Za záclonou

10. listopadu 2014 v 8:44 |  Občasník
45. TÝDEN
________________________________________________________________________________________________________________

3.11. Na obědě jsem potkala IŠ, z bejvalý práce. Zná se ke mně. Jestlipak mě opravdu rád viděl. Jak tvrdil. Kde jsou ty časy. Kdy jsme spolu měli směny. Jen my dva. Jeden z nejlepších kolegů, které jsem kdy měla. Jen kdybych se dokázala snést s jeho kamarády. Zase ten semafor. Už to přestává být taková sranda. Pracovat v centru jednoho rozčílí. Auta mu nedaj přednost ani na přechodu. A všude v cestě stojí tramvaje. Asi budu muset začít riskovat život. Člověk by nevěřil. Jaký věci jsou možný. Co může objevit ve vysavači. Při výměně sáčku. Červy? Larvy? Fuuj! Panebože! Co všechno to s námi žije v domácnosti?

________________________________________________________________________________________________________________

4.11. Kočka mi chodí močit na kosmetickou taštičku (mimojiné). Začínám si myslet, že proti mně něco má. Potřebuju si koupit: zimní bundu, kartáček na ruce, talíř do mikrovlnky,... Ještě víc potřebuju nedělat nic. Jít si sednout na lavičku do parku. A cestou zpět vidím člověka. Ležícího na zemi. Sakra! Snad mu nic není! A on si jentak leží na zádech. A fotí si strom zespoda. Musím se smát. Volají mi s nabídkou pohovoru. Ještě tak mít tam kdy jít. Život přeci nemůže být jen o tom chodit z práce a do práce. Cítím, že nemůže. Že proto jsem se nenarodila. Ale pro co? Kulím oči. Mokré, skleněné, uleptané, laní. Čekám, jestli se v nich protijdoucí utopí. Aspoň na pár vteřin. A na knoflíku u kabátu mám přivázaný žlutý javorový list.

________________________________________________________________________________________________________________

5.11. Někdy je lepší nechat věci na náhodě. Někdy je lepší věřit, že věci se dějí správně. Ať se dějí jakkoliv. Četla jsem o dalším pokusu. Testování na potkanech. Je potřeba uvést je do deprese. Aby se na nich daly testovat antidepresiva. Proč to vůbec čtu? Je špatné zabývat se něčím, co nemůžu změnit? (A kdo říká, že to nelze změnit?) Nebo je špatné zavírat oči a nestarat se o víc než o vlastní blaho? Hlavně když netrpím já? Pokrok mi nahání hrůzu. Všichni se honí jen za štěstím, za láskou, za chtíčem, za penězi, přežívají. Ve své soukromé kleci. Za zataženým závěsem.

________________________________________________________________________________________________________________

6.11. Proč po mně lidi tak zírají? Asi proto, že po všech tak zírám já. Začínám si. Kdo neviděl následky rozkopané Štefánikovy, neví. Jak se z cestování v centru stal masakr na druhou. Tak hrozná cesta do Sportisima. Že bych nepřežila, kdybych měla odjet s prázdnou. Dobrá motivace neprodlužovat výběr batohu. Neutopit se ve vybírání. Zbožňuju ho. Protože zbožňuju novotu. Nepopsanost. Ještě není zničen. Životem se mnou. Popsané potrhané omačkané knihy jsou fajn. Jsou mými společníky. Učiteli i diskutujícími, přáteli. Kteří se mnou prošli dobrým i zlým. Opotřebovaný batoh je jen upomínka. Na toho, kdo mi měl být oporou. A nedokázal sejmout z mých ramen tíhu celého světa. Mám akreditaci. Na Mezipatra. Není tohle dostatečný důvod? Dělat věci beze smyslu. A nechat si ledacos líbit. Na filmu Každým dnem. A já jsem okamžitě v jeho moci. První polovina je jak pohádka pro homosexuály. Pohádka, co začíná orálním sexem. A přesto v sobě má tolik romantiky. Že mám chuť vlézt k těm gayům do postele a z každé strany jednoho obejmout. (Bodejť by ne. Když ten jeden je přesně můj typ. A druhej taky není úplně k zahození.) Ale objala bych i toho postiženého. Druhá půlka se láme. Dojemnost nad dojemnost. Až do konce. Jsem nasáklá emocema, jak houba. Mám v sobě tolik druhů citů a pocitů. Jen se rozplynout. R. máma má v opatrovnictví koťátko. Mrňouska. Musím ho vidět. Jsem z něj celá pryč. Ono se mazlí. Doopravdy. A vrní snad hodinu a půl v kuse. Já ho chci!! R. není schopen dostat mě z bytu.
________________________________________________________________________________________________________________

7.11. Zamlžený pohled na zamlžené ráno. Přes kapky a masti jak za záclonou. Za ní není ukryt svět. Jen okno. Možná jen další zkreslenost. Další hmota. Co z člověka dělá pozorovatele. Ne účastníka dění. Najít ten správný kámen. Který by sklo dokázal rozbít. Vytvořit skulinu. Kterou by se dalo protáhnout. Odnést si v kůži. Zaznamenané památky na znovuzrození. Doufat, že za sklem je život. Ne jen hra na něj. Za čtvrt hodiny nedojedu z Újezda na Národní divadlo? Vidina jízdy vlakem se vzdaluje. Nálada horká. A krišňák ve vagonu metra se mi snaží něco nabízet. Spíš vnutit. Co si to sakra dovoluje? Ještě se mu nelíbí, že nemám zájem se s ním bavit. A bába, co čte Aha, se rozvaluje přes dvě sedadla. Nenávidím násilí. A občas mám chuť někoho kopnout do hlavy. Je potřeba zkrotit tuhle cestovací agresi. L. za mnou přijede. Jedeme do Kmotry na pizzu. Jakto, že nejsem poslední dobou schopná ani sníst celou půlku? Pijeme. Já mix vodky s malinovkou. Láhev napůl. L. pije rychleji než já. Mluví. Tři hodiny v kuse. Nevadí mi to. Ale je to přecijen už trochu dlouhé. Vypráví, jak se má skvěle. Bude se svým přítelem kupovat luxusní byt. Za slušnou cenu. (A já mám hovno. A mít ho budu.) Andynko, cizí úspěchy neznamenají tvůj neúspěch. Já vím. Závist neznamená, že druhým nepřeju jejich štěstí. Přeju. Jen chci taky kousek. Kousek budoucnosti. Ach. Tak si to shrňme. L. si bude kupovat s V. krásnej byt. Napůl. Má práci, kde se jí líbí. A. se vdala a plánuje dítě. N. vlastní polovinu domku se zahrádkou. JR je v osmým měsíci a mají velký byt. Který patří jejímu příteli. A já? Mám práci, která mě nebaví. S vejplatou, se kterou sotva vystačím. Celej den jsem v řiti. Domů se vracím unavená a pozdě. Dvě kočky, co se nemazlej a jedna chčije kde se dá. Přítele, pro kterýho je na prvním místě jeho rodina. Kterej nechce hypotéku. A o budoucnosti se nehodlá bavit. Nájemní byt s broukama a plísní. Ze kterýho mě můžou kdykoliv vykopnout. Myslím, že dneska se opiju. Víc než jsem měla v plánu. Co mi chybí. Zatím nejsem na ulici. A můžu doufat. Že třeba za pár let či měsíců nebudu. Hlavně mít naději. Haha. L. je zle. Zvrací. Zařídím jí místo na ležení. U chlápka, co prodává placky a trička. Nechám jí spát. Jsem strašně zlá kamarádka. Sobec, sobec, sobec. Ale nepůjdu domů. Já si kurva taky užiju svou chvilku štěstí. A nikdo mi jí nesebere. Dokud neuslyším NVÚ, nehnu se z místa. Dávám si rum s kolou, mňam. A pivo. Protože na rumy s kolou nejsou peníze. Nějakej Slovák se se mnou snaží bavit. Ale kdo stojí o nějakýho nápadníka. O stále stejnej scénář. Všímám si Mojmíra. Má dobrou náladu a paří. Jeho nálada je nakažlivá. Blábolím. Říkám mu, aby se nepřestával smát. Dělím se s ním o pivo, o cigaretu. Jsem součástí okamžiku. Jsem šťastná, že má přítelkyni, že vede obyčejnej spokojenej život. Že už se netrápí. Hraju fotbálek. S klukem NN a dalšíma. Hraju s nima prší. Toulám se a courám. Bavím se s Kamilem. Několikrát odmítám pozvání na pití. A držím si první řadu na NVÚ. Nějakej týpek. Prý - holka, ty jsi snad na všech koncertech. Kamkoliv jdu, tam tě potkám. Je to sympaťák. Je mu asi třicetšest. A je tam se svým čtrnáctiletým synem. Syn je šílený ucho. Srandovní klučík. Mám strategicky skvělé místo. Z jedný strany mě drží pódium. Z druhý reprák. Pařím, zpívám, směju se. Koncert uteče rychle. Žádná stará písnička. Na mé přání z minulého týdne. Nějaký holky čekají na podpisy. A já nutím Štěpána. Aby mi zpíval. Když už ne s kapelou tak aspoň sám. Je asi otrávenej. Ale rezignuje. A zpívá mi - Mysli na mě, až budeš pod ním. Já zpívám s ním. Jsem asi trapná. Ale tohle jsem potřebovala. Můžu jít. Vyzvednout věci v šatně. A stejně se mi nechce domů. Co takhle dát se s někým do řeči? Jednám rychleji než myslím. A ptám se dvou týpků, jestli jsou gayové. A rozpoutám o tom velkou debatu. O tom, kterej tak vypadá a proč. Je to sranda. Nebo není? A kluky to baví. Prej originální způsob, jak se seznámit. Ten s roztomile teplým úsměvem tam má přítelkyni. Doufám, že moc nežárlí. Musí se jí jít věnovat. Bavím se s tím druhým. Má šestnáctiletou dceru. Kecám, co mě napadá. Asi ho moc nezajímám. Ale snáší to. Zabíjí se mnou čas. A proč taky ne. Já se ráda bavím s lidma. Který vlastně ani moc nezajímám. Aspoň vím, že po mně nebudou nic chtít. Budím L. A vyrážíme domů. Ne, kocovina není to nejhorší. Nejhorší je zvládnout se dopravit domů. Já chci spáááát. Klimbám. Nemůžu udržet víčka. Ale dokážu to. Dojela jsem na správnou zastávku. Paráda. Nikdo nikde, směju se. A zpívám si Mysli na mě...
________________________________________________________________________________________________________________

8.11. Jsem zase v mrákotách. Jakto, že mě bolí hlava? Když mě po probuzení nebolela. Není mi zle. Jen opět šílená únava. Neschopnost jakéhokoliv výkonu. Myslím, že bych si dnes mohla užívat. Klidného dne. Ale nemám sílu. Ani se oblíct. Až večer se zmátořím. Jdeme nakoupit. A na jídlo. Mám krásnou modřinu. Krásně barevnou. Hnědavou. Upomínku na chvíle života. Jsem tááák strašně ospalá. Že v půl osmý sotva udržím víčka. Přemlouvám se. Abych usla aspoň v devět. Nechci být vzhůru ve čtyři.
________________________________________________________________________________________________________________

9.11. To se dalo čekat. Že budu vzhůru před šestou. Stejně ale energii nemám žádnou. Jedeme se podívat k R. tátovi na kotě. Moc si ho neužiju. A je to trochu hloupé. Vzhledem k tomu, že přítelkyně R. táty je mámou BA. A ví, že jim R. odmítl půjčit. A R. táta to neví. A vědět nesmí. Je to zvláštní situace. Hra. Projekce filmu Něco se musí zlomit. Líbí se mi to. I když mi většina filmů poslední dobou přijde zbytečně dlouhá. A Saga Becker je tak uvěřitelně holčičí. Moc pěkná holka. Vlastně i pěknej kluk. Zase se uvnitř mě rozehrává nějakej pocitovej a citovej život. Takové filmy brnkají na správnou strunu. Už sama jdu na Danielův svět. Beznadějně vyprodanej. A i s akreditací to mám taktak. Bodejť by ne. Hodně originální téma. Kontroverzní. Ovšem velmi nezáživně pojaté. Dobrý námět, na kterém se dalo stavět. Což se ovšem nepovedlo. Tak nudné záběry. Hlavní aktér, na kterém je na první pohled zřejmé, že hraje divadlo. Protože i když je sám za sebe, tak šíleně přehrává. V podstatě zbytečný film. Jen ta myšlenka, to téma, je pro mě tak ohromující. Když si ho převaluju v hlavě. A čekám, co se mnou udělá. Do jaké míry dovedu být opravdu otevřená a tolerantní. Dokážu přijmout skutečnost. Pětadvacetiletýho kluka, co se mu líbí osmiletí. Dokáže se do nich zamilovat. Dokonce do jednoho zamilovaný je. Dokážu tolerovat takovýto druh pedofilie. Ale snesla bych, kdyby se takový člověk měl přiblížit k mému dítěti? Kdyby se do něj (byť platonicky) zamiloval? Tohle je na mě příliš silné kafe. A nedovedu úplně pochopit. Že někdo má tolik sebevražedné odvahy. Že se s takovou orientací nebojí pochlubit před "celým národem". Pocity z toho tématu ve mně zůstávají na dlouhou dobu. Ta rozpolcenost. Jet v noci domů střízlivá. Je trochu děsivé. Jakto, že je v okolí Hlaváku tak málo lidí. Mám nahnáno.
________________________________________________________________________________________________________________

Zase sedím ve stejný knajpě
Kolem sebe ksichty který dobře znám
Pravačkou vobírám cizí ženskou
Dyť to víš že rád tě mám

Prázdno v sobě odbourávám chlastem
Přestalas mi chybět neumím bejt sám
Je mě jedno kde večer skončím
Houby na tom záleží, pár jich ještě dám

Mysli na mě až budeš pod ním
Mysli na mě až s nim budeš spát

 

3 lidé ohodnotili tento článek.

Komentáře

1 Sugr Sugr | E-mail | Web | 10. listopadu 2014 v 18:30 | Reagovat

Kočka ti chodí močit na kosmetickou taštičku? A sakra, to pak moc kosmetika nevoní!:-( Strašně se mi líbí ta fotografie toho úžasného nebe, tedy samozřejmě mimo tvého fajnového deníčku!:-)

2 grey.t grey.t | E-mail | Web | 10. listopadu 2014 v 20:08 | Reagovat

Co všechno s námi žije v domácnosti? Tu otázku bych si radši ani nepokládal! :

Ten film zní vážně dobře, jak jsi ho tu popsala. Asi se po něm poohlédnu.. Mám rád filmy plné emocí. Občas..

To téma nedělního filmu zní skvěle... nedávno jsem na podobné téma četl nějakou diskusi a doteď si to nedovedu srovnat v hlavě. Občas si říkám, jestli mám vůbec takové filmy rád. Takové, které mi nasadí brouka do hlavy na několik měsíců.. Občas mám z takových filmů nějak těžký pocit.

3 Čerf Čerf | E-mail | Web | 11. listopadu 2014 v 0:43 | Reagovat

Však neboj, pro tebe je kousek budoucnosti taky schovanej. A věřím, že minimálně s takovými barvami jako na tom rozkvetlém nebi na fotce.

4 stuprum stuprum | Web | 11. listopadu 2014 v 2:49 | Reagovat

V laních bludiccinych očích se utopí kdekdo. :)

5 Beatricia Beatricia | Web | 11. listopadu 2014 v 5:59 | Reagovat

Tak už to chápu. B.A. je syn přítelkyně tatínka tvého přítele R. a tudíž nevlastní bratr tvého přítele R. Je správné, že R. nepůjčuje peníze. V 99.9 % se ty půjčené peníze už nikdy nevrátí.
Ta tvá kočka je expert, vybírá si voňavé věci pro svou toaletu... super. ☼☼☼

6 Bev Bev | E-mail | Web | 13. listopadu 2014 v 13:57 | Reagovat

Myslím, že většinou je lepší věřit, že věci se dějí správně, mockrát už jsem  pochybovala, ale pak přijde něco, co mi přijde jako až velká náhoda, aby to byla jenom náhoda a vlastně mi tak trošku potvrdí, že moje cesta není úplně nejpitomější. I když možná je to taky jen zbožné přání, kdy člověk pak vidí to, co vidět chce, ale není nakonec i to něčím správné, přinejmenším úlevné? To jsem se hezky zamotala viď!? Jó, na to já jsem specialista. A určitě není špatné zabývat se i věcmi, které třeba teď právě nemůžeme změnit. Ale jednou třeba budeme moct, a tak je dobré mít je v paměti. Jen si myslím, že si člověk musí nastavit nějaké priority, třeba jako si říct: teď se mi nevede až tak úplně nejlíp a musím vyřešit to, co se přímo dotýká mého života a když bude líp, můžu se pokusit pole své působnosti rozšířit. Takhle si to myslím.
Posílám krásný pozdrav, přeju co nejpříjemnější dny a zdravím čičáky, kdybys viděla, co dělají ty naše!! občas mám chuť, je vyházet oknem a to je miluju. :D

7 bludickka bludickka | E-mail | Web | 14. listopadu 2014 v 8:59 | Reagovat

[1]:V tý taštičce naštěstí byla jen pinzeta. Ale trochu zrezla :D :D

[2]:Když já bych hrozně chtěla žít ve sterilním prostředí :D Ten film zkus, jestli najdeš, já mám takový sladkobolný věci občas ráda, když jsem ve správném rozpoložení.

[3]:Doufejme, že se brodím tima mrakama a jsem na cestě k žlutavému jasu.. Někdy si ale myslím, že je to spíš obráceně. Že nejlepší období už zákonitě přijít nemůže. Že už je na něj pozdě. Protože starostí bude už jen přibývat. Ale dost pesimismu (alespoň při pátku!) :)

[5]:No ono vzít si úvěr půl milionu, abys ty peníze někomu dala a čekala, jestli je vrátí nebo budeš dalších x let splácet něco, co nikdy neuvidíš... tam myslím není moc prostoru pro rozhodování :D

[6]:Dřív jsem věřila, že věci se dějou správně. Zajímalo by mě, kdy a na základě čeho mě takové smýšlení opustilo. Ale ráda bych ho opět přijala za své. Život je pak mnohem snazší, když se člověk nesnaží naprosto všemu vzdorovat. Vztahuji ale tuhle filozofii pouze k maličkostem nebo věcem, které změnit nelze. Tam kde je prostor pro vlastní iniciativu není dobré nechat se lenivě unášet osudem :) Kočičky to je spousta zlobení a trocha radosti. Ale když oni jsou tak roztomilý, že mi při pohledu na ně srdíčko úplně plesá. (A to kocourovi není ani rok a půl a už ho sotva zvednu!) Užívej prodloužený víkend a budu se těšit, že si najdeš chvilku i na napsání nějakého článku :)

8 Van Vendy Van Vendy | Web | 14. listopadu 2014 v 18:32 | Reagovat

Dnes je tu víc filozofie. A taky srovnání života. Nejhorší je právě to uvědomění si, že nic nic nic a najednou je jedna kamarádka šťastně vdaná, druhá kamarádka šťastně vdaná a ještě čeká mimino, na které se těší, třetí kamarádka šťastně vdaná a ještě práci, která ji baví, další vlastní byt či dům... nemyslím si, že jim závidíš, jen bys chtěla taky kousek toho štěstí a na tom není nic zlého ani nepochopitelného. A moc ti je přeju, to mi věř. Snad se podaří ten pohovor, o kterém jsi psala. Nebo jiný,který teprve objevíš. Potřebovala bys práci, ve které si skutečně vyděláš slušné peníze, abys nežila od výplaty k výplatě.
Kočičky jsou roztomilé i na zabití zároveň. Jakto že ti čurá na kosmetickou taštičku? Že by nějaká malá soukromá pomsta? Ale za co, vždyť ty své mazule rozmazluješ, jak se dá... a že jsi celé dny pryč, přece za to nemůžeš, musíš vydělávat, co si ta lajdačinka myslí, kdo by jí kupoval granulky, kdyby tě neměla...
Taštičku kosmetickou budeš muset takticky schovávat.
Ještě chci pochválit nádherné fotky, vážně úžasné. Ten západ slunce - nádhera!

9 misschien misschien | Web | 17. listopadu 2014 v 7:44 | Reagovat

Pracuješ i na své podezřívavosti? Není ostatně jedno, jestli tě rád viděl nebo to jen dělal? V obou případech se očividně choval stejně pozitivně, tak si to užij.
Asi si raději počkám deset minut na Malostranské na přechodu, než dvě hodiny v lese na zastávce na jediný autobus do města.
Riskovat život výměnou sáčku ve vysavači. Dobrý způsob, jak začít nový týden. Nizozemský řetězec Jumbo začne prodávat sušené brouky a jiné obdobné pochutiny. Mohla by ses stát jejich dodavatelem, vydělat balík, nemuset přecházet v centru a být si jistá, že tě bývalý kolega opravdu rád vidí.
Druhý obrázek se mi líbí.

10 bludickka bludickka | 18. listopadu 2014 v 17:55 | Reagovat

[8]: Na pohovor jsem nešla, protože se jeho termín kryl s mou pracovní dobou. Většinou se vyčůrá mimo záchod v noci, když jsou s kocourem zavření v pokoji. Ale nedělá to vždy a dělala to i předtím, než jsme je začli zavírat.. tak nevím.

[9]: Mně je asi jedno máloco :D Je to pro mě docela zajímavá otázka, jak to bral.. protože dřív jsem ho považovala skoro za kamaráda, když jsme spolu pracovali a pak když odešel na jinou pobočku a já začala mít problémy s jeho kamarády, kteří mě očerňovali, kde mohli,.. Když se konal sraz všech poboček, tak mě o tom nikdo ani neinformoval... Tak by mě dost zajímalo, jestli se jimi nechal ovlivnit a přijmul jejich názor na mě, nebo ne. Pokud čekáš na jeden semafor... Pokud čekáš na každém přechodu, potřebuješ doběhnout na jednu tramvaj, pak rychle přeběhnout další úsek pěšky (samozřejmě zase přechody), chytit druhou tramvaj a pak doběhnout vlak, kterej jede jednou za hodinu.. tak to je občas nervové vypjetí. Chovat brouky bych asi nezvládla ani za dobré platové ohodnocení :)

11 L. L. | 29. listopadu 2014 v 23:50 | Reagovat

Kdyby se ti nevítaní spolubydlící alespoň podíleli na placení nájmu. Jim by se taky nelíbilo, kdyby jsme se jim courali po bydlení jakoby nic.

12 bludickka bludickka | E-mail | Web | 3. prosince 2014 v 8:54 | Reagovat

[11]: Kdyby chtěli platit nájem, tak bych jim řekla, ať si klidně pozvou ještě další příbuzné :D

13 L. L. | Web | 4. prosince 2014 v 22:58 | Reagovat

A každý víkend by mohli pořádat párty za vstupné :D

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama