Každodenní spoušť

21. října 2014 v 17:49 |  Občasník
42. TÝDEN
________________________________________________________________________________________________________________

13.10. Mám ráda, když pracovní týden začíná, jak má. Není nad to. Když se dozvím o výluce vlaku až na zastávce. Autobus mi ujede před nosem. Zase narvané autobusy, metra a tramvaje. Zase uhoněná a utěsnaná rána a odpoledne. Na vydýchaném kousku prostoru. Kde se nedá vůbec nic. Celý týden. Vstávat dřív. Zabíjet devět hodin v práci a další dvě hodiny nepohodlným cestovaním. To vypadá opravdu smysluplně. Není lepší důvod pro to vyskakovat před šestou ranní s úsměvem z postele. Nenávidím, nenávidím, nenávidím cestování metrem. Ve špičce. Jak to vidím s Bachovkama? Jako by pomáhaly, jen když se snažím. Sama od sebe myšlenky zastavit nedovedu. S jejich pomocí trochu ano. Ne vždy. A obráceně to platí stejně.

________________________________________________________________________________________________________________

14.10. Takový průtrže. Kravál jako by končil svět. Zachumlat se a poslouchat. Jen vyjít do toho nečasu se mi nechce. Do batohu náhradní oblečení. Pokračuju ve své vzpouře proti deštníkům. Dnes kapky nezabírají. Všichni a všechno mě štve. Nechápu. Proč každej musí na koncertech fotit nebo natáčet? Fakt nerada se nacházím na cizích záznamech. Tohle vážně není ztráta anonymity, kterou bych si sama zvolila. Cítím se zneužitá. Babi si objednala půl kila vylouskaných vlašáků. A tyhle jdou tak ztěžka! Oddělám si ruce. Jen aby měl Honzík do vánočního cukroví. Asi doufám, že vyhraju cenu Vnučka roku. Nebo nevím. Po 200g začíná pomáhat R. A trávíme tím celý film Opilí slávou. U kterého musím poslouchat R. úchylný komentáře. A tak mám místo romantiky frašku.

________________________________________________________________________________________________________________

15.10. Už zase. V noci nemůžu dýchat. Budím se a lapu po dechu. Jak děsivé. Dnes nepomáhá nic. Jsem přetažená. Je toho moc. Někdy mám pocit, že jsem ta nejzodpovědnější a nejpečlivější. Pořád se jen někomu vyhýbat. Nechat do sebe narážet. Někoho pouštět. Pořád se ohlížet na ostatní. Koukat, aby mě někdo neokradl. Jak nebýt v permanentní křeči? A proč vysvětluju R., co chci dělat večer? Když si urvu půlhodinu? Všude davy. Tohle je šílenství. Nastoupím do tramvaje. A tři minuty se nehneme ze zastávky. Tohle se fakt nedá. Co čeká doma? Nutnosti. Včera jsem se chtěla naložit do vany. Dnes se mi nechce. Dnes můžu. Zvláštní klíč pro volbu činností. R. je na schůzi. O které nechci mluvit. Nač pořád otvírat nesešitelné rány? Předtím se opíjí s tátou. Jeho nejoblíbenější činnost. Zdá se, že takovýho kluka jsem si vždycky přála. Dlouho šetřené maličkosti. Není na kdy. Tak třeba na teď. Sáček do koupele. Levandulový. Nemám tu vůni ráda. Ale teď nevadí. Krásně zelená voda. Je to jako koupat se v čaji. Inhaluju. Čtu nenáročný časopis. Ono to snad funguje!! Konečně! Konečně se dokážu chvíli zklidnit.
_______________________________________________________________________________________________________________

16.10. Tmavý mokrý ráno. A smutek se na něm usadil. Jako čokoládová poleva na dortu. Pevně se k němu přimknul. Staly se jedním. Déšť sílí. Smutek si zachovává svůj tvar. Tma je přívětivá. Halí vše do ochutnatelné přítomnosti. Kdo chce, aby se rozednilo? Světlo slupne tu pochoutku. Vteřinová jednohubka. A zůstane prázdný žaludek. Stesk po něčem uzmutém. Touha sytit se. Trocha bolesti podávaná po čajových lžičkách. Krmí a chutná. Když víte, že zbývá jen málo. Jen vyškrabat kelímek. A další porci už si nedáte. Ne dnes. Přijde den. A tma to vše shrne do ubrusu. Už nebude teď. To živé. Plně vděku. Za vše.
________________________________________________________________________________________________________________

17.10. R. mi oznamuje, že jede domů. Tím myslí na Letnou. Hmmmm. Asi si začnu dělat čárky. Ne, že by mi vadil čas pro sebe. Spíš být zase na druhé koleji. Zase? Pořád! Vynucovat věci si nelze. Sotva se nacpu do kalhot. No jo přibrala jsem. Musím to zase shodit. Nebo si nakoupit o číslo větší oblečení. Málem nestíhám. Protože zbožňuju svoje starý já. To deníkový. Jak jen jsem dokázala být taková pohodářka? Alkohol je jako mávnout kouzelným proutkem. Miluju, když se mi chce pořád usmívat. A když se cítím volně. Fronta je dlouhá. Lidí je spousta. Ale hlavně lidi, co je ráda vidím! Éčka, spska. Některý lidi jsou fakt hovada. Co si chtějí dokazovat. Jak jsou drsný. A pak jsou lidi, co se usmívají. Šílený vedro. A pot cizích lidí znamená blízkost. A zase politá. Pivem do obličeje. Pořád mám žízeň. A nejspíš i pořád piju. Myslím si, že můžu všechno. Hlavně když mi je dobře. Sázím se o pivo. Jaký písničky budou přidávat. Prohrávám. A sliby se mají plnit. -Hele, se mnou ztrácíš čas. Já jsem zadaná. Ale můžu ti pomoct sbalit nějakou holku. Co tamta? Ta by šla ne? Já od ní odlákám ty kluky. Když se člověk opije, může všechno. Všechno co si řekne. Zbožňuju, že nic není problém. Všechno je tak snadný. Kromě cesty domů. Ztrácím ponětí o čase. Čas je mi ukradenej. Teď jsem přece mimo realitu. Dokud nejsem strašně unavená. Pak mi nezajímá, jak to jezdí. Prostě chci jet. A je to v hajzlu. Proč jsou konečný na tak debilních místech? Vylezu a jdu. Někam do háje. Než mi dojde, že jsem v háji. A vůbec nevím kde. Netuším. Všude tma. Nikde ani živáčka. Bála bych se. Děsně moc. Kdybych nebyla tak ožralá. A stejně mi je nepříjemně. Šílená zima. Aspoň jsem našla zastávku. Už vím, kde jsem. Na Lehovci. Kde je to děsivý i za dne. Napůl spím. Jsem hotová. Chci si jen lehnout. Jak se odsud kurva dostanu? Já se odsud nedostanu! Je mi do breku. Bolí mě hlava. Kurva co v týhle díře budu dělat? Volat R. Shánět taxíka. Nalézt do první tramvaje, co konečně dorazí. Jedno kam. Hlavně proboha pryč z týhle noční můry. Nespi, tak holka sakra, nespi. Vystup na metro. Neusni v metru. Jeď autobusem. Vystup a čekej na další autobus. Proč má zrovna teď zpoždění? Mrznu. Je mi zle. Poslední autobus. To už zvládnu. Vždyť vystupuju na konečný. Můžu si i trochu pospat... Do háje! Já už fakt snad budu brečet? Kde to zase jsem? Vždyť jsem jela na konečnou? Jakto že mě tam řidič nevyhodil z autobusu? Protože jsem zlitá pivem a smrdim tak, že se mě štítil? Kurva! Takže čekat na další autobus? Už opravdu nemůžu. V půl sedmý jsem doma. R. už se oblík a šel mě hledat. Jsem tak promrzlá. Že se nemůžu přestat klepat.
________________________________________________________________________________________________________________

18.10. R. je půl dne v komatu. A já v zajetí. Myšlenek. Sebezpytujících. I ty huso pitomá! Copak nemáš dost starostí? Chceš si je přidělávat? Jaké to štěstí. Že jsem živa. Neznásilněná. Neokradená. Zmlácená jen z koncertu. Že mě R. neproklíná a nevyčítá. I když by mohl. Asi má starosti s vlastní kocovinou. Bolí mě všechno. Buď mě někdo kopal do zad. Nebo mám v háji ledviny. Ani se nepředkloním. Myju si vlasy. Pozoruju kapky na vaně. Jsem opravdu v háji. Tohle přestává být legrační. Utíkám až příliš. Za hranice. A stejně se pokaždý musím vrátit zpět. Bohatší o chvíli úlevy. A spousty výčitek. Ať už je tenhle den pryč. Morální kocovina. Je o moc horší než fyzická. Asi bych měla problémy řešit jinak.
________________________________________________________________________________________________________________

19.10. Budík na půl osmou. Abysme stihli poklidit. Než dorazí děda. Na opravu vypínačů. Jak jsou ty potvory drahý. Cestovat do Obi je na půl dne. I když to není tak daleko. Děda se s tím moří. A je přehnaně odvážnej. -Na copak bysme vypínali elektriku, vždyť na to nesahám. Marně přemýšlím. Jak bych ošetřovala takový úraz. Odměním ho ořechama. A jedeme na oběd. Sláva. Dvě hodiny. A já mám hlad jako vlk. A vzápětí jsem zase přecpaná. Děda zdrhá. Jako by se nemohl dočkat domů. Venku je hezky. Ale chystám se procházet inzeráty. S nabídkama zaměstnání. Á, naše firma hledá. A nabízí nástupní plat vyšší než mám já teď? Jdu se zahrabat. Asi mám na čele - Nechám si vše líbit. Zase šílená bolest hlavy. Hrajeme karty. Docela dlouho. A stejně jsem mozek nevyřadila z provozu. Jako by se s tmou násobily emoce. Nedefinovatelné úzkosti. Panické. Můj největší strach je strach, že zešílím. Zvažuju rum. A v nejhorším případě ledovou sprchu. Je moc hodin. A moje psychika je v rozkladu. Nakonec přecejen dokážu usnout. Ještě pořád není tak zle. Pořád mám chuť do života. Pořád jsou věci, co mě těší. Pořád normálně funguju. Jako kdyby už nemohlo být líp. Jako když vím. Že už nezvládnu. Aby bylo hůř.
________________________________________________________________________________________________________________

Nechcem vstávat každé ráno do roboty - nechcem
kufrík, kravata a čisté boty - humus
Radšej zabudnem na všetky povinnosti - hovno
v hlave mi blúdia zase perverznosti - zase

Nechce sa mi robiť, ale chcem mať prachy - kurva
kradol by som, ale mám z basy strach - nemám
Tak chrápem a flákam sa celý deň - nuda
a večer sa zase na šrot opijem - na šrot

 

2 lidé ohodnotili tento článek.

Komentáře

1 stuprum stuprum | Web | 21. října 2014 v 20:37 | Reagovat

......... A Bude hůř, tak co! Hoď dnešek za hlavu, raděj vypij další sklenky. .)

Zvu tě. :D

2 Čerf Čerf | E-mail | Web | 22. října 2014 v 0:39 | Reagovat

Hlavně že ses nakonec našla! Lehovec znám jen z cedulky na tramvaji a mám důvodné podezření, že by se mi tam nechtělo :-).

3 Beatricia Beatricia | Web | 22. října 2014 v 18:23 | Reagovat

Tak zase mi utkvěla pod kůží jedna pasáž, lépe řečeno věta. Ne a ne a
nesouhlasím...cituji: "nebo si koupit o číslo větší oblečení"... To je první krok k rezignaci a nezájmu o svou osobu. Musíš tedy zpět "dorůst" do své původní velikosti kalhot. :-)

4 Gabi Gabi | E-mail | 22. října 2014 v 19:49 | Reagovat

Výborne napísané...lebo, akoby si spísala moje časté pocity zo mňa samej. :-)

5 Someone Invisible Someone Invisible | 22. října 2014 v 20:40 | Reagovat

Zkoušelas myslím rescue? Bachovky. Mě je máma stříkla na jazyk večer před testem a usnula jsem v klídku v půl desátý :).
Kdyžtak jen zkoušet dál a dál. Všechno. A snažit se bejt pozitivní.
Ten koncert mě mrzí. I když taky nebyl tak super. S L jsem se pohádala... A mohli za to bejvalý... Ale nakonec jsem usnula v tramvaji a všechno se vyřešilo.
Čokoládovej dort. To je přesný. Kde je to léto? Ten zbytek léta? Jaktože je tma? Počkat, jaktože je tma i uvnitř? A jaro za dlouho :(

6 sugr sugr | E-mail | Web | 23. října 2014 v 20:19 | Reagovat

Se máš, já vyskakuju z postele před pátou, metro nehrozí, jen tramvaj a bus,
podzim je sviňa, hnusno, tma dlouho ráno, tma téměř odpoledne, nu cítím v tvých řádcích také podzimní nevlídno.Možná taky nemáš ráda tohle roční období, tak jako já.

7 Vendy Vendy | Web | 25. října 2014 v 19:24 | Reagovat

Koncert dokáže rozhodit nejen jeden den, ale rovnou několik dní. Většinou ale v dobrém...
Nástupní plat větší než máš teď ty, u té samé firmy? Bludičko, jak dobře tohle znám. Taky jsem se musela dívat, jak holka, co nastoupila čtyři roky po mně, bere víc, než já po těch čtyřech letech. A to by jeden řek, že se dlouholetá práce pro společnost nebo podnik hodnotí. Leda prd.
Je zvláštní, jak moc se život dokáže zvrtnout. Četla jsem tvůj deníkovský zápis z dob minulých a je to jak nebe a dudy. Kdy přišla ta změna? Jak postupně plíživě se ten život dokáže změnit?
A o ranních a odpoledních špičkách ani nemluvě. Přeprava lidí do práce a z práce tímto stylem mi připadá téměř jako týrání. Jenže, co naděláš... pokud nemáš auto, kterým se přepravíš po svém. A i ta auta mají problémy, přinejmenším parkovací.

8 Bev Bev | E-mail | Web | 31. října 2014 v 14:22 | Reagovat

Zápis z 16.10. zase čtu jako překrásnou báseň, jsi tak nadaná! Smutné je, že takové nadání a opravdovost se zpravidla pojí a mám pocit i trochu vychází z hluboké nespokojenosti, smutku, bolesti. Je mi tak líto, že tě pronásledují chmurné myšlenky. A nedivím se, že máš strach, že sešílíš, když je myšlenek příliš mnoho, můžou úplně zavalit, tomu naprosto věřím. Ale taky věřím, že to zvládneš, máš to v hlavě příliš dobře srovnané. Funguješ opravdu skvěle a čtu v tvých zápiscích o chuti do života. Tak jen odvahu, drž se! moje milá Bludičko, světýlko v tmách.:)

9 bludickka bludickka | 3. listopadu 2014 v 16:29 | Reagovat

[1]: Já myslela, že nepiješ :)

[3]: To je psáno s nadsázkou. Něco ve smyslu, že přibírat nechci, ale rozhodně se kvůli tomu nehodlám týrat nějakýma dietama a extra to prožívat. Ještě pořád jsem na váze, která mě neděsí, jen nechci, abych se vyšplhala výš. Navíc vzhledem k mé štítné žláze mi váha stejně poslední roky kolísá, řekla bych bez mého přičinění.

[5]: Mám nějaký kaštan :) Ale někde jsem četla, že by měl existovat test, podle kterého ti je namíchají přesně podle tebe. Ale nevím, kde se to dá v ČR sehnat.

[7]: Tvá otázka je trefná. Taky doufám, že při luštění těch starých zápisků dojdu do doby, kdy se to se mnou začlo lámat... Právě že kdekdo má auta a pak jsou jich plné tramvajové koleje a nedá se nikam dostat :/

[8]: Bev, ty mě umíš vždycky tak potěšit! :)

10 grey.t grey.t | E-mail | Web | 9. listopadu 2014 v 23:35 | Reagovat

Průtrže jsou jako dělané pro zachumlané poslouchání... Někdy, když jsem měl čas a když jsem byl mladý (haha), jsem vyběhl ven do průtrže a nechal se úplně promočit. už jsem to hrozně dlouho neudělal... To mi jen tak asociovalo..

17. 10. se mi líbí. I když to nemá dobrý konec... přijde mi to jako jeden z těch dnů, na které si člověk i po pár letech vzpomene a řekne si: Jó, to byly časy...
Další den tomu dodává dost hořký podtext...

S tím platem to zní dost podrazácky :(

11 bludickka bludickka | 10. listopadu 2014 v 8:57 | Reagovat

[10]:Taky jsem to dělávala :) Bylo to uvolňující a jako by očistné. Ale to je trochu něco jiného než promoknout a pak v tom celý den sedět v práci :D :D Občas si říkám, že se do toho deště takhle zase vydám. Vlastně jsem to chtě-nechtě udělala v létě, když jsem šla z kina a bylo to hrozně fajn :)
Ano, asi to budu hodnotit jednou jako dobré období :) I když mám pocit, že na konkrétní dny toho dobrého období si moc přesně vzpomínat nebudu :)

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama