Jak jinak než nejinak

18. března 2015 v 21:11 |  Občasník
11. TÝDEN
___________________________________________________________________________________________________________

9.3. Úzkosti. Noční můry. Bušení srdce. Dlouhé minuty. Jakto? Protože jsem dobrala Bachovky? Které měly být i proti těmhle hrůzám. Po práci najít tichej kout. Nezakouřenej. Je asi nemožný. Stříkám si do pusy Bachovej sprej a poslouchám punk. Cítím se jinak. Ale ne dost silně. První terapeutická skupina. Představování se. To muselo přijít. To je vždycky to nejhorší. Vymyslet, co říct. A klepat se nervozitou celou dobu. Než na mě přijde řada. A taky potom. Vždycky doufám, že budou horší případi. Možná jsou. Ale já tak určitě působím. Jako největší tragéd. A mé obvyklé - Mluvit, jen když jsi tázán. A mluvit stručně. Ale co. První hodina. Nečekala jsem to jinak. A příště nás bude ještě o čtyři víc. Pánové, to bude mela! V tramvaji se ke mně přidává jedna účastnice. Je to milé. Čekala bych, že si myslí, že se mnou nebude řeč. Asi to bude tím mým milým plachým úsměvem. Nebo vzbuzuju soucit. No co už. Půl hodiny práce na sobě. Denně. Řekl terapeut. A za několik měsíců budou první výsledky. Uf. A čeká mě první domácí úkol. Dokud jde pouze o písemnou záležitost, nebude to takový problém.

___________________________________________________________________________________________________________

10.3. Chci si zaznamenat obvyklou ranní nervozitu. Ale dokážu jí dnes zpracovat. Aby vůbec nepřišla. Úspěch. Konečně jsem jednou spala klidně. Bez zlých snů. Dokonce se mi zdálo o příjemném plavání. Expozuuju se. Aspoň trochu. Tím, že jdu v obchodě k samoobslužný kase. Na oběd s JR. A jejím prckem. Kterej se probudí hned, jak si objednáme. Jím. JR chová. JR jí. Já drncám kočárem. Něco si říct stihneme. Ale spíš tak útržkovitě a nesoustředěně. Rozhodně není možné mluvit o ničem důležitém. Ale tomu jsem se asi stejně chtěla vyhnout. Další hodiny obětované článku. Musím ho dokončit stůj co stůj. Už si nechci přenášet myšlenky na něj do dalšího dne. A tak dřu. A dostávám se do fáze, kdy jsem přetažená. A neschopná dát dohromady jedinou větu. Tak, abych si byla jistá, že dává smysl.

___________________________________________________________________________________________________________

11.3. Zase zlý sen. Střílím. Utíkám. Schovávám se. Nevím, jestli mě zabijou. Nevím, jestli jsem zabila. Úzkost ze sna se přenáší i do přítomnosti. Zase to bušení srdce. Jednou v noci dostanu infarkt. Kam na takové sny chodím? Světlo v předsíni je přívětivé. Ale světlo v převlékací kabince už tak milé není. Měla bych začít cvičit... A mazat se nějakým zázračným krémem. R. má dobrou náladu. A já jsem z toho rozpačitá. Protože rozhodnutí nepadlo. A hra na to, že je vše v pořádku, mě čím dál víc rozpolcuje. Kundera s teplým mlíkem. Dává mému životu jediné potřebné okamžiky klidu.

___________________________________________________________________________________________________________

12.3. Dva a půl roku. Ležely ty kraťasy s rozblemcanou žvejkačkou na zadku v mrazáku. Žasnu sama nad sebou. Už bylo načase. Určit jejich další cestu. Vydají se na obvyklou ranní pouť mně už nesloužících věcí. Do odpadkového koše na vlakové nádraží. Třeba ještě najdou svoje uplatnění. Čtu knížku na terapii. A poznávám se v některých příbězích. A intenzivně si uvědomuju svou nenaplněnou potřebu přijetí. Je fajn cítit podporu lidí alespoň přes email. Myslím, že si udělám papír se seznamem lidí. Třeba se bude hodit. V případech, kdy mi bude nejhůř. Jen nevím, jestli bych spíš nedokázala udělat nějakou blbost, než mít pocit, že se někomu vnucuju. Sraz s SI. A čirou náhodou jsme se ocitly v kočičí kavárně. Měly by se vyrobit nějaký mazlicí kočky. Na zakázku. Přesouváme se do čajovny. Je to fajn. Zase s někým být. Popovídat si. Ale stejně ten obrovskej smutek. Je jen zaházenej pod hromadou drobných radostí. Ale jeho kořeny jsou hluboké a opravdové. Nejsou to jen kvítky. Co přežijou pár minut. Aby potěšily oko. Skutečnost je to, co bolí.
___________________________________________________________________________________________________________

13.3. Člověk zajde jen za roh. Aby si vzal náušnice. A kocour mu mezitím ukradne chleba s medem. A ještě kouká tázavě. Že co s tím jako mám za problém. Přemýšlím. O co všechno jsem přišla. Tím, že se moje kamarádky přehouply do jiné životní fáze. O blízkost. O společné schovávání alkoholu. O parťačky na fotbálek. O společné blbnutí. O nedělní vyprošťováky v parku. O holčičí líbačky. Vodění se za ruce. O spontánní výlety na koncerty do jiných měst. O doprovody domů. O ... A já se toho hrozně moc nechci vzdát. Ale nikdo se mě neptá. A místo toho, aby mě lidi měli za veselou ztřeštěnou holku, co se umí bavit, působím spíš jako osamělej outsider, kterej potřebuje zachránit. Přitahuje to ke mně asi jiné typy lidí. Ale nejsem tak úplně ráda. Že místo sympatií vzbuzuju spíš soucit. Zvláštní. Když se někdo oddělí od vaší společné cesty. Nemůžete sami pokračovat dál. Všechno je těžší. Jako kdybyste jeli na saních. Střídali se. Jeden táhne, druhý veze. A pak naopak. A společně radostně z kopce. A co teď člověk sám. Nikdo nepomůže. A ještě vleče saně. Uf. A před sebou jen cesta nahoru. V plánu setkání s L. Po měsíci bez jakéhokoliv kontaktu. Iniciované z mé strany. Jak jinak. Nevím. Jestli hrát veselou. Nebo se zhroutit. Ale nesmírně si vážím. Toho, že mám možnost volby. Nakládáme s R. hermelíny. Nechat uležet deset dní. Budeme za deset dní ještě spolu? Jak je to všechno trapné. Jdu na zastávku. Proti mně jde slepec. Nikdo nikde. A on to navzdory holi napálí hlavou do sloupu. Pořádná pecka. A je to zvláštní. Vyhodnocovat zpětně svoje reakce. Doběhnu k němu. Jestli je v pořádku. Zvedám mu čepici. A úplně automaticky, bez rozmyslu, ho chytám za ruku. Mluvím na něj. A pořád ho (nevědomky) držím za ruku. I když stojíme na místě. Je v šoku. Ptám se, jestli pro něj můžu něco udělat. Pořád ho držím. Možná už mu to vadí. Asi je pro mě fyzickej kontakt důležitou složkou komunikace. Je to hrozný. Když je člověk sám. Ještě ve tmě. A já si to tak trochu vyčítám. Že jsem měla kašlat na domluvu s L. A postarat se o něj. Myslím na něj po zbytek dne. S L. sedíme. Pijeme pivo. A já si myslím. Že by bylo fajn. Udržovat nějakou vesele nenáročnou konverzaci. Věk je jenom číslo. Ale stejně nutí lidi někam se hnout. Je mi smutno. A unaveno. A jako topící. Chytající se stébla. Chytám se já své cigarety. Zase jsem začla kouřit. Zase vidím sebe jako tu křehkou zvláštní osamělou holku, co srká malý pivo a potahuje z cigarety. Holku mající svůj vlastní svět. Uprostřed světů jiných. A já se té holky nechci vzdát. Chci si nechat alespoň jí. A nejsem schopna ji transformovat do dospělé podoby.

___________________________________________________________________________________________________________

14.3. Nedokážeme vstát z postele. Kord když nás ve válení podporujou kočky. Čtu terapeutickou knížku nastřídačku s Kunderou. Občas přestávám vnímat, kterou z nich mám vlastně před sebou. Je těžký určit myšlenky vedoucí k úzkostem. Prostě to najednou přijde. Ani nevím jak. Chlap v autobuse mě pozoruje. S divným pohledem. Co když je to psychopat? Ve světě, kde je normální pořezat jentak v metru cizího člověka. Ale mě už to unavuje. Pořád se něčeho bát. Baví mě opíjet se po cestě někam. Užívat si tu cestu. Žižkovská noc. Kuře v hodinkách. Nerada chodím sama někam, kde jsem ještě nebyla. Snažím se zaplatit vstup holce, která prodává hamburgry. Bezva. Je šest večer. Málo lidí. Jsem asi jediná, kdo zvedá věkovej průměr patnácti let. Je vedro. Žádná šatna. Dávám věci do vedlejší místnosti na věšák. Už se vidím, jak jdu domů v tričku. Poslouchám kapelu. Zalidňuje se. Na Vision days je narváno. Vedro, nedýchatelno, na padnutí. Stěny vlhký. Pivo drahý. Jediný dobrý na tom klubu je příjemnej toaletní papír. A punková muzika. Jako kdyby už moje srdce přestávalo být. A bubeník svou paličkou mu dovedl udělit další rytmus. NN. Ráda jí vidím. Škoda, že přišla jen na chvilku. Přátelská holka, asi Markéta? Jenže odchází na Švihadlo. A já se nehodlám hnout. Pocit bezpečí potřebuju víc než naději, že bych mohla mít kamarádku. Potřebuju se nadýchat. Přisedávám si k nějakýmu páru. Jsou milí a přátelský, baví se se mnou. Než zmizí do jinýho klubu. Zůstávám sama. U prázdnýho stolu. Nikdo si nepřisedne. Je to frustrující. Vracím se radši do davu. RS. Ten, jehož synek mi tehdy psal: Taťka se ptá... Bavíme se spolu zbytek večera. Je to sympaťák a jeho úsměv je nakažlivej. A taky je děsně ukecanej. Jen nevím, proč jsem myslela, že minule říkal, že mu je 36 (a teď přes čtyřicet) a že je rozvedenej (a teď o manželce normálně mluví). Je mi s ním dobře. Jako bych ho znala roky. Jeho syn mi říká dobrý den. Což je docela drsná podpásovka. Až mám chuť jít se zahrabat. Dáváme si panáky. K baru mě zve i Kamil, takže to nějak nestíhám. A snažím se kluky (?) navzájem představit. Na NVÚ je totálně narváno. Cpeme se do první řady, jak jsme si slíbili. Štěpán mi schovává tašku na pódiu. Jsem tak namačkáná na nějakýho kluka, co sedí vedle na židli, že snad musí mít erekci, jak se o něj furt otírám zadkem. Mám chuť na všechny sahat a všem nabízet pivo. Alkohol působí. Koncert NVÚ se slévá do jedné šmouhy. Na kterou zůstávají vzpomínky v podobě omlácených kolen. Mám žízeň. Jsem připitá a drzá. Prosím nějakýho kluka, ať dopije pivo. Že potřebuju prázdnej kelímek. Na vodu. Říkám jinýmu, že mě nesnáší. Protože má hroznej pohled. Takovej opovržlivej. Pořád se bavíme s RS. Jeho syn sedí u vedlejšího stolu a nudí se. Nechce si přisednout. Asi mě má za rozvracečku rodiny. Jedeme společně taxíkem. RS mě bere za ruku. Drží mě celou cestu. Nevím, co si myslet. Je to příjemný. Ale to by bylo, i kdyby byl na jeho místě kdokoliv jinej, kdo je fajn. Chybí mi blízkost! Nejradši bych se mu stočila do klína a nechala se hladit po vlasech. Ale mám dost rozumu nedělat nic. Co on si od toho vlastně slibuje? Existuje jen jeden člověk, kterýmu bych mohla zkusit něco nabídnout. A ten pomalu neví o mojí existenci. R. není doma. Uf. Jedna hodina ráno. Jsem přiožralá. Kydám kočkám záchody a plním misky. Věším prádlo a jsem zvědavá, až uvidím své dílo zastřízliva.

___________________________________________________________________________________________________________

15.3. Nicmoc stav teda. Kočky mi skákají po hlavě a já nejsem schopná vstát. R. se vrací domů. Ať už jsem byla nakloněná k jakémukoliv rozhodnutí, ručičky vah se zase srovnávají. Navzdory obvyklému zpovídání. Ano. Jsem hloupá a zlá holka, co se na koncertech baví s ženatejma chlapama a ještě si k nim sedne do auta. Pranýřujte mě. Pocity viny přicházejí vždycky samy. Ani se je R. nemusí snažit uměle vyvolávat. Jenže ty chvíle mi pořád víc dávají než berou. Můžu se k nim upínat. Dávají mi naději. Že třeba přeci jen nejsem na světě úplně sama. Že je vždy možné vyjít do ulic a najít otevřenou náruč. Ať už je ta náruč otevřená z jakéhokoliv důvodu. Večer se pouštím do práce pro časopis. Za čím dál více času a snah, čím dál méně výsledků. To mě moc nemotivuje. Nevím, jestli jsem si už stihla prochlastat ledviny, nebo mě někdo kopal do zad. Doufám v druhou možnost. Jedno z hlavních ponaučení posledních dní by mělo být - Zásadně nezhasínat lampičku, pokud se mi opravdu nechce spát. Při víc jak hodinovém převalování hrozí, že mi z myšlenek exploduje hlava.
___________________________________________________________________________________________________________

Ľudia tí sa časom menia skoro ako všetko čo je živé
Časy sú iné
Ľudia tí sa časom menia skoro ako všetko čo je živé
Ale všetko je už iné
Všetko je dnes iné...


 

1 člověk ohodnotil tento článek.

Komentáře

1 Van Vendy Van Vendy | Web | 18. března 2015 v 21:49 | Reagovat

Kočky jsou nevyzpytatelné, v tom souhlasím. I když na chleba s medem mi zatím ještě nešly, možná proto, že chleba s medem si nedávám...
Zaujala mě ta poznámka a postřeh, jak najednou se cesty dělí a kamarádi nebo kamarádky se vzdalují. Pořád dobrý, a najednou se vdávají a těhotní a stěhují se na druhý konec republiky... A najednou je kolem prázdno. Teda, ono to až tak prázdné není, jen to chce, najít jiné, nové lidi. Určitě je najdeš, myslím že se jen tak lehce nevzdáváš. Líbil se mi tvůj pokus o kontakt s tím člověkem a vůbec fakt, že ses mu snažila pomoct.
Plus krásná kočičí fotka zde.

2 stuprum stuprum | Web | 19. března 2015 v 18:37 | Reagovat

Ani blízkost těl nedokáže sblížit vzdálenost srdcí. :D

3 Misschien Misschien | Web | 19. března 2015 v 19:40 | Reagovat

Jarní květiny? Asi bych se měla začít víc dívat kolem sebe.
Někdy mám také tu tendenci. Je jedno, co je zač. Je to muž a já se chci jen schoulit do klubíčka a nechat se obejmout. Naštěstí jsem to také zatím neudělala.
Vzdalování bolí. Mrzí. Ale je to tak, jak to je.

4 Beatricia Beatricia | Web | 19. března 2015 v 21:49 | Reagovat

Ani blízkost těl nedokáže sblížit vzdálenost srdcí.
To je krásná a výstižná definice umírající lásky. Je to škoda, ale c´est la vie. Je to dilema, zda prodlužovat tuto agonii, nebo udělat rázný řez a dívat se do budoucnosti. Já osobně bych to preferovala.☼☼☼

5 paralelnisvet paralelnisvet | 20. března 2015 v 0:06 | Reagovat

Ztrácím dech, když to čtu. Je to silné. A jde z toho strach. Ztrácím se "uprostřed světů jiných".

6 L. L. | 21. března 2015 v 21:50 | Reagovat

A nechtělo se ti i smát, když narazil slepec do sloupu? Mě se někdy v takových situacích chce a zároveň je mi smutno...
Krásné srovnání přátelství a saní.
Fotka s číčou v posteli je úžasná, taková milá :-)
Mě zase naopak někdy štve, jak mi lidi tykají (ale to záleží.. někteří ze mě prostě mají puberťačku)
Tohle chování jsem vždycky odsuzovala - když se zadaní sbližují s jinými, ale nikdy jsem neviděla do vztahu.... vyhledáváš něco, co nemáš u R. (doufám, že to nezní krutě)

7 bludickka bludickka | 23. března 2015 v 19:11 | Reagovat

[2]: Právě že dokáže, ale jen na okamžik...

[6]: Taky se mi to často stává, že se mi chce smát, když vím, že je to nejmíň vhodné. A asi mě to blesklo hlavou i v tuhle chvíli...

8 Bev Bev | Web | 31. března 2015 v 13:41 | Reagovat

Kočičák s usínáním evidentně problémy nemá, moc pěkně se tváří, zrovna jako ty naše potvůrky.
Přeju těch otevřených přátelských náručí co nejvíc a pak i tu jednu, která bude splňovat všechno, co od vztahu s partnerem očekáváš a potřebuješ. Věřím, že přijde, že se objeví.:) Do té doby se opatruj a měj se co nejlépe. Pa P. :)

9 Amálka Amálka | Web | 11. dubna 2015 v 15:39 | Reagovat

Ty noční můry a nepříjemné sny Ti tedy nezávidím, snad Bachovky alespoň trochu pomáhají..

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama