Dokud se zpívá,...

14. dubna 2015 v 21:20 |  Občasník
15. TÝDEN
__________________________________________________________________________________________________________

6.4. Mejl od IzT. Příjemnej. Že by pochopil? Že můžeme bejt kamarádi? Nebo si spíš myslí, že má šanci, když bude vytrvalej? Snídáme mazanec. Jediná upomínka Velikonoc. Odepisuju na zprávy na E. messengeru. Už chápu. Proč všechny tak baví těch milion zpráv o ničem. Člověk si nepřipadá tak sám. Ale zároveň se tím stává nesvobodnej. Odjíždí. Loučím se s ní. Zas mě napadají ty sračky. Jako že je to třeba naposledy. Co se R. vidí s E. Radši si jdu mejt hlavu. Aspoň zvenku. Sněžení. A já jdu svou obvyklou procházkou nakoupit. Málo lidí a moje oblíbená prodavačka. A všechny stromy jsou tak krásný. Kvetoucí. Zamilovaný. Mám chuť se jich dotýkat. Proplést se do nich. Za okny chumelenice. Až je škoda jíst. Jako by se člověk mohl najíst pohledem z okna. Tou magií. Je krásnej den. Tak krásnej, že dokážu překonat menstruační bolesti bez prášku. Bolest je taky součást života (někdy snesitelná, někdy k uzoufání). Brambory s mascarpone. To miluju. A BČ. Banán politej čokoládou. Ani by si člověk nevšiml. Že jí takhle nenápadně dostal do sebe celou půlku. Jeden cíl. Vyhodit alespoň igelitku starýho oblečení. Je to smutný. Při realizaci. Po ní zavládne pohoda. A pocit harmonie. Hrajeme s R. v posteli karty. Jako kdyby nic. Nemyslet! Spát! Nějak to bude.

__________________________________________________________________________________________________________

7.4. Jinovatka. Škoda, že nepoznám jiného ptáka než kosa nebo holuba. Na pohled. A podle zpěvu nikoho. A tak nedovedu rozluštit. Kdo má na svědomí tu nádhernou skladbu. Která mě vyprovází cestou do práce. Vlakctitel... Sympatická slečna... Už mě zdraví i ranní pejskaři. Prosím! Prosím!! Já tady musím zůstat! Tady jsem doma!! Sem patřím!! Jedna z nejdůležitějších věcí na světě. Domov! Umřu, jestli se budu muset odstěhovat do jiný čtvrti. Probírat se inzerátama mě vždycky sejme. Nic nového. Všechno drahý, malý a s kočkama neobyvatelný. Co jen si já počnu? A jestli se budu muset zbavit koček, tak kam je proboha dám?

__________________________________________________________________________________________________________

8.4. RS na mě nečeká. Jupí. Ale stejně mě v každý druhý zprávě někam zve. Setkání s holkama ze stacionáře. Který se mi povedlo zorganizovat. A sešla se nás většina. To je umění. Jsem na sebe pyšná. I když je to zvláštní. Setkávat se s lidma. Ve chvílích, kdy si zoufale přejete. Aby se vás nikdo neptal. Jak se máte. Ale je fajn, potkávat se s někým psychicky labilním. Člověk se pak necítí jako takovej cvok. Stejně se těším na okamžik. Kdy mi slovo rozchod nebude vhánět slzy do očí. A na sérii po sobě jdoucích dní, kdy mi nebude ani trošku do pláče. Třeba z toho, že R. koupil krásnej toaletní papír. S medvídkama.

__________________________________________________________________________________________________________

9.4. Vymáčknout si mýdlo do ruky. A zjistit, že neteče voda. Je vlastně docela sranda. Ale zjistit, že při rekonstrukci našich pracovních toalet dělníci někde něco přesekli a opět neteče voda a nefunguje záchod... A že to nepůjde celý den... Ani zítra... To už se tolik nesměju. Po práci musím na trochu sluníčka. Úplně to potřebuju. Vím, že jinak budu smutná. V devět večer přelívám tequilu do petlahve. V deset píšu úkol na skupinu. Tentokrát si s ním vůbec nevím rady.

(Takhle se tvářej andílci, když někomu nenápadně kradou penězenku...)
__________________________________________________________________________________________________________

10.4. R. si přivstal. Abysme spolu mohli posnídat. Štrůdl od jeho mámy. Jedna absurdita za druhou. Nová sukně. Trochu víc krátká. Na můj vkus. R. to považuje za úmysl. Prý si chci utvořit seznam nápadníků. Abych si mohla vybírat. Ale ne. Copak můžu za to? Že mě módní průmysl donutil! S punčocháčema to ještě jde. Druhá sukně je infantilně kytičkovaná. Už umím číst R. myšlenky. Že v ní budu vypadat jako naivní blbka. No a co. Třeba jsem. Venku je nádherně. A já se nedovedu soustředit na poslední stránky Kundery. Cítím se jako součást obrazu. Který někdo právě maluje. Cesta vášně. Proboha, co to zase beru do ruky? Když neprovozuju sex, budu si o něm alespoň číst? V takovýhle podobě? Že se nestydím si něco takovýho půjčit. Stydím. Bavím se tím, jak si pejsci v parku vesele hrajou. A závidím jim. Sraz s SI. Šplháme do kopců k Petřínu. S lavičkovými mezizastávkami na pití. Průběžně pokračujeme. Až na Pankrác do parku. Café na půl cesty. Malej prostor. Dvě kapely. A pak dlouhý sezení venku. Ještě s J. a M. Kecání. Pití. Přesun dovnitř. Prima večer. A jak to všechno najednou uteklo. A zůstane jen pár záblesků na pár vět. A spousty toho zůstane zapomenuto. Taky úsek cesty z klubu na autobus. Poslední minuty a tak. A pak prudký vystřízlivění. SI je tuhá. Nechodí a nemluví. Spí. A řidič nám neotevře dveře do autobusu. Další jede za hodinu. Co teď sakra? S pomocí M. nastupujeme do jinýho. Jinam. Na rozloučenou mi vnutí peníze na taxík. SI leží. Mám strach, že spadne. Mačkám se k ní na sedačku. Nějakej blázen pokřikuje, že řidič je hajzl. Protože nás s dítětem skřípl mezi dveře. Jsme středem pozornosti. Tedy hned po bezdomovci. Co smrdí močí takovým způsobem. Až se mi zvedá žaludek. Nějakej chlápek mi nabízí pomoc. Intuice říká ne. Něco mi na něm nesedí. Dostat SI z autobusu. Se mi nedaří. Na zastávce, kde potřebujeme. Ani na třech dalších. Rezignuju. Bůhví, kde je konečná. Ale pravděpodobně tam dojedeme. Holka s klukem, co jsou aktivní. Hlavně kluk. Pomáhá mi dostat SI ven. Sláva! Čimický háj? Kde to asi jsme? A co teď? Jako napotvoru nemám kredit. Ani číslo na taxíka. Holka nám nějakýho volá. Ještě má zákaznickou slevu. Naviguje taxikáře. Odchází. Kluk s námi čeká. Taxikář se vzpouzí. Že nás nepoveze. Přemlouvám ho. Kluk je radikální. Moc se s ním nemaže a mrtvolku mu položí na zadní sedačky. Vmáčknu se vedle ní. Házím si přes sebe její nohy. Držím jí, aby nezapadla pod sedačky. Slibuju taxikáři, že zaplatím, jestli se pobleje. A modlím se, aby se to nestalo. Komunikuju s ním. Dělám hodnou, slušnou a střízlivou. Tuhle roli mám v malíku. Taxikář se zklidňuje. A já si uvědomuju, že do čtvrtýho patra bez výtahu to asi nedáme. Je půl třetí ráno. Budím R. Aby sešel dolů. Z taxíku vylomcuju SI sama. Dál to nejde. R. jí musí vzít do náruče. A pomoct mi zout jí boty. Svlíkám jí z bundy a mikiny. A mám strach. Že jí vykloubím ruce. Ještě nachystat vodu a kýbl. Zkontrolovat, jestli jsem donesla všechny věci nás obou. A hurá do postele.
__________________________________________________________________________________________________________

11.4. Šest ráno. Kočka se rozhodla spát mi na zádech. Kocour si myslí, že si budeme hrát. Nosí kancelářský sponky do postele a drape mi v peřinách. Krade mi plyšáka. Baví se tím, že mi skáče kolem hlavy. Není mi vůbec dobře. Jak teprve musí být SI. Chodím jí každou chvíli kontrolovat. Jestli dýchá. Mám pocit, že se několik hodin nepohnula. A strach, že mě zavřou. R. je partner k nezaplacení. Asi mu napíšu nějaký dobrý doporučení. Jde nakoupit a dělá jídlo. SI se probouzí. A je v o dost lepším stavu než já. Úleva. Tři hodiny spánku mi fakt na fungování nestačí. Plácám se. Předělávám úkol na terapii. Odhaluju postoje, které můžou za můj psychický stav. Zatím jsem rozšifrovala - Všechno je strašně složitý. Se vším si musím pomoct sama. Když nebudu fungovat na sto procent, všechno se rozsype. ... Potřeba fyzického kontaktu opět sílí. A R. je se mnou celý den doma. To není dobře. A taky to špatně skončí. Ne sice sexem... ale i tak! Ach. Otrok svých primitivních potřeb.

__________________________________________________________________________________________________________

12.4.
Vymyslet racionální myšlenku. Která bude tak silná. Aby utlumila každoranní bolest břicha. Je běh na dlouhou trať. Zase stres. Z toho, co potřebuju stihnout. A stejně nestihnu. A úleva. Když vyjdu z domu. Pustím si muziku. A všechno ze mě spadne. A nastoupí vlna optimismu. Proč cítím tak málo svobody doma? A tolik venku? Ne jen teď. Ve všech životních obdobích. Člověk vybírá kavárnu. Mimojiné podle cen na jídelním lístku. Aby zjistil, že v reálu je vše nakonec dražší. A JR přijde pozdě. A tudíž má jen půl hodiny času. Než bude muset jet domů. Kojit. Za půl hodiny si toho fakt moc nepovíme. Za to do začátku kina mi zbývají čtyři prázdné hodiny. Co s nima? Nedělní výlet. Do Palládia. Ach jo. Stejně si boty nevyberu. Na ty levné mám příliš úzkou nohu. Na ty drahé příliš skromný rozpočet. Z těch davů lidí začínám mít dost. Musím ven! Praha. Centrum. Brr! Motám se mezi davama turistů. Hledám lavičku. Kde bych mohla povečeřet rohlíky a sýr. A nemuset se přitom kamarádit s bezdomovcema. Cítím se tak ztracená. Že mám chuť. Se opravdu ztratit. Chtěla bych, aby mě někdo chytil za ruku. A vyvedl z toho bludiště. Rezignuju. Nechvátám, nehledám. Potlačuju hlad. Vmotávám se čímdál hlouběji do uliček. Jakto že se objeví to, co chci, jen když po tom přestanu prahnout? Ať dobře či špatně. Hlavně naplno. Čas se vleče. A pak najednou přidá do kroku. A já nestíhám. Když tu náhle intuice. Ujistit se pohledem na vstupenku. A film začíná o půl hodiny dřív. Dobíhám na poslední chvíli. Zraněná. Trochu nudné a nicneříkající. Jediné, co si odnáším z kina, je díra na silonkách. Díra o velikosti větší než pomeranč. Skoro dva pomeranče. Přemejšlím, že to drbnu i na druhý noze. Aby to vypadalo jako úmysl.
__________________________________________________________________________________________________________

Co rok novej džob, co rok novej vztah
A to nejsi superstar, co šňupe hvězdnej prach
Možná si chtěl bejt usměvavej typ,
Ale myslíš reálně, a to ti sedí líp

Pocit deja-vu, když zavíráš bar,
Kabát z ostudy už mockrát dobře hřál
Sám sebe se ptáš, kde že vlastně jsou
Ty sliby ze školky, když ti v dětství lžou

Kde jsou, ty sliby, práva, záruky
No tak kde kurva jsou

 

1 člověk ohodnotil tento článek.

Komentáře

1 stuprum stuprum | Web | 14. dubna 2015 v 21:32 | Reagovat

Taxikář by měl být rád za každého vyblitého člověka, je s nimi sranda. :)

2 Čerf Čerf | E-mail | Web | 15. dubna 2015 v 1:05 | Reagovat

Toaletní papír s medvídkama, to je tedy věc! A to jsou prosím lidé, kteří si zpívají: "Chtěl bych být medvídkem..." :-)

3 Bev Bev | Web | 15. dubna 2015 v 14:32 | Reagovat

Sakra, to musela být docela napínavá cesta taxíkem, brrr, to bych nerada zažila, ani jako spící ani jako doprovod.:D
Nádherné ukázky z knihy, co to čteš? :)

4 Beatricia Beatricia | Web | 15. dubna 2015 v 17:57 | Reagovat

Ano, ano, stokrát ano. Pořád to říkám. Udělat si seznam nápadníků a vybírat si. To je tvé právo, ba povinnost. Stále ti držím ty palce, aby v tom seznamu byl atraktivní ON. ☼☼☼

5 Vivi Vivi | Web | 16. dubna 2015 v 6:24 | Reagovat

Cítim sa tak stratená, až mám chuť sa naozaj stratiť. Pekná a vystihujúca myšlienka. Presne tak sa cítim, no nikdy som to nevedela opísať slovami a ty si to dala.
Ja som tiež nedávno zorganizovala stretnutie z nemocnice z psychiatrie a bola som hrdá nato, že som niečo ZORGANIZOVALA a ešte to dopadlo aj dobe. A máš pravdu, človek sa aspon raz necíti ako cvok medzi normálnymi lebo su tam v podstate všetci psychicky labilný.
Takúto cestu taxíkom som už zažila aj ako tá mrtvola aj ako tá čo sa stará o mrtvolu. Neviem čo je horšie. Ale určite viem, že najhoršie je potom dalšie ráno.
Inak ani som nevedela že chodíš na terapie:)

6 paralelnisvet paralelnisvet | E-mail | 18. dubna 2015 v 15:09 | Reagovat

SI vypadá jako tvoje dítě..jen v očích bláznů? :)

7 bludickka bludickka | E-mail | Web | 19. dubna 2015 v 21:53 | Reagovat

[2]: Třeba by někteří chtěli být i tak :)

[3]: Už mám dočteno. Nesnesitelná lehkost bytí od Kundery :)

[4]: V případě seznamu není o co stát. Ale v nějakého s velkým N jsem ještě doufat nepřestala :)

[5]: Děkuju za komentář :) Přesně druhý den je to nejhorší :) Chodím jednou týdně na skupinovou terapii - cyklus patnácti sezení :)

[6]: Jedině. To bych musela začít sakra brzo :D

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama