Před pádem

24. února 2015 v 21:55 |  Občasník
8. TÝDEN
___________________________________________________________________________________________________________

16.2. Vycházející slunce. Si rukama klestí cestu skrz větvoví. Jeden z obrazů dokonalosti. Ohnivej pomeranči! Zasej svými paprsky do mé duše klid! Ať tam roste a bují. Ať si mě ochočí. Propal do mě díru. Vysuš slzy, které jsou ještě pod povrchem. Přinuť moje myšlenky, aby se v zavánu horkého vzduchu vypařily. Jsem na jedné z mnoha cest. Cest každodennosti. Tak smutná i šťastná zároveň. Potřebovala bych utřít prach. Vymést pavučiny z koutů. Do kterých jsem poukrývala svoje sny. Vyluxovat v sobě. Přistavit kontejner. A dát sbohem všem nepotřebnostem, co mi překážejí. Zatím se zbavuju jen fyzicky. Drobností, kterých je mi líto. Na jednu stranu ho mám ráda. Toho blázna ve mně. Který veze tašku s vánočním cukrovím a prošlou bonboniéru na vlakové nádraží. Aby jí nastražil do popelnice. Jako poklad pro hledající bezdomovce. Víc než zájem bezdomovců ctím zájem věcí. Něco jako právo na důstojný odchod. Dvě hodiny do začátku filmu. Venku je příjemně. Procházka vůbec není špatný nápad. Jednou nikam nespěchat... Bloudit ulicema. Chtěla bych někoho potkat. Někoho úplně cizího. Pozvat ho na víno. A pak už se nikdy nevidět. Nebo se stát přáteli na život a na smrt. Čichat vůně linoucí se z restaurací je tak opojné. Knihovní záchod horší než nádražní. Feťačky a smrad. Hlavně si nesahat do očí. Tulikráska. Moje pubertální. Se ke mně na chvílí vrátila.





___________________________________________________________________________________________________________

17.2. Včera mi došla objednaná knížka. Kterou budu potřebovat na terapii. A jejímž spoluautorem je můj budoucí terapeut. Jako bych většinu pouček už znala. Nic nového. Moje vlastní názory. Snad mi terapie pomůže. Převést je do praxe. Chci si koupit korálky. Z kamenů. Léčivých. Jenže to je tak. Když si člověk zapamatuje pět názvů. A pak si splete jantar s jaspisem. JKv je v práci poslední den. A došlo na slibovanej dortík. A na popíjení. Asi čtyři lahve vína. V šesti lidech. A já moc nemluvím. Vůbec. Jako vždycky. Ale baví mě poslouchat. Tisíckrát víc než pracovat. Zítra začíná jedna z dalších mezifází života. A to něco velkého. Je pořád ve vzduchu. A já skládám dopis. V hlavě. A vůbec nevím proč. A jestli... A stejně je to možná jen jeden z mnoha. Výkřiků a kroků do prázdna. A něco ve mně nesrozumitelně haraší. A já té melodii vůbec nerozumím. Nechápu, z čeho jsou ty tóny vyluzovány. Co to má všechno znamenat. Co se ve mně odehrává. A jestli je to dobře nebo špatně. Ale normální to není.
___________________________________________________________________________________________________________

18.2. První den bez JKv. Výměna míst. Nejisté budování vlastní pozice. Přivykání si na nový monitor. Novou židli, novou kolegyni, novou roli,... Věci, co neumím - hned první den. Nic co bych neočekávala. Jen ta neschopnost soustředění mě ničí. Večeře na vlastnoručně vyrobený voucher, co jsem dostala od R. k Vánocům. A restaurace je zavřená. Tak do té naší. Po jídle jsem zralá jít spát. A ne si dělat jídlo do práce. To nedám! Nová editorka je o sto procent lepší než ta původní (které ještě stále nemůžu přijít na jméno). Stejně mě korektura dá zabrat. A to martyrium se sháněním fotky!

___________________________________________________________________________________________________________

19.2. Zase nějaký složitosti. Jsem nervózní. Fyzicky. A neudržím jedinou myšlenku. Ale nálada dobrá. Odpoledne si aranžuju svoje místečko. Nevím, jak bych to překombinovala. Operovat s možnostmi, které se nabízejí. A stejně si na každou drobnou změnu v životě musí člověk nějakou tu chvilku zvykat. Držím si náladu. Někdy mě baví kochat se myšlenkou. Že můžu realizovat jakoukoliv spontánní věc. Která mi prolétne hlavou. Že nemusím jen naprázdno šmátrat po životě. Že ho můžu uchopit. Aspoň na okamžik.

___________________________________________________________________________________________________________

20.2. Bolest v krajině břišní. Jak rozpoznat myšlenky k ní vedoucí. Až příliš zautomatizovaný ranní proces. To prvořadé, čeho doufám, že mě zbaví terapie. Chuť do života se zvyšuje. Asi správná lunární fáze. Nebo fáze menstruačního cyklu. Jak se soustředit na čtení? Když naproti mně sedí můj nejoblíbenější pár. Vždycky mě rozněžní. Jako bych z nich cítila, že k sobě patří. Jak se soustředit na čtení? Když nad bílým městem nastupuje svou stráž oranžová koule. Chci držet někoho za ruku. Dívat se do té dokonalosti tak dlouho, dokud nám to nevypálí oči. Sdílet magické okamžiky všedního a přece tak oslňujícího dne. S někým, kdo vidí. Stejnýma očima. Popracovně páteční vycházka. Stověžatá na dlani. Zase jedna obrovská porce nesdílené dokonalosti. Svět zase tak nádherně zrůžověl. Že když mám chuť obtisknout tu chvíli ve všech barvách, neznámo odkud se vynoří mourovatá kočka. A chce pohladit. Euforie, co by mi nejraději silou rozrazila hrudník. Aby se mohla šířit dál. Přijela E. Moc ráda jí vidím. I s R. na pizzu. Možná jsem jediná komu chutná. Ale chci se ještě chvíli zhoupnout. Na té vlně smysluplnosti. Do kina. Na Rozhýbej to. Film, na nějž brzy nevzpomenu. Ale Mad Mikkelsen. Tak uhrančivý a okouzlující. Třebaže není vůbec můj typ. Hltám ho. Hrát šipky ve třech je super. Vyřazovák. Vůbec nechápu. Proč jsou lidi pořád zalezlý ve svých norách. Trochu života do života!


___________________________________________________________________________________________________________

21.2. Budím se. Nespím. Sen je tak skutečnej. (Tak jasnozřivej?) Tak nakopávající. Jen na chvilku. E. chce hrát karty. Pouštíme si písničky. Hodnotíme kluky na Badoo. A já nechci, aby odjela. Protože je komu položit hlavu na rameno. I když mlčky. Protože můžu být pubertální. A brát chvíli život na lehkou váhu. Chtěla bych s ní jet k tetě. A společně i s babi se učit vánočku. Smát se a pomrkávat na sebe. Nalhávat si, že někam patřím. Říkat si součást rodiny. A snažit se být veselá. Ale nemůžu. Nechci se zvát sama. A chci být se sebou. Potřebuju se. Nejím. Není čas. Jsem posedlá. Snahou udělat precizní pořádek v sekci hudba. V počítači i v mobilu. Desítky pokusů než objevím potřebné funkce. A nemůžu se od toho odtrhnout. Jako kdybych byla přesvědčená. Že pokud nedokážu zharmonizovat tenhle chaos, nejsem schopná dát si do pořádku vlastní život. Přitom jen úklid sekce hudby bude vyžadovat spousty hodin. A co teprve můj život? Už to nevydržím dlouho. Předstírat. Že se nic neděje. Ale nedokážu to říct. Nemůžu. Není důvod čekat. Ale bude to definitivní. Jak dlouho to ještě budu odkládat? Ta představa je osvobozující a děsivá zároveň. A ten krok! Vyžaduje až příliš rozhodnosti. Další procházka. Možná spíš stání na místě. (Hledání svého místa na slunci.) Na urovnání myšlenek nepomáhá. Ale přeci je mi líp. Půl hodiny čekám na vlak. Kterým nepojedu. Ale je hezký vědět. Že něco má svůj řád. Moc ráda bych někam šla. Ale mám tak málo času. A chybí mi cíl. Je mi smutno. A nebaví mě to předstírání. Už se musí něco stát. Už musím něco udělat. Sbírám síly. A R. se vrací domů. Značně podnapilý. Ne, v takovémhle stavu nelze nic řešit.
___________________________________________________________________________________________________________

22.2. Nespím. Bolest břicha. Řeším to v sobě. Už nevydržím dělat, že se nic neděje. R. otevře oči. A já se prostě rozbrečím. A nemůžu přestat. Po dlouhé době ze sebe vykoktám pár vět. R. se nechce rozejít. Ležíme. Brečím. Potřebuju něco dělat. Skromná snídaně. Nádobí. Prádlo. Mytí hlavy. Slzy, slzy, slzy. Dva panáky. Společné chystání oběda. Další série slz. A R. si sundavá ze skříně cestovní tašku. Chce se sbalit a odejít. Vlna přívalově hysterického pláče. Co budu dělat? Nemůžu tu zůstat. Ale nemám, kam bych šla. Za kým bych šla. Je neděle. Nemůžu se jít ani sama opít někam na koncert. Mluvit aspoň s někým cizím. Stejně nikam nemůžu. Takhle opuchlá. Stejně nechci s nikým mluvit. Odpovědi potřebuju najít v sobě. Ne v radách okolí. Jen bych potřebovala, aby tu někdo byl! Nemusel by mluvit. Nemusel by nic. Jen by byl vedle mě. A když bych se začala dusit pláčem, objal by mě. A řek, že to bude dobrý. To by stačilo. Ale stejně to není. Nezvládnu to. Kam se poděly myšlenky na růžovou budoucnost. Na to hezké, co na mě čeká. Nemůžu je najít! Slzy, slzy, slzy. Na gauči, na židli, v posteli, v R. náručí. Nemůžu ho pustit. Jestli teď odjede, tak to nedám. Ani se nemůžu opít. Protože mě ukrutně bolí hlava. Tohle není stav. Kdy můžu zůstat sama. Držíme se. Ležíme v objetí. Usínáme. Budíme se. Už nechci brečet. Je mi zle. Nevzpomínám si, kdy mi tak nesnesitelně bolela hlava. Chce se mi zvracet. Nemůžu ani pít. Musím si vzít prášek. Jak usnu? Ležíme. Mluvíme. Konečně o všem. Bez zákeřného vyčítání. Prostě o svých pocitech. A třeba by to mohlo k něčemu vést. Ale umím si to ještě představit? Existuje představa, ve které bysme mohli být oba štastní? Jentak zahodit čtyři a půl roku? Dát tomu ještě šanci? A není to jen odkládání něčeho nevyhnutelného? Proč jsou rozchody tak strašné? Vždyť přeci není možné přestat ze dne na den mít někoho rád. Jak to, že se lidi dovedou z minuty na minutu vypařit? Pro mě ne. I rozchod by měli řešit dva. A ne, že jeden uteče. A druhý musí odstraňovat následky katastrofy. Úplně sám. Moje myšlenky jsou tak vratké. Z jednoho extrému rovnou do druhého. Strach je jako mlha. Přes kterou nedovedu vidět na cestu.

___________________________________________________________________________________________________________

I think of all the friends we've known
When I dial the telephone
Nobody's home

All by ourselves
Don't wanna be
All by ourselves
Anymore

 

2 lidé ohodnotili tento článek.

Komentáře

1 stuprum stuprum | Web | 24. února 2015 v 22:21 | Reagovat

Knihovní záchod horší než nádražní. Není divu, na nádraží už tuláci nemůžou, tak se stavují do knihovny na dámy. :)

2 Van Vendy Van Vendy | Web | 24. února 2015 v 22:36 | Reagovat

A tak nadějně to začalo... nevím proč mě z toho konce mrazí. A přitom rozchody jsou tak normální a přitom tak bolí. Vlastně ani nevím, je to rozchod? Nebo "jen" krize? Šance být spolu nebo šance začít znova? Těžko říct...
Opět dobré postřehy ze střípků všedních dnů. I když - tvoje dny jsou všechno, jen ne všední.
Tulikrásku znám, kdysi jsem si ji koupila, krásné verše, poznávám. Už jsem ji dlouho nečetla.
Fotky krásné a nejvíc mě oslovila ta kočičí.
Ráda bych řekla, bude líp. Dokonce připouštím, že je to možné. Ale co bude, to se teprve uvidí...

3 Beatricia Beatricia | Web | 25. února 2015 v 10:02 | Reagovat

Jsem opravdu zděšena a nevím, jak správně reagovat. Je to životní dilema: Buď zůstat v tom čtyřletém vztahu, který už tak nějak spěje ku konci, a nebo udělat rázný řez a začít znovu. Každopádně ti přeji správné a dobré rozhodnutí tak, jak to opravdu cítíš. Hlavně, abys byla šťastná. :-)

4 Someone Invisible Someone Invisible | 25. února 2015 v 11:42 | Reagovat

Trochu života do života. Moc se mi líbí.
Rozchody. Těžké. Úplně tě zrovna chápu, i když u mě jde jen o rok a půl. (A právě proto asi utíkám pryč ze země, aby se to vyřešilo za mě.)
Může se stát, že to třeba bude znova dobrý, ale taky to bejt dobrý už prostě nemusí. Přeju ti hodně síly a vůle. :)

5 Vivi Vivi | Web | 25. února 2015 v 18:57 | Reagovat

Je mi ľúto tej krízy ktoru preživáš/te. Každopádne akokolvek sa rozhodneš bude to správne rozhodnutie lebo si to tak chcela.
Tiež sa neviem sústrediť na čítanie, ale ružová obloha a orandžová guľa mi robia radosť :) A je to príjemné rozptýlenie pri čítaní.

6 Čerf Čerf | E-mail | Web | 25. února 2015 v 23:45 | Reagovat

Když to bere člověk poctivě, nejde si na něco takového nikdy zvyknout a vždycky to bolí stejně jako poprvé, ne-li víc. Tak aspoň věřím, že smyslem každé krize je její překonání, ať už se odehraje jakýmkoli způsobem. Moc držím palce.

7 Bloud. Well Bloud. Bloud. Well Bloud. | E-mail | Web | 26. února 2015 v 18:58 | Reagovat

Sic tě neznám, ale od úterý na tebe intenzivně myslím! Snad už je alespoň trochu líp ;)

8 Fredy Kruger Fredy Kruger | 27. února 2015 v 22:34 | Reagovat

" Dnes ráno mi říkala  mamina :
,, Jdi kouknout, zda kouří se z komína !
kamna dnes  hořejí mizerně !
... vlez na komín kluku .... a neser mě !!
... Já uklouz´  a padal jsem po zádech !!
Co zachránilo mně před pádem ??

... abych to upřesnil :  já  spadl jsem sice,
však přímo na břicho mojeho strýce,
jež válel se přímo pod okapem...
( ? ) nalil tam vodu  a koukal kde kape,
by zaletoval  v něm díru !"

Strýc rozčilen v nejvyšší míru !
... po dopadu hocha  křičí hned poté :
... " Vem žebřík, tyy... jeden idiote
a konev vody vlij do žlabu
ať zbytečne  zas se tam nehrabu !
... voda mi vytekla kvůli tobě !!"

Hoch.... veškerou sílu, když sebral v sobě,
hovoří :  " Jááá...  se  vám vyseru !

" Ty hajzle !!"... muž vodu vzal do džberu....
tlustý muž leze... však noha  se smykla !
... muž  spadl na  Beykka.... na  Pepýka !!

... hoch dusí se !  křičí :  " Kdeť  naši ??"

... již přibíhá  Jossef  Beykk  starší ...

9 Sugr Sugr | E-mail | Web | 28. února 2015 v 7:01 | Reagovat

Ta dílka, co tu uveřejňuješ jsou tvá, nebo je to ta knížka k terapii?
Ono si nevybereš, v mládí menstruace ve stáří přechod, stojí to za prt.
Změna je prevít, ale bohuže přichází nečekaně a zákeřně. Bez ohledu na city, či emoce! Bojuješ statečně, držím palce!:-)

10 Sugr Sugr | E-mail | 28. února 2015 v 7:03 | Reagovat

Abych byla přesnější-ta menstruace je vlastně od 40let ženy již přechodem - takže žádná babka, ale menstruační přechod! Netěš se!:-(

11 paralelnisvet paralelnisvet | 28. února 2015 v 12:49 | Reagovat

Ty fotky!! Petřínská kočka, neodolatelný. Fakt paráda.

12 Elis Elis | Web | 28. února 2015 v 18:29 | Reagovat

krize jsou součást života a beru je tak, že nás jejich přečkání někam posune a poučí...

13 bludickka bludickka | 3. března 2015 v 21:29 | Reagovat

[7]: Děkuju, povzbudilo mě to :)

[9]: Nene, to je ze sbírky Tulikráska :) To není k terapii.. to je vzpomínka na mou pubertu, kdy jsem tuhle knížku měla moc ráda :) Víc než menstruace samotná mi vadí ty výkyvy nálad s ní související.

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama