Starý deník 9.1.2002 - 11.1.2002

14. února 2015 v 21:48
středa 9.1.2002
Nevim co to je za zasraný období, ale mam pěkně hnusný nálady. Všechno mi sere a všeho mam po krk. Babička odjela, ale do tý doby ještě něco stačila. Já sem si zrovna začla přát, aby se v tom vrtala, protože sem si uvědomila, že by to mohlo konečně prasknout, a já bych za to nenesla žádnou vinu.

Protože mámě ten chlap volal i v pondělí. Bábina to schvalně řekla před tátou, jenže on nereagoval - teda ne tak jak sme chtěly. Pak mu to ještě sice zdůrazňovala v Primě, ale absolutně bez účinku. Jenže horší je, že máma si vážně dělá co chce a já už toho mam fakt plný zuby. Třeba v pondělí vezla tátu na Folmavu, vyjeli v 6 a přijela až v půl 12. Že prej cestou ňáká bouračka. No to jí tak žeru... ani babi jí to zrovna nevěřila. No a včera zas šla údajně k ňáký kamarádce a prej měla přijít za hodinu. Já sem na ní ale nečekala, protože sem věděla, že do hodiny nepřijde a ani sem neměla náladu bejt celou noc vzhůru a čekat. Jenže náhodou sem se zbudila, když přicházela, a byly 4 hodiny. Nevím, jestli nebyla nalitá nebo co, protože dělala ňákej randál. Ale vůbec sem s ní o tom nemluvila, ani neví, že to vím. Protože já s ní o tom nehodlam mluvit, jelikož by mi to vůbec nepomohlo! Sakra, musí ze mě dělat takovou krávu? Furt jí někdo píše, atd. Sem snad blbá? Navíc mi došlo, že ty její srdíčka v kalendáři podle mě souvisej s tím chlapem. Takže se dá poznat kdy s ním byla. Jen by mě zajímalo, jestli ten chlap je Martin, protože to se mi zdá divný, že by za ní jezdil takhle furt z Prahy, dyť taky musí makat. Nebo že by měla eště dalšího? Ježíš, fakt se mi chce děsně blejt a silně se divím, že jí nebere svědomí. Dyť mě to žere snad 1000x tolik a to nic nedělám, jen držím hubu a nevim jak dlouho to eště pude, než mi z toho klepne. Musí to prasknout, ňák samo od sebe, bez mýho přičinění. Musim to ňák vymyslet. Jenže táta, jestli se konečně rozhodne k něčemu zásadnímu, tak se na mě stejnak vybodne. Doprdele! Já si snad nepomůžu ničím.
A navíc ani nemám žádný opravdový kámošky, partu, nic. Po škole jdu hned domů. Ani nemam žádnej koníček, nic. Ježíšku, vážně bych měla aspoň na pár minut přestat přemejšlet, potřebuju pauzu, dyť to se nedá vydržet. Už sem fakt na prášky.

pátek 11.1.2002
Tak sem tu zas a sem pěkně v prdeli, tak jako poslední dobou furt. (Není tohle to období, kdy přišel prudkej zvrat od optimistický společenský holky v uzlíček nervů?) Asi se budu zas děsně opakovat, ale když já se nemám vážně komu vykecat, tak co mám dělat? U mě se neděje nic novýho, ty debilní nálady stále přetrvávaj. Chvilkama je to i v pohodě, ale pak.. zas to stojí za... A co novýho s mámou? Zapomněla sem říct, že jednou, asi v úterý se byla zastavit z práce na chvíli doma - pro něco - no a já si všimla, že před barákem v našem autě někdo sedí, ale nedalo se poznat kdo, no pak sem čekala až máma odejde a navíc ten člověk seděl na sedadle řidiče, což je DOST podezřelý. A jeli opačným směrem, než jezdíme normálně. No a ve čtvrtek sem to prozměnu ve škole dostala a bylo mi fakt děsně blbě, tak sem šla domů, jenže tam sem vletěla rovnou na wc a pak do koupelny a tam sem zůstala, protože sem se nemohla ani hnout. Máma mi mezitím oznámila, že máme doma nějakou návštěvu... samozřejmě chlapa. .. jenže sem ho bohužel neviděla, protože než sem vylezla, tak odjeli - máma do práce. Pak mi tvrdila, že to byl ňákej chlap, co od nás chce koupit auto.. bla bla.. radši sem to zamluvila, protože jí to stejnak nevěřím.
No a dneska ve třičtvrtě na 10 zas někam šla, prej s kamarádkama. Já sem zas doma. Zajímalo by mě v kolik zas přijde, ale asi na ní nevydržím čekat.. už by mi jeblo! No a zejtra chce jít s tátou slavit svoje narozky! Já už vážně nemůžu. Je mi tak nanic. Ani nevím z čeho všeho ještě. Třeba dneska sem byla s holkama Janou a Petrou v tanečních a nebylo to zas tak zlý. I když tam zas na mě lidi zírali jak na zjevení a holky chcípaly smíchy. Nechápu proč, když sem byla "slušně" oblečená. Navíc myslim, že mi to docela i slušelo. Nevím, co proti mě furt všichni maj. Jo, dneska sem zas měla ten "lázeňskej" styl - kalhoty a sukni - jenže v tý trošku prdlejší kombinaci. Z toho měli taky všichni zábavu, ale to mě nebere, protože se musím smát tomu, jaký sou to konzervy a žijou tak, aby v životě nevybočili z řady. Prostě sou pro mě něco míň, protože nedokážou respektovat druhýho bez připomínek! Ale ať si jdou teda všichni doprdele!
Tak doufám, že aspoň zejtra přijdu pod věží s Katkou a možná i Evou na jiný myšlenky. Ne, nejsou to žádný skvělý kamarádky, nechápou mě, ale jsou fajn, a dokážou mě respektovat - aspoň zatím :) a toho si vážím! A taky si teď dost mejluju s tim Ondrou z Prahy, je fajn. Poslední dobou sme se ňák trochu začli navzájem svěřovat se svejma depkama, trochu mi to pomáhá. Zkusím mu říct, jestli by mi dal svou adresu, abych mu mohla psát domů, protože na netu to jde blbě, nedostanu se tam tak často a taky nemůžu a nestačim napsat všechno, co bych chtěla. No uvidíme! Zrovna dneska mi psal, že ho strašně moc mrzí, že nemůžu bejt v Praze s ním. No mě taky, i když doufám, že to myslí ve směru kamarádským!
(Shrňme si tedy diagnosticky ten depresivní stav - kde se vztal - tu se vzal. Pramenící ze špatného zázemí, hlavně tedy asi z beznaděje, pocitu zahnání do slepé uličky. Nedostatek dobrých přátel, blízkosti, únik do imaginárního světa. Nepřijetí většinovou společností, nepochopení a jediný světlý bod v podobě víkendových útěků z reality. Kam jsem chodila sama a přesto jsem sama nikdy nezůstala. Ehm. Jako bych zamrzla ve stejné době napořád.)
 

2 lidé ohodnotili tento článek.

Komentáře

1 stuprum stuprum | Web | 14. února 2015 v 22:01 | Reagovat

Respekt - toť půlka štěstí pro ženu. :)

2 paralelnisvet paralelnisvet | E-mail | 15. února 2015 v 17:18 | Reagovat

To je absolutní peklo. Často se ptám kde býval táta, byla jsi často sama. Tolik práce? A toho posměchu od okolí kvůli něčemu jsem si užila tady dost. Asi to nebylo příjemný, ale byla celkem sranda pozorovat ty zmatený tváře. Jen jsem si to dřív nedokázala užít! Teď už jsem na ně moc stará, ale co růžový vlasy a ahoj.
Snad...rozmrzneš, aby ti bylo dobře. Ale i takhle jsi skvělá, jen ty lidi jsou zamrzlý.

3 Beatricia Beatricia | Web | 15. února 2015 v 17:19 | Reagovat

Měla jsi to někdy těžké a zdá se mi, že ti mamka moc nepomohla. Tak ať se ti v  dnešní době daří podle tvých představ a jsi šťastná. To ti ze srdce přeji. ☼☼☼

4 Marcelka Celestine Marcelka Celestine | Web | 15. února 2015 v 19:52 | Reagovat

Drž se holka! Ať se ti konečně daří!

5 Van Vendy Van Vendy | Web | 15. února 2015 v 23:15 | Reagovat

Taky mi připadalo, jestli tady nezačínají ty změny, v dřívějších článcích jsi mi připadala optimističtější. Zvláštní, jak se do takového stavu člověk může dostat, není to vrozené, nevyrůstala jsi s tím. Souběh okolností a špatné rodinné zázemí. A pak že "děti to pochopí". (Myslím tím, špatně fungující rodinu, hádky nebo rozvod),houby, děti se s tím smíří, protož ji nic jiného nezbude.
Tvoje rodiče neznám, ani je nesoudím, ale je to smutný, když se dítě doma cítí skoro jak u cizích (a dítě může být i odrostlejší, nemluvím jen o malých dětech).
Akorát - je to už hrozně dlouho, Bludičko! Snad to konečně nabere obratu, když už víš, kde je problém, nebo jeho zdroj. Moc ti držím palce, ať se to změní k lepšímu.

6 Sugr Sugr | E-mail | Web | 16. února 2015 v 18:01 | Reagovat

Tvůj deníček jsem měla k večeři všude je Bludičko něco, ale aspoň máš na co vzpomínat!:-)

7 L. L. | 17. února 2015 v 22:41 | Reagovat

:´( posílám silné obejmutí

8 bludickka bludickka | E-mail | Web | 19. února 2015 v 21:55 | Reagovat

[2]: Táta jezdil kamionem, takže se domů vracel jen na víkendy...

[6]: Máš naprostou pravdu :)

[7]: Děkuju, škoda, že už tenkrát nebyl běžný internet a neměla jsem svůj blog.. život by byl příjemnější :)

Všem ostatním děkuji za komentáře :)

9 paralelnisvet paralelnisvet | E-mail | 19. února 2015 v 22:51 | Reagovat

[8]: takjo, děkuju. Je to smutný. Mám už dva kamarády ze školy co to dělaj a přesně o tom mluví, že se bojej toho života.

10 Bev Bev | E-mail | Web | 24. února 2015 v 13:23 | Reagovat

Těžké období. Ale už máš ten moment, kdy to začalo, od kterého se, zdá se, odvíjí všechno ostatní. Kdyby tak šlo tyhle vzpomínky ještě jednou naposledy přebrat, roztřídit a uzavřít. Dát je pod zámek, ať už neruší.:)

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama