Kráska nebo zvíře?

14. října 2014 v 12:44 |  Občasník
41. TÝDEN
________________________________________________________________________________________________________________

6.10. Trávit pauzu v obchodě s oblečením je nebezpečné. Jen jeden obchod. A vybrat nejlevnější černý svetr. Protože mám všechno se vzorem. Pruhované, puntíkované, kostkované, kárované,... Nedá se to zkombinovat. A zrovna se mi líbí půlka krámu. Jako vždycky. Když se to nehodí. Kalhoty si nedovolím. A svetr stejně nakonec vyberu pruhovanej. A drahej! A divnovelikostní. Potřebovala bych podržet svět. Aby přestal být pořád naopak. Kavárny naživo. Cestovatelský večer v Unijazzu. Já mám pracovní zpoždění. A opět to nemůžu najít. Ehm, bez komentáře. Dostat se k baru je obtížný. Ale dostat se k rezervovanýmu stolu? Hlava na hlavě. Nikdo mě nechce pustit. Lidi jsou jak psi. Totálně vydýcháno. Mladej kluk, co mluví o cestě do Thajska, Laosu a Kambodže. Vím, že se R. nebude líbit. Sebejistej blonďák, co je k němu život přívětivej. Jeho cesta je plánovaná jen bezděčně. Až neuvěřitelně moc šťastných náhod. Člověk nechápe. Ani příběh učitele v Namibii. Ani Lékařů bez hranic. A já se bojím, že mě na přechodu srazí auto. Moje opatrnost (spíše strach) nabyl na intenzitě. Neustálým varováním druhých. A tak dále. Strašně závidím. Hlavně tomu prvnímu. Opět v hlavní roli odvaha a drzost. Kolik dveří otevřou? Chci taky cestovat po světě. Věřit, že je bezpečný. Přespávat nahodile u cizích lidí. Jíst brouky. Pořádně se uvolnit a jednoduše žít. Být bezstarostná. Přestat se ze všeho hroutit.


________________________________________________________________________________________________________________

7.10. Oběd s JR. Proč se vlastně reálným lidem tak málo svěřuju? S tím, co mě trápí... Jentak s lehkostí něco řeknu. Bez deprese. Jentak mimochodem. Bez bolesti. Bez prožitku. Poslouchám se. Jako cizího člověka. Beznaděj v hlase není. Ale ve slovech. Budoucnost je skvrna na koberci. Nevydrhnutelná. Copak ho můžu vyhodit? Už tak je mi příliš studeno. Mohla by být sranda. Hodit si kostkou. Lichá zabiju se, sudá nezabiju. Sranda, ne? Stejně se zabít nechci. Ani umřít. Jen utéct! Začíná jít do tuhého. Vždyť já si vymýšlím imaginární kamarádku! Abych nemusela jít s tou skutečnou. A stejně to nefunguje. Nejsem schopná vysvětlit. Že chci jít sama. Že mám svůj svět. A potřebuju se do něj občas ukrýt. Že bych ráda šla s partou lidí. Nebo s druhou mnou. Že akce ve dvou znamená přizpůsobovat se. A já jsem nepřizpůsobivá. Vlastně se spíš přizpůsobuju často. Ale nechci. Chci si dělat věci podle svýho. Užívat si. Jak chci já. A tak lžu a vymlouvám se. Což mi není vlastní. Ale asi vlastnější než vysvětlování kým jsem. Když už nedovedu cítit tu dokonalou sounáležitost s cizími, tak alespoň se sebou. Užívám si tu hříšnost. Vinotékové víno nedočkavě otvírat hned za prvním rohem. Popíjet v tmavých uličkách a přemýšlet si. Spousty zajímavých nápadů. Ke kterým chybí odhodlání. Na Sto zvířat je na Výstavišti narváno. Lidi nejsou vůbec družní. Ach jo. Připadám si jako ve skafandru. Jupí. Písničky, co jsem tak dlouho neslyšela. Na Chinaski lidí ještě víc. Nemůžu se hnout. Tak málo místa. Že pomalu nemůžu zvednout ruce. Abych zatleskala. Skoro všechny písničky znám. Ale ty starý, dobrý, ne tak známý, co mám ráda, nehrajou. Tolik lidí! Že nevidím nic jinýho než lidi. Trochu klaustrofobické. A chce se mi čůrat. To je šlamastyka. Dostat se ven není reálný. Mám chuť stáhnout si kalhoty a přidřepnout. Těším se na konec. Sotva se dostanu ven, letím do prvního křoví. To bylo tak tak. Jednu tramvaj si musím nechat ujet. Je to masakr. Už se těším na akci. Kde bude málo lidí.
________________________________________________________________________________________________________________

8.10. Informace pro pozdější čtení. Z tramínu z kamenické vinotéky nebolí hlava. Jaký to zázrak! Ať už je to z jakéhokoliv důvodu. První dvě bachovy kapky. Možná účinkujou. Možná působí nevyspalost. Možná placebo (to spíš ne). Jsem jiná. Menší obrat myšlenek. Žádné bolesti břicha. Žádné dlouhé rozhodování o prkotinách. Jen jsem celkově zpomalená. No uvidíme po několikerém užití. Je brzy na vyvozování závěrů. Dnes jdu sama. Na hráškový krém. Mňaaam! Jen mám za chvíli zase hlad. Ucpané pražské ulice. Jsem nenávistná. Kdyby si každej debil nemusel vozit zadek v autě... Kdyby lidi nenalejzali do tramvaje tak extrémně pomalu... Nemusel mi ujet vlak. Celkem snadno a bez většího stresu zvládnu rychlý úklid. Díky výjimečně správnému určení priorit. Jsem prodejná holka. Nevím, jestli se stydět nebo být pyšná. Výměnný obchod. To by mi šlo.
________________________________________________________________________________________________________________

9.10. Experiment pokračuje. Narychlo vypitá kapka nestačí. Tělesné napětí přetrvává. Myšlení je těkavé. I když o něco míň než obvykle. A trochu více lhostejnosti k povinnostem. Snažím se naučit míň si toho na sebe nakládat. Posledních pár dní se zlepšuju. Nádherně a hřejivě svítí sluníčko. Můžu si sednout na lavičku. A rozjímat. A je mi šťastně. V tohle konkrétní teď. Protože teď je vše v pořádku. A možná.. Možná jednou.. Si budu umět život zjednodušovat. A ne zbytečně komplikovat. Zjednodušit svoje myšlení. Třeba to jednou opravdu dokážu. Změnit na sobě to, čím si škodím. S A. se setkáváme na Florenci. A den pořád neztratil na růžovosti. Baví mě takový srandy. Jako přelívat pití v uličkách. Vymýšlet, kde nechat bezdomovcům jablka. Pizzerie Green Tomato. A já nesním půlku pizzy? Prostě nemůžu. Dávám si nealko pivo... Je vidět, že začínám pozvolna. A pak už to nabírá grády. Chození okolo Václaváku. Abysme nebyly vevnitř příliš brzy. Taková spousta lidí. A Plexis. A NVÚ. A Apple Juice. A hroznej šrumec. Vůbec nikde se nedá stát. Tak aspoň vepředu. Kde mě z jedné strany drží pódium. Na jehož oporu budu mít ještě pár dní na stehnech pěkné vzpomínky. Není možné udržet si pivo ani pár vteřin. To naše je na zemi. To cizí mám ve vlasech. Někdo mi snad chrstne i polovinu do obličeje. Do oka. Piju cizí piva. Kouřím cizí cigára. A nepřestávám se smát. Život je zas na chvíli fajn. A nic víc mě nezajímá. Snad jen udržet si brejle. A hlídat si prsa. Minimálně dvakrát jsem na zemi. Jednou docela pecka. Nic mě neodradí. Všichni se na mě smějou. Jakto že se o mě všichni zajímají, jen když pařím? Nejradši mám ty, co to zkouší na kdekoho. -Jsi fakt nádherná... Tak to mě opravdu dojalo. -To si zkoušej na jiný. A jsem nějaká drsná. A říkám mu, že je děvkař a pozér. A nechám si koupit pivo. Jen abych ho využila. A okamžitě se otáčím k někomu jinému. Já to zbožňuju tyhle sebejistý floutky. Chci se bavit s někým normálním. A on někdo takovej opravdu existuje. To je přelud ne? Někdo, kdo se drží zpátky. Je extrémně milej. A hlavně musí mít hlavu jak pátrací balon. Protože já do něj peru všechno. Všechny svoje starosti. A půlku historie mýho života. A on se vůbec netváří, že trpí. Fakt poslouchá. A to jsem teda celkem vostrá. Kecy typu -Možná že jsi stejně nadrženej blbeček jako ostatní, ale aspoň to nedáváš najevo... Ehm. A vůbec melu kdeco. Přiznávám se ke kdečemu. Jak s oblibou dělám. Když překročím jistou hranici promile v krvi. A je mi to fuk. Vyprávím cizím lidem o spoustě svých osobních záležitostí. Protože ty necizí to poslouchat nechtějí. Život je naopak. A svět mi možná chtěl ukázat, že všichni třeba vážně nejsou stejní. Anebo jsou a jen se trochu jinak chovají. Kdo ví. Já nevím nic. Ani kolik je hodin. A všechny zjištěné spoje jsou pasé. A mně je to jedno. Důvěřuju světu. Aspoň najít zastávku. A pak všechny cesty vedou domů ne? S klukem se rozloučím. Tak, že zalítnu do tramvaje a zamávám. (To opravdu není fér. Ale aspoň jsme si ušetřili konverzaci typu -Dáš mi číslo? -Sory, jsi moc fajn, ale nedám. Navíc, kdo by se chtěl vidět s někým, komu na sebe prozradil všechno. A kdo by se chtěl sejít s někým, kdo už na sebe prozradil všechno. A stejně není třeba mít jakékoliv důvody. Stačí, že to nejde.) Spánek, spánek, spánek. A hurá, jsme na konečné. To nebyl zrovna záměr. Ale už jezdí ranní metro. Ehm. V šest jsme doma jako na koni.

________________________________________________________________________________________________________________

10.10. Jsem vzhůru v půl desátý? To jsem se opravdu prospala. Mám pocit, že jsem ještě nalitá. A že se nezvednu z postele. Samá modřina. A naraženej zadek. A bolí mě za krkem. Že bych máchala hlavou? V restauraci dělají jen polední menu. To do sebe nenasoukám. Ale salát je osvěžující. A pivo. To pivo! Střízlivět se musí pomalu. Když se člověk střízlivej neprobudí. Snažím se být produktivní. Jde to velice těžce. R. se fláká na Letný. Protože se včera opil s tátou. A dnes bude možná zase. Tak jsem sama. Pouštím si Julie a Julia. Baví mě jen určité pasáže. Jinak se mi mělní pozornost. Ale představa vaření se najednou nezdá tak šedá. Vypadá to lákavě. Být kuchtička. Mít tak čas, energii a peníze. Nejvíc nedostatkové zboží.

________________________________________________________________________________________________________________

11.10. Snažím se zmizet. Dřív než dorazí R. máma. Ne, opravdu nejsem rodinně-společenská. Čekám, až mě L. zahltí svými starostmi. Vlastně to není stresující. Jak jsem myslela, že bude. Prostě jsme jen v pasti. Života. Který se s jedincem nemazlí. Jako kdyby jakékoliv rozhodnutí stejně znamenalo černou budoucnost. A přítomnost do smrti přítomností nebude. Jako se člověk nemůže chovat celý život jako dítě. Změny by měly přijít. A všechny možnosti jsou špatné. A na všechny chybí odvaha. Dělat pořád jen to aktuálně nejmenší zlo. Dopřávám si pohár v kavárně. A mám zase ten stav. Že mi všichni vadí. Ty ukdákaný maminy. Jejich haranti. Co nám pomalu lezou po hlavách. Proč jsou všichni tak nevychovaní? A proč jsou vůbec všechny poslední generace nějak nahovno? Samej maminčin spratek. Asi žárlím. Že mně nikdo od narození neříkal, jak jsem úžasná. Ani později. Pizza je strašně kečupová. A já zase nemám hlad. Nedokážu sníst víc než čtvrtku. Hlavně že mi chutná pivo. A vodka. A pivo. A malibu. A pivo. A rum s kolou. Když už si nic k narozkám a k svátku nedáváme... Tak aspoň to zapít. L. výjimečně pije. Asi se taky chce odreagovat. Nepaříme. L. nechce. A mě bolí zadek ještě ze čtvrtka. A nejsem v náladě. Jakou bych si naordinovala. Seznamujeme se s nějakým klukem. (Proč nikdy nevím jméno? Představovali jsme se vůbec?) Je milej. A působí nesměle. To je snad zázrak. Jsem nadšená. Že takový typy ještě nevymřeli. I když to pomalu vypadá. Cpu mu do hlavy taky kdeco. Co je ochotnej tam pustit. Ale poslouchá. Zdá se, že chápe, co chci říct. Možná se pak radši chce bavit s L. Ale je mi to jedno. Jsem vlastně ještě radši. Když se baví spolu. Ještě jsou milý lidi. Ještě jsou zdrženlivý lidi. Ještě jsou nejistý lidi. Co víc chtít. Zrovna teď? Nechce žádnej kontakt. Nechce nic. Jen děkuje za večer. Jak příjemné! Zase usínám v buse. Ale naštěstí ve vhodný moment. Pak už se držím. A láduju se před ledničkou sýrem a rajčatama. Namísto čistění zubů.
________________________________________________________________________________________________________________

12.10. Ach. Zase ten stav. Dlouho, dlouho. Příliš. Dřív jsem vždycky brečela. Teď už jsem odevzdaná. Jen se pořád nedokážu přestat bát. Kocovina nikde. Bezva. I když elán jako vždy chybí. Konečně piju z šálku. Co jsem si koupila na Čajomírfestu. Protože nikdy nebude -ta pravá- příležitost. Čas zas prchá. Jako by mu za patama hořelo. Ani nestíháme oběd. Jedeme k OM a PM. Prý na Osadníky. Mám poloviční čárku za výhru. Protože dohrát hru je nemožné. Dítě brečí. Rodiče jsou po probrečeném víkendu lehce ztrhaní. Tak si aspoň nacpávám břicho sýrem a rajčatama. -Bylo to poučné, říká R. z legrace. -Bylo to inspirující, říkám já ironicky.
________________________________________________________________________________________________________________

co je to s tebou takhle po ránu
copak máš pochyby o mý lásce
nebo ses dozvěděla o tom mejdanu

snad něco neklape v našem vztahu
možná máš vůči mně nějaký výtky
začínáš střílet už od výtahu
a kulky zarejvaj se do omítky

 

3 lidé ohodnotili tento článek.

Komentáře

1 stuprum stuprum | Web | 14. října 2014 v 18:58 | Reagovat

Tak jsi prodejná nebo výměnně-prodejná? Nejhezčí věcičky člověk koupí na trhu. :)

2 Čerf Čerf | E-mail | Web | 14. října 2014 v 20:53 | Reagovat

Svět není úplně bezpečné místo. Než jsem vyrazil do Japonska, sepsal jsem pár pokynů pro případ, kdybych už nemohl to, co považuji za důležité, z nějakých důvodů zařídit sám. Ale je na tom světě spousta věcí k žasnutí. A spousta "těch-pravých-příležitostí" :-).

3 Sugr Sugr | E-mail | Web | 15. října 2014 v 20:04 | Reagovat

Chlap kterej poslouchá tvé vyprávění, tedy takové co popisuješ - existuje? Hm, to je úžasné...:-) Ale jinak dost akční dny, tedy aspoň se mi zdají, že jsi měla viď Bludičko. Ale zase, spousta nových poznatků!:-)

4 Beatricia Beatricia | Web | 15. října 2014 v 23:26 | Reagovat

Krásná hektická esej, jaké umíš jen ty. Já bych si tak moc chtěla udělat povznesenou, radostnou a smějící se náladičku. Ale můj křehký žaludek mi to nedovolí. Po minimálním množství, byť i drahého alkoholu, on to prostě nepřijme a za úplného střízliva musím (jak to říct spisovně) blít. To pak není žádná radost, hlava v míse.♣♣♣

5 Kika Kika | E-mail | Web | 16. října 2014 v 13:07 | Reagovat

Já mám pocit, že jsme úplně na stejné vlně - taky přemýšlím nad hodem kostkou i když vím, že umřít nechci, mám pocit, že reální lidé stejně neposlouchají, proto se jim nesvěřuju, na party se taky vysmívám nabalovacím technikám a na koncertě bych si někdy taky nejraději dřepla a pustila to na zem, možná by si toho ani nikdo nevšimnul...

6 Bev Bev | Web | 17. října 2014 v 7:21 | Reagovat

Mít čas, energii a peníze, to je přesně ono. To bych taky potřebovala, nejlíp všechno najednou. A budoucnost je skvrna na koberci, to je nádherně řečeno. Lebedím si mezi tvými řádky, ochutnávám a vychutnávám je jako ten tramín. :D
Modřinu máš teda pořádnou, připomíná mi orla nesoucího ve spárech králíčka.
Hezké dny milá Bludičko, drž se! Máme před sebou zase víkend a třeba bude fajn.:)

7 Vendy Vendy | Web | 17. října 2014 v 20:13 | Reagovat

Máš pořádnýho monokla a milion zážitků, myslím, že ty zážitky ale stály za to.
Milý kluk, který poslouchá tvé vyprávění? škoda, že jste se tak rychle rozešli, každý svým směrem. Kdoví, třeba se ještě potkáte. A nebo možná ne...
Mělas pěkně narvané dny, jen co je pravda'
A kuchtit podle Julie? To mě taky napadlo, dokonce mě ještě dřív napadlo kuchtit podle Apetitu (toho časopisu), tam by se našlo milion zajímavých originálních receptů. Ale jedno zvítězilo, nedostatek peněz. Však to znáš. Jako kupovat tuňáka, lososa, listový špenát, citronovou trávu a milion drahých pochutin, to bych prostě nedala...

8 grey.t grey.t | E-mail | Web | 18. října 2014 v 9:26 | Reagovat

Jde to vůbec? Vzdát se těch obav... Nechápu, jak se někteří lidé mohou nebát. Něčím je obdivuju. A trochu mi vadí.

Myslím, že cizím se svěřuje líp prostě proto, že jsou cizí. Nemají předsudky a tak. Aspoň já mám vždy pocit, že je to tím - že člověku, kterému jsem se nikdy předtím nesvěřil a který o mně nic neví, můžu nastínit celou situaci tak, jak ji vnímám teď. Kdokoliv známý už to nějak analyzuje, zařazuje do kontextu. Oponuje mi. A asi je to fakt i tím, že toho člověka vlastně neuvidíš. může ti být jedno, co si myslí...

9 Rose Tascher Rose Tascher | Web | 20. října 2014 v 18:00 | Reagovat

100 zvířat i Chinasky byli supr.. ale pravda, že lidí jako hrom :D ale užila jsem si to i tak, aspoň mi bylo teplo :D

Moc čtivě píšeš, ani mi nevadilo, že to bylo tak dlouhé :)

10 bludickka bludickka | 21. října 2014 v 18:01 | Reagovat

[1]: Služba za službu :D :D

[2]: Ty pokyny by mě zajímaly :)

[6]: Děkuju, ať kdykoliv napíšeš cokoliv, vždycky se při čtení usmívám :)

[7]: To je fakt. Tak zkus kuchtit podle nějaké "levné" kuchařky.. jistě by se našlo něco, kde nebudou tak drahé suroviny :) Myslím, že bys byla typ, který by se něčím podobným mohl proslavit :) Zamysli se nad tím :)

[8]: Oponování mě pravidelně dráždí :D

[9]: Teplo bylo, to máš pravdu :) Je to sice dlouhé, ale zase je to jeden takový článek za týden.. kdybych psala den po dni zvlášť, tak by to bylo naopak docela krátké :)

11 Vendy Vendy | Web | 25. října 2014 v 19:27 | Reagovat

[10]: Ha! Zajímavý typ. Jen aby neříkali, že jsem jak Láďa Hruška...
Ale je fakt, že vařit z drahých surovin může být zajímavý objev, ale luxus. Ale vařit z dostupných surovin (a možná sem tam šmrncnout nějakou extra pochutinu), se mi zdá jako zajímavý nápad. Víš co, popřemýšlím o tom. Fakt. Se zamyslím. :-)

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama