Začarovaná klubka

2. dubna 2015 v 13:43 |  Občasník

13. TÝDEN
__________________________________________________________________________________________________________

23.3. Konečně jedna prospaná noc. Stav stále stejný. Psychika funkční. Tělo úzkostné. Moje poslední naděje je schovaná ve skříni. Kozlíkové kapky. Které si šetřím na to, až bude hůř. A ono bude. Jen doufám, že v té době budu nějaká srovnanější. Přichází řada na pití nervového čaje. Na nádraží mě čeká překvapení. RS. Myslím, že tohle má k náhodě daleko. Jede se mnou pár stanic tramvají. A pak zase zpátky. Je to divný. A taky milý. Ale divný je to mnohem víc. Stejně mi to zlepšilo náladu. Taky vidět zas AH. A ML. Svou útulnou kancelář. Zjistit, že po roce konečně opravili záchod v našem patře. Že mi terapeut navrhl možnost sehnat doporučení jinak než od praktické doktorky. Na FB mě čeká asi sedm zpráv od RS. Hmmm.... co teď? A v emailu zpráva od IzT. Kdy se zase uvidíme... Nevím, jak ustát všechen ten tlak. Nechci nikomu dávat žádnou naději. A nechci nikoho odříznout. Jedu si vyzvednout volný vstupenky na Febiofest. Nakoupit... Je toho všeho nějak moc naráz. Ještě se přitom soustředit na práci. Dělat si nealko dny v tomhle období chce odvahu. Být na sebe tak přísná. Ale je ještě potřebnější hlídat si hranice.

__________________________________________________________________________________________________________

24.3. Rozhodně nepatřím k těm zoufalkám. Co fňukají. Že už jim bude třicet. Tak si musí honem někoho najít. Aby nezůstaly samy. Nemám takové strachy. Prospělo by mi chvíli nikoho nemít. A srovnat se nejdřív sama se sebou. Možná je výhoda. Mít už za sebou jeden trýznivý rozchod. Můžu to srovnávat. Tehdy jsem ale měla plnou podporu L. Což mi dávalo nepopsatelně moc. A měla jsem LL a ŠP. Se kterýma jsem trávila každý večer. Ale teď nejsem zase tolik sama. Jak sama se cítím. Tehdy umřely všechny moje sny do jednoho. Přestala jsem věřit v lásku. Teď naopak moje sny ožívají. A já zase doufám. Že najít něco pevného a opravdového je možné. A cítím se svobodně. Když pozoruju lidi v tramvaji. A přemýšlím o existenci lásky na první pohled. Možná nemám víc. Než jen tu kupu snů. Ale mám je. A to znamená hrozně moc. Chci si udělat v sobě pořádek. A zase se bláznivě zamilovat. A dát druhému CELOU sebe. Navzdory strachu. Že si nabiju hubu. EN je milá fajn holka. Ale nebaví mě zodpovídat dotazy. Jak to, že dredatý holky poslouchají punk. Jdeme s ní a MR do kina. Na film 1001 gramů. Kterej vlastně vůbec nevnímám. Něco mezi spánkem a sněním. EN a MR neví. Že jsme se s R. rozešli. Je to fakt divný. A já jim ještě navrhnu setkání příští týden. Protože nechci nechat R. samotnýho na narozky. A nechci s ním bejt sama.

__________________________________________________________________________________________________________

25.3. AH dostala od přítele kytici růží. Jentak. Všichni si myslí, že má narozeniny. A mně se vůbec nechce. Chlubit rozchodem. Nikomu. Ani JR. Která se mnou výjimečně vyrazila na oběd bez mimi. A chce se mi brečet. Protože došel camembert. Zase funguju na polívce. A udržuju dost křečovitou konverzaci. Ve které nedám JR prostor. Aby se nadechla. Natož aby se zeptala, jak se mám. Jak dlouho to bude ještě trvat? Než někomu s klidem přiznám. Že už spolu s R. nejsme? Bojím se. Že se budu muset obhajovat. Vystavovat svoje rozhodnutí cizím soudům. Film Atlantida. A je to o ničem. Nebo mně teď připadá o ničem všechno. Protože můj svět je o pár odstínů sytější. Než jen obrazy. Skládané za sebou. Ztrácím se ve svých představách. A ne v těch filmových. Čekám. Až se dvě holky políbí. Měly by. Když jsem v duhovém sálu. A mě to vzruší. Vzrušuje mě pohled na každej líbající pár. Jedno jakého pohlaví. Leze na mě jaro. Čtyři hodiny v kině. A já nespím. Jen už nevím, jak si sednout. Osamělost prvočísel jsem nejdřív četla. A proto můžu ztrácet pozornost. A přitom chápat. To základní. Pro mě. Přemejšlím si. Představy do budoucna. Jako jsem to dělala dřív. Ale teď nejde o to se strefit. Jde o to, co bych chtěla. Napsat si to. Ideální možnosti. A zjistit časem. Na kolik bylo možné toho dosáhnout. Takže: 1) byt. Ve čtvrti, kde bydlím. Do deseti tisíc i s energiema. S místností, kde by se daly na noc zavřít kočky. Bez újmy. A aby tam vlastně kočky vůbec mohly žít. A vana! A možnost trvalýho bydliště. 2) přítel. Dlouhovlasej a roztomilej. Trochu bonbonek. Pro kterýho budu na neohrozitelným prvním místě. On pro mě. A kterej si už od prvního momentu bude představovat. Jak spolu jednou zestárnem a umřem. A bude chtít se mnou trávit Štědrej den. Třeba. Nebo třeba úplně jinak.

__________________________________________________________________________________________________________

26.3. Nadnášející moc svobody. Můžu všechno. Co se týká jednoho konkrétního dne. Procházím se v deštíku. Můžu, co chci. Třeba být modelkou. Pro malíře kreslící akty. Ulevovat svýmu exhibicionismu. Jakkoliv. Můžu všechno. Až nebudu bydlet s R. A nebudu mu moct ničím ubližovat. Chci si koupit talíř. Jenom jeden talíř. Očividně víc než talíř. Protože i v něm. Hledám spřízněnou duši. Dobře. Tak tohle je vážně divný. Chtít udat lístek. Jentak zadarmo. A nakonec si díky tomu najít parťačku. Která chtěla vlastně jít úplně na něco jinýho. A tak vůbec. Situace na příliš dlouhé popisování. Snad si o mně nic nemyslí. Zvát někoho na takovej film. Je divný. Kord když je to někdo cizí. Komu je kolem šedesáti. A chce poradit. Jak ztlumit zvuk na mobilu. Prej jestli to bude něco o přírodě. Ehm. Ehm? Fakt nemám odvahu. Zeptat se. Jak se jí to líbilo. A jsem pansexuál. Teď, když už vím, co to znamená.

__________________________________________________________________________________________________________

27.3. Mám pocit. Jako by tohle bolavý období zároveň bylo začátkem toho nejkrásnějšího. Asi odmítám svůj žal. Nepřipouštím si rozchod se vším všudy. Jen tu lepší část. V peněžence pořád nosím R. fotku. Mám vstupní pohovor. Kvůli formuláři na skupinu. S terapeutem, co vedl můj stacionář. Je milé ho vidět. Ale nervózní jsem stále. Moje kolegyně je fajn. Ale nemusela by si KAŽDÝ DEN v době oběda lakovat nehty. Pak nemám být úzkostná. Když denně jezdím centrem Prahy. Mhd. A každej blbec suverénně skáče před tramvaj. A každej blbec se nedrží a padá na ostatní. A ani se neumí omluvit. Jako bych neměla dost starostí sama se sebou. Zase vzpomínky. Jak jsem jezdila za L. Její máma nám udělala večeři. A my se dlouho líčily. A zkoušely hadry. A popíjely při tom. A pak čekaly. Až se zaplní parket. A trsaly. A seznamovaly se. Kde to je? A proč už to není teď? Vím. Že jednou i na etapu, co zažívám, budu koukat jako na perfektní období. A chci to cejtit už teď. A ne potom. Chci se to naučit. Vážit si toho všeho. Teď. Když to žiju. (Stejně bych to chtěla žít s někým.) Někdy mám pocit. Že prožívám každý víkend. Jako by měl být můj poslední. Radostné. A přitom sebezničující. Vážně bych neměla kouřit. Když si ty cigára ani neumím koupit. Startky nebo chesterfieldky. Svět je strašně složitej. -Víte vy vůbec co chcete? -Když já už si tak dlouho nekoupila cigarety. -Tak proč si je kupujete teď? (Po 4,5 letech jsem se rozešla s klukem. Tohle asi nemám říkat, ne?) -Asi potřebuju zase začít. V Rock Café není nikdo. Škoda. Že mým parťákem je akorát únava. Držím se. Piva. Potřebuju se opřít. Alespoň o zeď. Sedím. A všechny stoly okolo prázdný. A převeliká chuť někomu napsat. Tohle se nedělá. Využívat lidi. Aby mi nebylo smutno. Tenhle večer do dějin nevejde. Leda jako večer, kdy jsem osamělá. A půlku kapely mažu starý zprávy. Co jsem psala R. Jedna kapela mě celkem baví. Ale ta mrtvola ve mně vůbec neožívá. Lepší jet domů. Nerada piju zbůhdarma.

__________________________________________________________________________________________________________

28.3. Dokážu bejt hrdinka. Co krade R. z talíře snídani. Pomáhá mu stáhnout program do počítače. Vymýšlí fungování v době výměny stoupaček. A píše email pronajímateli. Ohledně ukončení nájmu. A držím se. Do doby než mám kliknout na odeslat. Pak brečím půl hodiny. Než se na to vzmůžu. Je mi mizerně. Ještě že jsem si předtím prozíravě napajcovala obličej. To mě drží od propuknutí v hysterickej pláč. Moje teď už obvyklá předkoncertní procházka Prahou. Škoda že tu nádheru i hrůzu v jednom neumím popsat Nezvalovskýma očima. A pletu si lampu s měsícem. Nedá se to vylíčit. To hodinové courání ulicema. Příjemná příchuť samoty. A chladu na tvářích. Předstírání, že jsem cizinec. Vlastně se tak cítím. A hrozně hezký by bylo jít s někým. Držet se za ruce. Mlčet. A sdílet. Třeba i beze slov. Povedlo se mi otočit. Náladu z nuly na devadesát. Můžu vyrazit do Rock Café. Je to náhoda? Nebo znamení? (to zrovna!) RS. Neschopnost jednostranného postoje. Ráda ho vidím. Ale asi by bylo lepší, kdyby tu nebyl. Všude kolem je možná spoustu hezkých kluků. A svobodných. Ale jsem tu s ním. Proč mám vůči němu pocit určitých závazků? Protože kvůli mně tolik riskuje? Povídáme si. Dlouho, dlouho. Až mám strach. Že mě nepolíbí. Zbytečně. R. známí. To není dobře. Snad nás neviděli! Přisedáváme k nim. K. je moc rád, že mě vidí. Zní to upřímně. Rozpolcenost pokračuje. Jedu s RS domů taxíkem. To není vůbec dobrý. Co to jaro se mnou dělá? A ten nedostatek sexu. Strašný. Šílenství. Díky Bohu, že sedíme v autě s řidičem. Vedle něj. A tak vůbec k ničemu nedojde. K ničemu? Dojde k zásadnímu uvědomění. Že se nějak přestávám ovládat. Od desíti k pěti. To všechno jde. A R. na mě doma čeká. Všechno je špatně. Zase jsem se příliš zamotala.

__________________________________________________________________________________________________________

29.3. Se svědomím se nedá bojovat. Vždycky budu vědět. Že má pravdu. A tak s ním alespoň smlouvám. Jen ještě jednou. Dvakrát. A pak to skončí. IzT mi posílá naštvanej email. Je mi to líto. Nejsem schopná plnit očekávání druhých. Řekl mi včera RS, že mě miluje? Nebo to byl jen sen? A jak jsem na to vlastně reagovala? Všechno se pořád zamotává. Nejvíc se bojím, že ještě víc ublížím R. Pak, že bych mohla zničit RS rodinu. Pak že ho zklamu. Pak že mě všichni opustí. A budou mě nenávidět. R. si myslí, ze když spolu bydlíme, můžeme spolu i spát. Nesnáším, když na mě někdo vyvíjí tlak. Jako bych měla malej bordel v hlavě. Do tohohle nejdu. Stačí, že spolu normálně fungujeme. Jako kdyby nic. Mám strach. Že to prodlužuje trápení. A že bude hodně těžké se odloučit. Jsem unavená. A není mi dobře. R. mi chystá oběd. A z toho se cítím ještě hůř. Totální rozpolcenost. Večer koukáme na V kůži Johna Malkoviche. Mám sto chutí schoulit se k R. do náruče. Ach jo. Dneska se mi zase zdá budoucnost tak děsivá.

__________________________________________________________________________________________________________

Now that I've lost everything to you
You say you wanna start something new
And it's breakin' my heart you're leavin'
Baby, I'm grievin'

You know I've seen a lot of what the world can do
And it's breakin' my heart in two
Because I never wanna see you a sad, girl
Don't be a bad girl
But if you wanna leave, take good care
Hope you make a lot of nice friends out there
But just remember there's a lot of bad and beware
Oh, baby, baby, it's a wild world
It's hard to get by just upon a smile

 

1 člověk ohodnotil tento článek.

Komentáře

1 stuprum stuprum | 2. dubna 2015 v 14:19 | Reagovat

Snad se vyhrabeš z minulosti a vyhneš se těm příliš nectným, jako je RS.

2 Beatricia Beatricia | Web | 2. dubna 2015 v 15:17 | Reagovat

Z těch iniciál R.S. na mne vane chlad  a intuice říká ne, ne, pryč. I když se jakoby cítíš osamocena, tak tímto by se situace jen zhoršila. Nějaký čas samoty neuškodí, uklidíš si v sobě, vyházíš nepotřebný balast a začneš znovu s čistým štítem.  Těším se na radostný článek, že se objevil NĚKDO. A to ti držím pevně palce.☼☼☼

3 paralelnisvet paralelnisvet | E-mail | 2. dubna 2015 v 23:54 | Reagovat

Možná nemám víc. Než jen tu kupu snů. Ale mám je. A to znamená hrozně moc. <<za to Tě zvu na pivo, je to totiž přesně celá pravda. Stačí napsat to a pak už nic a bude to pořád stejně silné.

4 Vivi Vivi | Web | 3. dubna 2015 v 13:20 | Reagovat

Dodržať nealko dni počas dni kedy ti je uplne na prd je kurva ťažké a viem o tom svoje. ALE snažim sa:)
A určite s nim nebud len zo zufalstva. No musi to byť ťažké s niekym byvať a nič spolu nemať. Teda s nejakým mužom.
FILM 1001 gramov som videla a páčil sa mi.

5 bludickka bludickka | 4. dubna 2015 v 16:34 | Reagovat

[3]: Děkuju, pozvání přijímám :)

6 paralelnisvet paralelnisvet | E-mail | 4. dubna 2015 v 20:16 | Reagovat

[5]: tak radost, snad je líp! :)

7 bludickka bludickka | E-mail | Web | 4. dubna 2015 v 20:17 | Reagovat

[6]: Momentálně zrovna ne... po dlouhý době jsem se přinutila zůstat v sobotu večer doma.. Tak je to náročný. Ale dělám co můžu, abych si zabránila přemejšlet a upadat do smutku :)

8 paralelnisvet paralelnisvet | E-mail | 4. dubna 2015 v 21:06 | Reagovat

[7]: chápu chápu, taky dneska nějak bojuju. Že vůbec nic nemá smysl. Naštěstí nejsem sama v praze ale doma, tak aspoň odpovídám na otázky co mi je. NIC. Tak sílu přeju, kdyby bylo nejhůř, nikdy není pozdě jít ven ;)

9 grey.t grey.t | E-mail | Web | 7. dubna 2015 v 9:27 | Reagovat

V jednu chvíli jsem si vzpomněl na kousek povídky od Marquéze. Pán se na letišti ptal paní, která mu prodávala letenku, zda věří na lásku na první pohled. A ona odpověděla, že nevěří na žádnou jinou. Přišlo mi to krásné.
Chtěl jsem ti říct, ať věříš na lásku. Ale v další větě jsem zjistil, že je zbytečné to říkat, protože věříš.

10 Van Vendy Van Vendy | Web | 7. dubna 2015 v 12:31 | Reagovat

Něco končí, aby mohlo jiné začít, doufám,že ten zákon rovnováhy bude platit i pro tebe. Dát si pauzu není špatné, trochu se srovnat, vydýchnout, popřemejšlet, srovnat si myšlenky.
Pár dní bez alkoholu ti jen pomůžou, napít se není špatný, ale dá se do toho hodně rychle spadnout. Kolegyni, co si pořád lakuje nehty, bych taky nesnášela. Držím palce s hledáním nového bytu (nebo si necháš ten současný?)a hlavně s prací.
A taky, aby přišel někdo jinej, někdo lepší.Než ten současnej. Nebo spíš bývalej.

11 bludickka bludickka | 11. dubna 2015 v 18:58 | Reagovat

[9]: Mám teď posledních pár dní pocity, že bych potřebovala slyšet moc a moc příběhů o lásce :) Skutečných (ne filmových a knižních :) )

[10]: Já tu kolegyni mám ráda, je fajn, ale ten smrad z lakování mi vadí, když chci jíst :) S hledání bytu držet palce opravdu potřebuju, je to šílený :/ Novou práci nehledám :)

12 Bev Bev | Web | 15. dubna 2015 v 15:06 | Reagovat

Mám pocit, že se klubka přece jenom trošku rozmotávají, uvolňují, že jsi trošku radostnější. Nejspíš jsi to odhadla dobře, že váš vztah nikam nespěje a přispívá k tvé nepohodě, teď jen dotáhnout tu myšlenku, ten rozchod do konce. Asi to bude těžké, zatraceně těžké. Měj se krásně milá Bludičko. Pa, opatruj se a brzy zase nashledanou.:)

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama