Samá zvrácenost

2. října 2014 v 15:20 |  Občasník
39. TÝDEN
________________________________________________________________________________________________________________

22.9. V práci je toho moc. Zase se tím cítím ubitá. Vůbec celým mým pracovním procesem, pracovní morálkou a situacemi. Které se opakují kdekoliv a s čímkoliv a s kýmkoliv. Zbytečné mluvit. Venku je šílená zima a ořechy jsou rozebrané od důchodců. Kteří nedělají od rána nic jiného. Objevujeme ještě jeden strom. Na který nakonec R. dokáže vylézt. Když ho vidím tak vysoko, trne ve mně. Měla bych si zopakovat pravidla první pomoci. Čím dál víc katastrofických scénářů mi leze pod víčka. A svíčky můžou způsobit rakovinu. Možná je to novinka jen pro mě. Nemůžu se zbavit myšlenky, že vývoj kupředu je jen a jen horší. Existuje ještě něco zdravého? Není to zdravé jen proto, že to nebylo podrobeno důkladným rozborům? Nebo se jen nehodí, aby byly zveřejněny?


________________________________________________________________________________________________________________

23.9. Někdy je všechno nějak naopak. Štítím se v knihovně na cokoliv sáhnout. Když vidím, jací lidé se tam pohybujou. Za oknem je teplo. Ale vevnitř i venku zima. A ti, co v létě sedí v zabedněném vlaku, teď otevírají okna. Jak dlouho si ještě budu zahřívat tvář, než se to naprosto srovná? Bolí mě teď na druhé straně. Jinak. Ale odmítám se tomu věnovat. Pořád bych jedla. Tak nalákám R. do cukrárny. Jak staré jsou asi tamější dorty? Tipuju to na třetí den. Než člověk udělá večeři a umyje nádobí, může si jít tak akorát lehnout. Ach živote, kam mi utíkáš?
________________________________________________________________________________________________________________

24.9. Píše mi Karen. Mimo jiné o jedněch internetových stránkách. Kde si člověk může vybrat zemi a místo. Kde bude určitou dobu pracovat za bydlení a stravu. Hledá tam inzeráty. Chtěla bych být tak odvážná. Chtěla bych míň přemýšlet. Jsem v ulitě. Uzavřená mezi mantinely. Sraz s IŠ. V Rock café. Prima zpestření všedního týdne. A věci jsou, jak je znám. Dám si druhý pivo a nechci jít domů. Zatracená práce. Mohla jsem jít pařit na Nežfaleš. Cítím tu rostoucí chuť k životu. Kterou musím utnout. Přichází ještě kámoška IŠ. Mohla bych poznávat nový lidi. A hlavně bych nenesla zodpovědnost. Za ničí zábavu. Prostě by byly spolu. A já sama. S nima. Ach. Ale sedím ve vlaku. A jedu domů. Hodná holka. Příliš zodpovědná. I tak mám na kontě jeden úsměv. Jeden pozdrav. Z vymyšlených představ? Všechno se počítá. Lidi by spolu neměli bydlet. Láska se mění na výčitky. Kdo co. Kdo víc. Kdo častěji... Jak je někdy těžké, přijít domů s úsměvem. A jak je někdy ještě mnohem těžší, si ho udržet. Už nejsem hýčkaná princezna. Už jsem ta špatná. Život je plný lidí, kteří mají člověka rádi, jen když se chová, jak chtějí. Jak od něj očekávají a vyžadují. A já asi nejsem výjimka.
________________________________________________________________________________________________________________

25.9. Už zase rozdávám mínusy. Pomlčky, které udržují odstup. Mělním svoji pozornost. Žongluji s ní všemi směry. Ta věčná potřeba celoplošného doteku. Bez puklin, bez výstupků. Bez pomlček. Které si dělám v sobě. Kdykoliv zacítím puklinu nebo výstupek. Chci přilnout. Intenzivní intimitu. Intimní intenzitu. A přitom z každé pukliny, z každé pomlčky vylézá prázdnota. Prázdnota se studeným dechem. Profukuje srdcem. Snaží se z něj udělat odumřelou ledovou flákotu. Žár už nic nezmůže. Nezapálí. Rozpustí. Loužička slin. Vyvolávající odpor.
________________________________________________________________________________________________________________

26.9. Mám svátek. A chuť udělat něco bláznivého. Třeba rozdávat ve vlaku bonbony. Straší mě v hlavě myšlenka testování léků na zvířatech. Nemůžu to rozhodnout. Jednoznačně schválit ani zavrhnout. Neskutečně kruté mučení. Jehož popis mi vhání slzy do očí. Kdo určuje, jestli je víc člověk nebo potkan? Zvíře cítí stejnou bolest a stejný strach jako člověk!!!! Není týrání jako týrání? Dokázala bych já sama někoho takhle mučit? Když bych trpěla smrtelnou nemocí a znamenalo by to jedinou naději na záchranu? Nedovedu si to představit. Nedovedu si představit, že je to všeobecně tolerováno a označeno štítkem Normální. To je to nejděsivější. Že to není diskutované téma. Je to přijímáno jako fakt. Vůbec nerozumím světu. Jdeme s R. na oběd. A vedlesedící se baví o neziskovkách. Pracují v nich. Jeden vypráví, jak malá část peněz jde na požadovaný záměr. A jak neziskovka hospodaří. Pracovníci ubytovaní v nejlepších hotelích s perfektními službami. Nepotřebná sekretářka jede taky, aby si udělala výlet. Menší dovolenou. Účetnictví to zkousne ne? Kolik se skrývá všude špíny!! Píšu si se ségrou. Umřel DB. Předávkoval se. Druhý mrtvý z mého facebookového seznamu přátel. Za poslední rok. Mám dvě vzpomínky. Naše seznámení. Kdy si u mě v práci dělal řidičák. A já mu ho pak hotovej nesla do hospody. A on mi koupil pivo. Druhá vzpomínka. Kdy jsem poprvé (a snad naposledy) zkusila šňupat extázi. A milovala celej svět. On byl u stolu s kamarádkama a já si mu sedla na klín. A pořád opakovala, že hezky voní. Tenkrát asi ještě nefetoval. Je to smutné. A můj sebelítostný mozek mi zase vhání do hlavy proud myšlenek. Kolik lidí by mi napsalo na facebook, když by bylo po mně? Zaregistroval by to vůbec někdo? Postrádali by mě kamarádi a známí? Věděli by o tom i druhý den? Co by říkali? Zemřela ta divná? Nebo - Taková ztráta, byla to skvělá holka. A přitom by jim za týden moje jméno nic neříkalo? Babička se mezi dveřmi chlubí. Že třicetiletý bratranec Honzík udělal maturitu. Snad abych mu tleskala ne? Chystá se na vysokou. Bože (!!) tvůj smysl pro humor by jednoho nasral. Jsou snad slušní lidé od toho, aby si o ně ti arogantní hajzlové otírali boty, když se sápou na vrchol? Asi ano. Znám dva lidi na volební kandidátce. Vrstevníky. Jednoho protekčního spratka, co je lékařem. (Cože? Cože?). A mojí spolužačku ze základky. Co pila a kouřila snad od deseti. Čtyřkařka. Je v politice a vlastní kadeřnickej salon. (Střelte mě někdo do hlavy!) Svět si ze mě dělá prdel. Asi lekce. Že slušní lidi v životě neobstojí. A babička óduje na Honzíka. Ve třiceti mu posluhujou, dávají kapesný,... Vaří mu dva různé obědy, i pro tu jeho, a ještě mu dá peníze, kdyby si nevybral. Atd. Atd. Ach jo. Ve světě bezcharakterních sviní je člověk odsouzen k výsměchu. Radši na večeři. Pizzu. Svátkovou. A pak na jedno do pabu. R. chce jít domů. A vzpomínky mi jen připomínají, že nedovedu věřit. Že to někdy bude lepší.
________________________________________________________________________________________________________________

27.9. Bez psychické přípravy. Chovat se dospěle. Stavět se k věcem čelem. Asi znamená nasadit si masku. Konečně nějakou mám. Ne moc odlišnou ode mě skutečné. Jen zkrášlení nadhledem a výrazem - Vůbec nic se ve mně neděje. Pohodářka. Jedeme s tetou a JV. Rozešla se s M. Jakto že to všichni berou v pohodě? Moje rozchody vždy znamenaly, že nejsem hodna cizí lásky. Ne dost dobrá pro vztah. Proč se pořád cítím ukřivděně? Proč se nemůžu zbavit pocitu, že na mě má společnost vždy přísnější měřítka? Jsme v restauraci celá sešlost. Snažím se komunikovat s tetou. Se ségrou. Která dorazila navzdory angíně. Fakt bezva. Eliminovat pohledy směrem k mojí matce. Jakto, že čím míň jí vidím, tím větší k ní mám odpor? Jako by byla prvopočátkem všeho zlého v mém životě. Máti pije přípitek a nejradši by dopila moje pivo. Nezaměnitelné znamení vyléčené alkoholičky. Haha. Ještěže už jede domů. Procházka na Pustinu. Zase závidím soudržnost bratranců a sestřenice. Jako pravidelně. Ještě posezení u tety doma. Z rodinných oslav jsem vždy vysátá a sebelítostná. To věčné - Proč oni a ne já? Sledovat rodinné idylky je zničující. To srovnávání se. Ze kterého ve všech ohledech vycházím jako bezkonkurenční lůzr. Startovní podmínky mají asi příliš velký vliv na zbylý život. Dnes to zvládám. Neužírat se. Ale je to tam. Usíná to a ožívá. Stále dokola. Vytvářím svůj vlastní svět. Vlastní užívání života. Ve kterém dělám s babi a dědou jednohubky. Jsem vínová servírka. Sedíme v obýváku. A mně se chce hrozně moc spát. Protože babi mně vykecala díru do hlavy. Hurá.
________________________________________________________________________________________________________________

28.9. Je to tak fajn pocit. Nebýt v deset v práci. Ani bezenergická v posteli. Být v lesíku. Hledat šípky. Jsme mokrý až po kolena. Ale jeden keř úspěchů. Zveme dědu s babi na oběd. Do restaurace, která mi připomíná tátu. A společné popíjení myslivců s kolou. Posezení je příjemné. A pak zabít prosluněné odpoledne pečením se v autobuse. Bez klimatizace a bez závěsů. S myšlenkama. Nebylo těch darů příliš? Nerozmazluju dědu zbytečně? Teta se strejdou mu dali asi levnější dary. A ještě se k tomu prifařili všichni čtyři vnoučata. Který nejsou ve svých letech schopný dědovi něco koupit. Moje máti se ségrou taky ne. Uvědomuje si děda, co ve mně má? Vždyť ja kvůli němu i zmeškala koncert Šanovu! Chci, aby mi byl vděčnej? Doufám, že mě bude mít radši? Asi. Asi pořád doufám, že má snaha je směnitelná za cizí lásku. Nebo se jen chci prachsprostě zavděčit. Bez kladné zpětné odezvy se vždy cítím jako blbec. R. mi dal k svátku dva košíčky na prádlo. Co na tom, že to bylo jedno z mnoha mých přání? Nezabalené. Kde je ta dřívější snaha? Už mu za ní asi nestojím. Možná je lepší víno a prošlá bonboniéra od babičky. Přání rok od roku míň. Dárků taktéž. Moje obliba klesá. City ostatních ke mně slábnou. Hlavně že R. plánuje na šedesátiny svého táty letět s ním na prodloužený víkend do Benátek. Někdy potřebuju, aby mě ostatní shledávali tou nejúžasnější. A nemůžu věřit, že se takovej člověk nenajde ani jeden. Jako kdybych visela dolů ze skály. Já a někdo. Jen jeden pokus na záchranu. Kdokoliv, koho znám, by vždy vytáhl nahoru někoho druhého. Nejsem na první příčce ničího života. To bolí. A nechápu, proč jsem takhle přecitlivělá. Když nemám před menstruací.
________________________________________________________________________________________________________________

nechtěla být sama doma, pořád někam utíkala
nikdo jí moc neměl rád a nikdo nebyl kamarád

rudý voči nosívala, spadlý víčka vždy mívala
nikdy nic moc nedělala, nikdy nic moc neuměla
každej kdo jí uviděl, ten se jí hned zbavit chtěl


 

1 člověk ohodnotil tento článek.

Komentáře

1 Beatricia Beatricia | Web | 2. října 2014 v 23:13 | Reagovat

Nejprve ti (pozdě, ale přece) chci pogratulovat k svátku. Podle tvého deníku připadl na Andreu. Tak všechno to nej.

Tvůj článek vždycky hltám jedním dechem, ale trkne mě pokaždé celkem triviální poznámka. Dnes je to tvá úvaha o knihovně. Já mám tentýž pocit v 3D kině, kam moc ráda chodím. Nasadit si ty brýle, které měl přede mnou někdo s vyrážkou, nebo s čímkoliv. A bez těch brýlí to prostě nejde. Neviděla jsem, že by je nějak dezinfikovali. Jde to z kusu na kus. Fuj. ☼☼☼

2 Čerf Čerf | E-mail | Web | 3. října 2014 v 7:55 | Reagovat

Dneska je tvůj text obzvlášť nabitý. Celé to výborně drží tvar a ještě to má skvostné části.

Dřív mi taky výsměch nebo nepochopení okolí vadily, ale pak jsem si řekl, že stejně jako ostatní nemohou vidět do mně, do mých myšlenek a motivací, nevidím ani já do těch jejich. A třeba uvnitř prožívají mnohé z toho, co já. Ony ty rozdíly možná ve skutečnosti nejsou tak velké, jak navenek vypadají. A výsměch je vlastně jen druhou tváří vlastních obav.

3 bludickka bludickka | E-mail | Web | 3. října 2014 v 19:05 | Reagovat

[1]: Děkuju za přání :) Já myslela, že 3D brýle si v kině můžeš za ne moc vysokou částku zakoupit a nechat pro další použití...tak to byla asi mylná domněnka.. na 3D filmu jsem nikdy nebyla. Ale třeba by se daly někde sehnat za přijatelnou cenu, aby ses tomuhle mohla vyhnout.

[2]: Děkuju, pochvala od tebe nebo od Bev mi vždycky nejvíc zahřeje!

4 Sugr Sugr | E-mail | Web | 3. října 2014 v 19:21 | Reagovat

Jsou jen dvě možnosti proč jsi přecitlivělá, vlastně tři:
- buď je to podzimem, který přišel
- nebo jsi v jiném stavu
- nebo jsi v přechodu
Menstruaci jsi vyloučila, takže čtvrtá možnost není!:-)
Opět úžasné čtení Bludičko i když dnes ještě více posmutnělé, určitě to bude tím ročním obdobím!:-)

5 stuprum stuprum | Web | 3. října 2014 v 20:47 | Reagovat

Smutné s tou máti, ale asi jsou  matky všechny na jedno brdo. :) Musíš se je naučit brat takové, jaké jsou, he-he. Možná tě po porodu dlouho nedržela na hrudi, místo toho tě šoupli za sestrami, co tě naočkovali lhostejností k rodu. :P Dneska se "bondingu" učí i v porodnicích.

Tak nevím, ale popisuješ tu věci, které jsou normální, nebo které cítí jen divní lidi? :) Zní totiž jako marnosti světa, které bohužel znám.

6 doDina doDina | Web | 3. října 2014 v 21:38 | Reagovat

Sice jsem strašně dlouho nic nenapsala, ale nikdy jsem nepřestala číst, co píšeš Ty.
Moje plkání bude pořád stejně ploché, ale Ty jsi pořád lepší. zajímavá.
Můj pokus o návrat už je na světě. Budu to zase potřebovat.

7 Kika Kika | E-mail | Web | 4. října 2014 v 16:58 | Reagovat

Já z toho necítím ani tak přecitlivělost jako takové - nevím kudy kam, ztrátu energie, ztrátu naděje, že to bude dobré, nedocenění atak.. Andrejko, prostě potřebuješ na chvilku vypadnout a klidně buď silná a odvážná a do toho zahraničí se vydej..

p.s.: tak už mám dost toho jak se snažím a ostatní si mě necení!

8 Doma Doma | Web | 5. října 2014 v 11:28 | Reagovat

Tak opožděně vše nejlepší k svátku :)

Je to vždycky smutné, když oči nevidí, to co by měli vidět, když si lidi necení těch které by měli. Ale tak to prostě je. A nikdo s tím nic asi neudělá.

9 grey.t grey.t | E-mail | Web | 5. října 2014 v 16:21 | Reagovat

Asi nic není zdravé stoprocentně...

Myslím, že jsou i lidé, kteří jsou spolu šťastní a jsou sestěhovaní. Těžko říct, jak to dělají, já si to moc představit nedokážu...

Tu extázi ti celkem závidím. Taky bych to někdy chtěl zkusit, ale muselo by to být s někým, komu hrozně důvěřuju (a takoví lidé obvykle nefetují).
Občas také přemýšlím, co by bylo, kdybych umřel. Třeba kolik lidí by se kvůli tomu skutečně trápilo. Nebo kolik lidí by mi přišlo na pohřeb. Kolik lidí by si toho vůbec všimlo.
Svině se asi vždycky mají líp. Kdoví proč...

Být pro jednoho člověka úplně nejdůležitější.... taky bych chtěl, ale někdy mám pocit, že by mi to stejně nestačilo..

Opožděně také přeji vše nejlepší k svátku :)

10 s.i. s.i. | 5. října 2014 v 23:27 | Reagovat

O sanov jsi zas tak moc neprisla... bylo to fajn ale i fakt divny. Ta atmosfera nebyla dobra...
Nad svou mrti take premyslim. Komu bbych ublizila? Komu chybela? A komu by to bylo jedno?
Me bys treba chybela... jen.. abys vedela :)

11 L. L. | Web | 6. října 2014 v 22:13 | Reagovat

Zrovna jsem se tak jednou chtěla naložit do vany, zapílit si svíčku... a muž mi to zkazil. Jenže, jak píšeš. Co není nezdravého?
Já bych ty léky testovala na lidech, kteří spáchali něco hrozného. Dá se říct, na těch nejhorších vězních.
Promiň, že jsem ti nepopřála k svátku. Ani nevím proč. Věděla jsem, že se tvůj svátek blíží a pak byl najednou fuč a já si všimla pozdě. Přišlo mi hloupé psát ti dodatečně. Ach jo, co to se mnou je. Posílám ti teď obejmnutí, bez ohledu na svátek.

12 Bev Bev | Web | 7. října 2014 v 5:47 | Reagovat

S testováním léků na zvířatech mám taky velký problém. A nedokážu se rozhodnout, jestli je to správné nebo ne. Ještě horší je testování kosmetiky, to mi přijde jako zbytečné utrpení.

13 Bev Bev | Web | 7. října 2014 v 6:22 | Reagovat

Musela jsem přerušit psaní, muž žádal svačinu do práce. Smažená vajíčka se salámem a cibulkou. A celou dobu kuchtění přemýšlím na tvými zápisky, vtažená do tvého života, myšlenek. Tak si říkám, když tohle dokáže "pouhý" záznam myšlenek, není možné aby si i ve skutečném životě proplouvala bez povšimnutí a nebyla první na příčce něčího života. To prostě nejde! Na to jsi příliš jedinečná, výrazná, svá. A pokud to tak není doposud, tak to přijde. Tomu věř! Obdivuji velice tvou schopnost zapsat přehledně a smysluplně a krásně své postřehy a nápady. Zápis z 25. 9. jsem četla jako báseň.
A mám známou, která dvakrát propadla, po základce uklízela ve špitálu a provdala se za advokáta. Dneska sedí ve volební komisi a kdo ji nezná, myslí si, že taky vystudovala práva, jak umí řečnit. Jináč príma holka, mám ji ráda, ale taky si někdy říkám: Střelte mě do hlavy! svět se zbláznil a nebo já.:D

14 bludickka bludickka | 7. října 2014 v 14:14 | Reagovat

[4]:Já myslím, že těch možností je víc. Může to být cokoliv :) Ty tebou nabízené se mi nějak nepozdávají :)

[5]:Těžko říct, když jsem sama divná... a ty jsi ještě divnější :D :D

15 bludickka bludickka | 14. října 2014 v 13:04 | Reagovat

[6]: Tak to koukám, že jsi mi nachystala plno čtení.. Budu se muset do toho někdy vrhnout :)Děkuju, za kompliment!

[7]: Tak to není zdaleka jentak. Musela bych se vzdát všeho bez možnosti návratu :/

[8]: Děkuju za přání.

[9]: Děkuju za přání. Mně by to určitě nebylo jedno, kdybys tu nebyl! S extází je to delší historka. Taky to bylo s člověkem, kterému jsem hodně věřila a který mě v podstatě přemluvil. Ale mohlo to dopadnout trochu líp.

[10]: Ty bys mně taky chyběla! Ségro :) Ale já jsem starší, mám povinnost umřít první :D :D

[11]: Nevadí a děkuju! Dobrý nápad s tím testováním.. jak to zavést do praxe? :)

[13]: Děkuju. Tvoje komentáře vždycky zahřejí. Tak to bys asi nevěřila, že jsou lidé, které vtahování do mých myšlenek dost otravuje a vyčerpává je. Kupodivu ti nejbližší...

16 L. L. | 19. října 2014 v 20:30 | Reagovat

[15]: Tak nad tím jsem nikdy nepřemýšlela ;)

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama