Třtinová

16. prosince 2014 v 22:11 |  Občasník

50. TÝDEN
________________________________________________________________________________________________________________

8.12. Dnešní den má velký cíl. Vydržet v klidu. Ačkoliv se na mě valí všechno a ze všech stran. Oddat se všemu, co přijde. Obtékát překážky. Nedělat si násilí. Umět si zvolit priority. Oddělit odkladatelné od neodkladatelného. Nevynucovat si. Funguju. Makám jako šroub. Jako hodinky. Devítka mě zase zradila. Samej eskalátor. Běžím, běžím. A pak funím ještě čtvrt hodiny. A doma končí robotí fáze. R. sedí na topení. Věta -Musíme si promluvit- vyvolává pláč. -Ani jsem se nepřevlíkal, kdybys mi řekla, že mám jít. Visí to ve vzduchu. Ale já nechci mluvit. Mluvení je nebezpečný. Mluvit znamená moci říct něco neuváženého. Něco definitivního. Bez většího rozmyslu. Proto nemůžu mluvit. Jeden den mluvíme o letní dovolené, druhý den o rozchodu... Jak to, že jsem se v sobotu cítila tak silná? Kolik ještě času strávíme v meziprostoru mezi otázkami konce či společného nového začátku? Někde uvnitř vím, že velké věci se nezmění. Cítím se jako na okraji propasti. Ještě mě drží za ruku. Ale bojím se. Že už ani jeden z nás nemá dost sil.

________________________________________________________________________________________________________________

9.12. Jít nebo nejít do kina? Zase mi je nepříjemně. Jako když na mě něco leze. A nic není naplňující. Potřebuju mezi lidi!! A lehounce si popít na vzduchu. Klidně i víno. Jenže ten film... Udržet dvě hodiny pozornost? Proč nedělají jen hodinové? Co když mě bude frustrovat myšlenka na ztracený čas? Nechám to na devítce. Jestli bude spolehlivá, volím směr domov. Jestli ne, volím kino. Tentokrát přijela. Tak si slibuju vanu. Za odměnu za náročné dny. Hmmm. Kdo další se asi div nerozbrečel z oznámení, že dnes neteče voda? Tak aspoň čas na komentování blogů. Jenže po několikanásobném špatném zadání hesla jsem si zablokovala přístup? Nezbývá než udělat nejnutnější. A snažit se co nejdřív usnout.
________________________________________________________________________________________________________________

10.12. Opravdu nevím, proč se mi zdá o orálním sexu s mým gynekologem. A o klukovi, co spí v květináči ve tvaru rakve. Na kytkách marihuany. Atakpodobně. Kolegyně možná dá výpověď. Věci se možná roztočí. Možná se dostanu do jejich víru. Možná se všechno změní. A tak si užívám možná poslední chvíle zdánlivé stability. Koupím si víno. Loknu si hned před vinotékou. Ale většinu obsahu lahve donesu domů. Jsem sama v kině. Zkouším si představovat, že jsem úplně sama. Ne v kině. Ale sama mezi úplně všema lidma. Film Co jsme komu udělali? doporučuju. Uvolněné, veselé, nenáročné, milé... I když trochu předvídatelné. Jedu si vyzvednout mikuláše od babi. V ulicích podivné existence. Děsivé. A já ruce plné. Jak se ubráním? Připravuju si láhev vaječňáku do útočné pozice. R. uvařil večeři. Hurá. I když večeřet v půl desátý není zrovna ideální. Připomínkuju mu článek do časopisu. Klid před bouří? Klid před zemětřesením? Uvítám každý okamžik klidu navíc. Životních zvratů bylo už tolik. A jistoty žádné.
________________________________________________________________________________________________________________

11.12. Tentokrát mě nahání obrovský ještěr. A papoušek. Který se mi snaží vyklovat díru do ruky. Atakdále. Už zase mě pálí oko. A ne málo. Aaaach! To už není sen. Bohužel. Moje první pracovní porada. Jěštěže na večírek nejdu. Nepříjemné. Přijít sama. A nevědět, kam se sluší si sednout. A pak to začne. Šéf mluví. O všem možném. Jen ne o práci. O determinismu, bankách, kvantové teorii, listopadu 89, Zemanovi, našeptávači v mobilním telefonu,... Zarývám si nehty do kůže. Kousám se do rtu. Proč se mi chce smát jen v situacích, kdy by mě to společensky zlikvidovalo? Snažím se nevnímat. A hypnotizovat jeden bod. A přitom bych to taaak potřebovala. Zasmát se z plných plic. V závěru se nám dostane pochvaly a pak už zdrhám jak Popelka. Nechci být viděna. Nechci být stavěna před otázku -Vy nejdete na večírek? Když se rozhodnu jít pěšky, jedou tři devítky za sebou. Samé absurdity. Dvě holky se vysmívají nářečí plzeňáků. Že "zapejkat školu" je pro pražáky neznámý a směšný pojem. Vida, čemu se člověk cestou z práce přiučí.
________________________________________________________________________________________________________________

12.12. Dvanáctého prosince. A ještě jsem neviděla ani vločku sněhu. Konečně pátek. Hurá. Ne, že by to něco měnilo. Jen, že přijedu domů o něco dřív. A budu mít víc času na povinnosti. Třeba nebudu muset být tak uspěchaná. Budu si to moct užívat. Což u úklidu asi nehrozí. Vždycky jsem nervní. Prosím dejte mi někdo k Vánocům služby uklízečky. Která bude chodit dvakrát za měsíc! Nevěděla jsem, že Sherlock Holmes řeší případy s upírama. R. kouká na film. A já balím alespoň pár dárečků. Nejobtížnější je zbavit se koček. Nechápu, co je to za rozmar. Lehat si do všeho, s čím hodlám nějak manipulovat. A být agresivní, když projevím nesouhlas.

________________________________________________________________________________________________________________

13.12. Konečně zase na koncert! A žádné těšení se? Proč? Protože bych šla nejradši na něco jiného. Někam jinam. S někým jiným. Akce s L. jsou si léta navlas podobné. Přesně vím, jak se potřebuju dnes cítit. A že okolnosti tomu nenasvědčují. A vůbec nerozumím rozmachu oi kapel. Mám nedůvěru k textům typu Skinhead till I die. Teploměr ukazuje deset stupňů. Ale ten vítr! Cítím ve vzduchu jaro. To jaro - roku 2003? Polemic, přátelství s A., sny, touhy, plány, marihuana, krabicový víno, Bondy, poflakování se, přítomnost a chuť života. Jdeme s L. na pizzu. Komická situace. Když L. na otázku -V pořádku? odpovídá servírce, jak jí to ani trochu nechutnalo. Komické a taky trochu trapné. Nedojezenou polovinu pizzy nesu jako večeři R. rodičům. Matrix. Co je to za pochybný místo? Kontrola ještě před vstupem do klubu. A kam jako mám dát láhev vodky? Když jsem si chtěla nechat batoh v šatně? A ještě blbečci prudí. Jestli nemáme u sebe třeba pepřák. To mám chodit na koncerty bez něj? Jen proto, že si ho nemůžu nechat v šatně? Seru jim na takovej klub. A batoh do šatny za čtyřicet korun? Jdu do mdlob. Prohodím pár slov s Ivetou. Vzpomenu si, jak jsem jí před lety začala potkávat. Jak se změnila. Jak se vydržet nezačít nudit? Než začnou Nežfaleš? Jít se napít ven. Ale nechtějí nás pustit? Že když opustíme areál klubu, nesmíme zpátky? Cože? Cože? Nechápu a nepochopím. Ne jediná. Nějací skinheads se teda odbýt nenechají. Chvíli to vypadá na rvačku. Jeden se chce s náma kamarádit. Jeden v zeleným tričku. -Holky, držte se s náma. My se ven dostanem a zpátky taky!! Securiťák jednoho jiného kluka pouští. Pak i povedenou partičku. A nás pustit nechce? Hajzl podělanej! Protože jsem ženská? Protože ze mě strach nemá? Sráč! Jeden je normální a řekne, ať tedy jdeme. Vypiju to naráz. Nehodlám tohle absolvovat znovu. A mrznout venku jen v triku. Matrix už nikdy víc! Užívám si Nežfaleš. A pak zas dlouhý úsek prázdna. Bavíme se s L. Oznamuje mi, že už na koncerty chodit nebude. Nebaví jí to. (Už to tak vypadá léta.) Ale teď je to najednou rozhodnutí. Který dává životu zase za uši. Po letech koncertů s L. Jsem už opravdu a zase... úplně sama. L. to balí, navíc se odstěhovala z Prahy. A. se snaží o dítě. Jen já jsem zamrzla někde v pubertě. A nechci si představovat život bez koncertů a alkoholu. Je mi najednou hrozně. Psychicky. Vžďyť lidé se podobají. Různé podobné typy. Tak kde je sakra někdo, kdo bude jako já??!! Někdo spřízněnej! Zelenej z venku mě zve na bar. Ne, díky, nemám zájem. Se skinheadama se kamarádit fakt nechci. Hrajeme fotbálek s IŠ a její kámoškou. A pak s cizí holkou - MK a jejím kamarádem. Nebaví mě to. Ale potřebuju zabít co nejvíc času. Házejí jednu pětku za druhou. (L. nikdy nic nedá, nechápu.) Nemám drobný. A tak mi je to hloupý. A zvu je aspoň na pivko. Bavíme se. Holka je šéfredaktorkou jednoho časopisu. (Je to náhoda nebo osud?) Jenže o koncertech psát nechci. A filmů s hudební tematikou teda moc neznám. L. mizí domů. Jsem sama. Nejen pro dnes. Sama napořád. Nebaví mě to. Ale Starý pušky chci prostě slyšet za každou cenu. I za cenu, že cesta domů je s půl hodinovým čekáním na Bílý labuti. Ještě pár slov s jednou letmou známou. Chci se uklidit někam do kouta a litovat se. Do doby než začnou hrát. Ale není mi to souzeno. IŠ se svou kámoškou mě tahají na panáka k baru. A dopředu na kapely. A tak vůbec. Jsem třtina. Nechám sebou smýkat. Nemám své místo. A co?! Konečně Pušky. Zázrak. Holka vedle mě je přátelská. Nutí mi pít jejího morgana s kolou. Taky by chtěla mít kamarádku. Ale to nestačí. Nic nestačí. Zpívám si. Je mi skvěle i mizerně zároveň. Nějakej kluk se mi snaží chytit za ruku,... Co blázní? Všichni blázní. Dredatej kluk, s úsměvem na jednu stranu. Je roztomilej. Chce se jen bavit. Neotravuje. Nechce kontakt. Jen plká blbosti. Díkybohu. A co?! Je mi to jedno. Všichni jsou mi jedno. Hlavně neusnout. Dostat se domů. Postarat se o sebe. Je půl třetí. Úplně nemožnej čas. Nevydržím čekat třičtvtrtě hodiny v klubu, sama. A půlhodiny na Labuti. Musím vydržet. Sakra! IŠ mi nabízí přespání u ní. Beru všema deseti. I když jdeme kilák a půl pěšky. I když jdeme do bytu, kde údajně straší. Možná budou duchové milejší společníci, než opilé a nadržené existence poflakující se nad ránem Prahou. Postel. Může být něco úžasnějšího? Měla bych si zase dát postel ke zdi. Je tak příjemné, když se člověk má o co opřít. Když už ne o koho.
________________________________________________________________________________________________________________

14.12. Hm. Škoda. Že si moje tělo myslí, že mi stačí čtyři hodiny spánku. Převaluju se. Sním, bdím. Několik hodin. A pak taková krásná slaďoučká bílá kočička. Jménem Malina. Na mě vyleze a lísá se. Takhle vypadá vrchol blaha. Mohla bych si přát víc? Snad jen nacpat si jí do batohu. A vzít si od IŠ prášek na hlavu. Jako střep. A mít už konečně za sebou to hodinové cestování . A vydržet dojít si na záchod až doma. A jak jsem šťastná. Když to zvládnu. Když vidím R. A hlavně záchod. A baštím čínskou polívku u Teorie velkého třesku. A dávám si horkou sprchu? No není život krásnej? Pár minut denně? Jdeme na véču. Vlastně mně není vůbec špatně. Jen ta únava. Píše mi pražská babi. A klid nedělního večera je v tahu. Vytočí mě do všech možných barev. Vídáme se jednou do roka. Co si vůbec myslí? Panebože! Příští rok mi bude třicet. A ona mi bude přikazovat jako malýmu fakanovi? Spadla z višně? Co si to dovoluje? Takhle se teda ke mně chovat nebude. Představa Štědrého dne bez lidí, jen s kočkama a počítačem se mi začíná jevit jako nejlepší možná volba.
________________________________________________________________________________________________________________

vzpamatuj se člověče
z cizího krev neteče
co máš v kapse to ti patří
všichni kolem jsou tví bratři
jen když nejde do tuhýho
to má ale i pár výhod

lítáš nízko nad zemí
hledáš vlastní území
kde můžeš svý křídla schovat
a ničeho nelitovat

a na nikom nezáviset
nebejt jenom další z čísel
který nic moc neznamená
spousta tváří beze jména

 

2 lidé ohodnotili tento článek.

Komentáře

1 Čerf Čerf | E-mail | Web | 17. prosince 2014 v 1:08

Štědrý den bez lidí, jen s kočkama a počítačem, to je dobrá představa. Mám to podobně, jen bez těch koček :-). Myslím, že člověk má - samozřejmě, je-li jinak zdráv - dost sil na všechno, co si opravdu přeje. I meziprostory jsou místem k obývání. Jen většinou ne tak komfortní.

2 misschien misschien | Web | 17. prosince 2014 v 7:31

Ještě, že ten věk máme. Podle čeho jinak rozhodnout, na co jsme už dost velcí. Kdyby to bylo podle výšky nebo velikosti nohy, tak bych asi navždy škrábala brambory.
Někteří lidé nic nechtějí. Jen pobavit. Sebe nebo druhé.
Výhodou nechození na koncerty je, že se s tím nemusí přestávat. Aspoň něco.

3 paja-writes paja-writes | Web | 17. prosince 2014 v 20:42

Hm, já slavím Vánoce s rodinou, někdy se z toho můžu zcvoknout, ale je to supr.

4 doDina doDina | Web | 18. prosince 2014 v 5:26

létám nízko nad zemí a hledám vlastní území. oni to vědí, viď? ach.

5 Someone Invisible Someone Invisible | Web | 18. prosince 2014 v 23:28

Některý lidi prostě akceptujou dospělost jako naprosto nudnej věk. Proč by se mělo s koncertama přestávat? Proč by to měla bejt výsada jen "mladých"?

Někdy si přeju, abych si myslela, že pro těch pár hezkejch minut stojí za to žít :D

6 Doma Doma | Web | 19. prosince 2014 v 9:27

Těch pár chvil klidu a pohody je nejlepších. A sprcha z nás smývá všechny trampoty dne - alespoň na chvíli.

7 Erička Erička | Web | 19. prosince 2014 v 18:47

To je překrásný obrázek ♥

8 Beatricia Beatricia | Web | 21. prosince 2014 v 11:18

Ach, ano. Věta "Musíme si promluvit" nevěstí nikdy nic dobrého ani pozitivního. Často projede jako dýka. Tak tedy, ať ji nikdy neslyšíme.
Do kina už zásadně nechodím, protože nesnesu to chlemtání koly a chroupání pop cornu, ani ten zápach. Z filmu pak nic nemám.
Užij si krásně Vánoce podle tvého plánu a ať se ti vše v novém roce daří na výbornou.☼☼☼

9 Van Vendy Van Vendy | Web | 21. prosince 2014 v 14:49

Mě docela šokoval ten Matrix. Dovnitř ano a ven ne? Tedy, ven ano a už znovu dovnitř ne, přestože máš zaplaceno? To jsem nikde neviděla...
Jinak, na koncerty ani do klubů už dávno nechodím, stal se ze mě pohodlnej pecivál. Ale dovedu si představit, jak bych byla naštvaná, kdyby mi tohle řekli...
V práci to snad bude příští rok lepší. Gratuluji k úniku od pracovního večírku!
A štědrý den bez lidí? Pokud se tím člověk zbaví nerváků a vyšilování, proč ne...
Pěkné svátky, Bludičko. A užij si je a nenech nikoho, aby ti je zkazil.

10 Vivi Vivi | Web | 21. prosince 2014 v 16:28

Uff aký dlhý článok :) Ten Matrix je divný tam by som už na koncert nikdy nešla. Strácaju tympádom fanúšikov ach :OO
Drž sa:)

11 Monbella Monbella | Web | 21. prosince 2014 v 23:19

Ta fotka nebe je nádherná ! :-)

12 Charlotte Charlotte | Web | 22. prosince 2014 v 13:42

krásná fotka:O

13 Erička Erička | Web | 23. prosince 2014 v 10:37

krásné svátky Vánoční ♥

14 bludickka bludickka | 25. prosince 2014 v 13:43

[2]: Spíš jde o to, že nejsem schopná akceptovat příkazy druhých, pokud nejsem v jejich područí. Už dávno to není a nemůže být - Koho chleba jíš, toho píseň zpívej - alespoň ve vztahu s mou rodinou. Doufala jsem, že už většina pochopila, že nejsem dítě, které musí poslouchat.

15 grey.t grey.t | E-mail | Web | 25. prosince 2014 v 19:55

Hodinové filmy mi přijdou moc krátké. Vlastně i ty hodinu a půl dlouhé. Mám pocit, že je tam moc věcí v krátkém čase. Na druhou stranu ty dvou až tří hodinové jsou zdlouhavé. A pak jsou tam zase hluché chvíle...

Zapejkat školu? To jsem taky nikdy neslyšel :-O

Tvé koncertové zážitky mě vždycky hrozně fascinují, ať se na nich děje prakticky cokoliv... Já takové zážitky nemám, ale moc se mi líbí, jak o tom píšeš.

16 L. L. | Web | 3. ledna 2015 v 0:56

Ach. Mrzí mě, že je to mezi váma takové.
Není vaječňáku na obranu škoda?

17 bludickka bludickka | E-mail | Web | 4. ledna 2015 v 20:40

[16]: Vaječňáku je ještě pořád půlka. Já ho moc nemusím a R. ho vůbec nepije, takže by mi ho ani líto nebylo :)

18 cialis cialis | E-mail | Web | 8. června 2015 v 17:21

Hello!

19 Pharmc13 Pharmc13 | E-mail | Web | 28. srpna 2016 v 0:18

Very nice site! cheap goods http://oieypxa2.com/kyvkrk/4.html

Komentáře jsou uzavřeny.


Aktuální články

Reklama