Tisíce otazníků ke všemu

7. října 2014 v 13:44 |  Občasník
40. TÝDEN
________________________________________________________________________________________________________________

29.9. Začíná další týden. A moje hlava je přecpaná stejně jako diář. Chci toho stíhat tolik. Že to není realizovatelné. Organizace času nepomáhá. Nebo je málo kvalitní. A tak se dostávám do myšlenkových pastí. Svého věčného analyzovaní a štěpení každé prkotiny na atomy. Co s tím? Když vše má stejnou prioritu. Ještě ke všemu ta má šílená nepraktičnost. K čemu pečlivost a spolehlivost. Když si s většinou věcí vůbec nevím rady. Někdo přijde, vidí a ví. A pro mě je většina věcí neřešitelný rébus. Kdybych dostala na všechno detailní návod! Dokázala bych toho tolik! Kdyby někdo zodpověděl miliony mých otázek. Proč se nepíšou manuály pro mě? Nejsem tupá. Jen nepraktická, nešikovná, nerozhodná, toužící po dokonalosti a řešící každou maličkost. Ach! Šílená kombinace. Nevím. Jak prosušit ořechy, aby nám nezplesnivěly? Kdy je vhodný čas je vylouskat? Můžu je vylouskat naráz a skladovat rok ve skleničkách od marmelády? A to jsem jen u ořechů. A není komu ty otázky pokládat. Snad jen googlu. A ten nabízí tolik řešení! Že mě to vrací zpět na začátek.


________________________________________________________________________________________________________________

30.9. Nejsem na tom psychicky nejlíp. Nejsem depresivní. Jsem nervózní z nedostatku času, neschopnosti soustředění, volby priorit, organizace vlastního života, určení si jakéhokoliv směru. Z neschopnosti ovládnout běh všedních dní. Nebýt v područí času a nerozhodnosti. Nechci mít nalinkovanou každou vteřinu svého života. A nechci se ztratit v chaosu. A potřebuju utvářet prostor na věci, které chci. Možná bych se měla odstěhovat na vesnici, pracovat v místní prodejně a odstřihnout se od internetu a společenského dění. Hektický pražský život mě sešněroval. Každá volná minuta podléhá analýze. Do toho věčné nevyzpytatelné úzkosti. Strach z bezmoci, ze zoufalství, ze zešílení. Všechno se to příliš rozjelo. Nedovedu to sama ukočírovat. Tak alespoň na chvíli. Ukrást si čas. Na začátek výroby freehugs tílka (tajně). Spousty možností, jak to pojmout. Ale zbytečně netápu. Větší polovinu mám hotovou. Ne dle mých představ, ale nevadí. I tak se objevuje dobrý pocit. Ukradená čtvrthodina na přepis jednoho starého deníkového záznamu (tajně). Jak mi to dělá dobře. Vracet se třináct let v čase. Přemýšlet o svém tehdejším já. Čerpat ten jeho nadhled, odstup, schopnost srovnávat si myšlenky, nemít výčitky. Chci nasát esenci starého já a oživit jím to nové.

________________________________________________________________________________________________________________

1.10. Od rána jsem v dobrém rozpoložení. Bezdůvodně. Čert se vyznej v těch mých náladách. Venku je dokonale. Přesně tak, jak se cítím. Ani teplo, ani zima. Ani déšť, ani sucho. Teplota příjemná na procházku. Zbožňuju podzimní bezvětří. Ta chvíle, kdy všechno setrvává na svém místě. Neměnně, klidně, zastavené, bez pohybu. Jako by se melancholicky ponuré TEĎ dalo prodlužovat ve stejném nulovém tempu donekonečna. Bezpečí smířeně jemného smutku. Ujel mi autobus. Protože si čtu facebookové statusy mého kdysi dobrého kamaráda. Který se díky pervitinu asi definitivně zbláznil. Taky život! Bus je přervanej. A jeho dveře se mě každou zastávku snaží rozlomit. Strahov open air. Jak super by byl festival, kam by chodil každý sám? Bez přátel. Každý sám za sebe. Třeba by bylo víc přátelských lidí. Být sama mezi skupinkami je smutné a příjemné zároveň. Ta svoboda! Ta nespřízněnost! Najít čtvrtou stage je pro bloudivou holku nemožné. Jedině tak sledovat správně vytipovaného. Ha, promluvila na mě nějaká holka. Nevadí, že chtěla jen vědět, kde je záchod. Ale proč mi ksakru vykala? Br!! Mám z toho mindrák. Vždycky jsem si přála zkusit bydlet na koleji. Už navěky odepsané přání. Kolik jsem toho chtěla zkusit. A kolik z toho už nikdy nezkusím? Snažím se rozpohybovat.. na Půlnoční Marii. Už si neumím říct ani o cigáro. Nejdřív dávivej smích. A pak -Promiň, když já už jsem dlouho o cígo nikomu neříkala, už nevím jak na to. Pár, co je vídám na koncertech. Dvě holky, co je znám jen letmo. Přesto jsem družná, ukecaná. Můžu si vybrat. Buď budu na Visací zámek pít pivo, nebo budu vepředu. Jsem vepředu. Mám žízeň a nikdo se na mě neusmívá. A Visáči jsou stejně lepší z cdéčka. Taková dlouhá cesta domů!
________________________________________________________________________________________________________________

2.10. Ještě o stupeň horší vstávání. Br. Neklidná noc. Dnešní den bude dlouhej! Jsem unavená. Jsem roztržitá. Jsem napjatá. Chybí mi vitamíny? Trpím úzkostnou poruchou? Ustrnutí na stále stejných myšlenkách. Zbůhdarma stažený žaludek. Konečně na chvíli odpoutání se. V Dobré trafice s SI. Jak je to někdy zvláštní. Že můžou být dva lidi. Kteří jsou třeba smutní. Ale když jsou spolu, nesmutní spolu. Je příjemno a veselo. Ten pocit, kterého si kousek můžu odnést sebou. A taky krátká změna myšlenek. Jak fajn je uvažovat o narozeninových dárcích. Vymýšlet, čím by se dalo udělat radost. Dokud vás někdo nezpraží. Tím, že vám řekne, že je váš nápad blbej.
________________________________________________________________________________________________________________

3.10. Zase zkouším uklidňující čaj. Nějak teď moc nefunguje. A mám psychickou závislost na Sayonaře. Uvažuju nad koupí jiného čaje. A nad Bachovkama. To věčné napětí nedělá tělu dobře. A hlava by taky potřebovala odlehčit. Jeden z mých vlakcestujících dělá do politiky. Stojí s manželkou před zastávkou. Rozdávají domácí koláčky a lahvový pivo. Pořád si na něj nedovedu udělat názor. Něčím je zkrátka neobyčejnej. A zároveň mi na něm něco nesedí. R. má dnes v práci inventuru. A já čtyři omezeně volné hodiny času. Aspoň dodělám tílko. A nahlídnu do starýho deníku. Jako bych to prožívala znovu. Proč jsem se změnila jen v tom, co mi dnes chybí? A kdy se to stalo? Mám tolik ráda holku, kterou jsem byla!! Víc než tu, kterou jsem teď?
________________________________________________________________________________________________________________

4.10. Dnes je možná letošní poslední den. Kdy beru na holé nohy kraťasy. Ne že by bylo v jedenáct až takové teplo. A pak už vůbec. Prostě chuť jít v kraťasech. Zvláštní, jak holka, která v autě zvracívala, teď ráda jezdí v autobuse či vlaku pozadu. Jako by v tom bylo něco vzdorovitého. Připomínka mé tolik oblíbené dětské knihy Ema naopak. Holka, co chce být hodná a dělat vše tak, jak se má. A zároveň se v ní něco proti tomu staví. A touží se z těch pravidel "vhodného" chování vymanit. Dělat přesný opak. Kupuju si malý overball. Abych se v práci tak nehrbila. Nálada kolísá div ne z minuty na minutu. Jdu do bazénu. Vůbec se mi tam nechce. Ale chci ten pocit. Který se mi ještě matně vybavuje. Pocit, že dělám něco pro sebe. Pocit odlehčení. Ten se dostavuje až v druhé půlce bazénového pobytu. Splývání s vodou. A pak zas nepraktičnosti okolo převlíkání. Zdá se mi, jako bych se motala zabalená jen v ručníku na ne k tomu určených místech. R. dorazil z inventury. A chce si domluvit setkání s tátou. Aby prý z toho víkendu taky trochu něco měl. Zapsáno do hlavy nesmazatelným fixem. Víkend se mnou zřejmě není dostatečně užitý víkend. Nakonec dostanu přednost. A snažím se předvést v nejlepším světle. Udělat z víkendu Víkend. Využít prostředků. Které jeho táta k dispozici nemá. Stejně jsem divná. Sama sobě. Strašně dlouho projíždím inzeráty na práci. Zdá se, že ať mě v té současné čeká cokoliv, budu si to muset nechat líbit. Pokáceli strom. Který byl tak nádherný. A skvěl se na všech mých západoslunečných fotografiích pořízených z okna. Byl tak vznešený! Je mi z toho smutno. Kvůli němu. Kvůli mně. Byl součástí mého života. Uvědomovaného. Jedna z malých jistot. Teď už ten výhled ztratil kouzlo. Vymatlávám si hlavu Kameňákem. Vrcholem trapnosti. Ale při louskání ořechů se to hodí. Chtěla bych si vylousknout mozek z hlavy. A stát se člověkem. Co se směje pitomým fórum. A myslí si, že umí žít.
________________________________________________________________________________________________________________

5.10. Ráno se nám nějak protáhlo. R. se pouští do čištění kočkami znečištěného kusu koberce. Já se motám okolo pračky, věšáku,... A tak vůbec. Se motám. Ten stav, kdy se mi nic nechce. A přesto mám pocit, že musím. Horší než práce je bezvýsledná práce. Nikdy není hotovo. Moje největší přání je snad vážně mít hospodyni/hospodyňáka. Chtěla bych to mít doma hezký. Úplná utopie. Koukám na testy z angličtiny. Kondicionály, čas předminulý, předpřítomný.. už vůbec nevím, o co jde. Večer trávím výběrem Bachovy esence. Kterou, za kolik, kde? Přemýšlím o zápiscích ze starých deníků. Jak se k nim stavět? K těm sexuálního charakteru? Přepisovat s podrobnostmi? Vypouštět inkriminované pasáže? Nebyla jsem andílek. Nerada bych pobuřovala své čtenáře. I když... vždycky mě lákalo absolutní obnažení (psychické). Být schopná odhalovat své hříchy. A nebát se čelit negativnímu přijetí. A tak by mě zajímalo - chcete číst i o mých intimních zážitcích? Nebo byste považovali za vhodnější, abych se jejich líčení vyvarovala?
______________________________________________________________________________________________________________

Pořád makáme, na hubu padáme,
nic z toho nemáme, nevím co čekáme.
Bez velkých nadějí na změnu,
jsme jenom součástí systému
a s větší nebo menší nevolí,
jsme jenom součástí toho soukolí.
Myslím, že nám všem už z toho všeho šibe




 

2 lidé ohodnotili tento článek.

Komentáře

1 Čerf Čerf | E-mail | Web | 7. října 2014 v 19:43 | Reagovat

Teď to možná bude vypadat vůči blogovým čtenářům neuctivě, ale myslím, že blog by se neměl řídit podle toho, co chtějí číst čtenáři, ale podle toho, co ty jim chceš říct. Anebo možná ještě lépe - podle toho co TY chceš na svém blogu číst :-). Autor je ten, kdo ve svém hájemství udává pravidla, nemá se přizpůsobovat cizím chutím, ale ovlivňovat je a tvořit. Přizpůsobování hrozí stát se cestou k budoucím Kameňákům :-).

2 S.I. S.I. | Web | 8. října 2014 v 8:21 | Reagovat

Otazky. A neni kdo by je zodpovedel. Ale pritom uz jsou zase dalsi a dalsi otazky. Asi nejsou polozeny ve spravny cas. Ale kdy je spravny cas? Dalsi otazka...
Taky jsem premyslela nad tim spolecnym (ne)smutnenim :)
Od myho skvelyho ja me deli jen par mesicu. A stejne to nejde zpatky. Obcas se vrati. Ten pocit, ze jsem jenom ja a ze muzu vsechno... asi na to proste jdu spatne. Ale jak jinak? Dalsi otazka...
Ted jsem sama doma. Vedle uceni se a cteni psycho povinny cetby snad konecne dodelam navrhy na tricka a neco napisu.. cas jenom pro sebe je vzdycky tak kratkej...
To s tim denikem, pripojim se, je jenom na tobe...
(Sakra ted te obdivuju... :-D ja bych ted nic podobnyho nenapsala. Jen kvuli A co cte muj blog...)

3 grey.t grey.t | E-mail | Web | 8. října 2014 v 17:08 | Reagovat

Ořechy máme doma v zavařovačkách, takže to skladovat asi jde v pohodě. S tím louskáním nevím, ale mohu se zeptat mámy, ta určitě bude mít spoustu rad.

Dobrá trafika je bezvadná. (Chodím do té u Míráku a myslím, že jsem ti to už psal?..). Každopádně asi úplně vím, jaké to je být s nějakým dalším "depkařem", ale být s ním náramně veselý. A vlastně zrovna 2. 10. jsme o tom i mluvili s kamarádkou v parku...

Vymýt si mozek z hlavy občas taky toužím. V pondělí jsem byl ale na semináři jednoho mého bývalého učitele a ten dovedl to "utrpení hlubokého člověka" podat tak, že se ve mně vlastně znovu vzbudila jistá hrdost na to, že jsem takový.

Obnažené pasáže by mohly náhodou být zajímavé. Ale těžko říct. Když čtu třeba v Murakamiho knihách nějaké takové pasáže, je mi z toho hrozně divně. Často mám pocit, že to tam je nějak navíc. Nebo na to spíš nejsem zvyklý?
Ale myslím, že tohle je tvá volba. A myslím, že spoustě lidí by to ani nevadilo...?
Já bych třeba některé věci na blog psal otevřeněji, kdyby to nečetli někteří lidé, které beru jako hrozně čisté bytosti...

4 bludickka bludickka | E-mail | Web | 9. října 2014 v 13:46 | Reagovat

[1]:[2]:[3]: Abych byla přesnější. Jde o to, že jsem si už tak nějak zvykla na svou "image" (?), hodné a slušné holky. Prostě tak působím a je to asi jediná, která mi padne. Tak mám trochu strach, abych si nezkazila pověst :D A nepřišla o některé čtenáře.. protože pro mě nejsou jen nějací čtenáři, ale konkrétní osoby, kterých si vážím a jejich názor je pro mě důležitej (což neznamená, že se mu budu podřizovat). Asi budu pokračovat dál, tak jak to půjde a sama časem poznám, jestli budu mít větší nutkání něco vypouštět. Jen se mi to zdá až příliš velká zpověď. Ta šance, komu všemu by se to mohlo dostat na oči... Ale jako všechno.. něco mi to může dát a něco vzít...

5 bludickka bludickka | E-mail | Web | 9. října 2014 v 13:56 | Reagovat

[3]:Tak jo, tak se zeptej :) Nechám si poradit :) Jestli tedy už nebude pozdě, protože R. je skladuje způsobem, vůči kterýmu jsem hodně skeptická :D
Psal :) Já mám blíž tu na Andělu, ale obě jsou fajn.
Taky jsou chvíle, kdy jsem ráda, že jsem taková nípalka ve všem a že nejsem nějaká povrchní fiflenka (a taky někdy naopak :) )
Tak jsem zvědavá, jestli takové pasáže u mě na blogu ti budou taky připadat takové navíc :) Doufám, že dáš vědět :)
To je to riziko ztráty těch čistých bytostí :) Ale zase by mohli být otevřenější a tolerantnější a přijímat tě celého, jaký jsi, a ne jen část, která se jim líbí :) Ale není to úplně snadné, nedá se to zjednodušit. Ale je to škoda, já bych si takové věci přečetla ráda :)

6 Beatricia Beatricia | Web | 9. října 2014 v 14:53 | Reagovat

[4]: Absolutně nemůžeš přijít o své věrné, kmenové čtenáře. Ať máš jakoukoliv pověst, tím se to neřídí.
Kéž by šly Otci Googlu pokládat všechny otázky, na které si neumíme odpovědět. On by nám dal návod na život. To by bylo něco.
I když se trochu podivuji, že dívka tvé úrovně, kalibru  a inteligence si láme hlavu s "nějakými" ořechy.

Jo,jo, jasně, mě by zajímalo číst o tvých intimních zážitcích, to je přece pikantní. ☼☼☼

7 doDina doDina | Web | 9. října 2014 v 23:15 | Reagovat

ach, nejhorší je, že ty návody na život nikdo nedává. A dávat nebude. Asi nezbyde než bloudit.
Četla jsem Tvůj deník, když jsi ho tady vydala. V mém angínovém utrpení jsem se vrhla na své. Ne přepisování jen čtení. Jen nějak nevím, jestli mi to dává to, co tobě. Žádná nová esence života. Spíš pousmání. Aspoň, že tak.

Děsí mě představa, že jsme byly pár metrů od sebe. Strahov. (co ty? :) ) Ale je to celkem příjemný děs.
A taky jsem mohla být na žižkově, zítra, desátýho. Ale mám sakra angínu. Achjo :D (postopadesááátééé to říkám :( )

8 stuprum stuprum | Web | 10. října 2014 v 2:41 | Reagovat

To já vodu vnímám už jen jako živel, který ze mě smyje špínu. :D JE hezké ji ještě cítit na sobě splývat atd. :)

9 bludickka bludickka | 14. října 2014 v 12:53 | Reagovat

[6]: Děkuju, jsi zlatíčko :)

[7]: Já mám pocit, že jsem tehdy nebyla až takovej "řešitel" jako teď a uměla jsem si dát pohov a srovnat si věci v hlavě.. moje tehdejší psaní na mě působí víc odlehčeně...
Ani mě to neděsí. Možná mě spíš děsí, že ty víš, jak vypadám a já nevím, jak vypadáš ty :)

10 Bev Bev | E-mail | Web | 17. října 2014 v 7:57 | Reagovat

Taky jsem sledovala Kameňák, skoro nechtěně při šroubení, neb nikde jinde nebylo nic vhodnějšího a tak trochu se zájmem výzkumníka, ve snaze pochopit, čemu se na tom lidé smějí. Nevyzkoumala jsem nic, nezasmála jsem se ani jednou a bylo mi toho hrozně divně, skoro šoufl. Strašně divnej film, vlastně hned několik.

Dobře rozumím tvému váhání, zda psát všechno, nebo něco vynechat, případně upravit. Je to zcela na tvém uvážení a podle mě je to v pořádku tak i tak, když to bude v pořádku pro tebe. Čtenáře určitě neztratíš.
Ale když nad tím tak přemýšlím, zdá se mi, - kruci nevím, jak přesně to říct -
myslím, že neneseš odpovědnost za nás čtenáře, za to jak to na nás bude působit, jak si s tím poradíme, nikdy jsi nepředkládala své myšlenky ve snaze zalíbit se a nikdy to nebylo na škodu a tak se mi zdá, že by ses mohla snahou přizpůsobit něčemu, tak trochu zpronevěřit sama sobě. Ale je to jen pocit, který navíc nedokážu pořádně popsat. Jak říkám, pro mě to bude v pořádku, ať se rozhodneš jakkoli.:)

11 L. L. | 19. října 2014 v 20:42 | Reagovat

Jeeé "Hospodyňáka" :-))))
Už jsem zvědavá na to počtení :-)
Taky si nemyslím, že bys mohla přijít o čtenáře! ;)

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama