Svet ako dúha je farebný

30. listopadu 2014 v 22:08 |  Občasník
48. TÝDEN
________________________________________________________________________________________________________________

24.11. Už se ani nedivím. Že ženský na mateřský blbnou. (Pokud nevycházej moc často mezi lidi.) Začínám na kočky mluvit ve stylu -No, to je kvásňoušký... jeden kválíšek vedle dluhýho kválíška... A jak jsem ráda, že mám na koho mluvit! Nejvyšší čas, najít si čas. Čas na užívání života. Jak se to dělá? Zastavit se. Zhasnout. Nalít si deci vína. Do čajovýho šálku. Pro speciální příležitost. Poslouchat ticho. Zvuk pračky. A kroky ve vedlejším bytě. Koukat z okna. Jako by za ním bylo plátno. Neměnné. Jen ztemňující se. A lidi jak mravenci. Tak drobní a nepatrní. Se mihnou. Aby udělali šmouhu v šedi. Aby upozornili na probíhající život.


________________________________________________________________________________________________________________

25.11. Nechápu to stažené břicho. Vždyť jdu jenom na kontrolu k doktorce. Doufám, že na tohle KBT zabere. Na ty zbytečné strachy. O kterých vím, že jsou zbytečné. A stejně se nedovedu přestat nervovat. Asi výčitky svědomí kvůli práci? Jsem ráda, že můžu být do pátku doma. Jako kdyby tohle byl život. Skutečnej. Stejně není. Ale ve svobodě je radost. A asi se nikdy nedovedu smířit s návratem z práce v šest hodin. Objednávám se na oční. Abych zjistila, že mi nic není. Tak proč mě to bolí, když mi nic není? No, lepší snad, než kdyby to bylo obráceně. Nebo ne? A jak to, že doktor není tak milej jako posledně? Konečně se začínám rozhlížet po dárcích. Internetové nakupování. Stejně do toho investuju příliš času. Vyrobit čtyři vločky na okno. To jsem si myslela. Že mi to začne jít až od té čtvrté. A zapatlaná okna se mýt nebudou, řekl R. Tak budiž. Výjimečně jsem chtěla být aktivní.
________________________________________________________________________________________________________________

26.11. Přichází den (pruh přichazejícího dne se vtírá mezi dva závěsy). Rodí se. Tak je to přeci novorozeně. Novorozeně, které se potřebuje přisát. Přitisknout k prsu života. Být živeno. Chce chovat. Hýčkat láskyplnou náručí. Být vnímáno jako dar. Jako nová osobnost s obrovským potenciálem. Být milováno takové, jaké je. Tvarováno něžnou výchovou matky. A zároveň pozlobit svou zpupností. Ponechat si v sobě střípek nepředvídatelnosti. A tak ho beru do rukou. A hladím po ochmýřené hlavičce. Vdechuju do něj trochu svého života. A tu a tam ho zase pouštím. A zapomínám na něj. Když si začínám myslet, že jsou důležitější věci než můj potomek. Vždyť zítra přijde na svět nový. A pak další. Nemohu jim všem s příchodem noci líbat čela! S myšlenkou, že už se neshledáme. Můžu s ním být. Od rána do večera. A pak před usnutím. Ho schovat k sobě pod peřinu. Choulit se k němu. A zpívat mu, když nemůže spát. A ráno ho pustit. Tou skulinou mezi závěsy. A žít s ním zase odznova. Od rána. Ale ne od začátku. Jako s kojencem, jako s batoletem, jako s předškolákem, školákem, puberťákem, dospělým...

________________________________________________________________________________________________________________

27.11. Ty kočičí způsoby. Ty mě dostávají. Nevím, proč jsou ty potvory tak lačný. Když skládám prádlo. Musí do toho prostě lézt. A jsou nebývale agresivní. Když mám nějaké námitky. A kočka zbožňuje, když mi z pusy voní mentolka. Je celá omámená. Včera jsem stihla hodně. Vyházet letitý papíry. Vzpomínky. Týkající se minulých bytů, minulých účtů,... A tak si zase ujíždím na starých denících. Hltám to. Já byla číslo!! Nejméně čtyřciferný! Konečně na chvíli ven. Mezi lidi. Ehm, mezi lidi na gynekologii. A předtím ještě na skok do opilých světů. Jak dlouho jsem měla v hlavě tu představu? Dát si zase štamprdličku na vzduchu? Pořádně studeným vzduchu. Pro luxusní kontrast. Vnitřního tepla. Zmrzlá procházka a poslech muziky. Hned bych někam vyrazila. Potkat se se životem. Můj doktor je mladej. A sympatickej. A dneska je samej úsměv. A stejně se cítím zneužitá. Asi bych to potřebovala s předehrou.
________________________________________________________________________________________________________________

28.11. Mám kabátek. Za 1919,- Peněženka krvácí. K doktorce. Vyměnit si úsměvy. A ukončit neschopenku. Bezdomovci páchnoucí v mhd už mi chyběli. S holkou vedlesedící si ucpáváme nosy, jak se dá. A o pár hodin později. Si k té samé holce úplně náhodou přisednu v metru. Bože, proč takhle plýtváš zázraky? Na Letný s R. rodinou. A s malým koťátečkem. A s L. na pizzu. Trochu pokecat. Trochu si zazávidět. A pak na Brutus. Zvláštní. Že mi ta kapela před deseti lety nepřipadala tak nudná. Jako teď. Stejně chci pařit. O čem jiném by to tak bylo? Plouživý písničky. A vyzvání k tanci. Je dobrý k čemu? Že se cítím viditelná. Aspoň pes po mně štěkne. A že mi hádá o šest let míň (Snad ne jen ze slušnosti!). Už příliš dlouho chodím do společnosti. Jak jinak si vysvětlit. Že v každém chlapovi vidím jen nadržence, zoufalce nebo obojí? Radši se soustředím na holky. Na holku. Vedle mě. Má tričko Brutus a paří jak o život, skvělý. Chvíli paříme spolu. L. chce jít domů. Tak proč ne? Objímám tu holku, říkám, že snad se nevidíme naposledy. Kouká na mě jak na blázna (proč jak?). A jde se. Nemůžu najít mikinu. Když všechny židle vypadají stejně... základní opilecká chyba. Tak bez mikiny... aspoň že mám kabátek za 1919. Jinak bych zmrzla. Noc je dlouhá, studená a já výjimečně v mhd neusínám a jsem na sebe náležitě pyšná.

________________________________________________________________________________________________________________

29.11. Zbožňuju naivitu, se kterou si řídím budík na jedenáctou. Když se stejně vzbudím nejpozději v sedm. Sobota dopoledne. A já už se stresuju pondělní prací. Ach. Zkouším lehce pozměněné ozdravné kolečko. Jestli zafunguje na kocovinu a bolest hlavy. Bohužel jen velmi krátkodobě. Doma není absolutně nic poživatelného. -Půjdem na jídlo, rozhodne R. -Vypadám děsně, konstatuju. -To nevadí. (Není nad kompliment.) V "naší" restauraci. Jak to, že jsem si zapomněla sednout "hubou ke zdi"? Snad můj obličej prozáří dobrá nálada. Do doby, než si opět vzpomenu. Že zítra život končí. R. zase flirtuje s homosexuálním číšníkem. Nevím, jak se u toho cítit. Je to divný. A zároveň legrační. V sedm usínám i vestoje. Vydržet, vydržet, aspoň do půl desátý.
________________________________________________________________________________________________________________

30.11. Moje peřinečka!! Ne, já jí nechci opustit! Není těch plánů na dnešní den nějak moc? A nééé, nefunguje internet. To je panečku katastrofa. Kdypak se asi zase budu moct dostat ke komentování. Lednice stále prázdná. Co budu snídat? Hrstičku pražených mandlí, tři cherry rajčata a osm kostiček čokolády. Vyrábíme adventní věnec. Tentokrát neobvyklý. Vlastně ne věnec. Základ je z kůry. A moc se mi líbí. V jednoduchosti je krása. Ještě chybí dozdobení pomerančovou kůrou. Protože chybí pomeranč. Ale co. Dneska si dokážu udržet spokojenost. I když věci nejdou podle mých představ. Do Ikey pro piksličky. Broukuvzdorný. Pak otočkou na Fashion Market. A výstava v Náprstkově muzeu. Rituály smrti. Půl hodiny mě to baví. Když pominu úprky před mumifikanci a malýma hlavičkama tvořenýma z lidský kůže (jak se to jen jmenovalo, fujtajksl). Po hodině toho začínám mít plný kecky. A ještě patro s Ázerbajdžánci. Co je moc, to je příliš. Už jsem hladová. A přeinformovaná. Konečně jídlo! Chci být skromná. Ale když oni dávají do česnečky slaninu... Stavit se ve Vagonu. Hledat ztracenou mikinu. A barmanka je opravdu příjemná. A vůbec.. ty blbý kecy personálu! Rádoby vtipný. Opravdu mi nepřipadá srovnatelný položit si někde mikinu (starou 12 let) a mobilní telefon. V místnosti u baru nic. V šatně nic. A pak jí úplně náhodou zahlídnu. Když jsem na odchodu. U pultu zvukaře. To tam ležela dva dny? Proč jí nikdo nedal mezi nálezy. No nic. Hurá, vítej zpátky. A od tamějších barmanů si příště nechám vrátit do poslední koruny! Ještě jet nakoupit. Pověsit prádlo. Vykydat kočkám. Dnes jsem vážně produktivní. A už funguje net. Honem ještě stihnout před spaním občasník. Zítra končí život. A ještě začíná advent. Napnout síly. A zachovat si ochvějně načerpanou duševní rovnováhu. Co nejdéle to půjde.
________________________________________________________________________________________________________________

Svet ako dúha je farebný
Je na ňom miesta dosť pre všetkých
Miesta tu je viac, oveľa viac ako sa nám zdá
Svet ako dúha je farebný
A kto s tým problém má, je mi ho ľúto

Ľudia sú takí a onakí
Na špičku nosa nevidí
Kto tieto rozdiely
Chce riešiť násilím

 

2 lidé ohodnotili tento článek.

Komentáře

1 stuprum stuprum | Web | 30. listopadu 2014 v 23:04 | Reagovat

Duhový článek, ale zoufalce chlapy nezmění. ;) budem stále stejně hrozní... Chudinky ženy.

2 Beatricia Beatricia | Web | 1. prosince 2014 v 3:29 | Reagovat

Nádherné čtení, jako když másla ukrajuje... splavně plyne a vstřebává se mi do myšlenek. Tvůj popis rodícího se dne nemá chybu. Některý den se ale zrodí už jako zmetek a je nutno ho co nejdříve zlikvidovat. Zítra se narodí nový a bude úspěšný a milý. ☼☼☼

3 Sugr Sugr | E-mail | Web | 1. prosince 2014 v 18:58 | Reagovat

Ani nevíš jakým balsámem je mi dnes po příchodu z dešťosněhu, větru a zimy jak na Sibiři, tmy a hnusu venku, po příchodu večer z práce - tvé čtení přišlo vhod! Díky!:-)

4 Doma Doma | Web | 1. prosince 2014 v 19:55 | Reagovat

A komu se chce opouštět peřina že? :D Já bych se pod peřinu i přestěhovala, nosila bych jí do školy a žila jen pod peřinou :D

S homosexuálním číšníkem? :D No nevím, já bych se nad tím zamyslela :D

5 Čerf Čerf | E-mail | Web | 2. prosince 2014 v 10:22 | Reagovat

Moc pěkně a poeticky popsané "rození dne". Škoda, že nemám závěsy, ráno bych si vždycky vzpomněl :-).

6 all-is-magic all-is-magic | E-mail | Web | 2. prosince 2014 v 22:03 | Reagovat

Jéé, kočičkyy :D  - V klidu, moji mamce taky trochu hrabalo, když byla těhotná... to ty hormony :))

A ta snídaně byla teda výživná a dobře kombinovaná :D

7 bludickka bludickka | E-mail | Web | 3. prosince 2014 v 9:03 | Reagovat

[1]: Á, to mě nenapadlo, že není dobré střílet do řad svých čtenářů :D :D Tebe do kategorie zoufalců nezahrnuji :) A třeba takový Čerf mi přijde jako jeden z těch, kterých se tohle posuzování vůbec netýká... Ono jde o to, že ti "normální" samozřejmě existují, ale většinou neoslovují cizí ženy, a proto je neznám :)

[2]: [3]: Moc děkuji za milé komentáře :)

[4]: Já doufám, že se mu jen líbí, že se někomu líbí :)

[5]: Tak to mě mrzí, že nemáš, to je škoda. Třeba Ježíšek by mohl ještě nějaké obstarat :) Nebo alespoň projednou přehodit přes garnýž dvě prostěradla :D

[6]: To jsem ráda, když mě chválí odborník na výživu, hned se cítím líp :) Těhotná nejsem, jen jsem byla nemocná :)

8 Elle Elle | Web | 4. prosince 2014 v 12:43 | Reagovat

Momentálně jsem 14 dní nemocná a přesně tu samou větu: "Zítra končí život." - tedy trochu jinak formulovanou: "V pondělí končí život." Si říkám také :D

9 Someone Invisible Someone Invisible | 4. prosince 2014 v 19:35 | Reagovat

Ten popis dne je opravdu hezky popsán:)
Nechápu, proč má víkend jenom dva dny. Nestáčí. Nestačí...

10 L. L. | Web | 4. prosince 2014 v 23:14 | Reagovat

Úplně úžasně jsi popsala přicházející den!
Kočiča na první fotce je taaak roztomilá :-)
My s přít. taky mluvíme na Vevinku :D
Taky chci kabátek, ale stará zimní bunda je ještě funkční, i když... je krátká, chce to kabátek :D Pošleš mi fotku třeba na mail, jaký máš? :-)

11 Bev Bev | E-mail | Web | 5. prosince 2014 v 6:53 | Reagovat

Zvláštní jak podobným směrem se ubírají naše myšlenky, ty vidíš nový den jako novorozence, mimochodem nádherný popis, pro mě je nepopsaný list. Jestli mi nejedeme na stejné vlně? :D A nestalo se mi to poprvé, jak u tebe tak i s jinými blogy, začínám věřit na kolektivní podvědomí. Nakonec na tom není nic až tak divného, všichni jsme lidi a uvažujeme podobně o podobných věcech.:)
Já zas kočkám někdy říkám moje potkáňata, když byly malé připomínaly myšky. A s nikým si tak nepokecám jako se psem. To je zlatoušek, láska a miláček. A od té doby, co jsem si v článku pro Vendy oživila v paměti nějaké písničky, chodím lesem a nejenom mluvím se psem, ale taky si prozpěvuju, no, blbnu na kvadrát.
Velmi krásný, poetický článek. Gratuluji ke kabátku, ať slouží a ochvějně načerpaná duševní rovnováha neochvějně prodlévá v tvé krásné duši. :)

12 Bev Bev | E-mail | Web | 5. prosince 2014 v 6:56 | Reagovat

[11]:uáá, do prčic! opravuji: my nejedeme :D

13 bludickka bludickka | E-mail | Web | 5. prosince 2014 v 8:54 | Reagovat

[8]:Tak si užij posledních pár dní dosyta :)

14 Kika Kika | E-mail | Web | 6. prosince 2014 v 19:17 | Reagovat

Představ si, že jsem naposled odcházela ze stejného důvodu bez šály :-( A jak vypadá ten Tvůj nový kabátek? Já mám teď v plánu si taky nějaký teploučký a měkoučký pořídit..

Jinak dneska od rána taky pociťuju takový ten stres z toho, že víkend už je pryč - nevím proč, dokážu si ho naplno užívat jen v pátek odpoledne. A to když si uvědomím, nemáme ještě ani půlku za sebou!

15 doDina doDina | Web | 7. prosince 2014 v 9:07 | Reagovat

Tak mě taky čeká spoustu kočičích fotek. Hurá.

16 grey.t grey.t | E-mail | Web | 9. prosince 2014 v 19:41 | Reagovat

To jsi měla s tou mikinou asi docela štěstí. Já většinou věci neztrácím, beru si všeho co nejmíň a tak. Ale někdy se to prostě povede...
Blbý kecy číšníků jsou občas fakt blbý, no. Nevím, proč mají lidi furt potřebu někoho poučovat, když jim do toho nic není.

Ta výstava zní dost lákavě.

Kabátek zní skvěle, určitě ti sluší :) A hlavně že v něm není zima, to je nejdůležitější :)

17 bludickka bludickka | 11. prosince 2014 v 8:47 | Reagovat

[10]:[14]: Na internetu ho nemůžu najít a fotit ho vzhledem ke snížením možnostem dobrého osvětlení, by asi k ničemu nebylo :) Kupovala jsem ho v Teranově.

[14]: Přesně, nejveseleji je mi v pátek těsně po opuštění práce, pak už to jen klesá :)

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama