A tak dál...

1. září 2014 v 21:20 |  Občasník
35. TÝDEN
________________________________________________________________________________________________________________

25.8. Vlakctitel má zimní čepici? Osm stupňů na sluníčku je opravdu málo, ale tohle? Pokouší mě smích. Ne dlouho. Vlak má zpoždění. A tak stihnu pěkně vymrznout. Kniha se mě snaží přesvědčit. Že člověk nemá svobodnou vůli. Trochu depresívní zjištění. Které asi navzdory spoustě argumentů nehodlám přijmout za vlastní. Vplétám si sedmikrásky do náušnic. A svět je zas o něco hezčí a útulnější. Chtěla bych si dát závod v plazení se po trávě. Zvláštní. Když něco dělají dva, jako by to bylo normálnější. Než když to dělá jeden. Řidiče tramvaje dnešní devítky znám. Jezdil v mojí bejvalý práci. A párkrát mě hodil domů autem. Zase nehoda? Nechci čekat. Zkouším jít pěšky. A vidím člověka na zemi. A nad ním záchranáře. Jsem zvědavá jako každý. Ale bojím se. Že bych mohla vidět příliš. Já křehká povaha. I tak je mi slabo. Kdybych jela o pár minut dřív. Mohla jsem být přímým svědkem. Co se to pořád kolem mě děje? Jaký to zázrak. Být ještě pořád naživu. Kino stíhám. A dělá mi radost. Kolik lidí chodí samo. Film Následky lásky se mi vůbec nelíbí. Čekala jsem nějakou romantiku. Nějak mě to nudí. Nedovedu udržet pozornost. A nevím, jak si sednout. Nic pro mě.


________________________________________________________________________________________________________________

26.8. Deštivo. Perfektní rozpoložení na srovnávání si věcí. Kdybych nemusela do práce. Nebo kdyby se R. nevrátil z chalupy. Dneska by mi to jistě šlo. No co se dá dělat. Alespoň obejmutí. A k večeři zapečené brambory s mascarpone. Taková dobrota. Akorát mě to vždy zmůže. Tolik, že jsem zralá jít rovnou spát.
________________________________________________________________________________________________________________

27.8. Co je to zase za sny? Že mám netypický nádor štítné žlázy? A čekám na operaci. A doktoři mi tvrdí, že to je přemírou chemie. V potravinách. Z vyzařování telefonů a počítačů. A já lituju. Že jsem nechodila víc do přírody. A mám strach. Že můj život tak či tak skončil. Probuzení z takového snu není děsivé. Necítím úzkost. Jako z jiných nočních můr. Je to nepopsatelná úleva. A radost ze života. Ááá, sluníčko!! Jaký to hřích jít do obchoďáku koukat po plavkách. Kord když si stejně žádné nevyberu. Pěna dní není špatná. Ale je moc... scifistická, nereálná, až příliš přefantazírovaná, na můj vkus. Jsem roztoužená po romantice. Nejvíc na mě poslední dobou udělal dojem Cizí oběd a Ona. Sotva člověk vystoupí z autobusu na Vysočanský, hned se k němu někdo žene. -Můžu vás pozvat na čaj nebo kávu?... Co to má zase znamenat? Tenhle kluk oslovuje víc lidí. I kluky. I páry. Ptá se jich na totéž? Někdy převaluju v ústech ano. Něco jako adrenalin, hazard, zrada všeho předpokladatelného, útěk ze stereotypních reakcí.
________________________________________________________________________________________________________________

28.8. Zase dvě hodiny přemejšlím. Jestli jít do kavárny dneska nebo zítra. Už to chci mít za sebou. Potřebuju sedět venku. I když tam slunce nesvítí. Samozřejmě není klid. Dvě holky, co se baví. Až příliš nahlas. Až příliš pohodově. A každej další chce sedět venku, ach. Doprdele s mou neschopností soustředění. Musím přesednout dovnitř. Potím ze sebe věty. A uvolňuju se šestnáctkou. Nejde mi to. Ale asi nejsem schopná dobrat se ničeho. Asi jsem druh s rozličným vnímáním. Nepopsatelná. Neobtisknutelná. Nepřenositelná jakýmkoli záznamem. R. zase odjel. A já necítím tu toužebnou osamělost. Já necítím nic. Co je to se mnou? Dělám si v hlavě čímdál větší chlív. Nevím proč. Ani jak s tím přestat. Jestli.
________________________________________________________________________________________________________________

29.8. To vnitřní horko. Noční nespavost. Po dvou šestnáctkách? Moje tělo už zase říká ne. A moje hlava toho takhle po nocích navykládá víc než kdy jindy. Trpím. A když konečně spánek, tak zlé sny. Jeden z obvyklých - prolézání úzkým otvorem, zaseknutí se, bez možnosti vidět ven. Panika, úzkost, nastupující šílenství. Dokola se opakující snové týrání mé osoby. A pak zas mátožné ráno. A další série dilemat před sebou. Mám jet za R. na chalupu? Stavím proti sobě příliš ano a příliš ne. Neustále. Každé rozhodnutí podléhá sáhodlouhé analýze. Asi dám tentokrát přednost volbě typu Měla bych. I odpoledne. Trpělivě odškrtávám položky ze seznamu úkolů. Konečně se dostávám k blogu. Nealko den. Přes všechny ty strašáky, co se mě snaží vyděsit. Když vyskakujou zpoza rohů mojí mysli.
________________________________________________________________________________________________________________

30.8. Vypálit z domu v půl devátý. Pustit si do uší energii. A cítit se svobodně. Vesele. Jako bych měla za chvíli naplnit svůj organismus vodkou. Jako bych se chystala na nějakou parádní nářezovou kapelu. Nechávat se přitom. Vzrušujícím očekávání útěku z reality. Jéé, ať si s tím pejskem přisednou ke mně. Když vidím zvířátko, koutky se mi sami od sebe zvedají. To by bylo! Mít pejska. Kterej mi vyskočí na klín. Kdykoliv si řeknu. A budu ho moct otravovat do aleluja. Aniž by se cukal, bránil škrábáním či kousáním. Aniž by zoufale mňoukal. Sraz na zastávce na Pankráci. Mlčení s R. mámou. Než dorazí OM a PM s prckem. Autem směr R. chata. Mísící se nálady. Moje mysl je jako špatně namazanej stroj. Občas v ní něco zavrzá a já se cítím přehlíženě, ublíženě a pátokolovozově. Jako mimozemšťan, kterého vysadili na špatném místě. A pak se taky cítím uvolněně, osvěženě a adaptaceschopně. Nahoru dolu, zprava doleva... samé výkyvy. Oběd v restauraci. A zpátky pěšky. Oříšky, kaštánky, příroda, fantazie. Společná procházka s kočárem. Chystání ohýnku a grilovaných hermelínů. Hvězdy tak nádherně září! A omamná barva ohně, pohlcující vedro, víno s klokanem, smích a dobré rozpoložení. Čůrání ve tmě. A já se div nepřerazím cestou zpátky. Mrsk ho sebou ze svahu do trávy. Ještě že jsem celá. Únava. Únava. Únava. A postel hned za rohem. Není tohle ráj?
________________________________________________________________________________________________________________

31.8. Příjemné pospávání. Není nad snídani z místních vajíček, kus za dvě padesát. A svačinu z lískových ořechů, včera natrhaných. Stará dobrá nepřekombinovanost života. V jednoduchosti je krása. Vím to. Ale neumím to žít. Při Osadnících vyvíjím maximální úsilí. Až mě rozbolí hlava. Ale štěstí mi nepřeje. Opravdu to vypadá na vinu štěstí. Mimčo už se občas i usměje a dělá legrační zvuky. Trochu přijatelnější představa mít ho doma. Bavilo by mě ho lochtat, pusinkovat a mačkat v dlani ty drobounký tlapičky. A tím to asi hasne. Zbytek nestojí za nic. Možná tak ještě svazující příležitost. Mít se na koho fixovat.
________________________________________________________________________________________________________________

All around me are familiar faces
Worn out places, worn out faces
Bright and early for their daily races
Going nowhere, going nowhere
The tears are filling up their glasses
No expression, no expression
Hide my head I want to drown my sorrow
No tomorrow, no tomorrow

And I find it kind of funny
I find it kind of sad
The dreams in which I'm dying
Are the best I've ever had
I find it hard to tell you
I find it hard to take
When people run in circles
It's a very, very
Mad world

 

2 lidé ohodnotili tento článek.

Komentáře

1 Čerf Čerf | E-mail | Web | 2. září 2014 v 0:13 | Reagovat

Převalovat v ústech "ano" jako pokušení, hazard, zradu, útěk... Moc pěkně napsané!

2 Beatricia Beatricia | Web | 2. září 2014 v 13:57 | Reagovat

Celý článek je psán fantasticky senzačním stylem. Mne vždycky trkne nějaká pasáž a dnes to je tato sentence: Když něco dělají dva, jako by to bylo normálnější, než když to dělá jeden.
C´est la vie. Znám dobře jednu činnost, která je jen ve dvou ta pravá. Sám se člověk nemůže milovat. ☼☼☼

3 Sugr Sugr | E-mail | Web | 2. září 2014 v 17:33 | Reagovat

Deštivo, čepice a kozačky, alespoň obejmutí, pozvání od mladíka na čaj nebo na kávu, ženská co se baví nahlas jak na trhu, jak kdyby byla sama na světě, nepopsatelná, škrtám položky co jsem už udělala-mám je napsané na papíru, KONEČNĚ se dostávám k blogu, ÚTĚK z reality - to co jiní odsuzují - miluju! Hvězdy září... Jen ty tvá vajíčka k snídani bylo něco pro mě jiného,nového a pak tvá poslední věta: Mít sen a koho fixovat! Nevím, to není to pravé ořechové do života...:-(
Jinak,
moc zajímavě podané dny, tak odlišný Deníček od jiných, že žasnu, vždy! Deničky nečtu - tebe hltám! :-)

4 L. L. | Web | 2. září 2014 v 17:59 | Reagovat

To by byl fajn závod :D taky bych se zúčastnila (ale pouze na ověřené trávě bez psích, a jiných, min). No, kdyby to člověk dělal sám... :D Takhle to mám i s focením. Sama s foťákem nikam nevýjdu.
Jak se v té knížce někdo může na celou stránku rozepsat o téhle věci ;) Způsob psaní mi příjde veselý :)
Když popisuješ, jak bys chtěla pejska, zní to, jako bys své vlastní kočičky mučila :D Osmáci taky nejsou moc mazliví, utíkaj :D Vevík někdy vyleze na ruku, ale že by se nechal dlouho hladit, to né.

5 bludickka bludickka | 3. září 2014 v 12:47 | Reagovat

[3]: Míchaná vajíčka k pozdní snídani..ne? :)Mít se na koho fixovat. To je trochu s nadsázkou řečeno. Myšleno tak, že je to vlastně nejspíš možná ta stabilní a pevná láska, to nedostatkové zboží, ta jistota... Děkuju za tvá povzbudivá slova :)

[4]: Nejen na celou stránku.. Na celou knížku je to rozepsaný, drsný co? :) Ale teď už jsem u pasáží o mravnosti... Já to tak neberu, že je mučím, ale ony asi jo :D :D A nezávislý pozorovatel by možná s nimi souhlasil :D

6 Doma Doma | Web | 4. září 2014 v 17:49 | Reagovat

Takže mimčo nic? Zatím? Nikdy? :D ... Třeba jde o nšco jiného, co pochopí jen matky :)

7 stuprum stuprum | Web | 5. září 2014 v 9:23 | Reagovat

Aspoň že oříšky a kaštánky vykonaly své. :)

8 doDina doDina | Web | 5. září 2014 v 12:55 | Reagovat

Taky jsem pár týdnů pobyla na chatě. Ale spíš na venkově. Vesnice plnou mírou. A bylo to pěkné právě v té zjednodušenosti - pravda!
Miminka jsou roztomilý, ale určitě bys na tom "mít jedno doma" našla víc radosti :)

9 monbella monbella | Web | 6. září 2014 v 10:20 | Reagovat

Jé já bych brala jet na chatu hned :-)

10 Bev Bev | E-mail | Web | 8. září 2014 v 14:32 | Reagovat

Mohu potvrdit, že psík je bezva kámoš, Charlie mi každou chvilku vleze na klín, opře se tlapkama o klávesnici, trošku mě olíže a pak zas zalehne na koberec, kde zrovna svítí slunce. Teď si taky tak pochrupuje, už se těší na holky, za chvilku jsou doma. Co mě na něm nejvíc okouzluje je, že mě vítá stejně intenzivně a nadšeně, ať se vrátím domů za deset minut nebo za dvě hodiny. S nikým jiným se mi to nestává. :D
Pátokolovozově je skvělý výraz. Krásné čtení. Moc!! :)

11 bludickka bludickka | 17. září 2014 v 16:34 | Reagovat

[6]: Možná jen některé matky :D soudím dle okruhu svých známých :) Určitě neříkám nikdy. Právě že neříkám nikdy. Jen si to pořád neumím představit.

[10]: Tak přesně to bych potřebovala.. Jen to venčení mě děsí :)

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama