohy. Řešíme moje psaní. Jak se dostat někam jinam. Kde bych dělala, co chci. Co cítím jako správné. Správné pro mě. A R. mi řekne, že takové věci nikoho nezajímají. Moje věci. Možná je to pravda. Ale zní to krutě. Takhle vyslovené. Že můžu psát jen do šuplíku. Nebo tak, jak chtějí druzí. Při napodobování druhých nikdy nebudu tak dobrá jako oni. Můžu být dobrá, jen když budu mnou. Nikam nevedoucí diskuse. Bojovat o drobečky vlastní motivace je mnohem snazší sama se sebou. Než dávat jí za uši argumenty druhých. Jako bych sama byla silně přesvědčena. Že musí existovat někdo. Koho by mohlo zajímat něco mého. Nemůžou být všichni lidé stejní. Stejně cizí. Restaurace s výhledem na skály. Restaurace spíš v uvozovkách. Chvíle odpočinku. Čerství pstruzi v nádrži. Jak ráda bych jednomu zachránila život. Ale co s ním? A nevyčítal by mi to? Skákací hrad plný malých lumpů. Co řádí jako zběsilí. Chci se nakazit jejich energií. Pokračovat dál. Do Doubí. A pak šílenej kopec. A nožičky už bolí. Sotva lezu. V lese je krásně. A spousty borůvčí bez borůvek. Chvíli toužím být tulákem. A kašlat na svět. Podílet se na fungování systému jen minimálně. Vary. R. se kochá porcelánem u popelnic. Já naháním kočičku. Hledat nádraží. Už se nějak lépe orientuju podle map. Hledat Albert. Sednout si v kavárně. Na domácí limonádu. Nedat si dortík. Protože po něm lezou vosy. Od R. ochutnávka ořechového. Mňam, mňam vlašáky. Luxusním vlakem do Horní Blatné. Zastávky hlásí v němčině. Zase si všímat kočky. Procházet se k ubytování. A dva podnapilí mladíci. Nás lákají do vedlejší hospody. -Je to tam super. Tancuje se tam, zpívá, až do rána. Můžete spát i pod stolem... Já se jako vždy přiblble směju. A R. je nervózní. Že si mě kluci prohlížejí. Máme v nohou osmnáct kiláků. Jsem polomrtvá. Ale tak příjemňoučce unavená. I v hlavě. Ani jedna restaurace už v osm nevaří. Tak hodujeme sýry na pokoji. A R. se u toho snaží koukat na televizi. Televize, to něco tak výjimečného. Už skoro neznámého. Fascinujícího. Ale stále mnou považovaného za ztrátu času. Energie už je ale jen na dlouhou sprchu. Miluju horkou vodu!!


________________________________________________________________________________________________________________

Poranění andělé jdou do polí
stěhovaví lidi ulítaj
panenku bodni - ji to nebolí
svět je mami prapodivnej kraj

 

2 lidé ohodnotili tento článek.

Komentáře

1 Bev Bev | Web | 22. srpna 2014 v 8:43 | Reagovat

Krásné povídání, zajímavá koláž složená z myšlenek, pocitů, zážitků. A skvělé fotky. Ten kočičák je učiněný model. Svetr se sedmikráskama mě zaujal, je to takový doslova umělecký záběr, romantika a nostalgie. Moc pěkné! :)

2 Čerf Čerf | E-mail | Web | 23. srpna 2014 v 0:11 | Reagovat

Jako vždycky moc dobře napsané. No a devítku znám moc dobře, jezdil jsem s ní osm let na Žižkov, když jsem tam bydlel :-)

3 Beatricia Beatricia | Web | 23. srpna 2014 v 11:35 | Reagovat

Moc hezké fotky. Kocourek s módním šátkem je perfektní.
Zaujala mě pasáž o těch existencích v tramvaji č. 9. To si ale nevybereš správné číslo, je to všude obdobné.
Jinak rozhodně nepíšeš do šuplíku, píšeš totiž výborným stylem. Já umím jen napsat např.: Že včera pršelo a dnes bude asi také. U mne je to "literatura faktu".
Přeji ti úspěšné a pohodové dny jakoby pozdního léta. ☼☼☼

4 pavel pavel | Web | 24. srpna 2014 v 14:14 | Reagovat

Brokolicovou polévku jsem měl v týdnu taky, i ve strouhance a v pátek i ve čtvrtek jel devítkou... jede do Žižkova. :D
My měli dva dny výluku teplé vody. Já čtu teď Alenku v říši divů, kterou našel u sebe v knihovně. Krásné a člověku je hned všechno hezké... doporučuji.
Potěší tě aspoň to, že ty mne zajímáš a je mi líto, že tvůj přítel raději jde na procházku sám než s tebou?

5 Sugr Sugr | E-mail | Web | 24. srpna 2014 v 17:24 | Reagovat

Ty skály jsou úžasný! Není to tak dlouho co jsem u takových taky byla. Písnička na konci - to je má parketa, dík!:-)
A to že šel přítel na procházku sám ber jako plus -konečně je od těch chlapů chvilku klid, ne? On je totiž jeden jak druhý, neboj!:-)

6 vivienne vivienne | Web | 25. srpna 2014 v 8:57 | Reagovat

hezký článek i fotky... nevím jak to děláš, ale pokaždé, když dočtu tvůj článek, dlouho jen tak sedím a přemýšlím...

7 monbella monbella | Web | 25. srpna 2014 v 11:29 | Reagovat

Ach ty si užíváš, ty ňamky a cestování... přeju ti to  :-)

8 Doma Doma | Web | 25. srpna 2014 v 14:22 | Reagovat

ty potřebuješ 1 podprsenku a koupíš si 3? :-O, já potřebuju 3 a koupím si jen 1 :D :/

9 stuprum stuprum | Web | 25. srpna 2014 v 20:45 | Reagovat

Po delších túrách se dobře odpočívá. :)

10 Vendy Vendy | Web | 26. srpna 2014 v 19:57 | Reagovat

Já ti nevím. Ty jsi ty, jak můžeš psát jinak, než jak to umíš? Nedovedu si představit tvoje články psané klasickým stylem, tedy dlouhými souvětími, bez emocí.
Ale přesto, výlet na Loket se podařil, zřejmě bylo dobře. Starý sýr a chleba a víno? Dobrá kombinace.
Ta zbořená lavička, to už není dobrá kombinace, kterej kretén, nebo která banda kreténů...kde se v lidech bere ta zloba a zuřivost a touha ničit?
Ale sedmikrásky na svetru... krásná fotka.
Stejně tak fotky kočičí.

11 Vendy Vendy | Web | 26. srpna 2014 v 19:57 | Reagovat

[10]: P.S. to s psaním myslím i na tvé příspěvky, jestli máš svůj styl, neměň ho. Vždycky najdeš lidi, kterým právě tvůj styl sedne.

12 L. L. | Web | 26. srpna 2014 v 20:02 | Reagovat

Někde je chyba, protože píšeš... však ty víš :-) Úžasně.
Jak já chci na výlet.... je fajn, že jsi jela :-)

13 bludickka bludickka | 2. září 2014 v 8:25 | Reagovat

[1]: Přemýšlela jsem, že změním svoje logo v záhlaví.. snad nevadí, když ho složím z některých tvých komentářů, dokážeš nádherně vystihnout o co mi jde :)

[5]: Klid uvítám. Šlo o to, že byl zase ze mě nějaký nešťastný.. a to není fajn pocit...

[10]: Jde o to, že já nechci psát způsobem, kterým chtějí oni. Konkrétně: U hodnocení filmů je pro mě důležité co mi film dal, jaké emoce vyvolal, jakou myšlenku mi zasel do hlavy. Tak pojímám recenze. Oni chtějí, abych nahlížela na film jako na vizuální médium, hodnotila ho ze všech stran, kostýmy, režii, porovnávala ho s jinými filmy, a to není nic pro mě. Co se týče názorových článků já mám v oblibě otázky, které nechť si každý zodpoví sám. Ráda opakuju slova, abych kladla důraz na to, co je pro mě podstatné. Oni chtějí: Originální názor, který se snažíš prosadit, chtějí abys lidem řekla, jak se věci mají, abys měla sebejistý projev, ve kterém řekneš co si čtenáři mají myslet, aby si vyvolala spousty reakcí - ať rozhořčených nebo obdivných. Takže se celkem diametrálně rozcházíme :(

[11]: Já si též myslím, že najdu lidi, kterým to sedne. Jen se obávám, že nenajdu lidi, kteří mi dají prostor a příležitost (krom blogu - i když to je taky trochu sporné), aby se mé články dostaly ke svým čtenářům..

[12]: Koukej si naplánovat nějaký výlet aspoň do říjnového plánování :)

[8]: Když si vybereš jednu, tak proč si ji nekoupíš třikrát? (tu samou v různých barvách?) - tak to dělám já :)

14 Bev Bev | E-mail | Web | 8. září 2014 v 13:46 | Reagovat

[13]:Jak by mi to mohlo vadit, naopak jsem poctěná, hned mi to padlo do očí, jak jsem otevřela tvůj blog a úplně mě to dojalo.
První slova, co mě napadla bylo... ach, ty můj miláčku! Snad tě neurazím tak důvěrným oslovením, byť jen v myšlence. :D ;)

15 bludickka bludickka | 20. září 2014 v 10:03 | Reagovat

[14]: Neurazilas :) Dekuju,alespon tu mam po dlouhe dobe zase neco noveho :-)

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama