Všichni jsou nějaký nijaký

5. srpna 2014 v 12:03 |  Občasník
31. TÝDEN
________________________________________________________________________________________________________________

28.7. Koho to potkávám před kinem? Kinoctitele. Vizitkoctitele. Naštěstí řekne jen dobrý den. V kině čeká R. s E. Borgman. Film, kterej bych bez R. vysvětlení nepochopila. Kolik věcí mi asi běžně uniká? Jak moc je moje myšlení jiné než ostatních? V čem všem jednodušší... A v čem všem složitější...

________________________________________________________________________________________________________________

29.7. Vzít E. do cukrárny. Radovat se, že umyla nádobí. A zametla. Hned se doma cítím o trochu líp. Jo, mít hospodyni... jak by mi bylo rajsky. Po práci už jen život a ne další šichta. Trpím blogovou závislostí. A tak mi přijde vhod, že R. s E. se chtějí dívat na horor. Pořád se nemůžu smířit s nedostatkem času. Nemám ho dost ani pro sebe. Natož abych ho mohla věnovat druhým. Dlouhodobě takhle žít považuju za šílenství. Od rána do večera v práci nebo na cestě. Ne, tohle vůbec není v pořádku. A otázka priorit je stejně nezodpověditelná jako otázka po smyslu života.
________________________________________________________________________________________________________________

30.7. Už zase týrám svou hlavu přízemnostmi. Analyzuju, jak bych měla strávit polední pauzu. Vážně nejsem normální. Potřebovala bych vědět, podle čeho se rozhodovat. Podle toho, co chci? A co když nevím, co chci víc? Nenávidím, když se mi zdá tak komplikované zorganizovat si čas. Když toho chci stihnout tolik. A přitom nedovedu posoudit, jestli něco z toho má skutečnou hodnotu. A neumím používat znaménka menší, větší. Jdeme s R., E. a BA na šipky. Daří se mi. I ve fotbálku. A chutná mi pizza. A E. se nějak rozkecala. Nevím, jestli mám kapacitu. Na historku, která začíná tím, že si to její opilá kámoška rozdala se dvěma kamarády hned po sobě a končí tím, že druhá kámoška se pořezala na břiše, navíc jí zjistili v krvi perník, a tak je zpátky v blázinci. A tak by měl být jen slabý odvar, že se E. totálně opila, "hrála" si s nožem a pak jí její přítel propleskl. Bývalý přítel. Ten, co jí podváděl. Ne ten, co je na tři roky zavřenej. A se kterým vlastně pořád je. Hmmm. Matka vyléčená alkoholička, co se smí občas napít... O sobě abych snad radši ani nemluvila.

_______________________________________________________________________________________________________________

31.7. Chladno a lehounkej vítr. A já si dovolím nedělat nic. Jen poslouchat muziku a usmívat se. Je mi dobře. Ne vzletně, ale příjemně. Je zvláštní, jakou radost mi dělá, že mi náušnice ladí se sukní. Zbožňuju náznaky souznění a harmonie v neočekávaných drobnostech. A babi našla tu mou stromovou. Je těžké nelpět na maličkostech. Když ty jediné dávají smysl. Tramvajema jezdí kdejaký existence. Že by se člověk nejradši ničeho nedotýkal. Revizoři schválně kontrolují jen lidi jako jsem já. Udělala jsem si moc pěknou analýzu obchodů prodávajících sportovní sandály. Obchodů poblíž práce. Výsledek jen jeden. Že jsem je skutečně stihla obejít během polední pauzy. Levnější typy pouze v nepostačujících velikostech. Příjemný prodavač jen v první prodejně. Jinak bída. Bylo by to snad na napsání pochvaly. Už jsem to dlouho neudělala. Nakonec sandály seženu odpoledne. Tu levnější verzi. Ke které nechovám přílišnou důvěru. Uvidíme. Film 12 let v řetězech. Dalo by se u něj brečet od začátku do konce. Ale nechci brečet. Jak těžká je otázka - Důstojnost nebo život. Smažák napůl v naší restauraci. Poznámka pro příště: Nebrat E. někam, kde se budu chtít ještě ukázat. Někam, kde se prezentuju jako slušná a milá dívka. Někam, kde si nechci zkazit reputaci. E. se nám svěřuje s konverzací. Kterou měla na facebooku s BA. Mělo to zůstat v utajení. Prý měl chutě. A zajímal ho obsah jejího pyžama. Začínám si myslet, že to, že si chlap představuje úplně každou ženu nahou, je normální. Celkem mě to znepokojuje. Potřebuju si uklidit v hlavě. Rezervovat si čas. Dát si schůzku sama se sebou. Promluvit si. Vytvořit nerušený prostor. Vzít papír a všechno to vypsat. Být co nejupříjemnější. Chvíli si nenalhávat, chvíli nic nepopírat. Buď si to srovnávám nebo budu mít ještě větší paseku. Jen nevím, kde vezmu tolik času a klidu. A jak to unesu. Pokud dojdu k závěrům, se kterými nejsem vnitřně smířená. Ten pocit, že když něco vyřeším v hlavě, je mojí povinností realizovat to i ve skutečnosti. Ten pocit vyvíjí přílišný tlak.
________________________________________________________________________________________________________________

1.8. Na zemi leží papír. Popsaný. Uprostřed cesty. Čtu. Nesouvislé zvláštní útržkovité informace. Absurdní, myslet si, že by mohly být určené mně. Nějakej kluk se směje. Tomu, že mluvím na holuba. Och, jak hluboko jsem klesla. Už mi přestalo stačit povídat si pro sebe? Beru E. na Dyzajnmarket. Chce to pevné nervy. Kdyby to nebyla moje ségra, asi bych jí nevydejchala. Váhám mezi náušnicema pro sebe a nádherným beruščím trikem pro neteřinku. Prcek má přednost. Beru ségru do cukrárny. Palačinku se šlehačkou, karamelový koktejl a dva párky v rohlíku? Ta holka se vážně umí odvázat. Měsíc nezačíná úspěchem. Nezačíná tak, jak jsem předpokládala, že by mohl začít. Nezačíná tak, jak jsem usilovala, aby začal. Vše nasvědčuje tomu, že můj článek se v časopise neobjeví. Článek, se kterým jsem se tolik narozčilovala. Dočista mě dobili. Protože už ani nepociťuju vztek. Jen marnost svého konání. Vím, že si beru věci osobně. Ale lidi mě odjakživa neměli rádi. Proč si bez zjevného důvodu myslet, že by to někdy mohlo být jinak. Protikolektivní existence. Ne dost stejná, aby mohla být chápána. Ne dost důrazná, aby mohla být tolerována. Ne dost sebejistá, aby mohla být respektována. Ne dost introvertní, aby jí to mohlo být jedno. Ještě je naděje. Do té doby, než budu mít časopis v ruce. Naděje neumírá. Ale motivaci už mi zadupali hodně hluboko. Uvažuju o psací pauze. Možná definitivní. Je třeba věci zvážit v klidu. Ať tak či tak... Nakonec stejně nezbyde než přiznat, že nejsem dost dobrá. Pro ně. Pro to, abych dokázala psát podle cizích představ. Pro to, abych měla potenciál a energii plnit cizí normy dokonalosti.
________________________________________________________________________________________________________________

2.8. Vybičovat se ke vstávání ve čtvrt na sedm ráno. V sobotu! Vybičovat se sprintovat v půl osmý ráno na bus. Sice si pořád na sebe obléknu kalhoto-kraťasy, co jsem nosila v sedmnácti.. ale že by to vypadalo stejně jako tehdy, bych netvrdila. No jo, celulitida není nic. Čím by se měl člověk chlubit. Ale no co.. jsou i horší tragédie. A hlavně jiné priority. Chtěla jsem si dělat slibovaný hlavopořádek. Ale nemám u sebe žádný papír. Dneska by se to hodilo. Psychicky se rozložit a pak to oslavit. Alternativa psát do knížky mi sice přijde originální... Ale ne tak ukrytelná. Z knížky jsem nadšená. Ale čte se hodně pomalu. Moc bych jí chtěla číst někomu. Kdo by jí vnímal stejně. Sraz s A. v Plzni na vlaku. A hurá do rodného města. Do parku. Na zapečené brambory. Popíjet. Volat LV o odvoz. A mít pocit, že se k nám nezná. Pít na hromadě kamenů. Házet na stodolu. Povídat. Válet se v prachu. Nebýt za dámu. Kašlat na všechno. A vidět obrázky v mracích. Užívat si slejvákovou romantiku. A vyčítat stromu, že nás nechrání. Utíkat ze života. Pařit na Hentai Corporation. I se zpěvákem. Který se motá mezi lidma a očividně vytuší, že se toho nechci účastnit, a tak se hned řítí mým směrem. Zahulit si. Nechat se přemluvit. Jen si dvakrát potáhnout. Ale očividná chyba. Tak brzo na ten stav. Kdy nemůžu ani chodit. Kdo vymyslel, že bych to mohla zkusit přepít? Vůbec necítím žádnou všeobjímající lásku.A jsem zas vypitě upřímná. Objímám se s cizí holkou, co jí umřel brácha. Neumím utěšovat. Ale objímání je tak dokonalá věc. Proč mám tendence říkat lidem, co si o nich myslím. Říct dávnýmu klukovi na koukání, že byl náš na koukání. Pamatovat si jen jeho překvapený výraz a víc nic. A tak pořád. Starej známej sympaťák. On by to snad vážně na mě zkusil? Myslet si o komkoliv, že je jinej, je naivita. Jak mě ta klučicí nadrženost unavuje. Jsem snad jediná, co má naprosto jiné hodnoty? Musím pořád něco dělat. Protože jsem vyřízená. Piju kolu s rumem i vodkou zároveň. A pak už jen šmouhy. Spát u A. na chalupě. Hledat záchod a nemoct najít správnou postel. Proč jsem se zase takhle odkráglovala? Pořád utíkám. Neschopná dlouhodobě snášet život?

________________________________________________________________________________________________________________

3.8. To není postel. To je ráj. Leží se mi jako na obláčku. Jako v objetí. Bezpečně. Sladce. Jen kdyby mi nebylo zle. Bolavá hlava. A neschopnost se zvednout. Trpím. Patří mi to. Oblíkat se do mokrých ponožek a bot. Špinavý kalhoty, batoh,.. a co ty fleky na triku? Bahno? A co ty další? Že bych se pozvracela? Na to si nevzpomínám. To jsou nápady, takhle se zrasit, když musím cestovat domů. Vypadám jako dobytek. Cítím se jako dobytek. Smrdím jako dobytek. Jsem dobytek. Houpe se mi žaludek. A nemám sáček. Zdá se, že v případě nouze si opravdu budu muset nablít do trička. Autobus nejede na slibovaný Florenc. Jen na Hradčanskou. Ááááá. Metro mi při kocovině nedělá dobře. Zkouším to. Ale už při čekání se dostavuje úzkost. Musím okamžitě ven na vzduch. Na tíživej dusnej vzduch. Těžce se mi dýchá. V tramvaji se na chvíli cítím líp. A rozptýlí mě jeden spolucestující. Panejo, tohle by byl kluk na koukání!! Škoda, že je hned pryč. Na toho koukat, zapomínám, že je mi zle. Nevím, kdy jsem naposled viděla opravdu krasnýho kluka. V minutě mám ale jiné starosti. Třičtvrtě hodiny čekání na vlak. Čekání na uvedení nástupiště. V hale a před halou. A najednou příval šílených úzkostí. Nepopsatelný strach. Že zešílím. Nemůžu dýchat. Nemůžu nic dělat. Chodím. Nemůžu stát. Moje chůze je zmatená. Přešlapuju na deseti čtverečních metrech pořád dokola. Vypadám jak blázen. A blázním. Panika. Takovej nápor. Že zadržuju pláč. Trochu se srovnám až ve vlaku. Ale neústupný vnitřní neklid mě drancuje zbytek dne. Že já husa hloupá... Copak si nevzpomínám, proč jsem definitivně sekla s hulením? Copak jsem zapomněla, jak křehká je moje psychika? Kolik dní se budu zase dávat dohromady? Copak mi není milé, že poslední dobou jsem se cítila přijatelně? Uvoluju se dívat na film dle R. přání. Tarantino mě nebaví. Ale Nespoutaný Django se mi líbí. Jen čímdál hůř snáším scény s fyzickým násilím. Ale u záběrů s pytlema jsem se nařechtala jako už dlouho ne. Už příliš dlouho ne. Neklid mi nedovolí spát. A hlava tak bolí, bolí.
________________________________________________________________________________________________________________

Skleniček pár a pár tahů z trávy,
uteče den jak večerní zprávy,
neuměj žít a bouřej se a neposlouchaj.

Jen zahlídli svět, maj na duši vrásky,
tak málo je, tak málo je lásky,

 

4 lidé ohodnotili tento článek.

Komentáře

1 Beatricia Beatricia | Web | 6. srpna 2014 v 8:30 | Reagovat

Opět a zase výborná sebezpytná reflexe. Já tě nečtu, já tě přímo žeru. Tentokrát se mi zaryl pod kůži tvůj "terminus technicus" - kluk na koukání.Už jsem ale moc dlouho n neviděla kluka, na kterém by libě spočinul můj zrak. Bytostně se mi hnusí fous, knír, neoholenost apod. Bytostně se mi ke zvracení  hnusí tetování. A tím pádem nemohu najít svůj ideál, který by neměl jedno, nebo druhé. Proč nosí  muži plnovousy? Vždyť vypadají o 10 let starší.
Jinak ti přeji krásné, i když deštivé, letní dny. Měj se medově a fanfárově.
(Zlatíčko, je to slibovaná Florenc, nikoliv slibovaný).

2 Bev Bev | Web | 6. srpna 2014 v 16:08 | Reagovat

S časem jsem na tom úplně stejně a taky si říkám, jak dlouho to takhle půjde. U mě je naděje, že s podzimem skončí nápor v penzionu a bude míň práce a taky samozřejmě menší výplata. Ale zas budu mít víc času na šroubování. Cha, teď koukám, že můj bezvadný plán má jednu chybku, opět v něm není místo pro volný čas.:D Vida jak pěkně jsem si to u tebe porovnala v hlavě.
A teď vážně, opět jsem si krásně početla. Musela se usmívat a souhlasně kývat. Moc moc pěkné. Příjemné dny přeji, milá Bludičko.:)

3 Čerf Čerf | E-mail | Web | 6. srpna 2014 v 16:54 | Reagovat

Jako vždycky dobře napsané, to dokážu posoudit i na dálku z Matsumota :-). Jen přemýšlím, proč aktivně vyhledávat spouštěče úzkosti?

4 Doma Doma | Web | 6. srpna 2014 v 19:45 | Reagovat

E. má teda zajímavý vkus na chlapy.
Já bych hospodyni nechtěla, aby mi lezla do mých věcí? Ne! Raději přežiju ten bordel :D

5 Vendy Vendy | Web | 6. srpna 2014 v 20:37 | Reagovat

E.má zajímavý kamarádky. Nevypovídá to o něčem? Ty máš zajímavý postřehy. Kluk na koukání, to je dobrý, taky se občas ráda podívám. I když dnes už opatrně, abych nebyla osočena, že jsem na zajíčky. :-)
Cítím se jako dobytek, smrdím jako dobytek, jsem dobytek - nemůžu si pomoct, ale tohle mě rozesmálo, i když vím, jak těžká jsou rána opilcova. :-)
Snad je dnes už líp!
Přemýšlím nad tím časopisem. Co kdybys psala do jiného, zdá se, že tady jsou kreténi, asi ti není souzen. Nepřemýšlelas nad tím, že bys přispívala do nějakého časopisu? Jiného než tento?

6 Vendy Vendy | Web | 6. srpna 2014 v 20:38 | Reagovat

[1]: Chlapi neví, o co se tím připravují. Jejich škoda! :-)

7 L. L. | Web | 6. srpna 2014 v 21:52 | Reagovat

Django je super! :D Stahuju si 12 let v řetězech.

8 bludickka bludickka | 7. srpna 2014 v 13:39 | Reagovat

[1]: Děkuju! Kluk na koukání - s tím přišla kdysi moje kamarádka a hned se to ujalo :)Fousy se mi líbí, i když ne zrovna plnovous nebo kníry, ale takový to strniště :D Nebo delší strniště :) Hmmm. Tetování spíš ne, ale překážka to není :) Já zase preferuju vlasy. Ideálně dlouhý nebo ne úplně krátký :) A ne řídký, což je dneska potíž :D

[2]: Děkuju. No jo, kdyby sme nemusely vydělávat, tak by se to žilo :) To by bylo času :)

[3]: Velice mi to lichotí, že i z takové dálky a z takového dobrodružství si dokážeš najít čas, aby ses u mě zastavil! Je to asi nějaký přetlak v hlavě.. nebo stav, kdy se těžko říká ne... nicméně už se mi dlouho něco podobného nestalo.. a doufám, že nestane.

[4]: Pokud by nekradla a nesváděla mi partnera, tak ať se klidně podívá :D :D

[5]: Problém není v lidech. Problém je můj vztah k lidem a lidí ke mně, ten se bude opakovat všude. Samozřejmě jsem o tom přemýšlela psát jinam, ale dřív či později se situace bude opakovat. I když některé věci by samozřejmě mohly být jinak. Ale popravdě jsem se necítila ani na tohle psaní, natož jít zase někam od začátku...

[7]: Já bych spíš uvítala nějakou milou komedii...

9 stuprum stuprum | Web | 8. srpna 2014 v 9:40 | Reagovat

Pití, hulení, chlapi, práce počká: tradiční týden bludickky. :)

10 L. L. | Web | 8. srpna 2014 v 15:24 | Reagovat

Promiň, spletla jsem si to s filmem Osamělý jezdec. Tam se mi nejvíc líbí scéna z vlaku s panenkou, viděla jsi to? :-)
Django je dobrý a 12 let v řetězech - jak jsi psala, celý film na slzy...

11 Erička Erička | Web | 8. srpna 2014 v 17:25 | Reagovat

Tak přesně z toho jsem měla strach včera, ale naštěstí jsem odolala a moc nepila :D

12 Sugr Sugr | E-mail | Web | 8. srpna 2014 v 18:30 | Reagovat

Bludičko ptala jsi se u mě na blogu na původ fotky u mé básničky. Takže:Na mém blogu jsou všechny fotky pouze moje vlastní výroba. Kdopak se mi snažil napodobit? O_O
Jinak Bludičko, ta lžička je od Bebe a ta myška ta jinak bydlí na rámu obrázku v našem pokoji doma! ;-) Díky za komentář na mém blogu! :-)

13 lovitka lovitka | Web | 11. srpna 2014 v 18:31 | Reagovat

Rozhodovat se podle toho, co chci, není vůbec dobrý krok...
"Neschopná dlouhodobě snášet život."
Ach jo.

14 bludickka bludickka | 14. srpna 2014 v 14:55 | Reagovat

[9]: Copak kecáš :D :D Práce čeká tak leda na tebe :) Já do ní chodím každý den. A nehulím.

[10]: Neviděla jsem :)

[12]: Já si nevzpomenu, od koho to bylo, mám už to doma delší čas. Ale myslím, že to bylo nějak takhle: Má milá myšičko, myšičko malá, je konec tomudala, tomudala, tomudala :)

[13]: Á sakra. A co je tedy dobrý krok? :)

15 L. L. | Web | 16. srpna 2014 v 23:17 | Reagovat

A koukneš? :P
https://www.youtube.com/watch?v=x_meuIhN7F8

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama