Směrem opačným od cíle

6. května 2015 v 13:35 |  Občasník
18. TÝDEN
__________________________________________________________________________________________________________

27.4. Jsem vděčná. Za každej hezkej pár. Kterej potkávám. Za každou chvíli, kdy trochu zazávidím. Protože je to dobře. Protože je to naděje. Že láska existuje. Zahání to bolestnou myšlenku. Že polovina lidí je ve vztahu jen pro to, aby byla. S někým, na koho si prostě jenom zvykli. Protože prostě chtějí někoho! A ten někdo může být skoro kdokoliv. Žádný velký my. Ne moc pěknej začátek týdne. Ošemetná práce. Kvůli který musím třikrát k vedoucí a ještě volat na Slovensko. Zatímco moje kolegyně tráví dopoledne hraním na mobilu. Trochu mě to točí. Po pěti dnech mi odpověděl děda. Prý byl pro ně rozchod šok. A babička to nemůže strávit. Hm, bezva. Ještě že je dlouho neuvidím. Asi nejdřív za dva měsíce. Snad to do tý doby zkousne. Nevím, proč jsem pro ní vždycky ta špatná já. Trochu síla. Že za poslední rok jsme utratili za teplou vodu 16500,-. Asi bych své radosti měla začít korigovat. Volám na první nabídku pronájmu. Ale oni nejsou ochotný diskutovat o snížení záloh? Abych v jedný osobě platila za energie měsíčně čtyři a půl tisíce? (A osm a půl za nájem) Dělají si prdel? Moje reálná spotřeba je dvojka. K čemu mi je, že mi po roce vrátěj přeplatky? Začínám psát svůj životní příběh na skupinu. Třičtvrtě hodiny a nemám ani začátek. Vypadá to, že něco budu muset vtěsnat do terapeutických dopisů. To bude pecka to psát. A co teprve číst. To asi bez slziček nedám. A ještě mám další úkol navíc. Připravit si řeč na téma asertivní dávání kritiky. A doma mě čeká spoušť. Kocour mi vyházel věci ze skříně. Poblil oblečení. A na odkapávači na nádobí se ukrývá neidentifikovatelná žlutá tekutina, co smrdí, ale nezdá se, že močí. Mám dost. Opravdu si v deset večer nepřeju víc, než dostávat ze svých hadrů zvratky a ručně je přepírat. A kocour mi místo omluvy roztrhne silonky, který mám na sobě první den.

__________________________________________________________________________________________________________

28.4. Dny se nějak podezřele opakují. Zase hnusná práce na celý dopoledne. Ale moje kolegyně má tentokrát před sebou učebnici angličtiny a vypisuje si slovíčka. Má kuráž. Mně by to strach nedovolil. Sraz s VK. Na který se nedostavila. A já se nezlobím. Protože to považuju za normální. Normální ze strany druhých. Jediné, co mě vždycky štve, je pocit. Že já si chyby a omyly dovolit nesmím. Alespoň jsem poznala prima kavárnu. A dobrý pivo.

__________________________________________________________________________________________________________

29.4. O co bysme se tak vsadily? Lásku k hazardu mám prostě v genech. AH říká -Budem si vsázet na hokej. Tak to asi ne. Takovýhle věci já bojkotuju. I když mě to někdy mrzí. Pro fanoušky je to další svátek. Mohla jsem mít druhý Velikonoce. Téma, co mě s druhýma sblíží. Za sounáležitost bych vraždila. Ale ne sama sebe. Zatím ne.
__________________________________________________________________________________________________________

30.4. Sen, ve kterým jsem měla strach z koní. A zapomněla peněženku po cestě do vinotéky. A hladila si psa mentálně postižených dětí. A řekla si nějaký obrovský moudro. Něco jako -Každej den se dá protknout nití něčeho výjimečnýho. Něčeho magickýho. Každej den může bejt dar. Balíček ve stejné krabičce, stejně zabalen. Ale když si daš práci ho rozbalit, můžeš objevit něco navíc. Pustit si muziku na level - můžete si poškodit sluch. Vyrazit na vlak o něco dřív. A očuchávat rozkvetlý stromy. Hmmmm! Nakopává mě to. Měla bych si někdy udělat výlet. Muzika, láhev vína, batoh a cesta někdy brzy poránu, kdy den teprve otevřel oči, ale ještě se pořádně nevykutal z pelechu. Nasadit všeobjímající úsměv. A dýchat zhluboka. A žít zhluboka. Dívat se na ceníky stěhováků není něco, čím bych si udržela dobrou náladu. Ani návštěva mzdový účetní. Člověk se slušně zeptá a ten druhej s ním jedná jak s debilem. To mě fakt vytáčí. A Murphyho zákony. Komplikovaná záležitost těsně předtím, než potřebuju odejít z práce. Stres. A stejně to nakonec odkládám na pondělí. Sraz s A. A hurá žít. Do Mníšku pod Brdy. Procházka. A dokonalá, Dokonalá vafle plněná špenátem a parmazánem. Proč tohle nemají někde v Praze? A asi jsem tam nechala čelenku. S mou nejoblíbenější plackou. Courání a vzpomínání. Pizzerie. A bruschetta al pomodoro. Mňááám. Jídlo je tak luxusní věc! (Když si ho člověk nemusí připravovat sám.) Cesta do Voznice. A hotel. Když si chcete srazit postele k sobě, občas narazíte na zajímavý věci. A nemají mejdlo. A závěsy. A obraz visí úplně nakřivo. A vůbec je to díra. Ale ke svému účelu poslouží perfektně. Chceme hrát šipky. A je z toho rozruch. Protože to neumíme zapnout. A pak to asi zničíme. Vhozením nesprávných mincí. Tak nic. Radši rychle pryč. Kolem je krásně. Procházka. Kterou bych klidně protáhla. A toužím být líbána pod rozkvetlým stromem. Třebaže ještě není prvního. Tak a je to tu. Začíná koncert. A všechno se vlivem alkoholu slévá. A vzpomínky ztrácejí pořadí. Apple Juice a Plexis. Zpívám si. Směju se na sympatickou holku. Co si taky zpívá. Mám chuť se smát. A nikdy nepřestat. Kluk, co se zdál sympatickej, ale má manželku a dítě. Nechápu, co si všichni ti zadaní chlapi o sobě myslej. Rojí se jich víc a víc. A každej má touhu souložit. Ještě s někým jiným, než s manželkou. Na koncerty nechodí moc reprezentativní vzorek mužů. Vážně se musím začít seznamovat na jiných místech. Jinak ztratím veškerý iluze. Ta hra, kdy mně přijde jako největší sranda říkat lidem, co si o nich myslím. Úlet. A zase mi někdo řekl, že jsem naivní. A prej si taky moc věřím. Haha. Možná jsem to trošku přepálila. Ale rozhodně to není tak úplně mimo mísu. Věta, že stačí lusknout a můžu si vybírat z deseti kluků toho jedno, s kým bych případně chtěla mít sex. Dostat většinu chlapů (co jsou na akcích) do postele, mi fakt nepřipadá nic obtížnýho. Sory. Akorát že o to nemám zájem. JM. Z loňskýho Bráníku. Ten "křehkej hajzlík". A samozřejmě mu to musím říct. Že se mi líbí, ale myslím si, že je hajzl. (Fakt nevím, co si od takových vyznání slibuju.) Uráží se a beze slova odchází z areálu někam pryč. Asi ho to zamrzelo. Dolézám a odprošuju. Líbáme se. Pořád. Ani nevím, jestli taky někdy mluvíme. A už vůbec ne o čem. Ten šílenej rozpor mě neopouští. Líbí se mi a zároveň mu nevěřím ani nos mezi očima. Mám z něj fakt pocit, že to není dobrej člověk. Nechává si ujet bráchu, protože chce zůstat se mnou. (Kde asi nakonec spal?) Vůbec nelíbá tak hezky jako RS. A rozhodně není tak něžnej a pozornej. Ale je tak zvláštní. Že mě prostě fascinuje. A nemůžu si pomoct. Padám a dávám si pořádnou šlupku do hlavy. A pak najednou brejle na zemi. A vypadlý sklíčko. Nejde pořádně nasadit. A furt se líbáme. A pak se ptá, co od toho očekávám. A já řeknu nic. A nevím, jestli je to pravdivá odpověď. Natož uspokojující, ale co už. Konečně se chvíli bavíme. Ale stejně si to vlastně nepamatuju. A. mě odvádí spát. Žádná výměna kontaktů. (Nebo že bych si jen nevzpomínala? Ale asi ne.) Mizíme ze svých životů. A já doufám, že minimálně na dlouho. Radši.

__________________________________________________________________________________________________________

1.5. Uf. Sedm ráno. To nám ten den začíná brzy. Ještě jsem napitá. Mám chuť na sex. A před očima mi naskakují okamžiky včerejšího večera. A obličej JM. Nesnáším vstávání. Je půl dvanáctý. A já už mám v sobě dvě točený. A česnečku. A v hlavě paseku. Nechce se mi loučit s A. Měla bych chuť na proválenej, propovídanej a promazlenej den. Ach! Na Smícháči na pudinku s jahodama a želé. A punči. Cesta domů by umořila vola. Zasranej hokej. Zasranej Majáles. Všude takových lidí. Masakr. Musím si nechat ujet autobus. Protože se do něj nevejdu. Domů!! Pokouším se o bezpečnej polospánek. Je to celkem k ničemu. Jak se zastavím, tak je s aktivitou konec. Bolí mě hlava. Přemejšlím o všech těch chlapech. Co s tím? Nechci žádnýho. Hlavou nechci. IzT je jasnej. Prostě kamarád. Nic víc. RS. Zejtra ho uvidím. Nechci. Kdyby tak krásně nelíbal!! Šíří dobrou náladu a je něžnej. Ach. Nechci ho. Vůbec nijak. Jen to líbání. Bože. Jak cukr ponořenej do horkýho čaje. Rozpouštím se z toho. Měla bych být zodpovědná! (Sakra to je opruz!!) JŠ? Má holku. Líbí se mi. Ale jenom trochu. Je fajn. Ale nechtěla bych ho. Co chce on po mně, o tom se zatím můžu jen dohadovat. Ale nechci, aby chtěl cokoliv kromě kamarádství (což je vlastně nemožné ne?) JM? Jsem tak ráda. Že na sebe nemáme kontakt. A snad se ani v blízký době nepotkáme. Doufám. Nechci zvyšovat počet sraček ve svý hlavě. Tudy cesta k vyrovnanosti nevede. Ale jedinej se mi líbí a přitahuje mě. Že by to s ním nemělo cenu, vím. Prostě to vím. Není to kluk do života. Spíš naopak. A třeba fakt na něčem frčí. Je divnej. Prostě divnej. Možná proto mě tak fascinuje. Protože nedovedu zpracovat ten svůj pocit z něj. Nevěřím mu. Něco mi na něm tak šíleně nesedí. Je to intuice, ten pocit? Ten pocit -Ruce pryč, nezaplétej se, tohle je o průšvih. Hlavně ho nepotkat. Podobnou silou, jakou mě od něj něco odvrací, mě k němu něco přitahuje. Asi vrozené sebedestruktivní sklony. Zahrávat si s ohni. Ten pravej někde čeká. Ten nejvíc pravej v rámci možností pravosti. A teď by bylo ještě brzy ho potkávat. Ale potřebovala bych zatím někoho. Někoho jen na líbání a pohlazení. Na něhu. Máme s R. oba kocovinu. On leží v ložnici, já v obýváku. Sbírat kočičí výkaly z koberce a věšet prádlo nejsou věci, co chcete dělat, když je vám i bez toho na zvracení. Ale není zbytí. S R. na jídlo. A je to divný. Všechno je poslední dobou nějaký úplně divný.
__________________________________________________________________________________________________________

2.5. Expozice jsou nanic. Leda bych se jim vystavovala denně. Na koncert sama jsem šla milionkrát. Léta letoucí. Ale když nechodím sama každý týden, tak mám vždycky divnej pocit. Přijít na třetí hodinu asi nebyl nejlepší nápad. Pár hodně letmých známých. Jinak nic. Akorát kluk z fotky z D. blogu si se mnou přišel přiťuknout. A pak se taky zeptat, proč nejsem vepředu. Že to musí být nuda. Taky je. Není zas tolik lidí. Abych se jejich sledováním zabavila dýl než hodinu. Maximálně. U vstupu míjím LJ. S jeho novou přítelkyní. Prý se k nim mám pak přidat. Cítím z toho lítost. Ale co. Teď musím pryč. A kam? Utrácet. Na pomodorovou bruschettu. Nesnáším být sama, když mám náladu a potřebu nebýt sama. Když se vracím zpátky, už je zalidněno. První koho potkávám je RS. Ach jo. Jenže s ním se fajn kecá. Ráda s ním trávím čas. A ráda se s ním líbám. Což není nejlepší nápad. Jenže odolejte tomu. Bavím se s NN. Kupuju jí panáky. Protože mi přijde smutná. Hrajeme s LJ, jeho holkou LV a s RS fotbálky. Jsem nalitá a mluvím rychlejc, než myslím. A říkám všem milým lidem, jak jsou skvělý. Piju. Moc. Kamil mi nechce říct, kolik mu je let. Nedám mu pokoj. Bavím se s PJ, kterej se mě snaží nahrát na kameru. Bože!! Že prej uděláme nějaký časosběrný video. Neeee. Všechno se prolíná, přeskupuje, motá. Pořád ztrácím věci. A taky rozum. Mám černý kolena. Ani nevím, jestli jsem upadla, nebo co. Boty mám taky černý. Kabelka se mi rozbila. Sedím na lavičce vedle RS a holky z D. fotky. Vůbec nevím, co jí tlačím do hlavy. A najednou po sobě pokukujeme a tak divně se culíme. A já mám hroznou chuť jí políbit. A stydím se. I přes všechen ten chlast. A bojím se, že mě odstrčí. Ale překonám to. Líbáme se. Je to hezký. Až bych se vykašlala na RS a byla tam s ní. Ale má tam svýho kluka. A já si začínám připadat nějaká dotěrná. A tak se zase věnuju RS. A pak do toho kluka začne někdo prudit. Jinej kluk. Kvůli tomu, že má svlečený tričko. Prej je nechutnej. Zapojuju se do toho. Takovýhle kecy nesnesu. Mám chuť dát blbcovi do držky. Ale nedám. Vlastně ani nevím, jak to celý skončilo. Pařím. Opírám se zády o nějakýho neznámýho kluka. Bavím se a kašlu na celej svět. Z cesty domů nevím nic. Jela jsem s RS taxíkem. Vzpomínám si jen na líbání před domem a na to, jak se ozvalo Tati. Nemůžu se ani trefit do dveří. Jsem našrot. Mám sex s R. A pak brečím a brečím. Dokud mu neusnu v náručí. Spousta věcí zůstává zapomenuta. Srát na všechno. Občas to prostě potřebuju.

__________________________________________________________________________________________________________

3.5. Když už uděláte jednu chybu, tak proč v ní nepokračovat, že? Proč se s R. nevyspat ještě jednou. Proč se znovu nerozbrečet? Vím, co nemám dělat. Ale nevím, co mám dělat. Aby to pomohlo. Zase mám chuť na všechno srát. Na slušnost, na zodpovědnost, na budoucnost, na morální kocoviny. Je mi nanic. Koukáme s R. na Kmeny. Nevím, jestli je to schválně točené tak, aby většina zúčastněných vypadala jako pitomci. Připravujeme se na stěhování kvůli stoupačkám. Narvat kočky do přepravek je stresující. Nejen pro ně. I pro mě. Trhá mi to srdce. A píše mi RS. A psal mi jeho syn. Pecka. Viděl nás včera. Všechno je jednou poprvé. Třeba omlouvat se patnáctiletýmu klukovi, že jsem se líbala s jeho tátou. (Hm, poprvé! Hlavně aby naposledy!) Našla jsem JM na facebooku. Pokušení přidat si ho do přátel. Ale ne, kašli na to. Z toho nic dobrýho nekouká. Objevuju starou nepřečtenou zprávu. Půl roku. Od toho "nadrženýho debílka s hezkým ksichtem" z koncertu v Lampě. Od toho, jak se chtěl "vykousnout". Zvláštní, že vůbec napsal. Po tom, co jsem mu řekla, co si o něm myslím. R. mi dělá večeři. Jsem vyřízená. A nemusel by si pořád pouštět takovou depresívní muziku. Chce se mi brečet ještě víc. Večer nemůžu spát. Mám pocit, že se zblázním. A v noci je to ještě horší. Nemůžu přestat myslet. Na příliš věcí najednou. Úzkost, úzkost, úzkost. Vedro, dušnost. Vykoupení příjemných chvil.
__________________________________________________________________________________________________________

Proč na mě rodičové tak koukáte
Holt nejsem takovej jak jste si vysnili
To se někdy stává, s tím nic neuděláte
To se často stává, iluze se zbortily
Dělám si co chci, co sám uznám za vhodný
Všichni mí známí jsou pro vás dno spodiny
Všechno vám na mě vadí, to není náhodný
Pro vás jsem teď už jen hanba rodiny

Tak sem se vám moc nepoved

 

1 člověk ohodnotil tento článek.

Komentáře

1 Čerf Čerf | E-mail | Web | 6. května 2015 v 16:16 | Reagovat

No, a pak že se nic zvláštního neděje! To je pane informací! Ano, někteří lidé chtějí kohokoli, jen aby nebyli sami, to je jeden extrém. Druhý extrém, který je mi výrazně bližší, je mít úplně jasné, kdo je ten pravý, ale protože to z nějakého důvodu nejde, být sám. Ještěže je mezi oběma póly dost prostoru na normálnější varianty :-). Někdy se člověk musí napřed od cíle vzdálit, aby se k němu mohl dostat blíž. Jde jen o to ho neztratit z hledáčku.

2 Beatricia Beatricia | Web | 6. května 2015 v 19:54 | Reagovat

Mám řečnickou otázku: Nestálo by za úvahu zůstat s R.? Vždyť vám to klape, stará se o tebe, víš, jak se chová v různých situacích a není v tom rozchodu nikdo třetí. Proč bořit něco vyzkoušeného? A že tomu chybí esprit a žhavá láska? To není vždycky to pravé ořechové, na čem vztah stojí. :-)

3 stuprum stuprum | Web | 7. května 2015 v 5:20 | Reagovat

Ty jsi úplná magorka. Fakticky. :D Přeju, ať se všecko vylepší!

4 paralelnisvet paralelnisvet | E-mail | 7. května 2015 v 13:12 | Reagovat

Přemýšlím, jestli bych dokázala takhle pracovat. Odejít z práce a nechat kritickou situaci na pondělí. A co to o mě vypovídá, když by mi to vadilo.
Ty kritiky na koncertech a vůbec v noci v barech jsou drsný. Někdy je dobrý domyslet, co to s těma lidma udělá. Třeba moje spolubydla, byla taková nakřáplá psychicky, že nic nemá cenu a pak jí někdo v baru řekl, že je odtažitá. A řešilo se to skoro týden. :)) Chci říct, že to člověk nesmí brát vážně, asi. No a co, že jsi naivní, viď.
A pak ta dohra...si kolikrát říkám, že doufám, že už to dělat nebudu. jen si tak hrát s lidma, protože je noc, protože jsem připitá, protože to jde a je to nezávazné rozptýlení. Připadám si bezccená a přesto se to děje, někdy.

5 paralelnisvet paralelnisvet | E-mail | 7. května 2015 v 13:19 | Reagovat

...a ty kočky! výchova se nějak zvrtla? :(

6 Bloud. Well Bloud. Bloud. Well Bloud. | E-mail | Web | 8. května 2015 v 18:36 | Reagovat

[2]: Na tom, co píšeš, ale vztah přece taky nestojí ;)

7 Willy Willy | E-mail | Web | 10. května 2015 v 0:13 | Reagovat

Fortes fortuna adiuvat.

8 Someone Invisible Someone Invisible | 10. května 2015 v 18:54 | Reagovat

Děje se moc divnejch věcí. Hlavně to chce tohle divný odbobí ustát. Ono se časem přece MUSÍ všechno nějak...vysvětlit/vyvrbit..?

9 Sugr Sugr | E-mail | Web | 11. května 2015 v 19:01 | Reagovat

Všechno je divný, nic není normálni...:-)

10 bludickka bludickka | 13. května 2015 v 20:34 | Reagovat

[1]: Děkuju, ani nevíš, kolikrát jsem si tvůj komentář předčítala a jak mě povzbudil!

[2]:[6]: Souhlasím s Bloudem, dále se k tomu vyjadřovat nechci.

[3]: Zrovna od tebe to teda sedí :D :D

[4]: Ono když už na tebe někdo venku hodinu čeká, potřebuješ jít na autobus, kterej jinak jede až za další hodinu, a ta věc vůbec není kritická, jen prostě nedořešená... tak není moc o čem přemejšlet.
Já si stále nemyslím, že jsem naivní. Zkrátka jsem ještě všechny nezatratila, a to je dobře!
Proč si nehrát s někým, kdo si hraje s tebou? Ten druhý to stejně často nemyslí vážně. Bezcenná se vůbec necítím. Spíš nesnáším ten pocit, že bych mohla někomu hodně ublížit.

[5]: Nemyslím si, že kočka se dá nějak pořádně vychovat.

[8]: Myslím, že divný období bude trvat asi tak do konce roku 2015, alespoň u mě :/

11 paralelnisvet paralelnisvet | E-mail | Web | 15. května 2015 v 11:23 | Reagovat

[10]: asi se vychovat nedá, to je pravda! :) tak teda...díky za koucoura, co je tak moc hodnej. Jen chce občas ve 4 ráno pustit domů...ale to tě zas tak moc neprobere (navíc střídá okna, hihi). Ale je fakt moc hodnej.

12 Van Vendy Van Vendy | Web | 17. května 2015 v 19:17 | Reagovat

Je toho spousta. Zaujal mě názor Bei a názor Blouda. Na obou totiž něco je, ale kápnout na dobrýho partnera, se kterým to jiskří i po letech, není zas tak samozřejmé, jak se zdá. A spolehlivost někdy může fungovat dýl než žhavá láska, která během krátké doby vyhoří. Ale, když to nejde, tak to nejde. Takže nic...
Ty nájmy jsou šílený masakr. Nedivím se, že si lidi berou hypotéky a jdou do vlastních bydlení. Vždyť jestli máš měsíčně cálovat dvanáctku nebo patnáctku na nájem a za deset let nemít nic, je lepší cálovat dvanáctku nebo patnáctku za hypotéku a za deset nebo dvacet let mít splaceno a ve svým. Držím palce, ať se ti podaří najít nájem, který ustojíš (a nedivím se, že se dává do party víc lidí a o nájem se dělí).
Kocour je zlatíčko, drží tě ve střehu a nenechá tě usnout na vavřínech. I když v ten moment bych ho taky spíš proklínala... :-)

13 bludickka bludickka | E-mail | Web | 22. května 2015 v 10:55 | Reagovat

[11]: Ono když se může vydovádět venku, tak je pak hodnej, že jo :) Když se celý den akorát doma nudí, tak vymýšlí lotroviny.

14 L. L. | 2. června 2015 v 22:02 | Reagovat

Teda, to s dělo věcí...
Je něco, co nemáš rozbité? :) :)

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama