Potřebuju obejmout

29. srpna 2014 v 21:34 |  Občasník
34. TÝDEN
________________________________________________________________________________________________________________

18.8. Linecké rohlíčky do postele. A před námi cesta na Vlčí Jámu. Zastávka v infocentru. Kde má holka s dredama rozhodně práci snů. Které si nejspíš vůbec neváží. Tři pidiobchody s prázdnými regály? A šroubovací vína jen dvě a důvěru nevzbuzující. Není však zbytí. Po Horní Blatné se pohybují jen opilí dělníci s lahváčem v ruce. Na to, že je deset ráno... Dost mě děsí trasy vedoucí stále jen do kopce. Je mi pořád zima. R. se kochá jámou. Já se těším jehličnany. Oběd. Chleba, sýr s pepřem a víno. Jehož spodní část víčka vypadá lehce naplesnivěle. Ledová jáma. Schody dolů. Málo prostoru, kam se mi nechce. Ale jsem statečná. K Blatenské rozhledně docházím promrzlá. Hřeju se grogem. A sním si. Možná by život mohl být tak krásnej. Kdybych v každém okamžiku dokázala vyvíjet maximální úsilí. R. chce vidět kousek Blatenského příkopu. Kterej mě oslní tak, že se vydáme po (nebo proti?) jeho toku. Ťapeme přes kořeny. Proužkem vyšlapané trávy. Krása. Nikdo nikde. Jen les, vzduch, zeleň. Líbí se mi to, baví mě to. A pak už jsme tak daleko, že se nechceme vracet. Chceme dojít do Božího Daru. Pár hodin zbývá do odjezdu posledního busu. Cesta se pomalu a nenápadně začíná měnit na sprint. Na vybitém mobilu udržuju při životě navigaci. Jsem nevídaně odhodlaná. Začíná pršet. Poslední kilometr je adrenalinem. Krizovým. Jako sportovec, co musí zrychlit na cílové rovince. Už nemůžu. Najít zastávku autobusu. Načas. Bolí mě všechno, i hlava. A chce se mi zvracet. Jsem mimo. Vyťapáno i v hlavě. Nemám sílu ani mluvit. Až večeře mě vzpamatuje. Dva dny za sebou po osmnácti kilometrech? Posílena jen třemi lineckými rohlíčky, krajícem chleba se sýrem a půlkou margotky? Sprcha, hurá!! Sdílená mrtvolnost. Kdy s R. oba sotva lezeme a musíme se tomu smát.



________________________________________________________________________________________________________________

19.8. Vyspinkáno dorůžova. A nechce se mi nikam jet. Sedla bych si na ten široký parapet. A nohy pověsila z okna. Koukala na stromy a oblohu. A čmárala po papíře. Cítila se volně a svěže. Konečně svítí sluníčko. Ale R. spí. A venku je zima. A za chvíli nám jede vlak. Zase ve Varech. Ale tentokrát na dýl. Tolik Němců, Rusů a dalších cizinců pohromadě jsem snad neviděla ani v Praze. Takových lidí, že bych nejradši hned utekla. Až moc velký kontrast oproti včerejšku. Kupuju si pítko a R. si vychutnává prameny. Mně všechny připomínají chuť krve. Docela úleva dostat se konečně na jídlo. A pak hurá do kočičí kavárny. Co byla v sobotu zavřená. Tři rozkošný koťátka, co se nesmí budit, když spí. Sotva jedno otevřelo oči, hned jsem si ho pohladila. Ale pak už pořád jen spaly. Hm, jak to asi je s hygienou, zajímalo by R. A já chci taky obsluhovat v kavárně, kde žijou kočky. A kde mají tak výbornou kopečkovou zmrzlinu. Jen nechápu, že mi holka ani při pohledu do mrazáku není schopna říct značku. Cesta domů mě zmáhá. Pro mírnější návrat do reality jdeme ještě na jedno do restaurace. A pak už jen udělat večeři. A připravit program kin do časopisu. Naposledy. Naposledy je všechno nudné nějaké příjemnější.



________________________________________________________________________________________________________________

20.8. Typická realito, už mě zase vítáš? Nevyspalá. Povinnosti křičící z každého koutu. Nechci! Vezu boty bezdomovcům na nádraží. R. tvrdí, že jim nebudou dost dobrý. Zničený z koncertů. Roztrhaný a špinavý. No co. I oni by měli mít druhou šanci na život. Už dlouho jsem se pořádně nedívala do zrcadla. Dnes je ten den. Kdy bych se viděla chodit kanálama. Zajít si s R. na oběd. Vadí mi, když číšník neumí poděkovat za dýško. Pro písek do zverimexu. Jak využít své lásky ke zvířatům? Je mi líto veverek. A potkanů. Chci je domů. Nemohla bych mít veverkopotkaní kavárnu? Den Bernarda. Pivo za deset korun. Nekupto. Mám sraz s IŠ a její mně neznámou kámoškou. V Pastičce. Kde jsem nikdy nebyla. Narváno. A já jsem pyšná. Že jsem ukořistila stůl. Vedle opilí chytráci. Obzvlášť jeden. Poučující ostatní. Papouškující fakta, co se kde dočetl. Takové mám nejradši. Hádky o pravdě. O někým předložených faktech. Jak si někdo může myslet, že ví o světě všechno. Znalosti jsou krásné. Ale ohánět se jimi pro utvrzení ve vlastní důležitosti.. hnus. Jak směšná jsem já v argumentech podložených pocity. Povídat si ve třech je těžké. A tak se kamarádka IŠ asi nudí. Lidi jsou čímdál opilejší. Nějaká ženská říká IŠ, jak je krásná, že se s nimi měla vyfotit. A z dámského záchoda vylézá chlap s ženskou. Nejvyšší čas jít domů. Stezka odvahy po chodníčku k nádraží. Běžet pro chleba. A smát se představě, že bych mohla sedět ve špatném vlaku.
________________________________________________________________________________________________________________

21.8. Oběd s R. Nějak jsem propadla brokolicové polívce. A ten chudáček má festovní kocovinu. V noci se ztratil a bloudil někde po polích. Koho mi to připomíná? Všichni se z vlaku hrnou nejrychlejší cestou domů. Do své pozlacené klícky. A já nemůžu. Nechci. Zase se cítím lapena. Zase se necítím naživu. Ležím na zádech na lavičce. A koukám do nebe. Pálí mě oči. Lidé ruší moje rozjímání. A pak to zase vyprchá. A já se necítím živá. Ale cítím se normálně. Co bych mohla chtít víc?
________________________________________________________________________________________________________________

22.8. Začátek odloučení. Zrovna ne v dobu vhodnou, s přihlédnutím k mému aktuálnímu rozpoložení. Kdy potřeba srovnávání si věcí a touha po samotě nejsou tak silné. Co teď? Budu si rovnat věci? Budu předstírat svobodu? Budu teď na pár dní spontánní? Když svoje činy nemusím před nikým ospravedlňovat. Jsem zmatená. Nevím, kam se vrtnout. Rozhodování mezi jakýmikoliv možnostmi mi přijde nemožné. Sedím v parku. A snažím se psát. Psát dopisy je rok od roku těžší. Shrnovat svůj život a nemít depresi. Copak mužů přiznávat, že velkých věcí se děsím? Toho, že nejsou? A ty malé mi dělají radost. Sáhnout si na pejska bez chlupů. Legrační brr. Koukat na gaye, jak si dělají piknik. Tak zamilovaně jemní. Jen drobnosti. Veselé drobnosti. Nechávám se dnes řídit okolnostmi. A vše je jak má být. Nestíhám svou oblíbenou vinotéku. Ale za to stihnu koupit vstupenku na film. Na který jsem nevěděla, jestli jít. Stoletý stařík, který vylezl z okna a zmizel. Tolik lidí se nevešlo. Já ano. Souhrou náhod. Až je mi to líto. Věnovala bych lístek dědouškovi. Co zklamaně odchází. Měla jsem. Proč nedělám, co mně napadá? Určitě nešel sám. A bylo by to divné. Všechno je divné. Nejvíc já. Další souhra okolností mě přiměje koupit koupelnovou předložku. Je to fajn, když se nemusím rozhodovat. Jen zadám kritéria. A vše se děje samo. Kdo by řekl, jaký je ten kobereček skvělý společník. A jak je prima ho objímat. Zbožňuju heboučký věci. A vizitkoctitel. Už zase. Ten má panečku odvahu. Už jednou jsem ho dá se říci odpálkovala. A on se se mnou stejně zase chce bavit. Ach. Jsem milá (nejsem někdy?). Ale s dalšími tématy konverzace mu nepomáhám. Jen ať se snaží, když mi nechce dát pokoj. Vypráví o výstavě týkající se věstonické venuše. Je tma, jsem sama a každej mi připadá jako potenciální úchyl. Jěště že vystupuje dřív. Jsem zvědavá, jestli ještě letos nějakého ctitele stihnu. Asi už je po sezóně. Konečně mám soukromí na přepisování starých deníků. Vydržela bych u toho do rána.
________________________________________________________________________________________________________________

23.8. Vstávat a chystat se. Oblíbený drink. S označením kolik můžu kdy vypít. Není nad sebedisciplínu. Cítím se jak lékař. Co testuje správné dávkování. Jsem pokusnej králík. Sama sobě. Objevovat vlastní já je fascinující proces. Chce to maximální možnou míru tolerance a otevřenosti, empatie. Obnažit duši je těžší než obnažit tělo. Že by proto, že tělo zajímá každého a duše nikoho? Když je člověk přiopilej, není tak těžký být upřímný sám k sobě. Ani k druhým. Ale stejně to bolí. Mnichovický rockování. Je asi opravdu fesťák pro starý. Aspoň vím, kam jezdit tak za dvacet let. Samá džínovina a černá barva. Trochu svítím v těch červených kalhotech. Povídat si s L. je sice fajn... Milé, že procházíme podobnou životní krizí. Ale chci se odreagovat, pařit, blbnout, zpívat, utéct od všeho,... Nechci se nimrat ve sračkách. L. očividně jo. Sráží mi to náladu. Oni aspoň budou kupovat dům. Já můžu bejt s trochou smůly do pár let na ulici. Nechci oživovat svoje emoce a hrabat se ve střepech svých snů. Nechci, aby se mi zabodávali do rukou. Chci útěk. Třeba Hentai Corporation. Baví mě. Nikdy nechci být na fotkách, ale tentokrát budu. Klukovi s foťákem se nejspíš líbím. Mohl by bejt celkem v pohodě. Kdyby nebyl nadrženej. Bože, kurva, je zvrácenej žebříček mých hodnot, nebo jsou zvrácení všichni ostatní? Holky se se mnou bavit nechtějí. A kluci mě vnímají jen proto, že mám prsa a vaginu. Blila bych. Fotograf má venku auto se zásobama. Leje mi nějakej silnej poměr vodky s džusem do půllitru. S tím se v mém picím režimu nepočítalo. Ani s tím, že dojde desítka a budu muset pít patnáctku. Ach. Je víc než zřejmé, že mi bude zle. Na Zónu A se vážně těším. Pařím na ní s Luckou, která je mi sympatická. Ale pochopitelně nemá zájem trávit se mnou zbytek večera. Fotograf mizí a pravidelně se ke mně zas vrací. Chtělo by to nějakou pořádně nadupanou kapelu. Co by mě probrala k životu. Ale nehrozí. L. se baví s fotografem. Zatímco já mu usínám v kufru a lezu po střeše auta. Dívat se odtamtud na hvězdy je romantické. Pak si ustýlám na trávě. A vůbec. Kapely mě nudí. Žádnej pořádnej kravál. Vypaříme se bez rozloučení. Chci jet domů. Jsem unavená a mám hlad. Spím ve vlaku, v metru i v autobuse. Doma posluhuju kočkám a L. dělá míchaná vajíčka. Postel, hurá.
________________________________________________________________________________________________________________

24.8. Vzbudit se ve čtyři. Haha. Hlavu mi nedrtí jen bolest. Tisíce zbytečných myšlenek. Asi mi exploduje mozek. Hrozně moc bych potřebovala někoho obejmout. Stejně je objímání ta nejhezčí věc na světě. Nechám se vytrestat. A pak si vezmu prášek. Nemůžu spát. Mám strach spát. A pak už mi je konečně dobře. Nechce se mi vstávat. A chtěla bych si užívat relaxační den. A neumím to. Nedokážu se uvolnit. Zrovna teď musí být hezky. Teď. Když bych chtěla déšť. Jak mě někdy dokáže deptat, když je počasí protipólem mojí nálady. Pořád cítím hrozný tlak. Nutnost využívat všech minut. Užívat. Užívat čas. A užívat si v čase. Nedokážu to zastavit. Nedokážu se zastavit. Vidím ty neuvěřitelné možnosti. A neumím je uchopit.
________________________________________________________________________________________________________________

Jezdili jsme na muziku
pro prdel i pro zábavu
teď už to není tak jak to bylo
teď jsme jenom parta volů

S léty rozum z těla odchází
a přichází lenost
jeden má rodinu
a druhýmu se nechce
Proč bych někam jezdil
to je přeci blbost

Proč už to nejde, nejde
proč už to nechce jít
sednout si k Pelikánům
pokecat a přitom pivo, pivo, pivo pít...

 

3 lidé ohodnotili tento článek.

Komentáře

1 sugr sugr | E-mail | Web | 29. srpna 2014 v 22:25 | Reagovat

Potřeba objímání, krása příjmutí obejmutí, báječné psaní a krásné čtení tvých řádků, co víc si přát před víkendem? :-)

2 Čerf Čerf | E-mail | Web | 30. srpna 2014 v 8:34 | Reagovat

Objímání je nádhera, to souhlasím. No a Blatenský kanál se mi loni při pobytu v Jáchymově moc líbil (http://pvapenik.blog.cz/1308/kolem-blatenskeho-kanalu). No a veverkopotkaní kavárna je dobrý nápad, docela by mě zajímala typologie tamní klientely :-).

3 stuprum stuprum | Web | 30. srpna 2014 v 8:35 | Reagovat

Ber husté prášky - antipsychotika - a budeš spát jak nemluvně. :)

4 Beatricia Beatricia | Web | 30. srpna 2014 v 10:06 | Reagovat

Miluji takové kamenné fotografie. Musím se skály dotknout rukama i ve Vysokých Tatrách.
Také se ptám, co na to hygienikové... kočky ve stravovacím zařízení... ale je to každopádně roztomilé.
Ano, ano, stoprocentní souhlas: Objímání je nejhezčí věc na světě, zvláště, je-li okořeněna nějakým tím polibkem.☼☼☼

5 vivienne vivienne | Web | 30. srpna 2014 v 18:44 | Reagovat

Ty fotky jsou vážně kouzelné :-) Jinak jako vždy zajímavé zápisky

6 L. L. | Web | 30. srpna 2014 v 21:33 | Reagovat

:-)
Pítko nebo pitítko :D :D
Stoletého staříka si chci koupit jako knížku ;)
Prosím, připomeneš mi jak se jmenovala knížka, kterou jsi mi doporučovala?
Posílám obejmnutí i s míšánkem :-)

7 L. L. | Web | 30. srpna 2014 v 21:34 | Reagovat

Znervózňuje mě, že mi ve větě chybí čárka :D

8 Doma Doma | Web | 31. srpna 2014 v 15:57 | Reagovat

R. tě musí obejmout. Já bych nezvládla ani 10 kilometrů natož 18 :D ...
Chuť krve? Zvláštní, mě připomíná vodu :D :D :D ... Chtěla bych vidět tu kavárnu s kočičkami :D (chtělo to fotku :D)

9 grey.t grey.t | E-mail | Web | 1. září 2014 v 12:12 | Reagovat

Nevím, jestli se dá pořád jet na maximum, každý okamžik. Dovedu si představit, že to člověka vysílí. Výlet to ale musel být nádherný. Představoval jsem si ten konečný sprint a přišlo mi to hrozně poetické.

Koťátka ^^ Vzpomněl jsem si na jednu čajovnu v Praze. Jedna báseň. Tam mají asi dvě kočky. (A je to tam hezké a drahé...)

Opilec chytrák mi připomněl mě. Občas se ze mě stává podobný hospodský filosof, řekl bych... Pocit je podle mě jeden z nejdůležitějších argumentů.

Taky někdy rád lehám na lavičkách a zírám na nebe. (A nenávidím kohokoliv, kdo jde kolem, protože chci ticho a klid.)

Když je hezky a já chci déšť, zatáhnu všechny žaluzie. Pak jde dovnitř jen takové zastřené šedé světlo, které mi připomíná deštivé počasí.
Na možnostech mi přijde nejhorší, že máš většinou několik najednou a musíš si vybrat, i když to asi není to, co máš na mysli ty...

10 ellie. ellie. | Web | 1. září 2014 v 18:13 | Reagovat

taky chci do kavárny s kočkama:OO
a objímání je opravdu nejkrásnější pocit:))

11 bludickka bludickka | 2. září 2014 v 8:34 | Reagovat

[2]: Zůstáváš pro mě jednou z mála osob mužského pohlaví, o kterých si stále myslím, že je jiná než ostatní (jiná v dobrém smyslu!)

[3]: Snažím se neklesnout tak hluboko :D

[6]: Děkuju :)Knížka se jmenuje Kurz duševní rovnováhy.

[9]: Asi nedá. Leda že by měl den jen pár hodin.. Hmm, drahé :( Ale jestli jsou ty kočky mazlivky, tak by se to mohlo vyplatit :)Taky vnucuješ druhým své názory? To mi k tobě moc nesedí... :)Jedno okno je na východ a druhé na západ, takže i přes žaluzie jde vždycky proužek sluníčka, pokud na tu stranu zrovna svítí..

12 Kika Kika | E-mail | Web | 2. září 2014 v 16:46 | Reagovat

už jednou jsem tu byla, a pak ten blog ztratila. Ale hned jsem si vzpomněla - to zvýrazňování modrou, černou a červenou je úžasné a člověk tak přečte i trochu delší článek (což obvykle nedělám, já jen aby sis toho vážila :D)

13 L. L. | Web | 2. září 2014 v 17:43 | Reagovat

Díík :-)

14 Čerf Čerf | E-mail | Web | 2. září 2014 v 21:00 | Reagovat

[11]: Co ty víš? Třeba taky jezdím každé ráno vlakem v zimní čepici :-)

15 bludickka bludickka | 3. září 2014 v 12:40 | Reagovat

[12]: Děkuju :) Ono kdybych zveřejňovala každý den jednotlivě, tak by to dlouhé nebylo.. ale líbí se mi to víc takhle v souhrnu.. Na to že je to jeden takový článek týdně se mi to nezdá tak hrozné. Je pravda, že zvýrazňování má tak trochu sloužit i k tomu, aby ti čtenáři, které nebaví číst všechno, alespoň přečetli to, co považuju za nejdůležitější :)

[14]: Ta čepice je jen legrace, o ničem to nesvědčí. Leda o tom, že je chlapec možná trochu choulostivý.
Tebe považuju za inteligentního a charakterního muže :)

16 Bev Bev | E-mail | Web | 8. září 2014 v 14:10 | Reagovat

Naposledy je všechno nudné nějak příjemnější... to si říkám pokaždé, když dokončím další várku těch svých elektrosoučástek. Posledních deset kusů mě vždycky vyloženě baví a užívám si je. Jen mi ten pocit bohužel dlouho nevydrží. :D Osmnáct kiláků za den a dokonce dva dny po sobě bych neušla ani náhodou. Máš můj obdiv a respekt.
Taky jsme s mýma holkama objímací, to se nejdřív pohádáme jak koně a pak se v objetí usmiřujem, no jo, tři ženský v baráku, co ti mám povídat. ;)
Objímám tě alespoň v myšlenkách. Přeju krásné, veselé a pestré dny.:)

17 bludickka bludickka | 17. září 2014 v 16:31 | Reagovat

[16]: Děkuju! Ale ušla bys :) Já tomu taky nevěřila :)

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama