Neverending workstory

15. ledna 2015 v 17:11 |  Občasník
2. TÝDEN
________________________________________________________________________________________________________________

5.1. Začínají být nějak ve zvyku předpohovory po telefonu. Bez možnosti přípravy. I přesto osobní pozvání. Na místo, o které nestojím. To už je ta zákonitost. Když člověk musí vzít zavděk kdečím. Beztak to bude mít víc háčků. Nějak mi to vzalo motivaci hledat dál. Jediný inzerát mě zaujal. Ale tři hodiny cesty denně? Ach! Jedu si pro mentolky. Za závislost na nich vděčím Yominis. A u pokladny... Nemám peněženku? Načerno už se mi po Praze necestuje tak snadno. Když už o tom vím. Nejsem zrovna fanoušek adrenalinu. A jak to zvládnu ve vlaku? Aby mě nekontrolovali? Volím taktiku nástupu v poslední možné minutě. Uf. Večer v zajetí kuchyně a posílání životopisů. Už jsem poněkud přetažená. A stále nic oslnivého. Začínám s Bachovkama. Esencí namíchanou namíru.

________________________________________________________________________________________________________________

6.1. Tak nevím. Nebyla to noční můra. Po který mám strach znovu usnout. Byl to ten hnusnej sen. Po kterým je radost se probouzet. Fungování Bachovek bych si představovala jinak. A nervózní jsem taky pořád jak pes. Po dlouhý době pěknej kluk. Fakt krásnej. Jen kdyby mu bylo tak dvacetosm. Ne osm. Přesně můj typ. Sladkej jak bonbónek. Jen se oblíznout. (Ach Bože, jsem perverzní?) Už vybraly dvě ženský. Co se u nás budou zaučovat. Co nastoupí místo nás. Jistě za vyšší plat než mám. A dalšímu slíbili přidat. Takže teď se budou zvedat platy. Když já odcházím. Asi to tak má být. Co víc zbývá člověku si říkat. Pokud nechce propadnout depresi. V práci je to jedna velká drbárna. Tohle je zas období. Ve kterým bych potřebovala strašně moc objetí. Dnešní vánoční dárek jsou kalhotky. Lichotí mi. Že si babi myslí, že mám tak malej zadek. Jako vejdu se... ale ne že by to bylo příjemný. Sraz s IŠ. Vím, že by chtěla, abysme spolu chodily na koncerty. Ale já jsem asi samorost. A nevím, jak se vykroutit. Jsme v Rock Café. Pijeme pivo. A zrovna se chystá vernisáž. Někoho, kdo v prosinci zemřel. A jeden kluk mi věnoval úsměv. Zas z toho chvíli žiju. U IŠ v práci někoho hledají. Třeba mě vyberou. A proč vlastně ne? Práce snů neexistuje. Kluk snů taky ne. Ber, co je. A neztrácej se v oblacích.
________________________________________________________________________________________________________________

7.1. Poslední volné ráno. Poslední život ve zvyku. Nová kolegyně. A JKv je nějaká přísná. Nechci dělat závěry. Nad člověkem, kterého znám pár hodin. Pokud mi z nějakého důvodů neleží v žaludku. A paní LN by mohla ležet. Má vyšší plat než já!! A ještě jí to je málo!!! Jestlipak paní vydrží? Jen zvědavost. Naštěstí ne má starost. Pohovor. Do společnosti nabízející půjčky. Trošku dlouhá pauza na oběd. (Polibte mi!). Chci si dát panáčka/y. Naladit se muzikou. Ale žádný čas na psychickou přípravu. Mám nového kamaráda. 60+. Bloudíme spolu holešovickýma ulicema. Já mám mapu. On oslovuje lidi. Dva hledající. Ani se mi od něj nechce na pohovor, fuj. Jsem křečovitá. Navzdory kapkám. Navzdory alkoholu. No co. Stejně je to jedno. Když hledají někoho s nástupem ihned. A na černovlasou barbínu jsem beztak nezapůsobila. Opakuj si to do zbláznění! Chce to víc alkoholu? Rozhodně víc 'ztohoseneposrat ' a 'jsemhvězdacochcetevíc'. Už začínám chápat, proč JKv šílí. Paní zajímá hlavně kolik kdo bere, abych neodcházela a kdy opraví záchod. Jede si to pořád dokola, jako gramofon. A nedaří se jí pochopit ani základní úkony. Ten stav, kdy jsem přetažená. Z neustálého zíraní do počítače. V práci a pak přijít a zasednout k inzerátům. Mít hlavu jak balón, oči jak angorák. A pak se rozbrečet. Protože nedokážu k hrnci najít správnou pokličku. Všude kolem mě je naprostý chaos. Nádobí navršené ve všech koutech. Je toho moc! Nic nefunguje. Až pak, v posteli, s teplým mlékem s medem, se dokážu zase na chvíli zharmonizovat. Jen hluboko skryté obavy z dnů příštích. Stále nemizí.
________________________________________________________________________________________________________________

8.1. Nějak se nedovedu udržet. V klidovém režimu. Jako bych stála jednou nohou ve -všechno bude skvělý a druhou ve -všechno je v troskách a bude hůř. ŠČ si mě k sobě volá. Bavily se o mně s vedoucí. Ta prý je z nové kolegyně nešťastná. A další nakonec nemůže nastoupit. Hmmm. Takže si po roce někdo začne vážit mojí práce? Uvažuje prý, že by zašla za šéfem. Aby mi přidal. Hm, brzy. Potřebujou někoho. Komu svrhnou ten kýbl sraček na hlavu. A kdo v nich bude plavat. A držet na hladině topící se. No bezva. Nechci dostat žádnou nabídku. Nechci nic z toho, co se mi nabízí. Nebo by mohlo nabízet. Kapky nefungujou. Chci se jen zbavit toho strachu ze všeho. Novou kolegyni mám na krku. A fakt chápu. Proč na ní JKv tak nadává. Nechci být zlá... ale pracovala někdy vůbec s počítačem? A jakto že neumí otočit datumku, atd. atd. Přesně takhle nebystrá jsem byla, když jsem nastoupila do prvního zaměstnání. Opravdu se loď potápí. A oni mi teď snad začnou nabízet roli kapitána. A co mě čeká, když skočím přes palubu? Jako bych byla v očekávání nevyhnutelného konce světa. Všechno se třese. A já se zoufale snažím neupadnout. Už mám příliš omlácená kolena. A pak to přijde. Abych šla k šéfovi. Stala jsem se nepostradatelnou. Najednou vědí o mé existenci. Vedoucí se rve za má práva. Jestli odejdu, oddělení je na cestě do záhuby. Šéf se nechce klanět. Tak se snaží o přátelský rozhovor. A zajímá se o mé soukromí. A jentak mimoděk nabídne zvýšení platu. Mezi řečí. Ne, jako by věděl, že beze mě je zisk jeho firmy ohrožen. Všichni se na mě sesypají jako vosy. Každý ví, kolik mi nabídnul. Vedoucí do mě naleje dva panáky. Piju to jako vodu. Slibuje mi hory doly. Hlava mě bolí. Jak se zbavit tý milý paní? S jejímž tempem to nebude možné zvládat? Příjmu to? A co jiného mi zbývá? Nedokážu se uklidnit. Vydechnout. Ani na okamžik. Potřebovala bych se schoulit v něčí náruči. A vybrečet všechnu tu tíseň.


________________________________________________________________________________________________________________

9.1. Kapky nefungujou. Kde mám svůj třezalkový čaj? Strach, úzkost, nervozita, křeče v břiše, bolest hlavy, pleť plná akné, zanícené oči a pocit, že jsem v pasti. A už několik dnů bezdůvodně (?) špiním. Myšlenky a pocity nedovede nic zastavit. Jak od toho utéct aspoň na chvíli? ŠČ mě zachvátí hned mezi dveřma. A pak vedoucí řeknu ano. A ona mě začne objímat. Starej šéf by se mnou ještě nejradši vykejval. Připravuju si zpětvzetí výpovědi. A čekám. Jestli mi mladej šéf podepíše smlouvu. Vzrůšo nekončí. Z nový kolegyně jsme fakt na mašli. Dělám nový věci. A chyby. Problémy s pozorností.. jsem hotová. Pořád mi žhnou tváře. Smlouva podepsaná. Ale až od března. Výpověď prý stahovat nebudu. A budu mít novou zkušebku. Fakt úlet. Ach. Všechno zatepla sděluju R. A pak na pivo s L. A všechno to vyprávění zase znovu. Od úplného počátku. Jsem grogy.
________________________________________________________________________________________________________________

10.1. Nejhorší noc z celého týdne. A já myslela, jak se prospím. A odpočinu si od myšlenek na práci. A přitom se prolínají i do snů. Budím se. Koukám do stropu. Mozek mi nedovolí ani chvíli klidu. Cesta na autobus. Mi zase připomíná jaro. Jarní vzduch. Silný vítr. A sluníčko, co pomrkává přes mraky. Aspoň na minutu se dostávám ze spárů své hlavy. Sraz s NK. V restauraci Na Pasece. Žvaníme. Až mě v krku bolí. Přichází kamarádka NK - D. V Souterrainu. Narváno k prasknutí. Sedíme na schodech. Táhne mi na záda. Lidí mraky. Krchovský recituje. Nic neslyšíme. Mojmír. Mě asi poprvé potkává střízlivou. Je to divnej pocit. Nepříjemnej. Konečně jdeme blíž. Snažíme se. Slyšet kapelu a nevidět jí, znamená o rozměr míň. Mé oblíbené kvílení houslí. A depresívní texty. Mačkáme se. Tělo na tělo. Ještě že nemám sukni. Zahuleno. Vydýcháno. Holka za mnou se sklátí. Padá na mě. Omdlívá. Nedivím se. Zvláštní postřeh. Potkat hezkýho kluka ve Vopici je spíš výjimka. Na Krchovským by se dali najít možná i tři. Jsem příliš unavená. Záhadně zbavená chuti na alkohol. Už několik dní. V další restauraci piju jen džus. A pak zas Mojmír na metru. A s ním i to nepříjemně divné uvědomění si vlastní střízlivosti. Příliš dní bez myšlenkového odpočinku.
________________________________________________________________________________________________________________

11.1. Ten notebook je už tak pomalej! Pátrání po novém. Opět. Kdy už konečně přejde od dívání k činům? Matka měla včera narozeniny. Telefon vzdoruje snaze odeslat jí přání. Přemůžu ho. A žádná odpověď nepřichází? Zvláštní. Závislosti vznikají tak rychle. Ke všemu, co mi pomáhá, si okamžitě tvořím pouto. Už asi nedokážu jít spát bez teplýho mlíka s medem.
________________________________________________________________________________________________________________

Jsou studený mrazivý tyhle rána
Vracim se domu další den je zabitej
Proč se mi pak diví moje pohodová máma
Že chodim spát skoro denně nalitej

 

Buď první, kdo ohodnotí tento článek.

Komentáře

1 stuprum stuprum | Web | 15. ledna 2015 v 17:29 | Reagovat

Kluk snů existuje, je to rapper Chris Brown, je svobodný a stará se o pěkného jezevčíka. :D

2 Beatricia Beatricia | Web | 16. ledna 2015 v 8:30 | Reagovat

Já si myslím, že tvá story dopadla nejlépe, jak mohla. Skončilo to martyrium hledání práce a nabízení životopisů. Víš už do čeho jdeš, znáš prostředí a lidi. A přidání platu také není k zahození. Tak ať se ti daří.☼☼☼

3 Elis Elis | Web | 16. ledna 2015 v 14:48 | Reagovat

Také nejsem typ na zvýšený adrenalin, deníček je skvělý, tvé zážitky mě hodně připomínají ty mé...

4 Zdebra Zdebra | Web | 16. ledna 2015 v 15:52 | Reagovat

Gratuluji ke staronové práci. Nemusíš aspoň nikomu vnucovat životopisy a dělat ze sebe šaška před cizíma lidma.

5 paralelnisvet paralelnisvet | Web | 16. ledna 2015 v 20:27 | Reagovat

Potkat hezkýho kluka ve Vopici je spíš výjimka. -  to mě fakt donutilo k úsměvu :)

Přuju sílu a´t to zvládáš. Dneska jsem s kolejní kamarádkou řešila, že se asi vykašle na školu protože to nezvládá. Hledá něco lehčího. A jako problém jsme definovali, že jí to baví, ale nedokáže pracovat pod tlakem. A to je velká věc. Pod tlakem ze sebe vynutit hodně, místo toho sesypávat se...

6 Čerf Čerf | E-mail | Web | 17. ledna 2015 v 1:03 | Reagovat

Tedy, to jsou mi pracovní zvraty! Moc držím palce, však ono to půjde :-).

7 bludickka bludickka | E-mail | Web | 20. ledna 2015 v 22:01 | Reagovat

[1]: Nevím, jak jsi na tohle přišel, ale můj typ to rozhodně není :D

[4]: Dělat šaška před lidma, který mě znají, není o moc lepší :D :D

[5]: tlak je fuj :/

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama