A všechno je zatraceně divný.

13. května 2015 v 19:55 |  Občasník
19. TÝDEN
__________________________________________________________________________________________________________

4.5. Ach. To je zase elánu poránu. Jupí. Opravili mi brejle. A vůbec nic to nestálo. Stejně bych si měla radši pořídit náhradní. Někdy. Jedu s R. na návštěvu k jeho ségře. Podívat se na malou. A je to divný. Dort, chlebíčky, oříšky, rajčata, grilovanej hermelín. Víno. Jak kdyby přijela nějaká delegace. Fakt se cítím jako součást nějakýho absurdního filmu. A přitom... Bavíme se, jako kdyby nic. Ani se mi odtamtud nechce. Malá, když se na mě podívá, tak tancuje. Pořád se na mě směje a má dobrou náladu. No dobře. Roční díťátko by se mi třeba zamlouvalo. Jen člověk musí mít oči všude. Ale mimina? Br, br. S těma se člověk vyspí asi jako s kočkama. Sotva mě slyší přijít na Letnou, ožijou. A celou noc zkoumají terén. Hopsají po nás, kolem nás,... Spánek nepřichází. A pak se trhá a trhá.


__________________________________________________________________________________________________________

5.5. Kdyby nebyl ten kočka tak roztomilej, tak ho snad zabiju. Třetí noc hrůzy v řadě za sebou. A pravý oko mám zas v katastrofálním stavu. Jak mám jako pracovat? Ještě s požadavkem bezchybně. Sraz s R. Vyzvednout ho u rodičů. A vidět jeho tátu s mámou. Který o rozchodu stále nevědí. A fakt se nechtít přidat k jejich sezení. Tak jít na pivo do Ztracenýho ráje. Ale pak se stejně nevyhnout krátkému popíjení s R. tátou. Kterej nás varuje před karmou. Chlap, co si ze všeho dělá jen legraci, tohle bere fakt vážně. Ale R., jak je jeho zvykem, problémy opravdu řeší, až když je nejhůř. A zatím se nikdo neotrávil. Přemejšlím nad svou situací. Jestli je lepší se otrávit nebo poskytovat první pomoc otrávenému. To je adrenalin. R. se radši nesprchuje. A já to přežila. Usínám už v devět. Ještě zvládnout něco sníst. A pak prvních pět minut filmu, co R. pustí. A jsem tuhá.

__________________________________________________________________________________________________________

6.5. Když už nejsem jednou úplně grogy, tak mě prozměnu bolí břicho. A taky pálí oči. A to všechno ostatní. Co vždycky. Tentokrát nemám vůbec chuť vycházet z práce ven. Sraz s R. V Unijazzu na pivku. Mmmm! A já mám takovou tu náladu. Mluvit. A nezastavit se. Diskutovat. Dělat znalou. A on má takovou tu náladu. Říkat mi, ať sakra už mlčím. Jako by mu to mohlo být k něčemu platné. Čeká nás porada. Velká účast, chacha. Tím líp pro mě. Čím míň lidí, tím větší moje schopnost (? - odvaha) komunikovat. A tentokrát jsem hodně aktivní. No co. Už je mi ukradený. Jestli mi R. bude říkat, že jsem se měla držet zpátky. A že moje nápady jsou špatný. (Zvláštní, že ať on řekne cokoliv, já mu vyjadřuju plnou podporu.) Konečně zase můžu bejt víc sebou. A kašlat na to, komu připadám trapná. Zase se můžu osvobodit. Od toho, co se ode mě očekává. Polehoučku. Jsem zralá už jen na postel. Už ani na sprchu. Kocour je večer podezřele hodnej. Aby pak v noci trápil maminku. Co spí na zemi na matraci. A její milovanej kočičí synáček na ni ve tři v noci skáče z palandy. A já toho spratka honím po bytě. A mentoruju. A tak dokola. Až se unaví. A lehne si mezi nás. A hezky si pochrupuje. Zatímco brzovstávající chuděra marně zírá. Do stropu. Do gauče. Do stěny. Do matrace. Na spící kočičí spratky. Do stropu. A tak pořád dokola.

__________________________________________________________________________________________________________

7.5. Začínám být podobná chodící mrtvole. Pracuju s vypětím sil a maximálním odhodláním. A už se vidím někde s nohama nahoře. Což se hnedtak nestane. Protože si na sebe nakládám příliš úkolů. Polední pauza. A číhá na mě RS. Zrada. A já se držím. A udržuju si dostatečný odstup. Radši budeme chodit dokola. Než se posadit na lavičku. Aby byla neustále šance ustupovat. Já to fakt nechápu. Jak to, že nemá trochu rozumu? Trochu strachu? Trochu zodpovědnosti? A možná je opravdu schopnej. Objíždět příští víkend všechny akce. Když bude vědět, že na některé z nich mě potká. Jak snadné. Je říct něco, co mě děsí i lichotí zároveň. Hlavní nádraží je peklo. I normálně. Natož v tuhle frekventovanou dobu. A v Bille je taková fronta. Že proti návalům paniky se nemůžu ničím zabezpečovat. Chvíli mám usilovnou chuť natrhnout si kůži hned pod bradou. A rozpárat si jí až k pupíku. Abych se dokázala pořádně nadechnout. V Boleslavi. U L. Chce pomoct vyhodit odpad. Ptám se --Kam mám vyhodit tenhle pytel? -No asi spíš plast. Je v něm jen jedna skleněná flaška a trochu papíru, takže převážně plast. (Cože?) -Tenhle kontejner by mohl bejt na směsnej, ne? (šup tam s tím). --Ale L., vždyť to je na kartóny! -Aha, no to už je jedno! (Z takovýho třídění mě jímá hrůza.) Cítím se jak poutník. Co žije po cizích domácnostech. Rozkopaných a nefunkčních bytech. A neumí se aklimatizovat. A chybí mu domov. Do doby než někdo otevře víno. Kde se pije, tam jsem doma. Všechny nevyhovující malichernosti jsou najednou naprosto nepodstatné. Stačí dvě skleničky.
__________________________________________________________________________________________________________

8.5. Vím, že jsem zhýčkaná. Ale vykonávat velkou potřebu v místnosti bez dveří. Když někdo dva metry ode mě dává prádlo do pračky. A ptá se mě, kam má nalít aviváž... Nepotřebuju příliš soukromí. Ale v tomhle mi není zrovna komfortně. Dělit se o plastovou lžíci. Kterou ukrajujeme koupenou roládu přímo ze sáčku. Ale jsem přivykává. Když přejdu počáteční rozčarování. L. natírá balkón a já se mazlím se sluníčkem. Když nasávám vůni svojí kůže, začínám mít nějakou rozvernou náladu. Jdeme ven. Na výbornou pizzu (proč jsou ceny jako v Praze?) Projít se do parku. Je jaro. L. spí na lavičce. A na její noze si to už sakra dlouho rozdávají dvě mouchy. Fuj. Až by mě snad přešla chuť. Chodíme dokola. Je krásně. Snad první den, kdy jsem venku bez punčocháčů. Někdy se vyplatí, sedět večer doma na zadku. A nemít druhej den kocovinu. Kupujeme si točenou zmrzku a jsme zas v jiným parku. Do Billy koupit víno a něco k jídlu. Už jsem trochu uťapaná. Těch kilometrů v nohou. Ještě chvíli popít venku. Ale už je chladno. Film. Kámoš k pohledání. Až příliš romantiky na moje rozpoložení. Abych si snad ještě nemyslela. Že takovej by moh bejt život.

__________________________________________________________________________________________________________

9.5. Šestá ráno. A já jsem vzhůru. Asi bych nedokázala dlouhodobě fungovat s otevřeným oknem a mlíkárnou naproti. Půl osmá ráno. A já vstávám. Abych stihla nutnou hygienu, než se začnou dělat podlahy. Prej přeháňky. Řekla bych regulérní slejvák. Co teď? Plácáme se. U Vietnamců. Rezignace a koupení si bot. Už asi nemá cenu udržovat naději. A pak zase na pizzu. Mňam. To můžu. Slabounký těsto. Sezení na lavičce. Jdu sama do trafiky. A po cestě -Nemáš něco na prodej? (Až jsem zaražená. Kdy naposledy jsem tuhle otázku dostala?) -Nějakou trávu nebo tak něco? -A nemohla bys sehnat? Jen zírám. Návraty do minulosti. Poflakování se mezi kavárnama, cukrárnama a lavičkama. L. se nudí. A mně se nechce k nim domů. Prší. Schovka v obchoďáku. Neshody ohledně toho, kam půjdeme na večeři. Takže rychlý občerstvení. Br. Takových peněz a nic dobrýho z toho. Kavárna. A víno za 48, to už je vážně trochu příliš ne? Tolik peněz je během pár dní v luftu. A co z toho? Stoupačky vyjdou draze.

__________________________________________________________________________________________________________

10.5.
Poslední noc. Kdy můžu spát. Do půl osmý. A L. straší od půl sedmý. Vraždila bych. Třičtvrtě na devět. A já sedím ve vlaku. Piju Frisco. A přemejšlím o rozhovoru. Kterej mám připravit do časáku. Dny jsou najednou tak dlouhý. Když člověk nepracuje, nevaří, nesedí u internetu, nemá kocoviny a brzy vstává. Až to jednoho unaví. Když má tolik času na přemejšlení. Dlouhé čekání na tramvaj. To, když se nedá vyhnout. Existenci, která se postaví vedle mě. -Krásná slečno, můžu se na něco zeptat? --Radši ne. -Proč ne? --Jestli po mně cokoliv chcete, tak je to zbytečný. -Dobře, tak vám alespoň moc děkuju za úsměv. (Ok, tak už mazej a přestaň na mě zírat, jak na svatej obrázek.) (Tolik k nápadu na písničku pro tento týden. Možná bych měla i věnování.) Jdeme s R. do Vegtralu na jídlo. A já bych se tak moc potřebovala vybrečet. Jenže nemám kdy. A taky mi přijde smutný. Že jedinej člověk, před kterým brečím je R. Brečet o samotě je depresívní. A může se to zvrtnout. Využívám chvíle s wifi. Sluníme se ve Stromovce. R. má rozkecáno. A já poslouchám. A mám zavřený oči. A pak mu čtu. A já mám teď sdílecí nálady. Extrémně. A tak jsem ráda, že jde se mnou do kina. I když vím, že film ho nezaujme. Sdílíme alespoň láhev vína a kešu oříšky. A já to hltám. Film Divočina. Prostě mi sedí. Mám mokrý oči. A fakt mě to baví. Užívám si to od začátku do konce. Měla bych chuť taky někam zmizet. Ale nedovedu si představit, že bych to zvládla. Ještě na jedno do Vegtralu. Chystat přes wifi rozhovor. Pivo, to mi umí udělat radost. Klidně i jen to jedno malý.
__________________________________________________________________________________________________________

(bohužel často mé oblíbené písničky nemají žádná videa, tak jen útržky bez obrázků, tentokrát)
Někomu říkáš ano a někomu ne
A na všechny se stejně usmíváš

Tak už se usměj, můžeme začít zapomínat
Nebo jen ty nebo jen já
Jak má kdo proč, jak má kdo koho
Nebo jen ty nebo jen já
Už by tě to mělo začít mrzet
A dát mi taky něco sama vždyť
Takovej zloděj jako jsem já
Si vyčítá jenom to
Že něco zapomněl vzít
 

Buď první, kdo ohodnotí tento článek.

Komentáře

1 Alcinë Alcinë | Web | 13. května 2015 v 22:36 | Reagovat

taková malá malichernost zahnaná vínem může být jednou velkou přítěží..až dojde líh.
A baví mě číst, jak pořád něco nakupujete..člověk by řekl, že bude závidět, ale dalo mi to naději, že až začnu pracovat, třeba budu mít i plnohodnotnou snídani:D

A usmívat se je v něčem strašlivě povzbuzující, člověk tomu výrazu za chvíli může začít věřit..a nebo ho to sežere.

2 stuprum stuprum | Web | 14. května 2015 v 4:29 | Reagovat

Víno za 15, dražší nebrat. :D

3 paralelnisvet paralelnisvet | E-mail | 15. května 2015 v 11:08 | Reagovat

ten první úryvek z knížky je moc povedenej :D. Koukám, dost živý týden. Nebo já  jsem teď nějak mrtvá, až na malinké bouře. Líbí se mi pravda o dlouhých dnech bez kocoviny - taky z nich mívám radost, ale musí se to podařit. Někdy jim totiž předchází dlouhé (neopilé) večery, kdy by se člověk pro samou střízlivost nejraději zabil.

4 L. L. | 20. května 2015 v 22:53 | Reagovat

Ty oči už tě zlobí pěkně dlouho... Používáš ještě léčiva?

5 Bev Bev | Web | 21. května 2015 v 14:19 | Reagovat

Už se mi stýskalo po tvých zápiscích, i když někdy chutnají hořce.:) Musím se vrátit později k předchozím týdnům, teď čekám na Jirku a holky, jedeme do Kauflandu, ach, to žrádlo, to nás jednou zabije! :O :D

6 bludickka bludickka | E-mail | Web | 22. května 2015 v 10:53 | Reagovat

[2]: Myslíš v krabici? :) Já myslím v restauraci/kavárně/hospodě.. :)

[3]: Ty neopilý večery nebejvají dlouhý, ale smutný jo.

[4]: Ty masti a kapky jsou vždy maximálně na čtrnáct dní. A i tak by se neměly používat tak dlouho. Jím akorát prášky na alergii.

[5]: Mně se zase stýskalo po tvých slovech :) Vždycky mě dokážou povzbudit!

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama