Co bude dál?

25. března 2015 v 16:20 |  Občasník
12. TÝDEN
__________________________________________________________________________________________________________

16.3. Na facebooku mě čeká žádost o přidání do přátel. RS. To je překvapení. Protože vím, že facebook neměl. Očividně si ho právě založil. Ne, že to není kvůli mně? V hlavě mi to šrotuje. Ptá se, jestli se potkáme na sobotním koncertě. Není mi z toho dobře. Uvidím ho ráda. Jen by to asi mělo mít svoje hranice. Což se vždy velmi těžce vymezuje. Obzvlášť, když karty nejsou odkryty. Přemýšlím. O tom, jaké by bylo být milenkou ženatého chlapa. Čistě teoreticky. Ještě stále moje zoufalství nedosáhlo takového vrcholu. Abych chtěla chytat svoje hodnoty. A jednu po druhé je věšet. Jen jsem si vždycky myslela. Že něco takového je v mém životě naprosto nepravděpodobné. A přitom by možná stačilo málo. Zvláštní. Další skupinová terapie. Dnes se mi absolutně nechce mluvit. Rozhodilo mě, že si budu muset sehnat doporučení na terapii. Od praktickýho doktora. To je přesně to, co jsem nechtěla. A co mi nahání hrůzu.


__________________________________________________________________________________________________________

17.3. Každý den se najde malý důvod k malému úsměvu. Třeba že pár minut od mojí práce otevřeli novou kočičí kavárnu. Jen nevím. Jak je to s místem a cenami. Ale určitě brzy vyzkouším. Cibulová polévka v restauraci a chvilka sluníčka na lavičce. A nostalgické vplétání sedmikrásek do náušnic. Koupily jsme si s AH čistič na klávesnici. Takovou slizce patlavou hmotu. Je to nechutný. Ale funguje to. Dvanáctiletý holky, co stojí přede mnou u semaforu. Se baví. -Úterý. A víkend je v nedohlednu. A já funguju úplně jinak. Jak se spolu se stárnutím běh času zdánlivě zrychluje. Já si říkám. -Úterý. To už je vlastně středa. Středa to už je pátek. Pátek to už je vlastně pondělí. Takže je sice teprve úterý. A pro mě už to znamená další týden v háji.

__________________________________________________________________________________________________________

18.3. Vyspaná růžově. Ranní bolesti břicha asi nezpůsobují myšlenky. Nedovedu žádnou uchopit. Spíš to mají na svědomí představy. Probíhá to všechno tak rychle, nevědomky. Malé radosti mohou být i zákeřné. V tom, jak k nim má duše snadno přilne. Jak se na jejich existenci v konkrétní podobě stávám závislou. Protože utvářejí jediné hmatatelné jistoty. Pohledy z oken. Na východ i na západ slunce. Jak je to magické. Když mě ráno pohladí paprsky po přeleželé tváři. Když cestou na vlak potkávám kosáky. A radostně skotačící venčící se pejsky. Když mě každé ráno zdraví spolucestující. A já se na něj pravidelně usměju. Jako by na těchto okamžicích spočívalo moje přežití. Představa, že o ně přijdu, mě naplňuje úzkostí. V rámci sebeterapie objevuji v hlavě nové souvislosti. Spojitost mezi R. a mou rodinou. Jako bych si našla někoho. Kdo mě utvrzuje v negativních přesvědčeních. Kterými jsem byla odkojena. Postoje typu - Svět není jen zábava. Na světě je to těžký, jen počkej brzy to zjistíš. Vůbec to není o tom, co chceš, ale o tom, co musíš. Příprav se na to, že neuspěješ. Lidi jsou zlí. Nechválí tě pro tvoje kvality, ale proto, aby tě dostali, kam chtějí. Nebav se s cizíma. Každej chlap, co se na tebe usměje, by tě nejradši znásilnil. Nikomu se nesvěřuj, použijou to proti tobě. Cítím se jako by mi někdo vstříkl do žíly jed. A ten teď ve mně koloval a postupně otravoval moje tělo. A vlastně je zvláštní. Že kolikrát mají větší snahu mi pomoct lidi, který mě vlastně ani moc neznají. Volají mi z kliniky. Že by pro mě měli terapeuta. Nechápu. Že někomu připadá běžné, jednou týdně se z práce na minimálně dvě hodiny uvolňovat kvůli terapii. Nedovedu si představit. Ani míru zoufalství a důvěry. Která by mě přiměla platit za soukromého terapeuta dva a půl tisíce měsíčně. Za to, abych se vypovídala? Od čeho mám svůj deníček? Pomoz si sám. Tenhle postoj jsem si asi vypěstovala já. Pod vlivem životních zkušeností. Rozhodla jsem se určovat nové módní trendy. Aneb když se vám v práci rozbije zip na sukni. Blbej můžeš bejt, ale musíš si umět poradit. Modlím se. Aby se to nerozletělo. Radši ani nebudu vzpomínat. Jaký jsem si vzala ráno kalhotky.

__________________________________________________________________________________________________________

19.3. Ten stav. Kterýmu říkám kocovina. Po vodě z kohoutku. Asi nevyspání. To bude náročnej den. Čtu dopis od NK. Jede na dovolenou do Irska. A ráda by tam zůstala žít. Proč všichni utíkají nebo rodí? Za chvíli mi nezůstane vůbec nikdo. Jsem tak ovlivnitelná hormonama. Až to bolí. Období uprostřed cyklu je období, kdy mě hrozně baví žít. Kdy drobné maličkosti způsobují radosti velkých rozměrů. Třeba grilovanej hermelín z krabičky. Nalezenej spis. Každej obdrženej úsměv. Polední sluníčko. Čokoládová pěna. Věci jsou pěkné. Když se člověk donutí si je vychutnávat. Deset minut se se slzama v očích směju recenzi na mixér (Po dvou minutách zasmrděl a shořel. Už je kaput.) Jdu shánět sukni. Ach ty široký boky. Kočičí kavárna. Malá lahvová dvanáctka za čtyřicet? To mě ty dvě pohlazení a jedna kočka na stole, čichající ke skleničce, vyšly draho. Příště jedině na limonádu. Na poradě časáku. Jsem první. Ještě s AE. Kterýho vidím prvně. A kterej je očividně zvláštní. Další kluk. Co ho neznám. Celkem pěknej. To je snad poprvé v historii redakce. Pár dalších lidí. Ptám se na to, co potřebuju vědět. Jinak mluvím pouze na vyzvání. Tohohle zlozvyku se musím zbavit. Protahuje se to až příliš dlouho. Až začnu být myšlenkama jinde. Sílí ve mně odhodlání k rozchodu. Ale vždy, když vidím R., tak z toho vycouvám. Tohle už dál nejde. Píšu mu to v smsce. Přes ní alespoň dokážu být neoblomná. Nechce to skončit. Ale ja už nechci dál čekat. Ukrutně dlouhá a promrzlá cesta domů. R. už leží v posteli. Obličej přikrytej perinou. A k svačině mi připravil salát. Asi si vrazím do srdce kudlu. Chci začít s čistým štítem... páchat další omyly.


__________________________________________________________________________________________________________

20.3. Je noc. Tma. A já jsem vzhůru. Nemůžu spát. A nemůžu nic dělat. Nejhorší možnost. Roztrhá mě to zaživa. Myšlenky mě obklíčily. Cítím se jako v ringu. Kopou do mě. Jedna za druhou. A já nemůžu utéct. Třikrát za sebou si stříkám do pusy Bachovu první pomoc. Lehám si na břicho. Dělám mrtvou. A doufám, že mě nechají na pokoji. Funguje to. Neútočí. Jen se kolem mě shlukují. A nechávají mě volně dýchat. Pár těch hezkých. Se konečně odhodlalo přijít mi na pomoc. Mizí úzkost i strach. Ale spánek nepřichází. Dlouhé minuty. Hodiny. Zvoní budík. Vstávám. Bolí mě hlava. Je mi zle. Fyzicky. Chodící mrtvola. Snesitelnou psychiku jistím nervovým čajem a další dávkou Bachovek. Nevím, jak se rozloučit s R. Pouhé ahoj je zničující. Pusa by mohla být znamením. Že se vlastně nic neděje. Obejmu ho. A on mi tu pusu stejně vnutí. Slzy se mi derou do očí. Ale dovedu je zatlačit. Dnešní den bude víc než náročnej. Ale ja ho zvládnu. Všechno zvládnu. Ono mi ani nic jiného nezbývá. Je večer. Čekám na vlak do města. Na opuštěné zastávce. Nikdo nikde. Za tmy velmi nehostino. Vybavují se mi noční můry. Příště jedině s pepřákem v ruce. Poprvý. Ještě pořád nějaký existujou. Třeba jít na koncert. A neslyšet ani jednu kapelu. A líbat se s ženatým chlapem. Kterej se bojí každýho cuknutí dveří. Aby nás nepřistih jeho syn. Tohle se nemá!! Když on je tak něžnej. A já tak bolavá. A on si prý už skoro rok na mě pomýšlí. A já nechci plánovat další akce. Kde bysme se mohli vidět. Chci bejt ta slušná hodná holka. Ale asi nejsem.

__________________________________________________________________________________________________________

21.3. Jsem vzhůru brzo. Polospánek mě ničí. Ale nemučí. Snažím se žít. Ale nejde to. V půl druhý odpoledne. K snídani pivo. A jeden suchej kousek toustovýho chleba. R. mi brečí na rameni. Že se mu hroutí svět. Že mě potřebuje. Nemůže beze mě žít. A slibuje. COKOLIV. Jen abych s ním zůstala. Brečím. Drtí mě to. Musím být silná. Abych se nezhroutila. Musím být silná. Aby se nezhroutil R. Podporovat jeho. A sebe. To už je trochu nad moje síly. Nutím ho žít. Udělat si procházku. Zvu ho na oběd. Protože jinak by nejed. Jedna porce napůl. Přiměju ho. Aby se sešel s kamarádem. Nemůžu ho nechat. O samotě. Ničit se. Je úplně v hajzlu. A já taky. V myšlenkách se snažím být silná. Ale tělo mi to nevěří. Napjatý svaly. Bolest břicha. Chuť zvracet. To neobelstím. A někde na druhý straně telefonu někdo celý den čeká na mou zprávu. Která nepřijde. To mi moc nepřidává. K večeři pivo. A tři lžíce salátu. Co zbyl ze včera. Přepisuju starej deník. Protože nedokážu vidět budoucnost. Přítomnost bolí. A minulost mi dává sílu. Snažím se nasát ten nadhled. Kterej jsem mívala. Jsem unavená. A fyzicky mi je čímdál hůř. Nevím, jestli vůbec dojedu do Kuřete. Lidí jen pár. Piju pivo. Muzika. Konečně něco. Co mi dělá dobře. Úleva. IzT. Je milej. Rád mě vidí. Přemejšlel, jestli přijdu. A prý by mě chtěl vídat častěji. A minule za mnou přišel. Protože si mě všiml už předtím. Prý vyzařuju. Něco jinýho než ostatní. Bohajeho, kluci! Seznámit se se mnou vážně není žádná výhra v loterii. Poslouchám, jak hrajou. Má to energii. Tak silnou. Že to dokáže na chvíli vymizíkovat bolest břicha. Mám zavřený oči. A vychutnávám. Jsem šťastná. Že jsem se donutila jít. Seznamuju se s holkou. K. Je příjemná. A já se jí svěřuju. Ano, poznávám se. Otravovat cizí lidi. Asi působím zoufale. Protože mi dává svoje číslo. Že se jí můžu ozvat. Když si budu potřebovat promluvit. Asi jsem tragická. Ale já se nechci nikomu ozývat. Chci, aby se někdo ozýval mně. Bavím se s IzT. Má povinnosti. Ale moc se nám nechce se rozloučit. Tak jedu s ním. Vyložit bedny. A pak sedíme v nonstopu. Čekám na noční autobus. Kterej si nechám ujet. Abysme si mohli ještě povídat. Do tří do rána. Je mi s ním bezva. Jako by měl podobný způsob myšlení. A nic na mě nezkouší. Luxus. A R. doma. Čeká, až mu řeknu. Co jsem tak dlouho kde dělala. A s kým.

__________________________________________________________________________________________________________

22.3. Noc. Ráno. Být pořád vzhůru. Přemýšlet. A i když jsem si vnutila pozitivní myšlenky, tělo to pořád nechce chápat. Nekonečná bolest břicha, napětí a pocity na zvracení. Nechci brečet. Ale musím. Abych povolila ten tlak. R. brečí taky. Je to peklo. A pořád mi není líp. Dnes jsem na tom hůř já. Neví, jestli mě má nechat samotnou. A jet za ségrou. Chci, aby jel. Chci taky pryč. Ale nevím kam. A nevím s kým. Ve tři hodiny dovedu vstát. Umýt si hlavu, něco sníst, otevřít si pivo a napsat dva emaily. Mám strach z toho, co lidé ode mě očekávají. I z toho, co od nich očekávám já. Zrovna procházím těžkým obdobím. A někdo mi pošle pozvánku na společnou sebevraždu? Ne, opravdu si nechci myslet, že je to znamení. Už nevím. Co bych zkusila. Aby mi přestalo bolet břicho. Je to šílený. Relaxační nahrávka nepomáhá. To už je lepší pustit si nějakej punkovej kravál. Prostě jen přežít další den. Odškrtnout ho. A dokázat usnout. Do pár minut. To je přesně to, co mi stačí. Už vím, že čas je nepřítel. Ale taky lék. Zatím jde jen o to přežít. A nehroutit se. Moc.
__________________________________________________________________________________________________________

Když jsem se byla podívat na velikonočních trzích, právě dohrávala jedna kapela. A zrovna hrála tuhle písničku. Zrada. Jako naschvál. Alespoň byl důvod koupit si medovinu.

Skončili jsme jasná zpráva
Proč o tebe zakopávám dál
Projít bytem já abych se bál
Dík tobě se vidím zvenčí
Připadám si starší menší sám
Kam se kouknu kousek tebe mám

 

2 lidé ohodnotili tento článek.

Komentáře

1 paralelnisvet paralelnisvet | 25. března 2015 v 16:57 | Reagovat

Zrovna jsme se v pondělí bavili o kočičí kavárně, když tady jedna z nás brečela na naší velký posteli. Znamení, taky tam musím :) ...To s tím úterým a týdnem v háji, to je přesně můj problém. Tak je to teda asi věkem :D
V tomhle týdnu straší tolik věcí. Jako třeba nutnost doporučení na terapii od odborníka na chřipku. Dva a půl za měsíc, to není za terapeuta moc, asi. Asi je to sleva za pravidelnost. Jinak jsme dávali 900 za sezení. Může být i hůř. A taky proč rozcházení musí být tolikrát ve znamnení zvláštních popudů, nepatřičných objetí. Možná člověk už zoufale nechce být hodnej. Chce mít důvod. Důvodnej důvod. A očekávání. Ty straší na prvním místě.
Drsný. Tak hodně síly, budu na tebe myslet, ať to přežiješ.

2 Beatricia Beatricia | Web | 25. března 2015 v 19:42 | Reagovat

Kdyby blog uměl mluvit, tak bys slyšela, jak na tebe řvu: Proboha, ženáče NIKDY. Ne, proto, že chceš být slušná, ale tím chráníš sama sebe od budoucí bolesti. Zrovna před několika minutami v tom takyseriálu Ulice je klasická scéna, jak mladá dívka (hrdinka Ulice) miluje ženatého chlapa s rodinou. On se nemůže scházet, kdy ona by chtěla, ona se trápí a čeká a čeká. To bys teprve měla pádný důvod chodit na terapie. Teď si myslím, že závažný důvod nemáš a nepotřebuješ to.
Raduj se z maličkostí, které přináší všední den a neutápěj se v negaci. Já ti stále a neustále přeji životní optimizmus a štěstí a naplněnou lásku. ☼☼☼

3 grey.t grey.t | E-mail | Web | 25. března 2015 v 20:12 | Reagovat

Od toho pondělního mailu jsem jako na jehličí a nedočkavě vyčkávám, až vyjde tenhle článek. A teď, když ho čtu, napadá mě, že si vlastně vůbec nedovedu představit, jaké to je. Rozejít se po čtyřech letech ale potkávat toho člověka doma. Máš můj obdiv. Nevím, jestli to víš, ale jsi silná. Takovým specifickým způsobem. Ale už jen to, že dokážeš čelit tolika věcem, o kterých spousta lidí nemá ani zdání.

Tu kancelář máš zařízenou moc krásně.

Co se týče ženáče, asi souhlasím s Beatricia. S tím dodatkem, že to sice neplatí, pokud se nezabouchneš, ale i tak na to musí mít člověk asi hodně silné nervy a svědomí, které mu nebude neustále připomínat, že má něco se zadaným.
(Na druhou stranu jako chvilková útěcha je to fajn a především je to hlavně jeho starost, jestli si kazí vztah.)

Přeju ti hodně sil a hodně štěstí. Asi to nebude lehké období, ale věřím, že ho zvládneš a že to bude časem lepší, snad co nejdřív.

4 Vivi Vivi | Web | 26. března 2015 v 15:16 | Reagovat

Podniky kde ani nemajú veľkú čapovanú desinu stoja za HOVNO a je jedno či to je nejaká mačacia kaviaren :D
K raňajkám pivo, ach to boli časy. To boli moje pravidlené raňajky, je to skvelé naštartovanie dňa ale dávaj si nato pozor lebo vieš :)
Ináč velmi sa mi páči tvoj pracovný kútik, je krásny a taký jarný:)

5 L. L. | 27. března 2015 v 1:11 | Reagovat

Juu, moc krásná kancelář :-)

6 Van Vendy Van Vendy | Web | 28. března 2015 v 16:27 | Reagovat

"Lidi jsou zlí. Nechválí tě pro tvoje kvality, ale proto, aby tě dostali, kam chtějí."
Poslední dobou mám ten pocit taky a začínám být ostražitá. Myslím na to, jak je to vlastně smutný, když mi někdo pochválí naušnice, novou halenku, účes nebo že jsem šikovná, a já už abych si dávala pozor, odkud přijde podraz.
Ženáče nebrat! To je vždycky o průser. A pozdější komplikace... A dobrý, dál už nic neříkám :-)
Přes všechny smutky máš moc pěkný pracovní koutek. Krásné fotky!
A krásné micinky. Máš ty čindy fakt fotogenické.

7 bludickka bludickka | 28. března 2015 v 18:57 | Reagovat

[1]: Ten terapeut to byl jen odhad. Už jsem se dlouho nedívala na nějaké ceníky, tak se ceny za pár let asi zvedly :) Dokud jsou to jen nepatřičná objetí, nejde vlastně o nic. Můj poslední rozchod drasticky zvedl můj počet sexuálních partnerů a to bylo už horší...

[2]: Já věděla, že zvednu nějakou vlnu nevole :D O bolest a velké srdceryvné trápení plné iluzí se u mě opravdu nejedná. Jinak zamilovat se do ženáče podle mě není důvod k terapii, prostě jen blbost :D Generalizovaná úzkostná porucha mi už jako diagnóza přijde...

[3]: Děkuju ti moc za podporu. Já mám stejně většinu času pocit, že se mě spousta z těch věcí vlastně netýká.

[4]: Taky to bylo u mě jeden čas pravidlem, asi se k tomu budu muset zase na chvíli vrátit, než se oklepu. S tima podnikama máš pravdu :)

[6]: Jediná komplikace je svědomí. A to není vůbec malá komplikace. A pak taky, že bych mohla dostat do držky :) Zatím se do takových experimentů nepouštím. Ale neříkám nikdy. Míra mého zoufalství různě kolísá :)

8 mojetemnejsistranka mojetemnejsistranka | 28. března 2015 v 23:21 | Reagovat

vyznívají z toho všeho rozpaky, smutky, křivdy a obavy, přesto jsem sotva dočetla, bo už v půlce jsem přestala dýchat. Okouzlením..

9 stuprum stuprum | Web | 29. března 2015 v 20:10 | Reagovat

Po rozchodu Tě zvu na panáka. :D

10 Van Vendy Van Vendy | Web | 29. března 2015 v 22:45 | Reagovat

[7]: No, právě, to by mohla být jedna z komplikací, takový pomstychtivá manželčička dokáže rozjet rodeo, že se jeden nezastaví... :-)

11 Ježurka Ježurka | Web | 30. března 2015 v 17:18 | Reagovat

Vlastně jsem si uvědomila, že jsem tady dlouho nebyla, ale nic moc změny, že? Škoda, chtělo by to, jasně k lepšímu.

12 Bev Bev | Web | 31. března 2015 v 13:06 | Reagovat

Je mi vás obou líto, to bude ještě zapeklité a zatroleně těžké, snad to nějak oba zvládnete. Čtyři roky jsou kus života. Můžu jen držet palce, aby bylo líp. :) Kancelář je moc pěkná a taky kočky v koupelně jsou parádní. :D

13 bludickka bludickka | 2. dubna 2015 v 14:07 | Reagovat

[8]: Děkuju :)

[9]: Rozchod už proběhl. Ale na panáka budu potřebovat asi spíš v době, kdy budu řešit stěhování.

[12]: Děkuju Bev, vždycky mě potěšíš :)

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama