Rozporů plné rozpoložení

24. listopadu 2014 v 21:06 |  Občasník
47. TÝDEN
________________________________________________________________________________________________________________

17.11. Prosmrkaná noc. Zákonitě přináší polomrtvé ráno. Plné fňukání. Takhle olezlá, zpruzená, nevyspalá, nachcípaná, bolavá a nesoustředěná jako budu chodit do práce? PMS a nedobrý zdravotní stav. Neschopnost provozovat jakoukoliv činnost. To psychice nepřidá. Otázka Jít či nejít do práce. Je tak těžko zodpověditelná. Teplota. A ona pronesená větička -Nafutrovat se práškama a jít makat. Jsem špatná, sobecká, měkká? Když se chci vyležet? Proč mi někdo neřekne -Jen si lehni holčičko, odpočívej, máš právo stonat? Proč mi to nikdo nikdy neřekl? Proč to bylo jen.... ....Jestli ti je opravdu špatně, tak si nesmíš číst ani koukat na televizi.... ....Když nemáš teplotu, tak ti nic není. (Jako by teploměr stále rozhodoval, jestli se smím nebo nesmím cítit špatně.) ....Jakto, že se jen válíš a nic jsi doma neudělala! Vždyť neumíráš.... Vracím se do dětství... Nahlížím do budoucnosti. Záchvat hysterickýho pláče. Nenávist k lidem. Nechte mě všichni!!!! Sedím na záchodě. Šíleně klepu nohama. Nemůžu to zastavit. Jsem regulérní blázen. Vyšinutej. Jenom chci, aby mě lidi měli rádi. A snažili se mě chápat. Očividně jsem moc velký sousto.


________________________________________________________________________________________________________________

18.11. V jednu si beru prášek. Asi mi praskne hlava bolestí. A před šestou jsem zase vzhůru. A zase ta otázka - Jít či nejít? Nechci přidělávat kolegyni práci. Ale nechci ani sebe trápit. Stejně se nikomu nezavděčím. Z čekárny píšu smsky. A trnu při čekání na odpovědi. Lidi mě nemají rádi. Protože se nechovám, jak by si představovali. Každej je ze mě zpruzenej. Prý rozjíždějící se bakteriální infekce. Antibiotika v tabletách odmítám. Tak Bioparox. Za 200! Když si to stříknu do nosu, jako by mi to prosvištělo celou hlavou. Á, psycho. Hnusný pocit. A stříknout si to do krku? Nemožné. Vždycky se mi vzpříčí jazyk. Automaticky. Tak se budu muset spolehnout na přírodní atb. Třeba med. Pidigroček (s pidiobsahem rumu). Vracím se do představy dětských let. Hrozně bych chtěla ležet v naklizeným pokojíčku. S natřesenou peřinou. Konvicí čaje. Dívat se na pohádky. Aby mi někdo četl z Alenčiny čítanky. Hladil mě po vlasech. A krmil nastrouhaným jablkem s mrkví. Aby mi někdo řekl, že tady pro mě vždycky bude. Aby být nemocná bylo krásný. Aby mě netrápila práce. Ani kdy sklidím to přeschlé prádlo. A vyperu další. Že veškerý kuchyňský prostor je přecpán špinavým nádobím. A tak se dívám na dospělácké pohádky. Na romantické komedie. Chtěla bych někdy přestat cítit. Že na odpočinek nemám nárok.

________________________________________________________________________________________________________________

19.11. Ruším pondělního zubaře. S nemocí padá i páteční koncert v rodném městě. I návštěva babičky a dědy. Volám na výsledky krve. Kocour úmyslně vyklízí skříňku. Zatímco telefonuju. Vědom si toho, že si nedovolím na něj sprostě řvát. No vida, jsem jak rybička. Lehce anemická. Štítná žláza funguje (Problém je akorát sonografickej nález. A autoprotilátky.) Všechno funguje. Jen já nefunguju. Ale to je detail. Hlavně, že tělo drží pohromadě. Jen ty oči mě pořád zlobí. Nevydržím dlouho koukat do počítače. A tak píšu dopis. Konečně mám na to taky někdy náladu! A ořechy, ořechy, ořechy u Hooligans. Diskutujeme s R. Zda jde z obličeje člověka vyčíst, jaký je. Ale herci přeci taky hrají různé role! Tak proč by jeden člověk nemohl působit jednou jemně a podruhé tvrdě. Že působím, že si nechám všechno líbit, neznamená, že tak musím působit vždycky, ne? Nesnáším větu, že něco nejde změnit. Pokud se člověk ani nepokusí.
________________________________________________________________________________________________________________

20.11. Budí mě kašel. Ten, při kterém se dusím. Až mi tečou slzy. Nemůžu spát. A nemůžu svítit. A pak zase ten stav. Opravdu děsivé. Když existuje tak velký strašák. Že nejsem schopná o něm ani mluvit. Dneska použiju jako antibiotikum citron. Hodiny letí, jak zběsilé. Zastav se čase! Třeba se pak dokážu zastavit i já! Konečně jsme se dolouskali až do konce.

________________________________________________________________________________________________________________

21.11. Další noc v moci rýmy a kašle. A ranní smíšené pocity. Sklíčenost. Ten pocit, že jsem na světě sama. A ta radost z volného dne. Který beztak promrhám. Ale nemusela bych. Zrnko naděje. Moc bych chtěla s někým něco sdílet. Nějaká společná radost, blízkost. Cokoliv pozitivního. S kýmkoliv. Odepisuju na dopis spolužačce. Dopis s podrobným popisem porodu. Děsivého. Myslím, že by žena měla rodit za důstojnějších podmínek. A nebýt brána jen jako další číslo v řadě. A taky by ženy víc měly mluvit o svých příjemných (?) porodech. Takhle se k člověku dostávají jen ta negativní vyprávění. Je pátek večer. R. je opět u táty. Nechci být sama. Tak jsem s šestnáctiletou bludičkou. Nechávám se uvrhnout do jejího světa. Závidím jí tu uvolněnost.
________________________________________________________________________________________________________________

22.11. R. jde s kolegy z práce na dražbu. A za tátou. A já si máčím dlaně a paty. V ohřátým olivovým oleji s citronem. A marnými pokusy se snažím vyčistit (roky) připálenou žehličku. Mohla bych se tu klidně zabarikádovat před světem. A mluvit už jen s kocourem. Jíst jen gumový bonbony, hranolky, sýr. Pít čaje s medem a citronem. Odříznout se. Od všech. Proč ne? Je půl pátý. Sobota. Já koukám z okna. A vidím světýlka. Ale nevidím lidi. Chtěla bych je vidět. Ještě radši být viděna. Být viditelná. Hrát roli zúčastněného. V něčím životě. Jako každý víkendový večer pravidelně nevydržím s otevřenýma očima déle než do desíti. Nu což. Pořád lepší usínat v sobotu v deset, než do noci koukat do stropu. Obklíčena myšlenkami.
________________________________________________________________________________________________________________

23.11. R. se má dnes nějak k dílu. Vaří, peče, uklízí kuchyň, nic mi nevyčítá, řeže poličku do skříně. Ráda mu pomáhám. Pokud sloužím jen jako zátěž. Aby se prkno nehýbalo. Konečně dokončuje dědou načatou opravu vypínače. A já dohlížím. Ostražitě. S koštětem připraveným ve vodorovné poloze. Pak se pouštím do úklidu své policové skříně. Která kocoura tak irituje. Že se vžívá do role vzteklého rodiče a denně pacičkou vrší věci na hromadu na zemi. Nikdy si nevím rady. Každou věc podržím v ruce na deset minut. A bádám. Kde se tohle vzalo v mé domácnosti? Vážou se k tomu vzpomínky? Vyhodit? Nevyhodit? Ale kam sakra s tím? Do krabičky od cideru začínám připravovat věci do charitativního bazaru pro "Áňu a Táňu". Dnes je mi nějak spokojeně. Provádím obvyklou kalkulaci. Kolik kilo kočkolitu, od kterého eshopu, kterým přepravcem, kam poslat, aby to bylo co nejlevnější? Uf! A objednávám první dárek k Vánocům. Pro kočky. Myšky se šantou. Vybírám kabát aspoň po internetu. Do čtvrt na jednu. Bunda za 1200. Lyžařská (?!). Prý to není poznat - tvrdí R. Vážně se nebudu cítit jako ještě větší cvok? Chodit do práce v lyžařské bundě? Růžové? Jak to bude vypadat s červenýma kalhotama?... ....Nebo ten kabát z Terranovy. Ten bude příjemnej. Ale za 1919,- ?? A určitě v něm budu vypadat jak v pytli. Jak bude vypadat k sukni? .... .... Život je jen sled mnoha zbytečných otázek a nedostačujících odpovědí.
________________________________________________________________________________________________________________

Uzavřenej sám v sobě jak v hrobě
nemá smysl skoro vůbec nic
Procento, jenž budí pocit smyslu,
je nula čárka nula, nula, nic.
Poslouchejte, všichni kolemjdoucí,
jste jenom velká banda pitomců.
Je to sice fakt srdcervoucí,
radostná potravo krkavců.

Mám depresi rád, právě jsem jí dostal, radostí skákám.
Jsem depresivní typ, s depresí a skepsí žije se mně líp.
Mám depresi rád, všechno dobrý zmizí a okolí zčerná.
Jsem depresivní typ, s depresí a skepsí žije se mně líp.

 

1 člověk ohodnotil tento článek.

Komentáře

1 Monbella Monbella | Web | 24. listopadu 2014 v 21:22 | Reagovat

AA uplne jsem si to predstavovala , jak mi nekdo cte a k tomu ta mrkvicka s jablickem a teploucko... jeeej krasne jsi to popsala a souhlasim, chybi mi to hlavne ted, kdyz mam pritele pryc na sluzebce :D

2 stuprum stuprum | Web | 24. listopadu 2014 v 21:27 | Reagovat

Ženské jsou ve čtení z tváře lepší. Ale i tak je to u většiny vesměs jen intuice. :)

Kdybys důvěrně znala milióny lidi, tak bys měla ucelenější obrázek. :)

3 Čerf Čerf | E-mail | Web | 25. listopadu 2014 v 8:24 | Reagovat

Včera jsem měl ráno podobné dilema a nakonec jsem se rozhodl do práce nejít a doléčit se. Jdu dnes a i když jsem o dost zdravější, pocit povinnosti a vědomí toho, co mě všechno čeká, to bohatě vykompenzuje :-).

4 Beatricia Beatricia | Web | 25. listopadu 2014 v 12:28 | Reagovat

Tak tedy: Jen si lehni, holčičko, odpočívej. Máš právo stonat. Na to je přece i zákon. Hlavní věc je vyležet se a odpočívat. Já osobně věřím na babské, staré a osvědčené receptury.
Doktorovi jsem na jeho dotaz říkala, co tedy používám. Souhlasně mi odpověděl: Já vám předepíšu antibiotika; nicméně ale, používejte ta svá léčiva. Tak.
☼☼☼

5 Beatricia Beatricia | Web | 25. listopadu 2014 v 13:04 | Reagovat

[4]: Nedalo mi to a vyguglila jsem si zkratku PMS: Pro další čtenáře: Premenstruační syndrom. Jsem zase chytřejší. :-)

6 sugr sugr | E-mail | Web | 25. listopadu 2014 v 13:07 | Reagovat

Ta potvora virosa, nebo chřipka, nebo..., prostě bacil!:-( Antibiotika nezabírají a domácí léčba, či rady našich babiček taky ne. Prekerní situace! Zažila jsem to loni, 3 týdny jsem byla jak zbitá a ještě měsíc jsem se z toho nemohla vyhrabat. Samozřejmě v práci, žádné marodění...:-(
Už aby bylo po zimě, nemám jí skutečně ráda Bludičko, tomu věř!:-)

7 misschien misschien | Web | 25. listopadu 2014 v 14:07 | Reagovat

Očividně nepříjemný kašlací zážitek. Už je věřím lépe.

8 Bev Bev | Web | 26. listopadu 2014 v 10:23 | Reagovat

Samozřejmě že jsi velký sousto, delikátní a lahodný, který si dopřávám jako odměnu. Jako chuťovku. A vždycky znovu jsem vtažená do tvého světa. Vzpomínám na své dětství, kdy podobné stonání, po kterém toužíš,bylo samozřejmostí a pro mě je samozřejmostí stejné poskytnout holkám. Moc bych si přála nějak odčinit křivdu, která se ti stala a nejde to, můžu jen ze srdce napsat pár slov. Na odpočinek máš samozřejmě nárok, stejně jako na slabost, lítost, slzy. Objímám tě alespoň v duchu.
A Bioparox je skutečně odpornej, holky říkají, že jim je po něm ještě hůř, na blití.:)

9 bludickka bludickka | E-mail | Web | 27. listopadu 2014 v 10:37 | Reagovat

[5]: Jsem ráda, že něco takového neznáš :)

[8]: Děkuju, tvoje slova vždy zahřejí :) Bioparox u mě skončil po prvním "střiku" :) Jako kdybych si něco šňupla a protáhlo mi to celou hlavu, br. Do krku jsem to nedostala, jen na jazyk, a to jsem si šla okamžitě vymýt pusu :D

10 Bloud. Well Bloud. Bloud. Well Bloud. | E-mail | Web | 29. listopadu 2014 v 17:58 | Reagovat

Tapunu doporučuje 10 chronických připalovačů žehliček z 10.

11 L. L. | 30. listopadu 2014 v 0:47 | Reagovat

Ty máš 100% nárok doma ležet, odpočívat a ještě se nechat obskakovat a to bez jakékoli výčitky.
Jaký sono nález?

12 bludickka bludickka | E-mail | Web | 3. prosince 2014 v 8:29 | Reagovat

[10]: To já ne, to já ne! :D To sestřenka se na tý chudince takhle podepsala. O Tapuně jsem četla. Ježíškovi už o ní psát nebudu, ale po Novém roce si ji musím obstarat. Asi není k sehnání běžně v drogerce, nebo jo?

[11]:Děkuju. No, mám autoimunitní zánět. Doktor řekl, že ty protilátky mi jednou štítnou žlázu stejně úplně zničí. Prý už má ta žláza narušenou strukturu a je tam nějaký malý uzlík... Kdyby ses v tom náhodou vyznala, tak ti klidně můžu přepsat zprávu od doktora :)

13 Bloud Bloud | 3. prosince 2014 v 8:35 | Reagovat

[12]: Mívají ji v Tetě, konec reklamy :)

14 L. L. | Web | 4. prosince 2014 v 23:19 | Reagovat

[12]: Tohle není moje parketa, ale pošli.

15 grey.t grey.t | E-mail | Web | 9. prosince 2014 v 19:23 | Reagovat

Herci hrají sice různé role, ale některé jim sednou víc a některé míň a... jsou to herci. To je podle mě to klíčové. Oni by měli být ti nejlepší v umění vypadat jakkoliv.
Ale je pravda, že lidé můžou působit různě v různých situacích.

Příjemný porod? Myslím, že nám na biologii na gymplu říkali, že jediný důvod, proč je žena ochotná jít rodit i podruhé, je ten, že se uvolní tolik oxytocinu, že zapomene na to, jak moc to bolelo. Ale kdo ví. mě naštěstí porod nečeká :D

16 bludickka bludickka | 11. prosince 2014 v 8:41 | Reagovat

[13]: Děkuju, v příštím roce hodlám vyzkoušet. Takové informace se vždy hodí :)

[14]: Odesláno na email :)

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama