Začátky konců

3. března 2015 v 18:27 |  Občasník
9. TÝDEN
___________________________________________________________________________________________________________

23.2. Ach. Co teď? Nemám zdání. Nevím, co chci. Nevím, co je skutečné. Nevím, co je strach. Nevím, co je touha. Nevím nic. AH je s přítelem třičtvrtě roku. A jejich budoucnost je tak krásně v souladu. A hlavně existuje. Vypráví o věcech. A já to taky tak chci. Nebo to chci tak chtít. Jak se v něčem vyznat? Lidi si vás začnou vážit, až když je chcete opustit. A je jedno, jestli je to zaměstnavatel, nebo partner. Pak každý nabízí a slibuje. Když se vaše místo na okamžik začne jevit jako těžko nahraditelné. Jakmile se rozhodnete odejít, začnou vám nabízet to, co vám celou dobu chybělo. Ale chcete to ještě? A věříte jim? Jakto, že na mě tolik funguje, když je někdo smutnej? Mám ho pak najednou radši. Jako bych potřebovala, aby mě někdo potřeboval. Kudy kam? Možná chci bejt ještě mladá. Volná. Chodit, kam chci. S kým chci. Vysedávat po restauracích a kavárnách. Začít zase kouřit. A smát se na každýho kluka, co se mi líbí. A možná chci dostat rozum. A shánět nejvýhodnější hypotéku. Vybírat kuchyňskou linku. A cítit se dospěle. Z přemýšlecí procházky tentokrát nic není. Prší. V pizzerii s R. A na filmu. Kam se mi nechtělo. Ale budu o něm psát do časopisu. Nutí mě to dělat si potmě poznámky a soustředit se na následnou diskusi. Alespoň na chvilku zaměřím pozornost jiným směrem. Pokročilá hodina. A tak se další z domácích rozhovorů odkládá. Držení za ruce. Usínání v objetí. Naposledy? Napředposledy? Napořád?


___________________________________________________________________________________________________________

24.2. Moje nálada je velmi proměnlivá. Od radosti z právě prožívané obyčejné chvíle až po smutek nad zpackaným životem. Jsem rozpolcená. Ze všeho. I ze zprávy, že A. je těhotná. Klid. Protože jsem to očekávala. Protože takhle to prostě chodí. Frustrace. Protože je ze seznamu pryč další člověk. Už asi nezbyl nikdo. S kým mám něco společného. S kým trávené chvíle můžou být spřízněné. Opilecky veselé. Útěkové. Jsem čím dál víc sama. Nikdo mi nevolá. Nikdo mi nepíše. Nikdo mě nikam nezve. Ve výhledu žádná akce. Na kterou by se mi chtělo samotné. Volám na poštu. Vykašlali se na mě s lístečkem o doručení. A přitom balíček čeká na vyzvednutí. Je to milé. Postavím ho doma na stůl. A kočky mají radost z nového prvku v domácnosti. A musí ho náležitě prozkoumat. A krabiček je škoda. Na slepování k sobě. Další večerní rozhovor. Tentokrát nikam nevedoucí. Nevím, jakou má cenu do noci diskutovat. O dělení a přístupu k domácím pracem. O cestování autobusem, naklepávání polštářů, a tak vůbec. To MY, které jsem na chvíli pocítila v neděli večer, je zase pryč.
___________________________________________________________________________________________________________

25.2. Jsem vážně citlivá. A často se kvůli drobnostem cítím ublíženě. A nedovedu o tom s druhými mluvit. Protože vím. Že by to nepochopili. Že kvůli maličkostem v jejich chování cítím, jako by mě neměli dost rádi. Možná je problém. V tom, že se občas snažím plnit jejich očekávání. Aniž bych vlastně věděla, co očekávají. A oni mi to neoplácejí. Na nádraží mě dojímá bezdomovec. Luštící křížovku. Dala bych mu desetikorunu. Ale třeba jako bezdomovec jen vypadá. Jak se rozhodovat. Když cítím každou chvíli něco úplně jiného? Moje stanovisko se z hodiny na hodinu mění. Jednou při slově rozchod cítím úlevu, podruhé paniku. Chováme se, jako by se nic nestalo. A to je ještě divnější.

___________________________________________________________________________________________________________

26.2. Nechávám se nadchnout AH. Její vášní pro růžovou barvu. A snahou udělat si pracovní prostor co nejpříjemnější. Asi si budu muset taky něco koupit. Jak moc se lidi společným soužitím ovlivňují. Je to tak nakažlivé. Že po práci pádím ihned do papírnictví. Jak se chci rozhodnout, co se svým životem? Když se nedovedu rozmyslet, ani jestli si mám koupit modré nebo zelené pravítko? A pak taky, jestli si mám dát pohár nebo dort? A jakej? Jdu s JKc do cukrárny. Luxusní podnik. Jak jsem očekávala. Měla jsem někdy pohár za stodvacet korun? Tak proč si ho nedat, že? Osladit si život, ne? Čím sofistikovaněji se snažím chovat, tím víc šlehačky si kydám na kalhoty. A po stole. Pusu celou od čokolády. Já ale umím být za dámu! Hlavně se proboha nebavme o mně! Stačí, že o sobě přemýšlím. Ještě o sobě mluvit! Život JKc je stejně zajímavější. Já tu holku žeru. Je traffic managerka. A mimo práci má tři další projekty. A ještě chodí na taiči, jógu, salsu a kreslení. Podezřívám jí. Že zaprodala duši ďáblu. Za to, že bude mít osmačtyřiceti hodinovej den. Pojďme se bavit o projektu. Hodit svou trošku do mlýna. Brainstorming a tak. Snažit se být nápomocná. Baví mě to. Radit. A nemít žádnou zodpovědnost. Čas se krátí. Jedu domů. A je mi ukrutně zle. Tolik šlehačky a karamelu! Nejspíš budu zvracet. Ale to je dobře. Nevěřila bych, že to může být příjemný pocit. Asi jsem to potřebovala. Přesladit si život. A nechat se chvíli infikovat něčíma konstruktivníma myšlenkama. Závidím jí. Že život zvládá. Tak nějak úplně mimochodem. (Taky tu porci elánu!) A já jsem ze všeho hotová. Ještě že se mužů vymlouvat. Na svou porouchanost.
___________________________________________________________________________________________________________

27.2. Vlastně si sama sedám naproti tomu páru. Takže se nemůžu divit. Problémům se soustředěním. Asi chci do sebe nasát tu jejich lásku a pohodu. Co je to vlastně láska? Zjišťuju, že nejsem schopná. Si na to odpovědět. Jako bych věděla stále míň a míň. Věci se stávají čím dál nejasnějšími. A taky nechápu, proč chtějí lidi od revizora věčně vidět služební průkaz. Přestože jezdí pořád ten samej. Vedoucí má volno. Mám jí zastupovat. Aniž bych uměla cokoliv z její práce. Instrukce zní jen zkontrolovat poštu. Slibuju si poklidnej pátek. A chvilku klidu na zútulňování pracovního místa. A místo toho mě každej nahání. S urgentníma věcma. A já nevím. Co se po mně vlastně vůbec chce. A dělám ze sebe před nadřízenýma debila. Ach. Možná bych si dokázala na něco přijít sama. Kdyby mě nikdo neznervózňoval. Kdyby přes rameno nepozoroval mé mylné pokusy. Doléhá na mě krize. Diář kromě Žižkovské noci na následující dva měsíce neohlašuje žádnou pořádnou akci.
___________________________________________________________________________________________________________

28.2. Začínám být opravdu vděčná. Za svojí schopnost radovat se z maličkostí. Myslím, že je to hlavní důvod. Proč žiju. Proč mám chuť žít. A taky ta trocha naděje. Víry. Že dokážu překonat hrozně moc. I když mě to rozebere. A už nesloží ve stejnýho člověka. Co bych teď dala za to. Abych mohla být v Plzni na Plexis. Nebo si alespoň poslechnout Šanov. A pokecat s lidma, co jsou fajn. Ale nepojedu přes celou Prahu. Někam, kde to neznám. Kam netrefím. Kde nikoho neznám. Mám moc problémů. Takže do Vopice. Tam i odtamtud to snad zvládnu. Oddaluju cestu. Alkohol mi dnes nepovytahuje koutky. Smutek se zažral moc hluboko pod kůži. Narážím na boty. A konečně na červenou sukni. Vyhlížím. Vytahuju dvacku. Abych jí vnutila sympatickýmu bezdomovci. Ale neseberu odvahu. Nechávám si ujíždět jeden autobus za druhým. Chodím po Vysočanský tam a zpět. A poslouchám písničky. Z doby, kdy si L. ještě uměla užívat života. Štěstí. Protože holka s úsměvem nikdy nebude v davu úplně sama. Prostě nejhorší je přežít pauzy mezi kapelama. A není to dnes tak těžký. Holka, co se ke mně zná. (Proč vždycky někdo divnej?) Já si jí teda nepamatuju. Drží mě za ruce. Aby ze mě vysála negativní energii. Je to mimoňka. Ano. Buďme rádi. Že se s námi někdo baví, ne? Kluk, co paří jako... postiženej? Se se mnou baví. Kupuje mi piva. Slovo přítel ho vyděsí. Bohužel ne tolik. Aby se zdekoval. Utíkám mu. A on mě zas nachází. A tak pořád dokola. Je to pitomec. A já jsem asi dostatečně zoufalá. Protože si chvíli říkám. Že je možná lepší, semtam se bavit s pitomcem. Než s nikým. Vychcaný knedlíky mě baví. Muzika i show. Herák se se mnou v průběhu večera dává do řeči. Představuje se mi. Pár známých, co se ke mně neznají. Nevím, jestli mě to mrzí. Asi to tak má být. Stihnout poslední bus. A dát se do řeči. S klukem, co tam byl sám. Takovej mile obyčejnej. Co mi připomíná vlakctitele. Máme společnou cestu. A já schválně jedu takovým spojem, abysme jeli spolu co nejdýl. R. by mi řekl huso. Možná kdekdo. Ale intuice ví. Že kluk je neškodnej. Slušnej. A ani nemámí kontakt. Tak proč nepokecat? Ještě mi ani není třicet. A zdánlivé a malicherné jistoty už se rozpadají. Začíná to na mě doléhat. To, jak blízcí lidé odklání svou linii života od té, kterou jsme měli společnou. Lidé se vyvíjejí. A mění svůj život. To je přirozené. Ale nezůstává už nám nic. Co bysme mohli sdílet. Nejvyšší čas najít si nové kamarádky. (Sakra, jak se to dělá?!?) Nechci být tou. Co si nejlíp rozumí s lahví vodky.

___________________________________________________________________________________________________________

1.3. Člověk by si myslel. Že stráví celou neděli s kocovinou v posteli. (Hleďte, báseň!) Kdyby náhodou (znamení?) nezjistil, že je dnes v centru burza kamenů. A já přece nutně potřebuju. Korálky z avanturínu. A citrínu. Vyhrabat se z postele. Udělat ze sebe napodobeninu člověka. Stvořit a sníst skromný oběd. A můžeme se vydat na stezku odvahy. Jen musím slevit ze svých představ (třeba jen dočasně?) Avanturínové korálky jsou velké a volné. A citrín mám jen ve formě kamínku do kapsy. Povzbuzena úspěchem vláčím R. ještě do Alzy. Úplně jsem zapomněla. Že nemá cenu tam jezdit. Žádný odborník, co by poradil. A vyzkoušet si zboží člověk stejně nemůže. Takže radši doma prostudovat obrázky a uživatelské recenze. A objednat přes internet. Zase si poradit sám. Tahle doba je divná. V naší restauraci na smažák napůl. Nechci nic řešit. A tak se cítím spokojeně. Do doby, než si přečtu email. Od majitele bytu. Budou se měnit stoupačky, vybourá se záchod, atd., atd. Týden (neznámo který - duben/květen) bez vody, záchodu, s dělníky, co budou mít volný přístup do bytu od pondělí do neděle, od 8 do 19h. Co proboha uděláme (udělám!!) s kočkama? Budu s R.? Nebudu? Jak to zvládnu? Proč kurva (!) člověk nemá nikoho? Nikoho, kdo by mu pomohl. Nikoho, komu by se mohl vybrečet na rameni, kdykoliv potřebuje. Začínám podceňovat smysl přátelství. K čemu vlastně je? Nevím. Jestli se smát anebo brečet. Tak zkouším obojí. Jediná kloudná myšlenka mě napadá ve vaně. Budu se muset dát ke křesťanům. Vnutit si víru. A získat tak někoho. Kdo mi se vším pomůže.
___________________________________________________________________________________________________________

Srdce mé stále po lásce prahne
Nikomu však už nevěřím
Když někdo ke mně ruce své vztáhne
Ustoupím bojácně ke dveřím

Řek bych že všechno je ztraceno v žití
Žití je však tak záhadné
Šťastný jsem mohu-li své pivo píti
Hořící tabák nezchladne

Touha má bloudí těkavě světem
Já popíjím v úzkých zdech
Co je mi potom budu-li dětem
Cestou k domovu na posměch

 

1 člověk ohodnotil tento článek.

Komentáře

1 stuprum stuprum | Web | 3. března 2015 v 18:51 | Reagovat

My dva bychom si rozuměli. :)

2 bludickka bludickka | E-mail | Web | 3. března 2015 v 19:07 | Reagovat

[1]: Podle čeho usuzuješ? :)

3 Beatricia Beatricia | Web | 3. března 2015 v 19:34 | Reagovat

Ať se děje co chce, ať se život zdá těžký a neúnosný a člověk se cítí sám, tak NIKDY, pravím NIKDY, se neskamarádit s lahví vodky. Tomu já říkám začátek konce. Jinak má všechno nějaké řešení, ale alkohol ne. Přeji ti vyřešení tvého problému. ☼☼☼

4 Čerf Čerf | E-mail | Web | 3. března 2015 v 21:06 | Reagovat

Už díky tobě začínám chápat, proč v poslední době nemám žádné kloudné myšlenky: Nemám vanu! :-)

Co je to vlastně láska? Kruci, nemáš tam pro začátek něco jednoduššího?

5 Someone Invisible Someone Invisible | E-mail | 4. března 2015 v 10:15 | Reagovat

Moc otázek. Žádná odpověď. Proč existují lidi, kteří vypadají, že ty odpovědi mají? A nebo nemají ani ty otázky...

6 Sugr Sugr | E-mail | Web | 4. března 2015 v 18:00 | Reagovat

Vanu sice maje, ale nepoužívaje..., jen sprchování. Ty tvé zápisky, myšlenky, to rozebírání - tak je mi to vyčítáno, že pitvám, že rozebírám...asi má být člověk jen lhostejný sobec, pak se má dobře!:-(

7 paralelnisvet paralelnisvet | 4. března 2015 v 18:51 | Reagovat

Proč nám život vnucuje představu, že hledat hypotéku a vybírat linku je dospělé. Někdy k tomu sklouzávám taky. navrhuju tolik bytů a domů lidem. nemyslím ty ideový prokty, myslím skutečný lidi a jejich životná úspory. A to mě vždy odradí. Ale pak najednou jdu noční Prahou a představuju si, jak bude voňet můj dřevěný domek. Jednou někde s někým. A přitom toho stadia nejsem schopná.

https://www.youtube.com/watch?v=KjMKFLVMoeg
Nejdřív jsem napsala tohle. pak mi začala hrát z playlistu tahle pohádka a je dost smutná, do toho jsem četla všechny ty tvoje otázky až jsem si oslzela výkres :( Tulikrásko, já nevím, je mi z toho smutno. Chtěla bych Ti nakreslit malý prasátko do rohu diáře, jen tak pro radost. Je tak vzácná. Nebo být pitomcem, co tě pozve na pivo. Nebo pohlídat kočky. Vážně je mi smutno. Napadá mě Hladíkovo... i když přísaháte na lásku, už jen vykrádáte její hrob.

8 Fredy Kruger Fredy Kruger | 4. března 2015 v 23:23 | Reagovat

" Vše začátek má mít, i konec !
... konec  a zazvoní zvonec !
Jak je to všechno prosté !

... proboha ! ... vzadu mi roste ....
( ? )  chlupatý  ocas  z kostrče !!
Trčí !  tu nikdy mi netrčel !! "

Jebb  Mimoň vytáhl nožík..
" Prosím vás ...kdybyste  ušmik "....
... ( tak otravuje  hoch chodce )

" Dejte mi pokoj... vy blbče !
vždyť  říznutí taková ... každá...
vždyť jest  to skoro vražda !"

.... hovoří  Wladymyr  Pytomyi
... co pak s tím ??"

" Přes plot jej přehodím !!!
řež rychle, než zazvoní klekání !!"

Skutečně !  již cosi vyzvání !....
... však budík to byl !  ten zazvonil !
Jebb  Mimoň  se v zápětí probudil !

Otec jde !  matka též vystrašená !!
( otec je muž  a matka je žena )

... nad postel hocha jsou nahnuti
" Měls´  zlý sen ??"  ptají se v pohnutí
... " Například, že jsi byl pověšen ??"

" Narost´  mi ocas  a to je vše !!
řeknu vám... to byly  nervy !!"

" Po druhé  ze spaní neřvi !
.... ať nemyslíme,  že blbý jsi !!"

dí otec.... zachrchlal,  odpliv si  !

9 grey.t grey.t | E-mail | Web | 6. března 2015 v 18:14 | Reagovat

Ve vaně jsem přečetl posledních několik článků a chvíli jsem se cítil, jako bych se stal součástí příběhu.
Co je to láska? Myslím, že se nedá definovat. Že ji nikdy nemůžeš vlastně popsat. Jen cítit.
Právě čtu něco od Sartra a ten by asi tvrdil něco ve smyslu, že je to stav vědomí a že ho poznáváme jen ve chvíli, kdy je dotyčný předmětem našeho vědomí. Ale že si vlastně nikdy nemůžeme být jistí, jestli to láska je, protože ten samotný stav se nám nenabízí, nabízí se nám právě jen ve formě těch jednotlivých pocitů. Ale vůbec nevím, jestli jsem ho pochopil.

Netuším, jak se hledají noví přátelé. Třeba se sblížíš s někým z té terapie. V tomhle je přívětivá škola. Ke spolužákům nemáš konkurenční vztah, nejsou to nadřízení ani podřízení, je jich spousta a je tam spousta příležitostí se seznámit. Vlastně jsem se už hodně dlouho neseznámil mimo školu (nebo mimo internet).

10 Ignorantka Ignorantka | Web | 6. března 2015 v 20:28 | Reagovat

Zdravíčko.
Páni... rozesmutnilo mě to. A přeneslo mě to do doby několika měsíců zpátky, kdy jsem měla v hlavě jen otázky bez odpovědí. Bohužel, na takové otázky, si člověk musí najít odpovědi sám.
Snad přijdeš na své odpovědi. A dál se raduj z maličkostí, častokrát tyto maličkosti potěší víc :)

11 Van Vendy Van Vendy | Web | 9. března 2015 v 17:55 | Reagovat

Že se z tvého života vytrácí lidé... ten problém mám taky. Někteří nenávratně. Je těžké si zvykat na ten stav, ale myslím, že to zvládneš. A že bys nebyla zajímavá? To si nemyslím. I když, inspirovat se u kamarádek nikdy neuškodí, pokud jsou inspirativní. Mě takhle inspirovala kamarádka v úmyslu, vyhledat fotky mé rodiny a postupně si je zarámovat a pověsit na zeď, buď jednotlivě nebo jako koláž. Lepší, než aby byly složeny někde v krabici...
Tulikrásčí básně se mi líbí.

12 bludickka bludickka | E-mail | Web | 11. března 2015 v 8:37 | Reagovat

[4]: Já se v tý vaně stejně jen sprchuju, takže myslím, že sprcha by mohla zafungovat obdobně :) Chce to ale nějakou chvilku tam strávit :)
Horší je, že mám akorát spousty otázek a žádné odpovědi...

[5]: Neznám lidi, co ty odpovědi mají. Alespoň myslím. Znám většinu lidí, co se neptají a prostě nějak žijou.

[7]: Pro mě vlastní bydlení znamená jistotu. A jistota možná začátek dospělosti? Nevím. Klidně můžeš být pitomcem, co mě pozve na pivo :) Třeba se v sobotu potkáme :) I když asi spíš ne. Já se budu držet jen v jednom klubu.

[9]: Ty jsi součástí příběhu! Jediný člověk, který má v současnosti přístup ke všem těm mým zmateným myšlenkám. Se seznamováním máš pravdu. Jedna slečna z terapie mi je sympatická, tak uvidíme :) Zatím mám jiné starosti než se sbližovat :)

13 Bev Bev | E-mail | Web | 12. března 2015 v 5:41 | Reagovat

Možná ani není nic víc, než radost z maličkostí, aspoň mi to tak někdy přijde. Ale každodenní maličkostí poskládané do dlouhatánské řady nejsou zas ničím jiným než jenom sledem maličkostí. To není moc povzbudivé, ale někdo třeba nemá ani ty maličkosti a tak bych za ně měla být vděčná, většinou jsem.
Básně jsou překrásné a tvé zápisky také. Hodně štěstí, krásné dny a těším se na pokračování. :)

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama