Lehká nesnesitelnost bytí

17. února 2015 v 22:07 |  Občasník
7. TÝDEN
___________________________________________________________________________________________________________

9.2. R. se mnou jede vlakem. Já do práce. On navštívit doktora. A vrací se s neschopenkou. A třídenníma antibiotikama. To ještě neznám. Otázky, otázky, otazky. Které pokládám sama sobě. A nevím, jestli vím. Má cenu plácat se v tom? Žádná odpověď na otázku, jak dál. Zdolávat hordu nádobí. Přemlouvat R. K pomoci s nástrahami psaní článku. Bez ní bych to snad nedokázala.

___________________________________________________________________________________________________________

10.2. Noc. R. zas pochoduje po bytě. Zapíná topení v už tak přetopené ložnici. Nespím. Potím se k zalknutí. Chrchlám. Bolí mě hlava. Divnostavy. Ach. Do lékárny pro kapky na kašel. Mám strach, že v mhd dostanu dusivej záchvat. A všechny tyhle věci se myšlenkově přivolávají. Kolik věcí musí člověk udělat. Aby ukryl chybu. Která se stala tak snadno. Je úterý. Ale ne TO úterý. Jedno úterý z mnoha desítek. Nic zvláštního. Naděje, že si dovedu udělat v hlavě pořádek, se nějak rozplývá. Nevím, jestli nevím, co chci. Nebo jestli se jen bojím něco chtít. Ani kousek jistoty. V nic a v ničem. Posílám R. spát na gauč. A spánek je skutečně kvalitnější. Jak daleko jsem došla ve svém odlučování.

___________________________________________________________________________________________________________

11.2. Jestlipak ještě existuje nějaký moudrý člověk. Ne ten, co si to o sobě myslí. Ale ten, kdo opravdu moudrý je. Rozumí světu. Umí poradit. Zodpovědět otázku. Čím se v životě řídit? To je tak zásadní. A tak nejasné. Kdybych se aspoň uměla rozhodnout. A stát si za tím! Společnost mě tak zdeformovala. Že jsem zapomněla svoje touhy. Že jsem zapomněla svoje sny. Snaha naplnit svoje sny versus Být vděčná za to, co mám? A ne, opravdu to nejde skloubit. Ještě pořád kašlu. Chraptím. A mluvení mě vyčerpává. To ale neznamená, že budu mlčet. Sraz s SI. A mé oblíbené místo v Dobré trafice se uvolnilo akorát v nejvyšší čas. Ještěže nemůžu tolik mluvit. Protože toho mám na srdci opravdu hodně.
___________________________________________________________________________________________________________

12.2. Dnes bych se měla radovat. Do práce jen na chvíli. Pak na oční. A vedoucí povolila, že se nemusím vracet. Takže skvělý. A stejně mám od rána slzy v očích. Už dva měsíce (!!) mě to slovo rozchod tlačí ke zdi. Ta myšlenka. To mezidobí otazníků - snažit se zlepšit vztah nebo ho pohřbít? Tisíce různých faktorů. A jeden pocit. Že bych to měla utnout. Že čas letí. A zásadní věci se nemění a nezmění. Dobrovolně si naordinovat rok smutku. Rok ještě silnějších úzkostí. Rok chyb, které budou sloužit jako náplasti na bolest. Fakt, že pak už budu na světě opravdu a naprosto sama. S tou myšlenkou v hlavě si prostě nedovedu užívat společné chvíle, přestože jsou příjemné. Ba naopak mě rozesmutňují. Na očním. Ošklivě rozjetý zánět. Víčka a rohovky. Už zase. Ach. A pravá příčina tohohle neustálého kolotoče je pořád neznámá. -Vy určitě nejíte maso. -Ne. Ale piju červený víno. Tím jsem ho tedy zrovna neuchvátila. Ani nepobavila. R. je milej a má dobrou náladu. Hm...? Vyklízím skříň. Protože je mi slíbena snaha něco udělat s všudypřítomnou plísní. Mám pocit, jako bych se stěhovala. A ten pocit není tak špatnej. Kapky do očí jsou svinstvo. Cítím se díky nim tak pětkrát hůř. Jsem zoufalá. A vůbec mám těch krámů nějak moc. Málem jsem místo kapek na kašel vypila kortikosteroidy do očí. Poslední co by mi ještě scházelo ke štěstí.

___________________________________________________________________________________________________________

13.2. Z pauzy na oběd přicházím s Nesnesitelnou lehkostí bytí a šátkem. Vyhledávám si informace o chronických zánětech očí. Asi budu poloviční lékař. Lékař amatér. Co člověku jiného zbývá. Když mu nikdo nepomůže. Ty obrázky k textům! Vypadají vážně děsivě. Proč se člověk dozví, jen jak hrozivě může dopadnout a co je všechno špatně. Ale nikdy ne důvod, proč se to děje. A jak tomu předcházet. Ou je. Co naplat. Stále chraptím. Chrchlám. Šílím z pálení očí, nosu, krku, obličeje. Menstruuju. Mám střevní potíže ze stresu. Jsem totálně unavená. A ještě ke všemu to vypadá, že si na mě brousí zuby rýma. Bolí mě hlava. O psychice ani nemluvě. Mám pauzu od čajů i bachovek. Jsem k.o. A kocourek si našel novou hračku. Kterou chce házet. Přinesl ze záchodu tampon.
___________________________________________________________________________________________________________

14.2. -Probudila jsi se do Valentýnska, šimrá mě R. A já nemám pocit. Že bych vůbec spala. Prochrchlaná noc. A on je poslední dny tak milej. A já tak odtažitá. Nevím, co chci. Psychická pohoda je běh na dlouhou trať. Minimálně maraton. Tak aspoň ta fyzická. Cítit se někdy svěže. Kéžby! Potřebuju muziku. Abych aspoň vstala. Půlhodinový příval energie. Stačí tak akorát na to. Abych se dokázala najíst. A nachystat na cestu do Boleslavi. Z posezení v cukrárně je posezení v L. chladném holobytě (staveništi). Snažím se být milá. A neremcat. S VJ sama v autě. Lepší by bylo mlčet. Ptá se, jestli jsme s R. spolu. Bezva, že mu L. sděluje moje problémy. A to si jako vážně myslí, že bych pak R. přivezla na rande ve čtyřech? L. i VJ jsou ve stresu. Hádají se celou cestu autem. Hádají bez křiku. Výměna názorů. Stejně nic pěkného. Takovýhle by vztahy neměly být! A snad některé ani nejsou. Nebo jsem prostě jen idealista. A neměla bych se radši pouštět do moc otevřených debat. Mít názory na cizí vztahy. Ale můj není o nic horší. Jen někdo problémy vidí. A jiný vidět nechce. Proč mám pocit, že ostatní si své štěstí jen namlouvají? A na moje otázky stejně nedokáže nikdo uspokojivě odpovědět. Pojďme se radši bavit o počasí. Nějaký téma co nesblíží ale neublíží. Pizza. Valentýnsky nazdobená restaurace. A snílek se ozývá. V kavárně. A limonáda, ve který jsou borůvky. Snad má v sobě aspoň nějaký železo. Do Účka na kapely. Ještě že tu neovladatelnou touhu objímat cizí lidi umím ovládnout. Stejně je smutný, že je na světě každej tak hrozně sám. Nebo se tak cítím jenom já. Jsem unavená. A nechci moc pít. Protože dnes by to nedávalo smysl. Tak radši jít spát. Než mi spánek zákeřným úderem do týla položí hlavu na stůl.
___________________________________________________________________________________________________________

15.2. Myslela jsem, že už je kašel lepší. Možná tak přes den. V noci kvůli němu nespím. A už moc dobře znám fungování svých nočních stavů. Hlavně to zvládnout se ctí. Jsem zhýčkaná princezna. Ale nevydržela bych takhle žít dlouho. Spaní na zemi ve spacáku je to nejmenší. Moje oči tohle staveništní prostředí nedávají. A já bych dlouhodobě nedávala: Mýt si ruce hadicí nad kýblem. Bez mýdla. Bez ručníku. Zaprášenej záchod, na kterej se nesedá. Bez toaleťáku. A s kýblem místo splachovadla. Jíst z jedný plastový misky s jednou plastovou lžíci (Sdílet takhle snídani je ale romantické. Jednou!). Pít vodu ze špinavýho hrnečku. Mít kluka, co mě nechá samotnou bivakovat v takový díře. A ani mi nedá pusu na přivítanou. A R. zatím doma na přání k Valentýnu uklízel. Hmm. Já si tedy pod pojmem úklid představuju něco naprosto odlišného. Vůbec mi není špatně. Nebo už to prostě považuju za něco samozřejmého. Protože mi je špatně pořád. Zase ten koktejl radosti, smutku, lítosti a neklidu.
___________________________________________________________________________________________________________

Co sem já a co seš ty
Exponáty do klecí

 

1 člověk ohodnotil tento článek.

Komentáře

1 stuprum stuprum | Web | 17. února 2015 v 22:17 | Reagovat

Bude dobře, kdyžtak Ti píchnu injekci nepřetržité radosti. :D

2 Čerf Čerf | E-mail | Web | 18. února 2015 v 7:27 | Reagovat

Moudří lidé, myslím, existují. Ale protože jsou moudří, nedávají to najevo :-).

3 Beatricia Beatricia | Web | 18. února 2015 v 11:19 | Reagovat

Kde, kde, jenom najít moudrého člověka? Oni jsou tajnosnubní a nedávají svou moudrost najevo. Tak jsem si drze a vychloubačně řekla, že se podívám do zrcadla.:-D :-D

4 misschien misschien | Web | 18. února 2015 v 14:08 | Reagovat

Ajtakrajta. To nebyl zrovna příjemný týden. Veselé bydlení bych zvládla v dobré kondici, ale rozhodně ne v oslabení. Přežila jsi, gratuluji.
Teď si nejsem jistá, ale nejezdí s tebou vlakem ještě někdo jiný? Nebo jsem něco prošvihla?
Obtížná otázka, poslat pryč narušitele nočního klidu, který problém nemá, nebo se tam má odebrat ten, co problém má? Ale R je samozřejmě galantní, že.
Kočky mají rády květák?

5 Vivi Vivi | Web | 18. února 2015 v 20:22 | Reagovat

Pesnička je užasná, už dlhšie som ju nepočula ale zas som si pripomenula. Terza si ju pušťam dookola vkuse:D
Inak R. sa podlamna snaží a ty nevieš čo chceš. Ale to nieje vobec prekvapivé, pretože my ženy také jednoducho sme.
Len prosím neprechod nejakú chorobu ak si oslabená tak sa snaž to vyležať:)

6 Bev Bev | E-mail | Web | 19. února 2015 v 7:39 | Reagovat

To jsou samé těžké otázky, na které neznám odpovědi. Ani si nejsem jistá podle čeho se řídím sama, natož abych to mohla nějak zevšeobecnit. Prostě každý den vstanu a nějak pokračuju dál, ale víš, že já to mám o hodně snazší, protože nemám tolik myšlenek. :D
Krabičky jsem poslala v úterý, tak by dnes nebo nejpozději zítra měly dorazit. A víš, že jich asi bude 130, snažila jsem se vybrat jen ty pěknější, tak snad potěší.:)
Přeji rychlé uzdravení a zázračný příliv energie, který zažene neduhy.
pa P :)

7 Elis Elis | Web | 19. února 2015 v 15:02 | Reagovat

To se tak krásně čte, píšeš opravdu skvěle... moudří lidé jsou, ale nikdo se jich neptá, oni na otázky odpovídají tak, že se to lidem nelíbí, každý by chtěl všechno bez snažení a to v životě nejde...

8 bludickka bludickka | E-mail | Web | 19. února 2015 v 22:07 | Reagovat

[1]: Injekci? To já nerada. Neměl bys tu nepřetržitou radost třeba v kapkách? :)

[2]: Nedávají to najevo, aby je nikdo neotravoval? :D :D Tebe za moudrého považuju. A tvůj názor patří mezi ty, které jentak letmo nepřejdu, ale zamýšlím se nad nimi. I proto by mě zajímalo, jak bys odpověděl na otázku Čím se v životě řídit?

[3]: A nezodpověděla by ta holka v zrcadle tu mou otázku? :)

[4]: Já to nevidím jako špatný týden... Taková normálka no :) Až na ten zdravotní stav.
Jezdí spousty lidí. Plnej vagon :) Asi jsem něco prošvihla já :)
Kocour má rád zelené věci. Takže jen kousek květáku :)

9 bludickka bludickka | E-mail | Web | 19. února 2015 v 22:13 | Reagovat

[5]: Je to hrozně chytlavý :) Ještě Anděl strážnej.. Ale to nemůžu na youtube najít. Jednou si to pustím a celý týden si to musím zpívat :)

[6]: Jo, ty myšlenky jsou kříž :D :D No a jaké jsou tvoje první poránu? Když pominou ty nepříjemné, tak na co se těšíš? Co je hlavním sluncem tvých dnů? :)
Dnes nic nedorazilo, tak snad zítra.. dřív bývaly s poštou problémy, tak snad to bude ok. Moc děkuju :)

[7]: Děkuju. Myslím, že nejsem ten člověk, co by předpokládal, že v životě všechno dostane zadarmo. Spíš bych potřebovala vědět, o co se má cenu snažit a o co už ne :)

10 Bev Bev | E-mail | Web | 20. února 2015 v 16:19 | Reagovat

[9]:Co budu vařit? to je věčná otázka, kterou si kladu sama a je mi v rozličných obměnách kladena i rodinou. :D Sluncem mých dnů je Charlie, pohled na jeho roztomilost mě vždycky potěší. :) I když třeba zrovna kouše nohu od křesla nebo roztahuje po kuchyni odpad z koše.
Snad dorazí, počítala jsem tak tři dny, tak nevím. Taky doufám, že to bude OK a není zač, ráda. No, zatím opravdu není zač, tak uvidíme v pondělí.:D

11 Sugr Sugr | E-mail | Web | 20. února 2015 v 17:34 | Reagovat

Jak tě může něco trápit, když máš tak úžasnýho kocoura? Myslím toho čtyřnohýho. Vždyť prý jeho srst léčí, tak zahoď všechnu chemii, dej si oddych od přítele, sedni si do křesla, kocoura na klín a hlaď a hlaď a hlad...:-)

12 Willy Willy | E-mail | Web | 20. února 2015 v 20:45 | Reagovat

Kolik věcí člověk musí udělat, aby ukryl chybu. Bezchybně dobré)

13 paralelnisvet paralelnisvet | E-mail | 21. února 2015 v 15:29 | Reagovat

11.2. mě nějak moc zasáhlo. Zapomenout svý sny, mít toho na srdci hodně. To všechno.
A pocit, že si ostatní své štěstí jen namlouvají s Tebou sdílím. Asi už pěkně dlouho, bohužel.
Občas tu nesnesitelnou chuť objímat lidi praktikuju. Aspoň na koleji. Neznají mě,  já zas je, ale bydlíme spolu v jednom domě, tak třeba nejsme tak cizí. A moc nevím, proč to potřebuju.
A ty potřebuješ hudbu a koncerty a do mixu pocitů zařadit hodně radosti. Brzy bude žižkovská noc, třeba bude víc radosti :)

14 bludickka bludickka | 21. února 2015 v 20:23 | Reagovat

[10]: Pohled na zvířátka rozněžní :) Ale taky si člověk u toho kolikrát pořádně zanadává, co ta potvora zase vyvádí :D :D Tak uvidíme jak v pondělí. Jinak budu muset asi jít na poštu vznést dotaz :)

[11]: Největší problém spatřuju v tom, že kocour se hladit nechce. Ba co víc, trpí, když ho chci hladit. A kočka na tom není o moc jinak :D

[13]: Žižkovská noc bude. A snad na ní budu i já. Je to jedna z akcí, na kterou se mi nechce chodit samotné. A nevím, jestli bude s kým. Uvidí se :)

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama