Nejlepší make-up je úsměv ne?

16. září 2014 v 22:08 |  Občasník
36. TÝDEN
________________________________________________________________________________________________________________

1.9. Ubrečené pondělí. Vnitřně, ne navenek. Ale venku taky. Dneska nechci. Plakat s deštěm, aby se necítil sám. Abych se necítila sama. Pro uklidňující Spolu. Dnes chci obejmout od slunce. Hřejivou pozornost. Někdy žárlím. Že slunce se dotýká i jiných. Chtěla bych se za něj provdat. A mít ho jen pro sebe. Ach ta zoufalost touhy. Být v něčím životě jedinečnou, NENAHRADITELNOU. Všechno kolem mě bych označila nálepkou Snesitelné. Raději bez dalšího komentáře. -Vedle snahy po blahu vlastním musí býti vysvětlitelna snaha po blahu bližních zřeknutím se blaha vlastního.- (Vysvětlitelna pudem pohlavním, cože? - takže člověk bez pohlavních pudů je egoista?) Knížka se začíná vyvíjet neočekávaným směrem. Jediná z přeživších. Zbytek nalezené igelitky večer slavnostně procházíme. R. zklamán, že se nedočkal Bible Kralické. Zbylé knihy odsoudil k záhubě. Kocour kvůli své posedlosti kancelářskými sponkami sundal lištu v předsíni. Měla bych se přestat tolik přejídat. Obzvlášť když po večeři musím dělat tolik shybů. Souvisejících s věšením prádla. Zase zajídám prázdnotu.


________________________________________________________________________________________________________________

2.9. Piju třezalkový čaj. Protože došla v marmeladové skleničce uchovávaná Sayonara. Nastává podzim. Pokračuje vnitřní neklid. Blíží se doba pravidelného užívání nervových čajů. Rodinné oslavy, br. A děda si tu svou naplánoval na koncert Šanovu. A na můj svátek. Co teď s tím. Jak ráda bych se na něco vymluvila. Zvláštní, že lhát se dá zapomenout. Jako bych při sešlostech hrála nějakou významnou roli. Ha, neviditelná. Jenže jde o dědu. A o moje co? Zásady? Ach.... Jsem šťastná. Protože jsem zdravá. Myšlenky nutně nemusejí vyvolávat pocity. Někdy mě ta myšlenka vděčnosti za zdraví obtěžuje. Protože to prostě necítím! A někdy je důvodem k všeobjímajícímu úsměvu. Na chvíli. Čím to je, čím to je?? ... Ani nemám pocit, že se chystám na dovolenou. Spíš jako bych měla druhé zaměstnání jako pradlena. Večer při skromném světle zašívám. (Ehm, ehm..bojím se, až na to pohlédnu za dne...). To jsou ty nákupy nekvalitních levných věcí... Kde se vzala, tu se vzala... zase se mi začíná věšet na krk tíha celého světa.

________________________________________________________________________________________________________________

3.9. Sejít se s SI je vždycky fajn. Občas jí musím srovnávat se ségrou. O kolik je inteligentnější, šikovnější, vyspělejší,... Škoda, že rodinu si člověk nevybírá. (I tak mám svojí ségru ráda!) Na promítání to máme taktak. Hm... Táhne ze mě pivo a od prostředka filmu spím. Taková jsem já. Hlavně že se mám čím chlubit. Vlakem domů. A do reality. Opouštějí mne sny. Směju se i fňukám při pohřbu mých fantasmagorií. Zas znova a od začátku. Učím se mít ráda současnost. Učím se věřit. Že mi to stačí. Že nepotřebuju víc. Zvláštní kolik času uplynulo.. a já si stále nezvykla. Že cítit se naprosto osaměle je běžná každodenní záležitost. Jakto že to stále nepřestalo bolet? Prostě těžce žiju. S pocitem, že pro ty, kteří jsou pro mě výjimeční, nejsem výjimečná já. Jako by většina vztahů byla založena na mé jednostranné snaze.
________________________________________________________________________________________________________________

4.9. Nemuset vstávat, hurá. Poležet si. Zbožňuju polštář a peřinu. Jak je mi s nima dobře. Nasnídat se. A zase se s R. povalovat. Aby měl ideální začátek dovolené. Velký nákup. Každoročně obhajuji vybrané množství alkoholu. Který se nikdy neztratí. A pak kousek slunce. Mojeho!! Potřebuju. Nasát do sebe proud tepla. Ale.. užvaněné maminy, fotbalový míč létající kolem mé hlavy. Áááá.. chci klid. Jen já, slunce a klid. Chci domeček se zahrádkou. Zasranej kousek vlastního prostoru. VLASTNÍHO! Vypadá to na nervový čaj a kousek čokolády. Jsem roztěkaná. Vůbec se mi nechce zase žehlit, natož balit. A hulákám na kocoura, který si uzurpuje část půjčeného kufru.

________________________________________________________________________________________________________________

5.9. Dobalování. Nechce se mi... Že bych nikam nejela? V metru přichází vzrušení. Kde budeme sedět? Kdo s námi pojede? Bohajeho. A pak na zastávce. Jakto že nikdo neopětuje úsměv milé a sympatické slečně? A jakto že mi nikdo nepadl do oka? Žádní mladí? Pořád bych něco tláskala. Celá já. A zase nevím, co všechno by se mi chtělo dřív. Já se snad nedovedu nudit ani na celodenní cestě autobusem. Večer pouští film, co znám. Tak hraju hru na tabletu. Sice chápu jen základní pravidlo... ale co. V půl desátý už mají všichni zhasnuto. Cože? Zachrání mě film na tabletu. Hudba hrát nepřestala. Milý dojemný příběh. A na Lou Taylora Pucciho bych se vydržela dívat celé hodiny. Prostě jsem celá pryč z roztomilých tvorů
a věcí.

________________________________________________________________________________________________________________

6.9. Rozespalá. Dá se říct rozespalá, když jsem vlastně ani nespala? Vstávat ve čtvrt na šest? Zešíleli? Horší jak do práce. Po ulevení si a ranní hygieně touží osazenstva tří autobusů. Nehorázná fronta. Nejen u pumpy. Ale i v křovinách. Jsem skromná. Stačilo by mi do ničeho nešlápnout. Zuby si vyčistím sušenkou. V půl devátý snídám malý Karlovačko. No co, na záchod si už potřebujeme dojít. A nějak se mi stalo zvykem, objednávat hned pivo. Sklenička je špinavá. A nechci se hádat (nikdy nechci). Kord v cizím jazyce. Hlavně že záchod čistý a útulný. Během hodiny strávené ve Splitu mám asi tak padesát fotek koček. Dvě jsem si hladila. Jedna mě varovně kousla. Další číhala a útočila na psy. Nádherná k zemdlení. Jako vždy mě uchvacují živí tvorové více než památky. Nemohla bych fotit kočky za peníze? Byla bych šťastná. Vážně! Je vidět, že z angličtiny jsem maturovala za dvě. Když se ženu na poštovní přepážku se suverénním pozdravem: Thank you. Málem už nedořeknu, co chci. A se smíchem se potýkám ještě hezkou řádku minut. Pudr v chorvatské prodejně DM stojí méně než v české. A hlavně seženu nesehnatelný odstín. Na trajektu. Koukat do moře a popíjet je fajn. Ale ten hic! Radši zalézt do stínu a mastit kostky. Nějakej klučina se k nám zná. Takovej z těch, co se běžně neznávají. Cizinec. Asi se chce přidat. Zíráme jak vyoraný myši. Tak dlouho, až je příležitost pasé. Ale i fantaziím jsem se dosyta nasmála. Ostrov Vis. Ještě busem do Komiži. Cpát se po skupinách do výtahu. A nejstarší děda si uprdne. Zachovám rozvahu. A chechtáme se s R. až na pokoji. O přezdívku má postaráno. Ach. Neměla bych se smát stáří. Taky budu taková. Jenže smích prodlužuje život. Když já se směju tak málo... Třičtvrtě hodinka dospávání a procházka městem. Není moc velké. Ani pestré. Hlavně že jsou tu kočky. V obchodě je takový bordel, že mi to hlava nebere. Cenovky asi jen u třetiny zboží a ne vždy správné? O jednom džusu mi ženská u pokladny řekne, že nemůže zjistit cenu, ať si vezmu jiný? (ne jiný kus - jinou značku!) V regálech namrskané zboží. Kyselé mladé prodavačky. Tam být šéfová, tak se zjevím. Hotel je socialistický. Ne příliš prakticky vybavený pokoj. Balkon bez světla. Večeře výběr z menu. Měla jsem za to, že ze tří. Ale ze dvou. Ryba nebo maso? Hm, dieta začíná. Ale poradím si. Městečko je v noci daleko romantičtější. Osvícené uličky a zákoutí. Hezčí než za dne. A na vzdálenější pláži dokonce hrajou dýdžejové. Všude se motá spouty dredatých lidí. Pít víno, pozorovat hemžení, bezva. Snad se to brzy neomrzí.






________________________________________________________________________________________________________________

7.9. Tma. To by se to spinkalo. Z chodby je slyšet každý krok, každé slovo. Snídaně. Volské voko. Proč dělají všechno tak mastné? Kochám se snídaní na vzduchu a žebrajícími kočkami. Uklízečka očividně neholduje mému organizačnímu řádu pokoje. Ale jsem neústupná. Nikdo mi nebude říkat, kam si mám dávat boty nebo kufr. K moři. Ke kamínkům a hlavně ke knížce. Trochu idealista, její autor. Vždy když se mi něco nezdá, přemýšlím, jak zjednat nápravu. Nejsem si jistá, že přijdu na způsob, jak učinit společnost mravnější a rovnoprávnější. Pokračujeme v toulkách. Pokračuji ve snaze zdokumentovat každou zdejší kočku. Jedno kotě. Konečně neolezlé. Heboučké a upravené. A týpek, se vzezřením postaršího hypíka, mi ho podává do náruče. A kotě drží. Nechá se chovat, hladit. Přede. Vrcholný okamžik. Citem naplněná chvíle. Holčička fotící dotykovým mobilem má v puse dudlík. Svět je stále absurdnější. Číšník z kafebaru je ve tři odpoledne v dost povznesené náladě. A když vidí, jak za rohem popíjíme víno z lahve, donese nám kelímky na kafe. Mám chuť tančit. A tančím. A vůbec.. je mi mile. Potřebuju k životu víc než sýr, víno, spánek, pěkný záchod s koupelnou, mazlivé kočky a aby se na mě lidi usmívali? Naše průvodkyně ví o městečku asi tolik co my. Provádí nás jen podél pláže. Nějak to odbývá. A ještě nám všichni zdrhli. Kvůli tříminutovému zpoždění. Kolemjdoucí Slováci nás informují o konaném festivale. Ať prý přijdeme. Ale už je neobjevíme. Zato jedno hladové kotě mě uchvátilo. Tolik, že jsme šli koupit granule. A ono zatím zmizelo. A kočinky žebrající u večeře mají strach. A já taky. Že obsluha bude nadávat. Že je krmím. Zase období, kdy se sobě nelíbím. Proč mám zas obličej jako puberťák? A měla bych přestat pít pivo..? Nebo z čeho je ten náběh na břicho? Sprcháč připomíná bazén. Vůbec neodtéká. Oholit si nohy je náročné a nedokonalé. Únava. Opět až příliš brzká.







________________________________________________________________________________________________________________

I was so tired of being upset
Always wanting something I never could get
Life's an illusion love is a dream
But I don't know what it is

Everybody's happy nowadays


 

3 lidé ohodnotili tento článek.

Komentáře

1 Someone Invisible Someone Invisible | Web | 16. září 2014 v 23:57 | Reagovat

Nebo blbejsi? :-D
Ja zas po tom brecela.. sakra doslo mi, ze nechci bejt stara...(jsem mimo cr tak ctu pisu jen hodne vrychlosti.. jsem uplne utahana :) )

2 Čerf Čerf | E-mail | Web | 17. září 2014 v 8:03 | Reagovat

Pěkná kolekce koček! Taky bych se rád živil focením, to je fakt. Aspoň bych rychle zhubnul :-)

Společnost, myslím, nejde učinit mravnější shora. Jen zdola, dlouhodobou výchovou ke sdíleným (a zároveň nevnucovaným) ideálům. Jenže doba je, zdá se mi, sdílených ideálů prostá. V takové situaci je každý individuální ideál dobrý, třeba i ten malý domek se zahrádkou. A větší porce smíchu, pokud možno. Nebo aspoň úsměvu. Takovému, který pomáhá i sluší. Bylo by to pěkné heslo, po kterém by i Policie ČR závistivě pokukovala: Pomáhat a slušet! :-)

3 Vendy Vendy | Web | 17. září 2014 v 18:30 | Reagovat

Jak jsem četla ten zažlucený úryvek o individualitě, vzpomněla jsem si na jiný výrok, který padl v seriálu Pretty little liars. Kde jedna mamina řekne své dceři - svoboda je drahá. A myslela to přesně v tomto smyslu - být svobodná rovná se být nezávislá. A to i nezávislá ekonomicky. Jak tyhle věci nejsou sladěny v rovnováze, něco je špatně.
Přes veškeré krize jsi nafotila opravdu krásnou kočičí kolekci. Máš pro ty fotky cit a taky je vidět, že kočinky máš ráda, že jsou tvoje oblíbené.

[2]: Tady si nejsem jista, Petře, myslím že by to mělo být i shora i zdola. Ryba smrdí od hlavy a schody se zametají zvrchu. Nebo svrchu? (to s a z mi dělá potíže). A taky slova hýbou, příklady táhnou. Jaké příklady dávaly naše vlády? Leda to, že stačí mít silný žaludek, dobré známosti a můžeš krást za bílého dne.
Ale současně platí i to, že začínat se má doma, každý u sebe a svých nejbližších. Ono je jedno s druhým propojené...
Jinak, tvé heslo na závěr se mi líbí.

4 Čerf Čerf | E-mail | Web | 17. září 2014 v 19:00 | Reagovat

[3]: Neříkám, že by to tak být nemělo, jenom že to nejde :-). Kdo hledá mravní příklady ve vládách, musí nutně pohořet. A částečně je to dáno i tím, že pokud se ukáže někdo, kdo se pokusí vnést do politiky etický rozměr, je za chvíli u většiny lidí (a u těch, co mu svým charakterem nesahají ani po kotníky především) za pitomce, do kterého si může každý neschopný hejhula kdykoli beztrestně kopnout. Člověk musí mít už tyhle principy zakořeněné v sobě, aby je (u druhých, ale i sám v sobě) vůbec dokázal rozeznat, ocenit a vyžadovat. A ty může podle mého názoru získat jen výchovou a příkladem doma.

5 Beatricia Beatricia | Web | 18. září 2014 v 7:10 | Reagovat

Krásné a hodnotné počteníčko. Velice mne zaujala znamenitá pasáž o slunci. Také bych se chtěla za hej provdat, ale ono je nevěrné, patří všem.

Na tvou žertovněvážnou otázku, zda bys mohla fotit kočky "na kšeft", odpovídám vážně. Mohla, protože jsou to kouzelné objekty a ty je umíš zachytit v bezvadných pózách.

Zlato, je to od tebe chvályhodné a velkorysé, ale společnost mravnější neučiní ani andělé.

6 Sugr Sugr | E-mail | Web | 18. září 2014 v 18:45 | Reagovat

Déšť na mě působí nejen tak, že ho cítím pár dní předem v kostech a když prší, přímo mnou protéká, ale i smutně... Ostatně mou pondělní básničku složil on!:-(
Jinak tvé zážitky zase "žeru" a nebudu se opakovat, že mi je bereš přímo z mého života! :-)

7 stuprum stuprum | Web | 20. září 2014 v 13:38 | Reagovat

Snad se občas přiměješ si ty nohy oholit. :D

8 Vendy Vendy | Web | 20. září 2014 v 21:56 | Reagovat

[4]: V tomhle s tebou souhlasím, je rozdíl mezi tím, jaké by to být mělo, a jaké to je...

9 grey.t grey.t | E-mail | Web | 24. září 2014 v 0:30 | Reagovat

Kočičky jsou nádherné.

Při čtení tohohle deníku jsem dostal pocit, že sleduju film. Nevím proč, šlo to ke mně celé obraz za obrazem a hrozně se mi to líbilo. Chvílemi mi přišlo, že je to ten nejkrásnější život, jaký může být...
Prdící dědeček mi přišel naprosto boží... Ale není nic špatného se tomu pak smát. Taky bych se pak smál. Nepřijde mi to neuctivé. Spíš je to celé takové... roztomilé.

10 Bev Bev | E-mail | Web | 24. září 2014 v 15:04 | Reagovat

Máš tolik krásných fotek koček, že bys měla materiál na kalendář. Dneska má vlastní kalendář každá nezajímavá celebrita, proč ne kouzelné kočky? Jako vždy jsi to napsala moc krásně, k přemýšlení. Moc bych ti přála, aby sis něco z té uvolněné a jak se mi zdá vcelku příjemné nálady přivezla s sebou, natrvalo. :)

11 L. L. | Web | 24. září 2014 v 22:06 | Reagovat

Bludičko, ty jsi nenahraditelná!
Samá kočka :-) Krásné. Nezkusíš najít někoho, kde by chtěl vyfotit vlastní kočičku? Nebo bys raději prodávala jenom cizí kočičí fotky?
To já občas mívám období, kdy se sobě líbím (nebo se k tomu nějak myslí donutím :D), je jich méně a méně. Nepříjemné.
Ja chci balit kufryyyy :-)

12 bludickka bludickka | E-mail | Web | 26. září 2014 v 8:45 | Reagovat

[10]: Děkuju. Přemýšlela jsem, že bych nějaký takový kalendář nechala udělat, třeba jako vánoční dárek, ale nevím :)

[11]: Nejsem. Ale je to od tebe milé :) Asi bych nechtěla fotit něčí kočku, to je moc zodpovědné a musíš naplňovat představy někoho jiného. Tak si taky něco naplánuj, alespoň víkendový výlet, přes jednu noc. Zasloužila by sis to :)

13 L. L. | 6. října 2014 v 21:13 | Reagovat

[12]: Neštvi. Jsi.
Děkujů, hned bych šla, s Tomem, ale ten nerad někde přespává :( a klidně i s holkama, ale domluvit se na volném termínu je snad nemožné :(

14 bludickka bludickka | 7. října 2014 v 14:05 | Reagovat

[13]:Děkuju! A co jet sama? Trochu si provětrat hlavu :) Nebo s Tomem a večer zase zpátky domů :)

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama