... pasou se tam koně

29. října 2014 v 8:54 |  Občasník
43. TÝDEN
________________________________________________________________________________________________________________

20.10. Budím se předčasně. Opět do spleti svých myšlenek. Snaha o optimismus. Se leckdy jeví jako nadlidský úkon. Obzvlášť když jednou z prvních ranních činností je drhnutí moči z koberce. Těžko věřit, že kolotoče se někdy přestanou točit. Dny se donekonečna opakují. Venku je kouzelně. Dokonale. Lehla bych si na lavičku. A nechala počasí. Dělat si se mnou, co chce. Aby se mě zmocnilo. Jako něžný ale nedočkavý milenec. Pořád mám své malé radosti. Cestu vlakem. Moji malou spolucestující. Se kterou se na sebe usmíváme. Myšlenku, že vlakctitelovi se stále líbím. Novou záložku s obrázkem stromu. Holčičku, co se nakažlivě rozesměje, kdykoliv vlak zatroubí. Přečtenou větu z knížky. Větu, která mě okouzluje - V jeho hlasu zněla kurzíva. Praha je rozkopaná. Věčně. Každý týden jezdím do práce jinak. A čím dál blbějc. Tomu říkám vzrůšo. Zmašťuju se kapkama. Poránu fungují nejvíc. Musím zavést pravidelnost. Pomáhám R. s fotkou k článku. A vzpouzím se, když mě instruuje. Zkouším si zažádat o akreditaci na Mezipatra. Je potřeba vnést do života trochu drzosti.

________________________________________________________________________________________________________________

21.10. O pauze jdu omrknout park. Na sezení už je zima. Ale stejně to na mě dýchne tu trochu pohody. Klidu a slunečního svitu. Vzpomínka na chvíle rozjímání. Jak se někdy člověk může radovat z menstruace! Ne kvůli strachu z otěhotnění. Kvůli hormonům. Které se zase trochu srovnají. Zase se chvíli dokážu cítit spokojeně. Jsem v práci dýl. Konečně chvilka nerušeného rozjímání. Na moje věci. Mám ráda lampičkové osvětlení. A osvícenou tmu. Tma plná světel znamená atmosféru. Tma tmoucí znamená tíseň. A tohle je atmosféra večerní Prahy. V knihovně jsem byla nesčetněkrát. Ale stejně si radši kreslím mapku. Známe svý lidi. A teď teď teď jsem zase naživu. Na filmu Nick Cave - 20000 dní na zemi. Chvílemi poetické. Hlas ladící jako kulisa k romantickým představám. Chvílemi začínám počítat. Kolik dní jsem na světě já.

________________________________________________________________________________________________________________

22.10. Neříkala jsem, že budu za tmy chodit na vlak osvětlenější cestou? Frekventovanější? Nechce se mi. Chci se brodit trávou (bahnem). Užívat si tu atmosféru. Rodící se nový den. Jako příležitost. Začátku nově velkolepého. Jako kdyby bylo možné začínat. S čistým štítem. S nezlomeným odhodláním. Jak jsou tmavá rána inspirující. Jako čtení o Baudelairovi. Knížka, kterou si půjčil R. A která mě fascinuje. Ten způsob vyjadřování! Je to dokonalé. Skvostné. Kdo by řekl. Že popisovat něčí osobnost může být tak ohromujícím dílem. Už nevím. Co si počít. Denně si říkám. Že se nebudu zbytečně a neustále stresovat. Prostě to nejde. Přestat. Já si tu štítnou žlázu zhuntuju. Bolí, tlačí. Vím. A nedokážu nic udělat. Jestlipak jsou úsměvy číšníků upřímný? Alespoň těch dvou? Co jim vždycky musím dát větší dýško. Protože jsou malým světýlkem uprostřed dne. Jestlipak je to přirozenost nebo póza. Jedu za R. na Letnou. Na krátkou rodinnou sešlost. Typicky s vínem. To se pak člověk rychle rozsedí. Ale čeká nás knihovna. Dokumentární portréty. A. Šimotová a další.

________________________________________________________________________________________________________________

23.10. Typický nahoru-dolu. Jak bolestivé je ztrácet den po dni. Ztrácet. Ačkoliv dělám co můžu. Abych ho naplnila. Náplň je vycpávka. Protože to není to pravé. Neexistuje stálý cíl. Neexistuje cesta vpřed. Přešlapování beze smyslu způsobuje únavu. Za všech stejných okolností. Je někdy život snadnej. A jindy komplikovanej. Vědět tak, co opravdu, opravdu chci. Každou minutu, den a měsíc. Vědět tak, kudy se opravdu, opravdu vydat. S jednou jedinou vidinou před očima. Mít odvahu, opravdu odvahu. Být vyrovnaná, vyrovnaná, vyrovnaná. Jestli bludička není limitující přezdívka. Odsuzující k věčnému bloudění.

________________________________________________________________________________________________________________

24.10. Nerozhodnost. Půjdeme, nepůjdeme? Stihneme, nestihneme? A co když budu frustrovaná, že jsem v pátek večer doma? Když mi zbývá posledních pár let aktivního života? Půjdeme. Rozhodnu hodinu před začátkem. Koncertu Judas Priest Revival. A teď honem. Udělat si večeři, pověsit prádlo, pustit si něco pro náladu, stihnout jedno pivo. Předkapela R. nebaví. A stojíme děsně vzadu. Nic pro mě. Pauza mezi kapelama. Sedíme u záchodů. A nějakej kluk mi řekne -Ty se mi líbíš. Což R. pěkně vytočí. Pijeme pivo napůl. Jedno za druhým. A R. začíná být uvolněnější. A zábavnější. Donutím ho jít dopředu. Blbneme. Je to sranda. Kvílíme. Házím hlavou. Přitáhnu dopředu i jednoho R. kamaráda. Ohňový efekty nám málem sežehnou obočí. To je úlet. A pařák. Je mi skvěle. Nezvykle klidný koncert. Kdy mi někdo šlápne na nohu a půl hodiny se za to omlouvá. Vedle mě asi šedesátiletý pár. Užívají si to. Jsou sladcí. Pořád se na ně musím culit. A taky na šestnáctiletýho kluka. Kterej je sympatickej. A úsměv opětuje. Což neunikne R. oku. A trochu si zažárlí. R. se znal kdysi dávno s někým z kapely. A tak za ním suverénně jde a začne ho objímat. Jen se směju. A pak zase já suverénně lezu dozadu na pódium. Abych odchytla toho dalšího. -Můžeš prosím tě jít dolů? Můj kluk se tě potřebuje na něco zeptat. Už zase je všechno legrační, veselé, příjemné a snadné. A kolik je najednou hodin! Balit do Třeboně budu až ráno!

________________________________________________________________________________________________________________

25.10. Masakrózní honička. Co asi všechno zapomeneme vzít? Jakto, že je mi blbě? Po pár pivech? Kolik vlastně bylo těch piv? To bude cesta! Hlavně že nálada je dobrá. Očekávání dobrodružství. -Nesměj se pořád na ty cizí lidi, nabádá mě R. ve frontě na lístek. (Ale co bych pak z toho života měla?) Cesta vlakem je pro otrlý. Nebo aspoň pro ty bez kocoviny. Přeplněno. Stojíme v uličce. Obklíčeni dětmi. Že by skauti a jejich patnáctiletí vedoucí? Jsou kluci vtipní. (Víš, jaký je rozdíl mezi kazeťákem a cihlou? Zkus si pustit cihlu na plný koule.) (Teletubies se nesmějí vysílat, protože díky jejich sledování se děti stávaly homosexuálními. -Já viděla asi tři díly. To vysvětluje mnohé.) A mají docela rozhled. Po víc jak hodině stání toho mám dost. Kluci vystupujou. Rvou se s tima svýma báglama a karimatkama hlava nehlava. Je to vtipné. V kupéčkách lidi sedí po šesti. Místo po osmi. Roztahujou se tam se svými krámy. Jak neurvalá a bezohledná většina lidí je. Zvedá mi to tlak. Konečně se probojujem sednout si. V kupé to ohavně smrdí. Moje myšlenky na zvracení sílí. Tři vedlesedící kluci jsou mi odporní. To se mi narodit, tak si jdu hodit mašli. Už od pohledu primitivní. Drzí, rozjívení, trapní. Sláva, že přestupujeme. Už podruhý dneska běžíme. A hurá, hurá, hurá Třeboň. Najít ubytování. Radost z pejska mě brzy přechází. Ten vypadá. Že ani já nemám nejmenší chuť si ho pohladit. A smrdí. Po celým baráku. R. šílí. Já to nesu líp než smrad ve vlaku. Pokoj ne zrovna oku lahodící. Ale když jde jen o jednu noc... Oběd. V Krčmě u Kellyho. Už nechci chodit jinam. Netypické prostředí, atmosférické šero. Servírka mi pocitově nesedí, ale je příjemná. A to je víc než dost. Ceny přijatelné. A ze šťouchaných brambor umírám rozkoší. Stojí to za dlouhé čekání. Jen naše téma. Je nepříhodné. Rasismus. Který je tak přirozený. Že už se ani tak nenazývá. Spousty agresivních lidí. Neschopných natočit hlavu do jiného úhlu pohledu. Nesnáším generalizování. R. chce jít na kafe a dortík. Tak rychle po obědě? A holka neskromná si dává zmrzlinovej pohár. A ještě koktejl s mascarpone. Jak si spatlat žaludek snadno a rychle. Brrrr! Couráme venku. Jé, tady mají papoušky! Opruzuju je. Protože chci, aby promluvili. Bohužel tahle pěkná scénka má i své diváky. Müllerova padesátka. To je ale štěstí. Že se něco děje. Kultůrní akce. Kupujeme si každej za padesát lístek do tomboly. Zbožňuju tombolu! A výhra žádná. Couráme, mrznu. Vevnitř vystupujou kapely. A je tam raut. To jsme se to pěkně nachomýtli. Konečně se dozvídám, kde jsou o víkendu jediné otevřené potraviny. Taková dálka! Večerní prohlídka pivovaru. A já vůbec nevím. O čem je řeč. Zajímám se zas jen o ostatní lidi. Když se patnáctiletej kluk lísá ke svý matce, nepřijde mi to normální. Jdeme chodbou osvícenou svíčkami. Romantika. Ochutnávka piv. A pro mě suchej chleba. Točitý schody. Moje noční můra. Hlavně ať jsou krátké! Nepanikař! Dejchej! No to byl zas adrenalin. Vracíme se na kapely. Touha spát mizí. Je tu opět touha řádit. Krocena R. Pozoruju lidi. Přemýšlím si. Když nepařím, tak se nudím. Nejvyšší čas jít. Cesta je dlouhá. Hodina pokročilá.
________________________________________________________________________________________________________________

26.10. Nechce se mi z postele. Záchod spojenej s koupelnou. Společný i pro další pokoj. A pořád tam někdo přebývá. Do otevřených potravin je daleko. A já zvyklá snídat hned po probuzení. Spakovat se. A do cukrárny na snídani. Na toust. Co chutná, ale nezasytí. Tak ještě česnečka. V naší oblíbený krčmě. Ještě je brzy ubytovat se. Tak vyrážíme na čtyřkilometrovou procházku. S batohama. Blbneme. Chodíme po kládách. Pak mě R. vyleká a já div nezahučím do stoky. Chodíme, chodíme. Únava se ozývá. Mysl se tříští na tisíce střípků. Nerozumím. Proč je mi smutno z návratu. Když jsem pořád ještě tady. R. mi vypráví o jednom pohovoru. Asi do výzkumáku. Kde musel kluk usmrtit krysu. Mohl si vybrat ze tří způsobů. Nevím jakých. Předpokládám, že si vybral ten nejhumánější. Ustřihl jí nůžkama hlavu. Tuhle představu budu mít před očima asi dlouho. Někdy se cítím tak moc provinile. Že se nezasazuju za lepší svět. Za to, co považuju za správné. Za práva těch, kteří se nemůžou bránit sami. Tolerovat zlo znamená podílet se na něm. Welcome drink. Dávám si tequilu sunrise. Jentak se podráždit. A dostat chuť se ztequilovat. Ach. V Třeboni snad nic neprodávají. Pochybná vinotéka a ještě pochybnější víno. Zvláštní, jak tenké jsou vždy hotelové stěny. -Sex? To přece můžeme dělat doma ne? To jsou ty moje fóry. Jen srandy. Aspoň já se za břicho popadám. Večeře v hotelové restauraci. Brokolice. A večerní prohlídka zámku. Hraná. Pan Vok, Bílá paní,... Zábavnější než klasika. Ale R. není příliš spokojen. -Já na něj koukám jako na Voka. Ne jako na dědka, co by s náma moh jít na víno. (Můžu za to, že je to můj typ dědka?) Poslední dobou se zase směju. Usmívám se pořád. Ale teď se chechtám. Blbostem. Na útěku je všechno veselejší. Uvolněnější. Krom myšlenek na návrat. Chci kavárnu nebo bar. Ne hotelovou. Místo, kam chodí místní. Nenacházíme. Nutím R., aby mi četl. Aby spánek stihl přijít dřív. Než mě myšlenky rozeberou na kousky.

________________________________________________________________________________________________________________

Nejlíp je mi v pátek k večeru
to nám padla, hned se taky vožeru
moje nálada je velmi veselá
aby ne, když se dva dny nedělá


 

2 lidé ohodnotili tento článek.

Komentáře

1 Beatricia Beatricia | Web | 29. října 2014 v 21:22 | Reagovat

Denně si říkáš, že se nebudeš neustále tak stresovat. Ale tak se přece nedá žít, aby se člověk stále stresoval. Dej si to jako životní program, prostě se nestresovat a silou vůle to dokážeš. Don´t worry, be happy. ☼☼☼

2 Čerf Čerf | E-mail | Web | 30. října 2014 v 8:32 | Reagovat

Nemyslím si, že Bludička je limitující přezdívka. Proč by nemohla třeba vyhrát mistrovství v orientačním běhu? :-) Ano, všiml jsem si, že hotelové stěny bývají vždy o dost tenčí, než by bylo třeba.

3 Kika Kika | E-mail | Web | 30. října 2014 v 12:29 | Reagovat

Já bych se teda touhle cestou po ránu bála (jestli je to ta z té fotky), já jsem neuvěřitelný strašpytel, i když atmosféra musí být úžasná!

Jinak opravdu moc se mi líbí 23.10., mám pocit, že to dokonale vystihuje mou situaci :-(
p.s.: to drhneš koberec po kočkách? Jaktože potvůrky nechodí na záchod? :-)

4 Lóra Lóra | Web | 30. října 2014 v 23:12 | Reagovat

krásné fotky, krásné kočky a moc príma blog

5 misschien misschien | Web | 31. října 2014 v 8:01 | Reagovat

Rána. Nové začátky. Nové sliby. Občas dokonce bez vědomé ironie. Kdoví proč zrovna rána.
Mám ráda, když potkám formu sdělení, která stojí za to.
Nestresovat se. To je někdy těžké. Nemyslet na konkrétní věc.
Některé jsou upřímné. Nebo jsou upřímné ve své hranosti.
Rodinné sešlosti. Vynikající. Mít potom nějakou časem vázanou povinnost mi přijde pěkné řešení.

6 Bev Bev | E-mail | Web | 31. října 2014 v 13:54 | Reagovat

Bludičku nemám ani tak spojenou s blouděním jako spíš se světýlkem v temnotě, je to jen o tom, co si kdo pod slovy představí.:)
Půvabné malé radosti mi vyloudily úsměv na tváři a ten zůstal až do konce čtení. Poslední dvě věty mě okouzlily svým téměř básnickým vyzněním. Parádně jsi to napsala. :)

7 Doma Doma | Web | 31. října 2014 v 15:39 | Reagovat

Cestování s frackama ti moc nezávidím :D Ale vtípek ,,Víš, jaký je rozdíl mezi kazeťákem a cihlou? Zkus si pustit cihlu na plný koule." mě hooodně pobavil :D

8 monbella monbella | Web | 31. října 2014 v 18:10 | Reagovat

No mě se teď taky nechce vůbec z postele, kor když už je brzo tma! :D

9 stuprum stuprum | Web | 1. listopadu 2014 v 1:55 | Reagovat

Sobota se nesla ve znamení smradu - jak čtu. :)

10 Yominis Yominis | E-mail | Web | 2. listopadu 2014 v 11:11 | Reagovat

No jo, jen máloco je horší než cesta narvaným vlakem.
Ale 21.10. zní jako docela pohodový den. ;-)

11 bludickka bludickka | 3. listopadu 2014 v 16:39 | Reagovat

[1]: Síla vůle na to nestačí, věř mi. Tyhle mý neuroticky chorobný smyčky mysli se někdy zkrotit nenechají.

[2]: V orientačním běhu rozhodně ne :D

[3]: Já jsem taky strašpytel. To je foceno z cesty. Levá strana pohledu. Napravo jsou domy :) Ale cesta je neosvícená :) Přesně tak. Kocour na záchod chodí. Ale kočka občas poránu nachystá překvápko...

12 bludickka bludickka | E-mail | Web | 3. listopadu 2014 v 19:39 | Reagovat

[5]: Proč zrovna 22.10.? Hezké datum? :) Ráda tě tu vidím :)

[6]: Mám pocit, že ke mně víc patří to bloudění než světélkování ve tmě :)

13 misschien misschien | Web | 4. listopadu 2014 v 14:19 | Reagovat

Rozhodující byla středa.

14 L. L. | Web | 7. listopadu 2014 v 19:15 | Reagovat

Chtěla bych se projít v tom parku.
Hezky se mi to četlo :-)

15 grey.t grey.t | E-mail | Web | 9. listopadu 2014 v 23:54 | Reagovat

Tvé páteční zážitky znějí tak úžasně živě a nespoutaně... Tenhle, i ten minulý.

Myslím, že jsem se v patnácti občas lísal k mámě..

Usmrtit krysu na pohovoru? To zní dost brutálně... zvlášť to ustřihnutí hlavy. Nám tvrdili, že větší hlodavci se většinou zabíjí zvyšující se koncentrací CO2, aby nic necítili. Řekl bych, že minimálně při nějaké kontrole by z toho měl ten výzkumák dost velké problémy...

16 bludickka bludickka | 10. listopadu 2014 v 9:02 | Reagovat

[13]: Proč zrovna středa? Stalo se něco významného? :)

[15]: Nespoutaně. To je přesně ono. Aspoň jednou týdně se utrhnout ze řetězu... to je úleva :) Až na ty morální kocoviny a mínus dny :) Kdybych měla patnáctiletýho syna, co se ke mně lísá, tak by mi to nejspíš vůbec nevadilo :) Kdybych měla patnáctiletýho přítele, tak bych s ním asi ani nechodila :D Nevím, někde jsem četla, že se takhle občas i usmrcujou křepelky...

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama