Mám strach. Abych nevyužívala lidi. Který se mě snaží využít.

21. dubna 2015 v 21:37 |  Občasník
16. TÝDEN
__________________________________________________________________________________________________________
13.4. Zase v hektickém tempu. Nevím, jestli to byl dobrý nápad. Vymyslet pro N. dárek. Který je sestaven z více malých dárků. Znamená to návštěvu až příliš mnoha obchodů. A ještě snahu v pracovní době přepsat alespoň dva recepty. Po pracovní čtyři. A zbytek zase odložit na další dny. Jako obvykle začínám cítit nervozitu dvě hodiny před začátkem skupinové terapie. Tentokrát řeknu jednu větu. To by šlo. Jeden účastník se vystavuje expozici. Na čemž se mi nechce podílet. Z regulérních cvoků mám strach. Kromě krátkodobého úkolu máme i dlouhodobý. Připravit si mluvenou prezentaci svého životního příběhu. Tak na dvacet minut. Uff. To bude masakr. Mluvit o čemkoliv tak dlouho je problém. I před dvěma cizíma lidma. Natož mluvit o sobě. Před dvanácti. A kde vezmu čas na přípravu všech těch úkolů. Ach. Zase stres. Autobus mi ujíždí. Jak typické. A tak v životní úloze blázna se jako blázen chovám. A hraju divadlo. Třem osobám a kameře. A deset minut opakuju rituál. Vyjít schody a zpátky dolů po eskalátorech. A tak pořád dokola. Pro trochu pohybu. Pro zahřátí se. Pro ucpání trhliny v jinak naplněném čase. Před spaním čtu Waldena. A nacházím v něm myšlenky z terapie. Dokonalé. Stejné věci se ke mně stále vracejí. V různé podobě.


__________________________________________________________________________________________________________

14.4. Další dočasné změny linek tramvají. Tentokrát k lepšímu. Paráda! Můžu jet jednou tramvají z vlaku až do práce. Bez přestupu. Cítím se jako princezna. IŘ se svým přítelem se mají přijít podívat na byt. R. vzorně uklidil. Jsem na něj pyšná. A ty dva nikde. Á, na obzoru další z mých stresových reakcí. Podle všeho bych si jí měla zaznamenat. Ale jsem tak vzteklá. Že je problém zachytit nějakou myšlenku. Pak přijdou a já jsem zas milá, až úslužná. Přepínat do týhle úlohy mi jde nějak snadno. Dávají si čas do neděle. Než se rozhodnou. R. myslí, že řeknou ne.

__________________________________________________________________________________________________________

15.4. Vymýšlíme si s AH pracovní sázky. Aby čas trávenej v zaměstnání byl o něco pestřejší. Už jsem prohrála čokoládu Ritter Sport. Kterou budu muset jet koupit. Další sázka jsou linecký rohlíčky. Můj domovskej park je obsypanej dětma s rodiči. Ach jo. Všude rodiny nebo studentíci. Jako bych byla z mojí generace jediná. Kdo si chce užít každou minutu. Jsem doma sama. A vedu hodinový monolog s kočkama. Dovedu si představit. Že nemám všude po bytě a na oblečení chlupy. Že to v pokoji nepáchne močí. Že všude není písek z kočičího záchodu. Že na mě celé večery nikdo nedoráží mňoukáním. Že můžu jet kdy chci a kam chci. A nemusím být smutná, že nemám kamarády. Který by mi mohli přijít hlídat. Nedovedu si představit. Že už si povídám jen sama pro sebe. Že nemůžu každých deset minut někoho pohladit. Že netejrám zvířátka. Tím, že si je tisknu k prsům jak o život. Dokud nezačnou kvičet nebo kopat. Že se dívám jen do prázdna. A ne na roztomilé chlupaté hlavičky. Které mě nutí se usmívat. Že ty zvuky, které se večer ozývají v tichém bytě, není na koho svést. Neexistuje mince, která by měla jednu stranu.

__________________________________________________________________________________________________________

16.4. Tři dny bez kapky alkoholu. Sedm hodin spánku denně. A jsem ráno co ráno vyřízenější. Ach. Pohled do zrcadla mě děsí. Mám pleť den ode dne horší. Ještěže mám tu krátkou sukni. Aspoň odvrátím pohledy na koukatelnější místa. I když díky sukním si seznam ctitelů asi nevytvořím. Naivní sukně versus krátká sukně. Skóre 2:1. Naivní - dva dělníci na mě pokřikovali ahoj. Krátká - postiženej, kterej mi vnucoval k podpisu nějakou petici, řekl - sexy. Tak nevím. Seznam nápadníků asi nechám prázdnej. V parku je rušno. Čtrnáctiletý kluci mají hodinu tělocviku. (Asi jsou starší) Ani to se mnou nic nedělá. Chacha. No, dobře. Jeden by možná šel. Ale fluše na zem, prase. Za určitých okolností by mohlo být vzrušující. Koukat. Jak někdo dělá kliky. Vzbuzuje to určité asociace. Zklidnit hormon a zpátky do práce. Pomoct R. vybrat voňavku a na jedno do Unijazzu. A pak na film Třídní sraz. A já tak napůl dopředu slíbila, že o něm budu psát. To jsem teda zvědavá co.

__________________________________________________________________________________________________________

17.4. Dost bylo vzorný a pracovitý holky. Balím v práci dárky. A hledám podklady pro článek. Možná s A. podnikneme výlet na čarodějnice. Mám strach tomu věřit. Protože to ve mně vzbuzuje až příliš nadšení. Třeba bych se mohla přestěhovat do Berouna. Třeba. Těch třeba je hrozně moc. Podle čeho z nich vybírat? Chci někam utéct. Zpít se a smát. A poznat všechny tamější lidi. Je fajn mít v uších sluchátka. Většina si myslí, že něco posloucháte. A tak se normálně baví. Jedna bábrdlinka o tom, jak se jí líbí moje láhev na pití. Že by se jí hodila. A jakto, že jsem jí nehodila do koše, když jsem to dopila. V Plzni. Na oslavě N. třicátin. Plnej stůl lidí. Který vůbec neznám. A N. daleko. Naštěstí O? se mě snaží zapojovat do hovoru. S každou další sklenkou jsem přátelštější a přátelštější. Za chvíli se znám div ne s celou hospodou. Můžu za to, že mě většina chlapů chce dostat do postele? Tak dobře. Podtrženo, sečteno. Všemi uznáno. Jsem naivní blbka. Která si prostě myslí. Že se může jentak na někoho usmát. A s někým si jentak popovídat. Když už se mojí naivitě směje (až se za břicho popadá) jedna nána od našeho stolu, začíná mi být smutno. A mám chuť být zlá. Co takhle rozdat si to na hajzlíkách s jejím klukem? Že bych jí třeba taky dokázala. Že je naivní. Když si myslí, že ten její jí bude věrnej. Má štěstí. Že naivní blbky tohle nedělaj. Já ale nechci bejt jako ty ostatní. Třeba mi jen závidí. Že po ní pes neštěkne. A já jsem na roztrhání. Ale proč jsem vlastně na roztrhání? Nejsem taková krasavice. Aby ze mě byl každej paf. Možná mají pravdu. Že jsem tak naivní slepička. Že si každej myslí, že oslovit mě je jasný terno. Protože dostat mě do postele nemůže bejt složitý. Tak fajn. Myslela jsem, že mám víc co nabídnout. Třeba, že jsem sympatická a milá. Očividně je mou jedinou devizou naivita. Co dodat. Srát na to. Tak jsem se za večer seznámila s x klukama. A s jedním celkem příjemně popovídala. (A třeba se jen tvářil, že je se mnou prima pokec. A přitom si mě celou dobu představoval nahou.) Jejich očekávání jsou jejich boj. Zpívám si s P? písničky od Visacího zámku. A kašlu na to. Že je taky jeden z nich. Chci bejt já. Ať už do tohohle světa zapadám nebo ne. Ať už se mi ostatní vysmívají jak chtějí. Zavírá se. Jdeme ve čtyřech do jinýho klubu. Začínám být paranoidní. Že ten čtvrtej jde jen proto, že v tom vidí taky nějakou šanci. Kašlu na to. Usínám. A spím i v nočním autobuse. A ta šílená cesta k N. Jsem promrzlá na kost. Mám pocit, že nedojdu. A pak jsme tam. A N. mi půjčuje svoje teplounký pyžamo. Teplo, postel, hurá. Zažívám euforii. Nevzpomínám si. Kdy jsem byla naposledy takhle moc šťastná.
__________________________________________________________________________________________________________

18.4. Brzy vzhůru. A vstát nemůžu. Vyčerpaná. A stav. Ten stav. Proč zase. Je to děsivé. Že mě něco děsí. Tak děsivým způsobem. Že nejsem schopná o tom mluvit. Celej den se s N. válíme na gauči. A žvaníme a žvaníme. Hodiny. A pořád si je co říct. A já se rozhodnu nejet domů. Protože je super. Cítit, že s někým jsem. S někým, kdo mě léta tak dobře zná. A kdo je tak otevřenej a upřímnej. A umí poslouchat. A taky jediný, co na mě doma doopravdy čeká, jsou povinnosti. A depka. N. vaří. Špagety podle receptu SI. A je to fakt dobrota. A v půl desátý už usínám na gauči. A když se přemístím do postele, spánek je tentam. A všechny strachy se na mě nalepujou. A není mi z toho dobře. Ale dokážu to ustát.

__________________________________________________________________________________________________________

19.4. Ještě pořád je co si říct. A ani jsem se nestihla pořádně podívat. Do kroniky s popisem našich starých zážitků. Venku je krásně. A mě čeká skoro čtyřhodinová cesta. Než se dostanu z jedněch dveří ke druhejm. Doma si stihnu jen skočit na záchod. Vyrážíme s R. procházkou na jídlo. Pak procházkou z jídla. Procházkou na nákup. A už jsem trochu znavená. A ještě připravovat program kin do časopisu. Uf.

__________________________________________________________________________________________________________

Možná že mi
Občas oči nízko sjíždějí
Možná že jsem
Potencionální sebevrah
Možná že mám
Už moc málo nadějí
Ale spíš si myslím
Že si prostě jenom pitomá


 

2 lidé ohodnotili tento článek.

Komentáře

1 Someone Invisible Someone Invisible | Web | 22. dubna 2015 v 0:27 | Reagovat

Jé, aspon, že ty špagety nebyly špatný... :)
Za chvíli bude to krásný slunečný jaro :) Třeba s tím sluníčkem bude všechno lepší (nebo aspoň něco)...

2 Čerf Čerf | E-mail | Web | 22. dubna 2015 v 8:00 | Reagovat

"Jejich očekávání je jejich boj!" Pěkně řečeno. Tedy, vlastně naše očekávání, že? :-) Myslím, že cesta ke spokojenosti je umět se oprostit od očekávání. Vlastních i cizích! Jenže... :-)

3 Beatricia Beatricia | Web | 22. dubna 2015 v 20:43 | Reagovat

Máš můj obdiv a držím ti palce při té prezentaci na skupinové terapii. Já bych to prostě nesvedla; přednášet o svém životě, nebo potížích, před plénem, i když jsme na jedné lodi. Máš kuráž, myslím na tebe. ☼☼☼

4 Sugr Sugr | E-mail | Web | 22. dubna 2015 v 20:45 | Reagovat

Mluvit o sobě, či vlatsně psát - ti jde víc než výtečně. Vždyť mluvíš vždy o "něčem", což je dar. Většinou Deničky, nudí, pořád to samé-dokola a dokola...:-(

5 paralelnisvet paralelnisvet | E-mail | 22. dubna 2015 v 23:53 | Reagovat

Tak jo, tenhle "týden" jsi napsala pro mě, ne? :D ...ne, že bych byla tak odvážně namyšlená, nebo tak, ale od začátku mám pocit že je to stejný. Zaujal mě hned nadpis a myslela jsem, že ani na nic jiného reagovat nebudu. Je to totiž přesný vyjádření dneška. tak jsem to radši dnes ukončila. Už žádné pochyby o zneužívání. (nápadníků). A pak 17.4. ... přesný tyjo...přece nejsem taková krasavice, abych to byla zrovna já, kdo je středem pozornosti. Ale je to tak. Není to krásou, možná ani prsama. Je to asi vyzařováním, tak na to kašlem a budem se dál prostě jen bavit. Achjo. A pak Pitomá. Píseň s Tomášem. Ten člověk, achjo podruhý, já se ho nezbavim. Dost že ho potkávám všude, i když to není on, jen přelud....prostě...spíš si myslim, že jsem jenom pitomá. Díky za to, přeju pěknej další týden.

6 bludickka bludickka | E-mail | Web | 23. dubna 2015 v 20:43 | Reagovat

[1]: Dneska jsme je dělali zas a ještě je budu mít na zítra k obědu.. takže super tip, který se osvědčil hned ve dvou domácnostech :)

[4]: Copak psát o sobě... to bych dokázala donekonečna. Ale mluvit? O sobě? Před tolika lidma? O těch nejniternějších věcech? To je kříž!

[5]: Doufala jsem, že ten nadpis by se ti mohl líbit :)
Nevím čím to je. U mě prsama rozhodně ne :D :D  Tobě taky pěkný týden - nebo spíš už víkend :)

7 stuprum stuprum | Web | 24. dubna 2015 v 2:05 | Reagovat

RS není dobrej chlap, přijď na to! Dyk neumí držet ani svátost manželství. :D

Moc moc pohody a málo nervů přeje fanoušek S.

8 Vivi Vivi | Web | 24. dubna 2015 v 10:05 | Reagovat

Och keby som mala pripraviť prezentáciu na terapi, tak to by dopadlo. Asi by som to nedokázala a potom ešte pred ostatnými prezentovať? Ani za nič.
Držím ti palce aby to dobre dopadlo.
Stráviť víkend v prírode je good idea.
A velmi by ti to pomohlo pritom neidentifikovatelnom strachu:)

9 bludickka bludickka | E-mail | Web | 26. dubna 2015 v 18:19 | Reagovat

[7]: Děkuju fanouškovi za podporu :) V tomhle článku není o RS zmínka. Ale děkuju, že máš o mě starost :)

10 Van Vendy Van Vendy | Web | 28. dubna 2015 v 22:28 | Reagovat

Nový začátek. Strach chápu a zároveň držím palce, ať je líp. Mělo by být líp, přece pořád nejde být hůř.

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama