Peněz mám víc než sil

21. května 2015 v 22:43 |  Občasník
20. TÝDEN
__________________________________________________________________________________________________________

11.5. Ohoho! Někdo mě oslovil. Na ulici. V šest večer. Takovej roztomilej mladíček. -Nechceš si dát s námi špeka? --Nechci. -Tak si k nám aspoň přisedni. --Já chvátám. -Nešla bys někdy na kávu? (Fakt řekl kávu? To je slaďoučký.) --Já se tady pohybuju docela často, tak se třeba ještě potkáme. -No tak teda joo. Tak vám nevím. Kdybych řekla, že mu bylo dvacet, tak bych asi přeháněla. Co s takovým? (Já bych věděla! - Radši si nafackuj.) Spousty chlapů a chlapců. Se kterými by se dalo hrát. A žádnej, kterej by stál za to. Abych mu mohla dát všechno. Poznávat? Bavit se? Odmítat? Pořád otázky bez odpovědí. A pořád se nedovedu odpoutat od R. Na to bych potřebovala cizí náruč. Ne lásku. Jen nicneočekávající všudypřítomnou náruč. Poskytující lidské teplo a pocit přijetí. A všude voní šeřík. Další skupinová terapie. A můj necenzurovanej terapeutickej dopis matce je příliš dlouhej. A místy vulgární. Natož, abych ho četla veřejně. Nedojde na mě, jupí. Jeden dopis čte jeden kluk. A je to krásně napsané. A citlivé. Kluci by měli být citlivější. A ne si hrát na tvrďáky. Umět vyjevit před ostatními svá zranění je větším projevem síly a odolnosti než nějaká maska. A pak životní příběh jedné slečny. A já vidím pár podobností. Chtěla bych znát hloubku všech lidí. Jejich nitěrnost a pravou podstatu. Strachy. Ne snahy být v pohodě.


__________________________________________________________________________________________________________

12.5. Moje oko je asi poznamenané neustálým pobytem v prašném prostředí. V práci, doma, na návštěvě. Nelze se vyhnout. Je zarudlé, napuchlé a bolí. Z Letné je to do práce kousek. A na skupinu taky. A spousty míst, kam zajít. A pěšky. Ledacos na dosah. Dobré spojení. Dovedla bych tu bydlet? Nebo jinde? Přestat bazírovat na setrvání ve stávající čtvrti? Přišla bych ale o domov. A pocit, že mám své místo. Třeba jen pocit. Mohla bych mít místa jiná. Ale co iluze relativního bezpečí, zmizela by? A co naděje v něco opravdového, co mě může potkat? Co mě potkalo a minulo!? A proto se musím pohybovat po stejných trasách! Tolik možností všeho. A tolik nerozhodnosti ve všem. Co kdyby existovala jediná odpověď na všechny otázky? Vysvobození? Z polední pauzy si nesu šeříkovej úlovek. Jako každý den koukám na nabídky bytů. Měla bych koukat už nejen přes internet. Radím se s R. Smutná ve svojí samotě. Kdy člověk nemá nikoho. Kdo by při něm stál. S kým by mohl diskutovat o svých obavách i nadějích. Kdo by rozuměl. Kdo by ho podpíral při prvních vratkých krůčcích. Domov! Vůbec nevypadá jako domov. Všude kupa bordelu. Prach. Že přes něj pomalu není vidět. Neteče voda. Splachovátko není nasazené. Oči mě pálí. Mám tolik práce. Kdy se k ní asi dostanu? A jak si mám uprostřed ničeho udělat jídlo? Voda nefunguje, nebo jí mám někde spustit? Pryč, pryč! Zase utíkám. Abych se mohla posilnit. Návrat s R. A stejně jsem bezradná. Ztracená uprostřed všeho. A ve své nepraktičnosti překombinovávám. A nedokážu uchopit začátek. Bez pokynů to prostě nejde. Sedím na okně. A kouřím cigaretu. R. uklízí tu pohromu. Stejně to nejde. Do čista.

__________________________________________________________________________________________________________

13.5. Volám na alergologii. Prášky mi nenapíšou bez kontroly. Už jsem tam tři roky nebyla. Ach. Co budu dělat další tři týdny bez nich? Zkoušet, co půjde. Volám na inzerát kvůli pronájmu. Nejvýhodnější cena, jakou jsem kdy viděla. Ale radši bych dostupnější část čtvrti. A je to moc narychlo. A moc komplikované. Asi to nechám osudu. Je mi dnes nějak smutno. Celej večer usrkávám jednoho panáka vanilkový vodky. A hledám spřízněnou duši. Nakonec opět jen ve svém starém já.

__________________________________________________________________________________________________________

14.5. Jsem komediant. Rozhodnutá přebít smutek muzikou. A otrávená, že vidím IŘ. Kejklím, jak se vyhnout společný cestě. Ona asi taky. Přátelská holka z vlaku. Ta, co mě zdraví. Se se mnou dává do hovoru. A já rezignuju na sluchátka a trávím půl hodiny povídáním si s ní. Vlastně to není holka. Má manžela a dítě. Milý začátek dne. Škoda, že mě některé věci baví tolik jen proto, že jsou výjimečné. Neočekávané. Nenucené. Nezávazné. Nicneočekávající. Oko nateklé. Domlouvám se s majitelem bytu. Aby odložil dodělání obkladů na červenec. Jedu pro lístky na Braník. Zase ta povrchní a nestálá pohoda. Která se dokáže zbořit. Díky čemukoliv. Třeba proto, že nedovedu chytit na tabletu wifi. A nemůžu tak při přípravě jídla poslouchat písničky na bandzone. Mám chuť brečet a ničit věci. Měla bych si koupit víno. Mít v lednici jen láhev vanilkový vodky je trochu riziko. Mám pocit, jako by všechno bylo naposledy. Cloumá mnou melancholie. Jak je hezké, když vám někdo něco vypráví před spaním. Za chvíli to bude pryč.

__________________________________________________________________________________________________________

15.5. Jak budu žít bez koček? S kým budu celé dny mluvit? Koho budu zlobit? Říkám kocourovi - Ty jsi tak krásnej, já tě zbožňuju. Vezmu si tě za manžela a budeme mít spolu pět koťáťek. Komu budu říkat takový věci pak? Zahltím facebook? Nebo kdo se stane obětí mé potřeby vyslovit každou myšlenku nahlas? Chtěla bych se něčemu podat. Odevzdat. Uvolnit se. Splynout s tím. Ztratit hranice. Nechat se unášet. Odpoutat se. Nehlídat a nekontrolovat. Muzika poránu je perfektní nakopávač. Pokud se nestane rutinou. Po práci park. A venku jsem naživu. A doma prostě ne. Kdy přestanu domov vnímat jako vězení? Jako past. Kdy přestanu utíkat? Kdy budu doma prostě doma? Bez pocitu konce? Snažím se po krůčcích bojovat. Aspoň dnes. S touhou na vše kašlat. Hledat možnosti. Třeba fotit si jídlo. Pak mě baví příprava mnohem víc. A je mnohem snazší večeřet jiným způsobem. Než že tahám věci z lednice a rovnou si je cpu do pusy. Páteční večer trávím psaním článku. A cítím se o něco ochuzená.

__________________________________________________________________________________________________________

16.5. Nejlepší je hned po ránu na sebe napatlat, co se dá. Ne že by to mojí pleti nějak pomohlo. Díky prachu je na tom snad hůř než kdy předtím. Ale po té usilovné vizážistické práci si dovolíte rozbrečet se fakt jen kvůli máločemu. Asi jsem magnet na dvouletý kluky. Naváže oční kontakt, hodí křídy na zem a už za mnou běží. A chechtá se jak malý baculatý sluníčko. A volání maminky ho nezajímá. Musí si pro něj dojít. -Tomášku, nemůžeš běhat za každým, kdo se ti líbí. Kárá ho. Včera měl na mě taky jeden zálusk. Zastavil se a odmítal jít. Div si hlavu nevykroutil. A maminka prej: Hele, klídek! Nejsi na to ještě malej, abys takhle čuměl po ženských? (Škoda, že mi nejsou tři!) Po týdnu mi odepsala šéfredaktorka. A já fakt nejsem naivní. Abych si myslela, že můj rozhovor jí připadá skvělej. A vím moc dobře, proč čekala s odpovědí tak dlouho. Ale stejně se raduju. Stačí trpělivost. A ti, co vás ignorují, začnou projevovat zájem. Když zůstanete jediní. Jednou (ale jen jednou) se poctivost, slušnost a pečlivost třeba vyplatí. Na chvíli. Vím, jak na to. Ale nevím, jestli nemám příliš málo kamarádů. Ale co. Na čem záleží? Jednou si stejně vypočtu tu rovnici. Jak se během půl hodiny dostat do potřebnýho stavu. A jak se s důstojností vrátit ke smutkům. Pokud mě to do tý doby nevodkrágluje. Nebo to nezvládne to moje druhý "seru-na-vše" já. V tašce sedm cigaret. A snaha neposkvrnit se. Povíme si za chvíli. U vchodu do Vopice dostávám cdéčko. Takže vevnitř ještě není ani čtyřicet lidí? Ach! Nikdo známej. A vysvobození v podobě HM a jejího manžela. Už je rok na mateřský. A říká, že nechce furt mluvit o dětech. Ale mluví. Chápu. Jaký jiný téma by tak asi mohla mít? Nevadí mi to. Jsou prima pár. Mám z nich dobrej pocit. A ona si naplno užívá svůj první koncert po dlouhý době. A já zase věřím. Že svět může být v pořádku. Třebaže svět někoho jiného. Barman se ptá, jak se mám. Nevím proč. Ale je to milý. Vychcaný knedlíky nehrajou. A já na ně měla náladu. Další záchranou je Kamil. Záchranou nebo zkázou? Cožpak můžu odmítnout panáka, kterého mi někdo donese? To by byla neslušnost! A jsem ráda, že si mám s kým povídat. -Můžu si tě vyfotit, hezky se směješ. Řekla holka. Těch úsměvů bylo dost. Všemi směry. Ale ne těch slunečných z hloubi mě. Mám toho v sobě dost. A pořád jsem já. Ta neuvolněná já. Nesvobodná já. Kdesi na nějaké úrovni blokující sama sebe. Hehe, líbí se mi. Kluk, co mi připomíná Madse Mikkelsena. A dát se s kýmkoliv do řeči není tak těžký. Ale nechápem se. Nebo neslyšíme. A je to beztak obyčejný nadržený pako. Nuda. Co čeká? Jsem hvězdička. A dokážu utéct ke Kamilovi. Kterej posunkama naznačuje dalšího panáka. Nenalil jich do mě nějak moc? Ještě chvíli. Nálada není odpovídající počtu promilí v krvi. Jsem unavená. Musím jet domů. Dokud jsem schopná dojet. Navíc už jsem vylokala asi tak rybník vody ze záchodu. V hlavě mi vrtá myšlenka. Týkající se Madse. Chci si hrát. A vím jak. Jdu k němu. Rozloučit se. Prý jestli nepůjdem ven. Tak jo. Ale nechci to protahovat. Obejmu ho. A pak začnu líbat. A pak řeknu Ahoj. A on řekne To si děláš srandu, že teď odejdeš. A já jdu. A otočím se až na zastávce. Jestli za mnou náhodou nejde. Nejde, hurá. Když si můžou hrát oni, proč ne já? Taky mám nějaký potřeby. Jsi v nočním autobuse, vole! Radši si schovej úsměv na jindy. Buď ta od pohledu prudérní. Ať nevotravujou. Vystup, přestup, neusni! Frajerko...takhle liga bude brzy jen tvoje. Jdu domů a můžu se smát. Protože mám v kapsách střepy a ničeho se nebojím.
__________________________________________________________________________________________________________

17.5. Typický opilecký ráno. Plný opileckých těžkostí. V půl jedný se přiměju vykonávat časopisecký povinnosti. Zajímavá činnost. Překládat ze slovenštiny. Ale zabere mi to docela hodně času. Zbaštit zbytky ze včerejška. Které nepozorovaně neuklizené seschly po celodenním povalování na pánvi. Fuj. K tomu plechovku piva. Venku je hezky. Lže mi obrázek za oknem. Sluníčko, to jo. Vyláká mě ven. Do toho chladna. A vichru. S neumytýma vlasama, nevyčištěnýma zubama, stále ještě neodlíčená. Sotva chodící zombík. Jdu si v půl pátý ven. Pro svoji dávku slunce. A nakoupit. R. mě láká na večeři. A tak se všechny další povinnosti odsouvají.

__________________________________________________________________________________________________________
Nevím co chci nevím co si myslím
Nevím co dělat se svým mozkem vyschlým

Dávám si pozor pozor
nemám už námitek
Dávám si pozor pozor
na každej přípitek
Dávám si pozor pozor
jsem každej den jinačí
Dávám si pozor pozor
a pořád to nestačí



 

1 člověk ohodnotil tento článek.

Komentáře

1 stuprum stuprum | Web | 22. května 2015 v 2:17 | Reagovat

Pozvání na špeka a kávičku. Se mnou bys jela panáčky, ne? :D

2 paralelnisvet paralelnisvet | E-mail | Web | 22. května 2015 v 2:45 | Reagovat

Co s takový? Já bych věděla! - to jsi mě pobavila...a dvouletí jsou boží a ze všeho nejlepší je seru-na-to-víla :)) ten obrázek mi dokázal opravit spousty zoufalých večerů nad prací nutnou "do rána" :))

3 Van Vendy Van Vendy | Web | 22. května 2015 v 10:15 | Reagovat

Dvacítka by nebyla špatná na překlenutí období a na odraz :-) Nezávazně, přechodně, bezstarostně.
Dvouletá není taky špatná, protože je ryze platonická. Není nic hezčího, než když se na tebe usměje dítě. Třebas cizí.  Asi vyzařuješ něco milého, ti prckové to vycítí! :-)(Dobrá byla hláška té maminky).
Zaujalo mě - budeš bez koček? Co s nimi bude? Kdo je bude mít? Asi je těžké najít bydlení, kde nebude vadit domácí zvíře.
Pobavil mě tvůj rozlučkový odchod z akce. Vzalas věci do vlastních rukou! A stala ses tak nezapomenutelnou. :-)

4 bludickka bludickka | E-mail | Web | 22. května 2015 v 10:40 | Reagovat

[1]: Hulení a kafe, zrovna dvě věci, který mě vůbec nelákají :) No nevím jestli bych stačila tvému picímu tempu :D

[2]: To jsem ráda, že jsem tě potěšila :)

[3]: Když já mám pořád výčitky kvůli R. - při představě, že bych si teď někoho našla... Právě, je to těžký. Navíc v garsonce bych to s nima nedala asi ani kdyby to majiteli nevadilo. Asi si je nechá R. Ale to vše je ještě ve hvězdách...

5 misschien misschien | Web | 22. května 2015 v 17:12 | Reagovat

Netušila jsem, že stejná akce přitáhne pozornost bludičky i pana letce. Ať se Braník líbí.
Nové místo pro "nový začátek". Proč ne? Vždy se dá znovu přestěhovat.
Ty chleby vypadají skvěle.

6 Čerf Čerf | E-mail | Web | 23. května 2015 v 7:57 | Reagovat

Že člověk nemůže jít za každým, kdo se mu líbí? Sakra, to mi v dětství neřekli! :-)

7 Beatricia Beatricia | Web | 24. května 2015 v 21:51 | Reagovat

Já ti ze všeho nejvíc přeji hezkou a útulnou garsonku, ne brutálně drahou a v hezké lokalitě. A pak ti přeji, abys už nemusela navštěvovat tu skupinovou terapii. Mě by to spíš deprimovalo, než pomáhalo.(To je můj laický dojem.) A dále ti přeji, aby ses už necítila osamocena. ☼☼☼

8 Sugr Sugr | E-mail | Web | 25. května 2015 v 18:06 | Reagovat

Teda ty dvě první fotky mě dostaly!
Kde jsi fotila tu první? To je úžasná fotka, kdybys věděla jak miluju nebe a tyhle fotky /to tajemno/..., ale to možná víš. :-)

9 Bev Bev | Web | 26. května 2015 v 7:40 | Reagovat

Tak už i dvouletí klučíci se za tebou otáčejí, no teda!:D Moc pěkně jsi to zase zaznamenala, jak ty dny jdou jeden za druhým a stejně tak myšlenky. Máš toho až nad hlavu, moc ti přeju aby aspoň už bydlení bylo dořešené. A i když kočky třeba zůstanou u R. tak to zase není taková tragédie, když spolu dobře vycházíte, určitě je budeš moct navštěvovat. Ale smutné to určitě bude, aspoň ze začátku. Myslela jsem, že na poslední fotce jsou švestky, ale pak koukám, že to jsou borůvky. Krásné fotky, krásné psaní, na chvilku se loučím, paní. :D Pes už je netrpělivý a hypnotizuje mě úpěnlivým pohledem. Brzy se zase vrátím, mám co dohánět. Pa P.

10 bludickka bludickka | 28. května 2015 v 20:15 | Reagovat

[5]: Potkal pan letec bludičku? Bludička má pocit, že jí bylo všude plno :)Stěhování je hnus. Pokud stěhuješ pár krabic možná to ještě jde. Ale pokud stěhuješ celou domácnost s veškerým vybavením...

[7]: Děkuju za přání. Já tu terapii navštěvovat nemusím, já mám tu čest, že můžu, je to moje dobrovolná volba a dostat se na takovou terapii trvá i pár měsíců čekání. Takže mě naopak mrzí, že bude brzy končit.

[8]: Fotka z okna. Tenhle výhled mi bude chybět :(

[9]: Já se obávám, že spolu dobře vycházíme jen proto, že doufá, že se k němu vrátím. Až se přestěhuju nebo až přestane doufat, tak bude situace o dost horší. Děkuju ti za milý komentář a těším se na všechny budoucí :)

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama