Z řetězu a na řetězu

10. února 2015 v 22:35 |  Občasník
6. TÝDEN
___________________________________________________________________________________________________________

2.2. Ráno už je světlo. A tak můžu zase chodit svojí cestou. Tou romantickou. Kde mi malí psíci svým skákáním špiní kalhoty. Stejně jsou roztomilí. Dnes mi není dobře. Žádná veselost. Ničím si jí lidmi. Nedokážu být uvolněná. Jako bych si pořád musela krýt záda. Jako bych pořád cítila útok. Vysílená z neustálé obranné pozice. Proč? Když mi na většině z nich nezáleží? Asi se jen potřebuju cítit v bezpečí. Což je nemožné. Když každý ve mně čte jako v knize. Všechny moje slabiny. A lidi se rádi vyvyšujou. V Pitomý kavárně s R. Vyhrál zájezd! Kterej chce darovat svojí ségře. A mně je to jedno. Už. Už všechno (??). R. jde na vernisáž svojí kamarádky. Kamarádky (?). Holky, co z něj byla pryč. A možná ještě je. Společných známých se vždy ptá. Jestli jsme ještě spolu. A já bych se mohla asi vetřít. Ale R. asi nechce. A já asi taky nechci. Nebylo by od věci být mrcha. Dokazovat si jednou svou převahu. Setřít někoho. Abych měla chvíli náskok. Než zase někdo setře mě. Ale nač ničit den. Někomu, kdo mi nic neudělal. I když by možná udělat chtěl. Porada. Aspoň bez šéfredaktorky. Mám pár nápadů. Ale nechce se mi je říkat nahlas. Doma. Strašlivá únava. A R. chce pomoct s emailem. A mně se kvůli tomu vyvaří mlíko. Až mám chuť se rozbrečet. Žádná síla udělat si další. Stejně bude noc hrozná.

___________________________________________________________________________________________________________

3.2. Asi jsem neměla delat čajovou pauzu v období PMS. A nezačíná to období nějak brzy? Jsem tak podrážděná. Že mám chuť každýho posílat někam. Potřebovala bych se položit do vany. A nikoho nepotkávat. A s nikým nekomunikovat. Venku je zima. A já si jdu alespoň pro kousek sluníčka. Není dobré mít v práci někoho, kdo stihne všechno sám. Pak jsem stejně vynervená jako když se nestíhá. Moc nebo málo... Nikdy není ničeho akorát. Na brokolicovou polivku. A volat na oční. Doktor marodí. Takže zbývá samoléčba. V práci se to vleče a doma nestíhám. Absurdní. A to zoufalství. Když dokoukám tříhodinový pořád. A ačkoliv tomu vše nasvědčovalo, vůbec žádné podklady k psaní článku tím nezískám. Áááááá. Jdu mlátit hlavou o zeď.
___________________________________________________________________________________________________________

4.2. Snažím se zharmonizovat. Svoje pms myšlení. Čtením Debordelizace. Aneb 'Když se chcete vyhnout nepříjemným myšlenkám, musíte si navodit ty příjemné.' Venku je mínus pět. A v tramvajích se chce člověku zvracet. Konečně jedu pro kapky. Pro bylinkové koupele a světlík. Jestli bude tahle má fyzická a psychická rozvrzanost pokračovat... Brzy ze mě bude baba kořenářka. Stará bábrdle. Co přeladila v práci rádio. Na stanici Oldies.
___________________________________________________________________________________________________________

5.2. Nový den se vykutal z pelechu. Rychlejším tempem než já. Ptáci zpívají. Vločky padají. Sny uvadají a vpíjí se do polštáře. Něco ve mně křičí. Dovoluju tomu, aby to křičelo. Protože se mi líbí. Jak mohutně se to ve mně rozléhá. Až ke konečkům prstů. Sraz s SI. Zkusit novou kavárnu. A mluvit zase o pár věcech. Co se běžným lidem neříkaj. Přát si cizí štěstí. A vědět, že když na rok někdo odjede z vašeho života, bude vám smutno. Bude to prázdnější. Ubyde jedna jistota. Jedno plus současného života. Ve vlaku. A tisíce marně zašeptaných Prosím. Prosím, prosím teď. Asi jsem neměla zpucovat celej hermelín a dva krajíce chleba. Nebo na mě vážně něco leze? Nebo čím to je? Že jsem tak naprosto fyzicky vyřízená?

___________________________________________________________________________________________________________

6.2. R. je doma. Marodí. A půl noci tráví chozením po bytě. Což nemá moc kladný vliv na kvalitu mého spánku. Uf. Vypadám jako strašák do zelí. Cítím se obdobně. A to mě dnes čeká první vstupní pohovor na skupinovou terapii. A ne, skutečně ne, ale nelze si nalhat. Že třicet kozlíkových kapek s vodou bude fungovat stejně jako tři panáky vodky. A tak tajně, místo oběda, sedím na židli a mluvím o tom, co mě tíží. Nemám ráda ty otázky. Po jejichž zodpovězení se mi můj život jeví dosti nahovno. A mám strach, že brzy začnu natahovat. A přitom vůbec není tak zle. Jen to zle zní. Anebo obráceně. Stačí pár slov, pár vět... A konečně na mě někdo vybalí mou diagnózu. Jen nevím, proč se diví. Že neberu prášky a nechodím k psychiatrovi. To teda ne!! Zní to děsivě a toho se já nezúčastním. Ale na druhou stranu je to fajn. Mít konečně čím ospravedlnit své chování a myšlení. Tak jděte do háje s tím, že všechno moc řeším a prožívám. Já totiž musím. Jsem nemocná. Cháchá. Velké finále pro ty, co už mě nějakou tu dobu čtou a říkají si - ta holka je divná. Ne, ta holka má -připravit ke Googlu-pozor teď to přijde- Generalizovanou úzkostnou poruchu. R. z toho sdělení není zrovna nadšenej. A všechno zpochybňuje. A vůbec... Žádnou podporu jsem stejně nečekala. Zato mi pomáhá s psaním článku. Sledovat něco, co už jsem viděla. Ale tentokrát ve francouzštině. A ještě jednou - napotřetí. Mám dost.
___________________________________________________________________________________________________________

7.2. Ne, začátek dne, na který jsem se těšila, jsem si nepředstavovala takhle. Netoužila jsem být vzhůru už od šesti. Koukat do stropu a nechat se obtěžovat svou poruchou. Což obvykle (i dnes) vrcholí rychlým úprkem na záchod. Zrcadlo je nemilosrdné! Vypadám stejně hrozně jako se cítím. Už aby se setmělo! Únava, pálení očí, nosu, krku. Už se nemůžu dočkat na nějakou čtyřiceti procentní meducínu. Poslouchám A bude hůř. Aby mi na chvíli bylo líp. Ve vlaku. Už to začíná. Banda hlučících pankáčů. Kdo by řek, jaký jsou pankáči metrosexuálové. Na tohle ještě nemám náladu. Číst nedovedu. A tak alespoň koukám. Na ten moc pěknej film. Co dávají za oknem. Sraz s A. Pro tequilu do Tesca. Marné shánění bagety na večer. V pizzerce. Kde si můžeme dát parmazánu, co hrdlo ráčí. Dokonalé. Stihnout si něco říct. Dokud je prostor. Běžet pro skořici. Běžet pro ubrousky. Přelívat tequilu za obchoďákem. A rovnou si dát do každý nohy jednoho. Trolejbus pankáčů. Ale zdaleka ne tolik jako vloni. Ani fronta není. Začíná večírek. A s ním i mlha, která polyká tolik chvil. A ze které vystupují jen záblesky. Éčka. A nezahráli Úlet. Čertůf punk. A nezahráli Vězění. Sex Pistols Experience. A zpěvák vážně vypadá jako Rotten. A NVÚ. Kteří jsou pro mě super překvapením. A Štěpán, který mně a ještě dalším věnuje písničku Sestro. A já si nevzpomínám, co k tomu říkal. Něco milého. Davy lidí. Pár známých. Somrovat cigarety a zvát lidi ven na tequilu. Holka, co jí potkávám na akcích. Půjčuju jí mikinu. Stejně se na mraze všichni klepeme. Ještě A. dotáhne neznámýho kluka. Je tma, zima a sranda a legrace. Nic není vidět. Liju tequilu všude, všichni jsme od skořice a ukusujeme pomeranč. Tak ještě jednoho, když už jsme na mraze. Je to senzační. Opíjet se s lidma. S těma co je má člověk rád. Nebo s těma, co by je třeba moh mít rád. Mám tendence bavit se s hendikepovanými. Asi, že by mohli být jiní. A trochu to přepaluju. A do kluka na vozíčku liju jednoho ruma za druhým. Mám chuť celej svět obejmout a pozvat na panáka. Akorát je mi smutno ze psů. Co tam lidi tahají. Šílenství. Zvláštní kluk, co všem vyká. A propít se nasračky se mi podařilo. Jenže nejsem zvracecí typ. Jsem spací typ. Spím a nic mě nezajímá. Válím se po zemi. Na schodech. Spím. Jsem špinavý, opilý, politý, smradlavý prase. Co si urvalo botu z podrážky. Protože se rozlepila. Snažím se stát. A držet se zábradlí. Které mi při několika nárazech málem projde tělem. Au! Jsem KO. Dřepím na bobku. Nějakej kluk, co si (absolutně nevím proč) myslí, že jsem úžasná, mě hladí po vlasech. Strašlivě mě bolí hlava. Miliony mikromomentů napříč celým večerem zůstaly zapomenuty. Taxík. K A. Měla bych se držet své hranice. Čtyř panáků a tří piv. A nepít do tří do rána. Když jsem naposledy jedla ve tři odpoledne. Zase jsem jednou utekla světu. A zase to schytám.
___________________________________________________________________________________________________________

8.2. To byl zase jednou atentát na vlastní osobu. A mohlo by mi být o tolik hůř. Nechápu. Že mi je blbě pořád stejně. Ať vypiju tři piva. Nebo tři piva a nespočet panáků. Z pohledu na oblečení by se jednomu zvedl kýbl. Bahno, smrad. A vůbec! Super nápad, vzít si převlečení. Ale co ta bota? A. mi půjčuje její. O číslo menší. Vypadá to na další vzrůšo. A venku takovej vichr. A já láteřím. Že je to boží trest. Za to moje chlastání. A to nejlepší má teprv přijít. Klepu se zimou a čekám na vlak. Morální kocovina je vždycky horší než ta fyzicka. Kupéčkové vlaky nemám ráda. Kdo si ke mně asi přisedne? Ach. Dva chlapi. Tak 35 let? Jen to ne. Co když mě budou chtít znásilnit? Vždyť nemám sílu se pohnout. Natož abych se ubránila. Psycho v mé hlavě mě zaměstnává. Chlapíci pokukujou. A já dělám neexistující. Kluci neblbněte, smrdím a vypadám jak strašidlo. Chraptím, bolí mě v krku a sotva mluvím. A oni si nedají pokoj. Stále se snaží zapříst hovor. Ten můj jemnej nezájem. Kterej neodrazuje. A pak to vzdávám. A začnu se podílet na hovoru. Tak pokecáme. Jsou to křesťani. Tak to je teprve ten správný trest. Aspoň mě neznásilní. Snad! Povídají o bohu. O koncertě v kostele. Je to jak setkání dvou druhů. Jsou z jiný planety než já. Je to znamení? Měla bych se dát na víru? Hrozně jim závidím. Že mají v někom (něčem) oporu. Že se jim žije snáz. A nakonec je mi s nima dobře. Jako se starýma známýma. Zase jinej svět. Než ten současnej. A než ten včerejší. Mezisvět. Ve kterým se prostě lidi můžou bavit. A můžou být milí. A třeba můžu doufat, že bez nějakého záměru. A třeba jsem naivní. Je mi z toho fajn. Dokud mi doma R. nevynadá. Prý jsem slepička. Moc dlouhých předlouhých minut ve vaně. A zpytování svědomí. Ne kvůli křesťanům. Tisíce otázek. Jako z úst malých dětí. Proč? Proč? Proč? Proč tohle všechno? Proč tohle dělám? Vím to? Protože útěk. Protože, kdo má pořád sílu být na světě úplně sám? Já proti všem. Já a někdo. Ale nikdy já s někým. Nikdy my. Žádná blízkost. Tak dlouho ne. Jak květina bez vody. Ve společném opíjení se je tolik blízkosti. Aspoň na chvíli. Chtěla bych, aby svět byl jinej. Asi jsem stará hipísačka. Hrozně mi chybí láska a dobro. Chtěla bych, aby se měli lidi rádi. Aspoň pokud nemají důvod se nenávidět. Aby se na sebe smáli. A třeba si dělali radost. A byli jeden. A proto jednou za čas. Si alkoholem přetvářím svět. Na takový, jaký bych ho chtěla mít. A sebe na takovou, jaká bych byla. Kdybych se přestala bát.
___________________________________________________________________________________________________________

Vypitej jak taška, leju jako car
Totálně se zrušit, od boha mám dar

 

1 člověk ohodnotil tento článek.

Komentáře

1 Beatricia Beatricia | Web | 11. února 2015 v 4:07 | Reagovat

Já bych také chtěla být nezvracecí typ. To je důvod mé striktní abstinence. Nedokážu si udělat dobrou náladičku. Můj Pan žaludek nedovolí, okamžitě protestuje. A to se mu nabízejí samé super kvalitní drinky.
Na tu tvou diagnózu se fakt podívám do Googlu, to jsem ještě neslyšela. ☼☼☼

2 Čerf Čerf | E-mail | Web | 11. února 2015 v 8:08 | Reagovat

To není zas tak velkej kumšt udělat si svět hezčí pár panákama. Nepříjemný myšlenky ale - potvory - místo toho, aby se otočily na obrtlíku a nakvašeně odešly zpátky do svých komnat, většinou trpělivě počkají ve frontě, až se u okýnka uvolní místo.

3 paralelnisvet paralelnisvet | E-mail | 11. února 2015 v 20:16 | Reagovat

Ty jsi geniální :)) pozor, připravit ke googlu mě vážně pobavilo, přesto všechno, jak je to smutný. Asi. Že všechno moc prožívám? jděte do háje, já musím! to je prostě....dobře si to říct. Tak bojuj, prosím. Vždycky tu svojí úzkost dokážeš přetavit v krásný slova, jako když se ti sny vpíjí do polštáře.
asi jsem se rozhodla, že si taky vyjdu na koncert sama. musim vyzkoušet tenhle bludičkkovský styl.))

4 misschien misschien | Web | 11. února 2015 v 23:01 | Reagovat

Nedivím se, že není nadšený. Já jsem také byla vždy velmi milá s každou další diagnozou pana letce. Chci člověka, který něco vydrží a tečka. Ne, že se v mládí rozpadá. Ale nová antidepresiva si pochvaloval.
Atentát na vlastní osobu je krásný výraz. S tím zbytkem je to horší. Ale přesilovka ve vlaku, výborné.

5 Someone Invisible Someone Invisible | 12. února 2015 v 18:26 | Reagovat

Jestli někdy odjedu, budu pořád psát :) Neodejdu na vždy :)

6 bludickka bludickka | E-mail | Web | 12. února 2015 v 18:50 | Reagovat

[1]: Alespoň máš důvod k abstinenci :)

[2]: No to opravdu není kumšt :) Sice počkají.. ale je to tak trochu jako s prací. Když jí necháš ležet, sama se neudělá. Ale je fajn občas si od ní dát pauzu.

[3]: Na téhle akci jsem sama nebyla. Ale věřím, že když to zkusíš, bude se ti to líbit :)

[4]: Myslím, že člověk s diagnózou toho musí vydržet víc než člověk bez ní...

[5]: Co ty víš.. třeba navždy :) Je moc lidí, se kterýma se dá psát, a moc málo času si s nima psát. A úplně nejmíň je lidí, se kterýma se dá mluvit...

7 Van Vendy Van Vendy | Web | 12. února 2015 v 21:08 | Reagovat

Možná, že definice tvého problému ti paradoxně pomůže. Ono je něco jiného cítit se divně a myslet si, že se ti to jenom zdá, a něco jiného je, pojmenovat problém jako skutečný - pak se s tím totiž dá bojovat, protože už víš, s čím.
Zajímavá je i tvoje vlastní definice - zase jsem jednou utekla světu. Něco na tom je, ale ty následky, ty následky... možná že držet se své hranice by bylo lepší. :-) A pankáči metrosexuálové mě dostali. I miliony mikromomentů napříč celým večerem. Ty máš fakt fantastické vyjadřovací schopnosti. A tohle bys mohla vydat jako knížku! Proč ne?

P.S. plus opravdu krásná fotka.

8 Elis Elis | Web | 12. února 2015 v 21:14 | Reagovat

Krásné a zajímavé, to by vydalo na román..."Morální kocovina je vždycky horší než ta fyzická.", tak to je nezpochybnitelná pravda...

9 Willy Willy | E-mail | Web | 12. února 2015 v 21:32 | Reagovat

Mmmm, chlípní křesťané.

10 Vivi Vivi | Web | 12. února 2015 v 21:36 | Reagovat

V čase mojich alkoholických radovánok by sme mohli byť najlepšie kamošky a určite by sme si rozumeli. Inak to s tou opicou uplne chápem...dosť nepríjemné čo ? :D
Generalizovaná uzkostná porucha a alkohol hmmm na nič riešenie, ale urobť si večer krajším pár pivami a poldecákmi? pohodka:D

11 Sugr Sugr | E-mail | Web | 12. února 2015 v 21:39 | Reagovat

Delirium Tremens zvracecí natož duševní je na zabití, nepomůže a je po něm ještě hůř!:-( Krásně napsané, tedy čtivé, bohatý život, to jen tak nikdo nemá!:-)

12 stuprum stuprum | Web | 12. února 2015 v 22:26 | Reagovat

Bylo by děsivé, kdyby Tě ti křesťani znásilnili. To už bys pak ztratila víru v celý svět.

13 Bev Bev | E-mail | Web | 13. února 2015 v 14:09 | Reagovat

Milá Bludičko, čtu tvé články už nějaký čas a napadalo mě, že jsi nadaná, zajímavá, otevřená, chytrá ale ani jednou, že bys byla divná. Od doby co mou neteř postihly záchvaty paniky, které jí docela převrátily život, jsem se odnaučila třebas jen hodnotit natož zlehčovat něčí pocity.
Přesto mám pocit, že z tvého článku čtu jakési ulehčení, diagnóza byla konečně vyslovena, i to je krok kupředu. Bojuješ statečně, tak se drž i nadále! Držím ti veškeré palce.:)♥

14 L. L. | Web | 13. února 2015 v 21:12 | Reagovat

Je mi z R. chování smutno a štvivo.
Ach, ty potvory diagnózy. Přeju ti, aby se příznaky projevovaly co nejméně.
Mám tě ráda, Bludičko! :-) :-)

15 bludickka bludickka | E-mail | Web | 15. února 2015 v 16:01 | Reagovat

[7]: Protože by jí asi nikdo nevydal a nikdo nečetl? :D Ale jinak moc děkuji za takový milý komentář :)

[10]: Tak to je škoda, že jsme se nepoznaly dřív :)

[13]: Zase mě tvůj komentář zahřál u srdce, děkuju :)

[14]: Já tebe taky Leni! Děkuju za komentář :)

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama