Žiju, ale nedejchám.

28. května 2015 v 8:28 |  Občasník
21. TÝDEN
__________________________________________________________________________________________________________

18.5. Už jsem asi konečně dospěla. Nebo jen moje myšlenky. Začínají být zvrácený. Vidím šestnáctiletýho kluka na zastávce. A co mě napadá? -Já být jeho matka, tak ho takhle do školy nepustím. Tahle tepláková móda, to je zvěrstvo! A pak v metru. -Tenhle by šel. Vlastně se mi na něm hlavně líbí to, že nosí pěkný žlutý kalhoty. Ale s čím bych mu je asi tak prala? (Jsem vostrá.) A taky bych chtěla být psem. Kterýmu jeho páníček dává tolik lásky a pozornosti. Nemůžu se vynadívat. Jak si s ním hraje. Asi bych měla víc mluvit s lidma a míň přemýšlet o blbostech. RS žárlí na Kamila. Jak by asi žárlil na Madse? A proč mám pocit, že stále musím brát ohledy na cizí city a nemám právo dělat si, co chci? Volají mi z realitky kvůli bytu. Zítra mám přijít na prohlídku. Mám si vzít peníze na zálohu. Nelíbí se mi ten tlak. Cena je výhodná. Pro i proti existují. Nevím, k čemu se přiklonit. Žádám R., aby šel se mnou. Zas divná situace. Jsem v parku. A už mě to zas obtěžuje. To. Lítající chlupatý to. Co mě pronásleduje. I na vedlejší lavičku. Je schopný to být pořád ve vzduchu kolem mě. Nedá mi to pokoj. Připadám si jako psychouš. (protože ani google mi neporadí, co je to zač) Další skupina. Málo lidí. A restrukturalizovanou situaci mám přednést já. Prý byla pěkná. Asi byla. Ale stejně si říkám, že možná nikdo jiný nic neodevzdal. Mluvíme o komplimentech. Zajímavé. Jaké důvody mi občas brání je rozdávat. Myslím si, že lidi zpychnou. Nebo mě díky tomu shodí (a ne že by se mi to už nestalo). Chválit sebe je o dost snazší. Ale ne před ostatními. Jdeme s R. na jedno. Protože chci spát na Letný. A všechno je tak divný. Běžně divný. Jako je teď pořád. Když jedinej člověk s kým si můžete pořádně promluvit je ten, kterýho ty vaše slova bolej.

__________________________________________________________________________________________________________

19.5. Oběd s JR se vyvedl. Malá je hodná. Hermelín dobrej. Číšník roztomilej a srandovní (má zhulený oči). A něco málo jsme si i řekly. (Nepostačivě málo.) Už potřetí za poslední dobu jsem potkala Borise Hybnera. Sympaťák. Musím si pustit tu jeho Třináctou komnatu. Čeká mě prohlídka bytu. A je mi úzko. Už z toho okolí, kde se nachází. Moderní panelákov. Moc lidí, aut, bludiště (opilá bych určitě nebyla schopná najít správnej vchod), spoustu míst, kam by mě mohl někdo zatáhnout a znásilnit mě. Proč nemůžu bydlet v práci? Nechci platit půlku vejplaty za místo, kam chodím jen z donucení. Dům mi připomíná hotel. Nebo taky nemocnici. Úzká chodba a samý dveře, br. Celé to místo je neosobní a nejspíš i bez soukromí. Chybí lednička. Chybí trouba. Jen dvě plotýnky. Pidilinka. Absolutně žádné úložné prostory. Ani v koupelně, ani v předsíni. Nikde. Ani věšák na kabáty. Ani komora na vysavač, apod. Holobyt. Kvůli stěhování do něj bych musela vyházet polovinu věcí, co mám. A jinou polovinu dokoupit. A kombinovat, kombinovat, kombinovat, abych se vešla. Vážně na to nemám kapacitu. Chci jen místo, odkud budu utíkat a kam se budu ukrývat. Ne další povinnosti. Ne absenci pocitu bezpečí. Na vlak je to celkem daleko. Na pořádný spojení (a noční) taky. Z nejbližší zastávky to jezdí po půl hodinách. Co se mi nejvíc líbí (kromě ceny) je další zájemce o byt. Mladík, co působí sympaticky a nesměle. Nejradši bych s ním šla na pivo. Nechám si to projít hlavou, řekla jsem. Otázky stale stejné jako u všeho a vždy. Chci to? Nechci. Líbí se mi to? Nelíbí? Seženu něco lepšího? Nevím. Skoro všechny byty tady se pronajímají jen v tomhle Šmoulově (jak tomu vždy říkal R.) Můžu si vybírat? Nevím. Existuje něco blížícího se mým představám? Nevím. Co když nic neseženu? Nevím. Fakt super pocit. Když brečím a R. mě utěšuje. Když se cítím ještě hůř kvůli němu. Když mi vaří večeři. Ach. Ještě že mám tolik práce. A nemůžu vypadnout z tempa. Dělám korektury článků, připravuju program kin. Pomáhám R. s jeho článkem. Aspoň v něčem mu můžu být nápomocná. Nenávidím ten pocit, že někomu nemůžu vracet všechno, co mi dává. (I ten, že pořád dávám a nic se mi nevrací.)

__________________________________________________________________________________________________________

20.5. Jedu k doktoru. Mám tak roztěkaný myšlenky. Že se ani nedokážu bát na maximum. Klasická bolest břicha. Ale myšlenky jinde. R. mi píše povzbuzující sms. Což má za následek akorát to, že se mi chce brečet. Nic není zadarmo. Všechno, co pro mě teď R. dělá je podmíněno tím, že věří, že se k němu vrátím. Nebo si aspoň nedovolím začínat s někým jiným. To, že je na mě RS milej a že mi pořád píše, je podmíněno tím, že chce, abych byla jeho milenka. Oba si mě svým způsobem chtějí uzurpovat jenom pro sebe. Cítím se v pasti. A nechci se ani jednoho definitivně vzdát. A chci, aby mě měl někdo rád. Jentak! Pořád! Sedím v čekárně. A klepu se. A pak přijdu na řadu. A doktor hned -Tak budeme brát krev, že jo. Tak se svlíkněte. --Cože? Dneska je to nějak narychlo ne? (My si dneska ani nebudeme povídat?) Prej mi prověří i játra. Ajéje. -Žijete? Dýcháte? --Jojo, žiju. Ale asi nedejchám. -Obrázek ani bonbon nemám, culí se na mě. Zbožňuju, když se ke mně někdo chová ohleduplně. Celý odpoledne projíždím pronájmy. Zkoumám jiný lokality. Jiný možnosti. A celý to jistím další objednávkou v mém oblíbeném eshopu bylinky-medy. Dalších sedmset pryč. Jak ráda si kupuju naději! Na facebooku další příval dětských fotek. Tahle má druhý,... tahle třetí (zešílela?)... Měly by existovat taky nějaký stránky pro společenský lůzry (třeba blogy?). Otázka lůzrovství je stejně nezodpověditelná. Sraz s SI. Někdy vás mladší lidi vracejí ke vzpomínkám, jací jste v jejich věku byli. Že jste taky měli sny, plány a iluze. A nedokážete si vzpomenout, kdy jste v ně přestali věřit. Kdy se představy o hezké budoucnosti změnily na věčný koloběh otázek a pochybností. Otázek na téma -Jak moc slevím ze svých představ? Je alespoň něco z mých přání dosažitelné? Pochyby a lidi, co v pochybách podporují. Co vás do nich s radostí uvrtávají. Chci zase snít. A ne stále snižovat hranice toho, s čím jsem ochotná se smířit.
__________________________________________________________________________________________________________

21.5. Po delší době se ozval JŠ. Píše mi ve tři ráno. A moc si přeje mě potkat. Bojím se, že to zavání nějakým průšvihem. Nějakými zmařenými očekáváními. Jeho nebo mými. To jsou ty absurdní situace. Kdy má člověk ve skříni jediný bílý tričko (no dobře - s fialovýma proužkama). A vezme si ho zrovna v den, kdy je potřeba vyměnit toner v tiskárně. A bílá zůstala bílá! Hurá. Ale bylo to napínavý. Vyštrachala jsem dnes dlouhou fialovou sukni ze starých zásob. Kupovanou snad ještě v dobách střední. A AH mi jí pochválila. A PK mi řekla, že mi to sluší. (Vida, tak se mi povedlo odvrátit pozornost od mých rudých očí a obličeje vyžilý feťačky.) Peru černý. Děláme s R. bramboráky. Trávím desítky minut nad domácím úkolem na skupinu. Vše se zdá docela v pořádku. I když vůbec není.

__________________________________________________________________________________________________________

22.5. Konečně můžu vyspávat. A jsem vzhůru dřív než před obvyklým zvoněním budíku. Ach. Asi je dobře, že jsem si přivstala. Když půl hodiny vybírám igelitku. Ve který si ponesu vodu a alkohol. Pak se peru s kocourem o další igelitku. A tak vůbec. Další půl hodiny si krášlím novou kabelku. Která se mi vůbec nelíbí. Ale nekup to. Za stovku, na koncerty. Hlavně že jsem vzhůru od šesti. A pak svačím napůl tvrdý špagety a mám na to deset minut. Volají mi z kliniky. Možná budu mít konečně svýho terapeuta!! Radost, že by se dala krájet! Znám ho ze stacionáře. Z kreslení. Holky ho moc nemusely. Žádnej citlivej chlapec, co říká -Já vás chápu. (jakýho bych potřebovala) Ale normální ranař. Co se s ničím nemaže. Ale já to zkousnu. Beztak nejsem na nějaký mazání zvyklá (i když bych si zvykat chtěla!) Ten mi bude dávat čočku. Ale přesto... možná budu mít vážně někoho. Komu budu moct říkat všechno. Snad to vyjde! A jsem tak šťastná. Že si vůbec nevšímám. Že už čtvrt hodiny čekám na trojku. Na zastávce, odkud vůbec nejezdí. A taky mě pochválila terapeutka ze skupiny. Že jsem precizní a otevřená a že jsem odvedla velký kus práce. Braník. A povedlo se mi získat akreditaci. A prodat lístek. Za nákupní cenu (jsem hrozná slušňačka). Povídáme s L. RS se ke mně nezná. Jak sliboval. Bejt ve dvě hodiny nalitá, tak to prostě chodí. Plexis, SPS, Slobodka, Zóna. A já se jenom a jenom směju. Zářím. A řvu texty. Zpívám si s učitelem (jak mu říká RS - já mu říkávala imaginární kamarád). A on mi říká, že by chtěl bejt taky takovej optimista jako já. Že se pořád směju (Aby taky ne, s trojkou na žíle, že jo). Jsem šťastná. Nechápu holky, co říkají, že nemají příležitost seznámit se s klukem. Stačí jít na jeden fesťák a culit se na všechny strany. Ani ty opětovaný úsměvy nespočtu. Všichni mě dotujou cigaretama a pivem. Jeden pěknej mladíček. Ale aby mi po pěti minutách začal sahat na prsa, tak na to vážně nejsem zvědavá. L. je v šest na káry a odjíždí domů. Já jsem taky na plech. Ale chlastám dál. S RS medovinu. Držím si od něj fyzickej odstup. Zvládám to. Jenom si povídáme. Ale nějak divně. Trochu úlet, když mi vypráví, co by chtěl dělat se svojí manželkou. Respektive co by chtěl, aby někdo dělal jeho manželce,... a tak vůbec. Taky mi chce nabalit holku od stánku s medovinou. Sbalit holku to mi přijde level nad levely. Radši jim zdrhám. Jsem namol. Musím furt pařit. Abych to ze sebe nějak dostala. Můj opilej a vymyšlenej svět. Ve kterým je vrchol mazlit se se stromem. A na zbytek srát. Pařím. A pořádná pecka do žeber. O zábradlí. Trochu mě to knokautuje. Musím si jít lehnout na trávu. Hned je u mě RS. Kupuje mi vodu. Po čtvrt hodině se vzpamatuju a jdu pařit znovu. RS je fakt starostlivej. Jen je trochu divný, jak mě furt hlídá. Ale zase je nablízku vždycky, když cokoliv potřebuju. Je to dobrej chlap. Jen prostě nevěrník. Stejně mu utíkám a flirtuju s jinejma. Několikrát slyším chválu na svůj zadek a úsměv (Jsem ráda, že mám co nabídnout!) Jeden hrozně ukecanej kluk. Fakt je k nezastavení. A vůbec mu nevadí, že ho neposlouchám a že mi jeho kamarád (ženatej! - chlapi vzpamatujte se hergot!!) mezitím dělá návrhy. Koncert končí. Sedíme spolu na trávě. Opírám se o něj. A on tu hubu fakt nezavře. Mám sto chutí ucpat mu jí jazykem. Má fakt přehled, to jo. Začínám z něj bejt ale odkecaná. Naživu mě drží jeho hezkej úsměv a ďolíček (mmm, ten ďolíček je slaďounkej) a taky má takový měkounký oči. A vlastně se mi líbí asi celej. A je mu třicetdva. A chce děti. A nebydlí s maminkou!! (ale s kamarádkama - ta jedna je s výhodami) a pracuje rukama (šikovný lidi ještě nevymřeli, hurá v dnešní přeajťákovaný době). A pak mezi sledem těch svých řečí se zmíní, že "mě samozřejmě chce ošukat". (Chlapi by neměli používat tohle slovo, je to hnus. To mě spolehlivě zchladí.) Když nemele, tak mě objímá a očichává. Je to hezký. Prej mu hrozně voním a o tom to prej celý je. Že mu v životě jen jednou nějaká holka tolik voněla. Prej to znamená, že k sobě patříme (počkat, počkat! cože??). Nutí mě, abych ho taky očichávala a ptá se, jestli jsem z toho vlhká. (Bože, mám já tohle zapotřebí??) Sekuriťáci nás vyhazujou. Počítá automaticky, že pojedu k němu. Ale respektuje ne. Vede mě za ruku a pod lampou mě poprvý políbí. Volá taxíka. A pořád na mě beruškuje a koťátkuje. Sedíme spolu vzadu a držíme se za ruce a on valí klíny do hlavy taxikářovi. Líbí se mi ukecaný kluci. Ale tohle už je trošku moc. Bere si na mě email i facebook. A ještě mi chce vnutit svý číslo. Aby byla jistota, že neztratíme kontakt. Snaží se zapamatovat, kde bydlím. A jako vrchol všeho mi oznámí, že se do mě zamiloval (no pánové to je pecka!) No doprdele! A co já teď s tím? Nechci víc než trochu něhy od někoho hezkýho. A všichni si na mě stále dělají nároky. Kdo by řekl, že ze mě bude taková lamačka mužských srdcí? Dovedu si představit vztah jen s jediným klukem! A ten jako napotvoru asi chodí kanálama. Protože ne a ne ho potkat.

__________________________________________________________________________________________________________

23.5. Fuj, mně je blbě! Mám pocit, jako by se včerejšek vůbec nestal. V devět si pouštím muziku a tak mě to nakopává, že bych hned někam vyrazila. A pak zase prudký pokles energie. R. je rozvernej. Směje se, pořád mě zlobí a kouše. Mám pocit, že žiju dva životy a není mi z toho dobře. A taky mám strach podívat se na facebook. Ale nic. Deset minut s Hybnerem. A má pravdu. Člověk si prostě dlouho myslí, že to má pod kontrolou. Udělat ze sebe člověka natolik, nakolik je v mých silách. Zbytek doladí alkohol. Prochlastávám se ke svýmu vnitřnímu já. Tomu všechnymilujícímu. Jednou budu takováhle stará babča. A život za sebou. A teď ho ještě mám. Tak ho ždímu. Co to dá. Chci si zapamatovat, jak se cítím a co si myslím. Můžu to přeci mít i pak. Střízlivá. Když to dokážu takhle, proč to nedokážu jindy? Čeho se pořád bojím? Třeba to může být mnohem jednodušší. I normálně. Směju se na všechny. A všichni se smějou na mě. (I holky!!) L. známý mě hned berou mezi sebe. Někdo do mě strčí a já na sebe převrhnu celý pivo. Ale všechno je jedno. Důležitý je jen nepřestat se smát. Zase to hipísácký já. Chci, abysme se všichni měli rádi. A všichni se smáli. Bavím se s Kamilem. A spoustu času strávím s Pepou. Klukem, kterýmu jsem líbala holku. Jsem moc užvaněná. Kdoví co všechno mu o sobě vyprávím. Jeden známej Slovák se svojí přítelkyní. A oni mají dítě. (Znám ještě nějaký bezdětný vrstevníky??) -Ty jsi tu sama? Ale vždyť jsme tě viděli s nějakým klukem! --Dneska nebo včera? -Včera. --A v kolik to tak bylo hodin? -Tak ty jsi vostrá. (Jsem, no). A jsem ještě vostřejší, když cizímu klukovi nechám vypít půlku svýho piva a hlídat kabelku. A pak se zapomenu v družném rozhovoru se stromem. Ke kterýmu chodím čůrat. A kluk mě jde hledat, protože jsem pryč už příliš dlouho. Musí si myslet, že jsem cvok. (To jsem!) Pihatá vysmátá holka. Totální slunce. (Takhle jsem musela vypadat včera já!) Září jak vánoční stromeček. Musím jí říct, že je úžasná. Chvíli se dohadujeme, která z nás je krásnější. Z kapel mě zajímají jen éčka. Jinak se prostě poflakuju. Jsem na plech. A Tři Sestry nehráli Básníka. Hrozně ráda stojím zády ke kapele. Opírám se o člověka přede mnou a směju na ostatní kolem. Ohňostroj. Z kterýho padá bordel. Kluk, co mě pořád chtěl zvedat na ramena, by se se mnou chtěl bavit. Jako bych ty scénáře už znala. Vysvobozuje mě Pepa. A tomu mě kradou L. známý. Díky nim si konečně koupím něco k jídlu. Jsem moc. Nedovedu si představit, že bych dokázala dojet domů. Domlouvám se, že budu spát u nich. A pak se někde ztrácím. A nechci je hledat. Tak seberu odvahu a jdu na tramvaj. Další vzpomínka je až na nepříjemnou bábu. Která není zrovna vlídná, když mě vyhazuje z tramavaje. Chvíli pátrám. Co se vlastně děje. Ok, tak zase konečná. Nevím, jestli brečet nebo se smát. Prudké vystřízlivění. Dobře, tak konečná. Ale jaká? A odkud to proboha jezdí někam na druhou stranu? Kde to kurva jsem?? Mladík sedící na zastávce. Je tak našrot. Že není schopen slova, natož aby věděl, kde jsme. Sedím vedle něj. Snažím se ho oživit. A furt mu něco cpu do hlavy. I když přitom chvíli bleje. Konečně nějakej člověk. Kterej by se mi jinak vůbec nelíbil. Ale myslí si, že patřím ke klukovi, a to mě snad ochrání. Říká, že jsme na zastávce Vozovna Kobylisy. Ok. Takže volat taxíka. Přemlouvat kluka, že ho někam kousek svezu. Že zavolám tomu, kdo na něj čeká, ať si pro něj přijede. Nereaguje. Jen kýve hlavou na dotaz, že na něj někdo čeká. A mně to okamžitě dojde. Že na mě už nikdo čekat nebude. Že když budu celý víkend někde polomrtvá ve křoví, nikdo to ani nezaregistruje. Ta myšlenka bolí. A já mám chuť zachraňovat svět. Jako bych si myslela, že tím můžu zachránit i sebe. Nejde to. Kluk neraguje a já dobíhám taxíka. Chci si povídat s taxikářem, ale očividně na mě není zvědavej. Domov!! R. leží na zemi hned za dveřma do bytu. A má jednu botu. Kočka kvílí jak na lesy. Abych pochopila, že mají plný záchody a nedostaly nažrat. Tak hurá do toho. Pak dotáhnout R. do postele. Je depresívní. Je mi ho líto. Usíná mi v objetí. A jeden šíleně dlouhej den končí.
__________________________________________________________________________________________________________

24.5. Nebývalo pít dva dny po sobě mnohem snazší? R. ten je úplná mrtvola. Zvládnu si umýt vlasy. Dokoukávám poučnýho Hybnera. A taky otevřenou Holubovou. Tahám R. na jídlo. Už mám pořádnej hlad. Mňam, mňam, mňam. Bramborové placky s nivou. A rajčata s mozarelou. Znovu a znovu překopávám svůj životní příběh na skupinu. Už zítra ho budu číst. Jdu si lehnout brzy. Ale spánek nepřichází. A pak ty živé hnusné sny. Po kterých zůstává úzkost. Tak silná. Jako z reálného prožitku.

__________________________________________________________________________________________________________

Já jsem dokonalej takovej, jakej jsem

 

1 člověk ohodnotil tento článek.

Komentáře

1 paralelnisvet paralelnisvet | E-mail | Web | 28. května 2015 v 21:54 | Reagovat

ááá, já to nemůžu ani dočíst!

jasně, že to rozkrývám, je to evidentní. A píšu Ti dřív, než to dočtu celé, abych se vyhla tisícům slov. Jen nevím, jak z týhle nátlakový pasti ven. Jen s tím rozdílem, že já si teď dělám trochu co chci - říkám tomu pro sebe "čas na rozmyšlenou"

2 paralelnisvet paralelnisvet | E-mail | Web | 28. května 2015 v 22:08 | Reagovat

Můj opilej a vymyšlenej svět.♥ (dobře jsem udělala, s tím předbíháním - tak srdíčko za tisíc slov:) )

3 Čerf Čerf | E-mail | Web | 29. května 2015 v 8:31 | Reagovat

Snít se dá odkudkoli, to je jedna z mála věcí, které se člověku nedají vzít za žádných okolností. Ale uznávám, že z neholobytu to jde líp :-).

4 Bloud. Well Bloud. Bloud. Well Bloud. | E-mail | Web | 29. května 2015 v 21:01 | Reagovat

O tom 32letým beruškáři se mi dneska asi bude zdát!:)

5 Van Vendy Van Vendy | Web | 30. května 2015 v 22:00 | Reagovat

Shánění bytu ti vůbec nezávidím. Jeden by řekl, při tom množství inzerátů, že to bude malina, ale není.
Offšem dorazil mě dvaatřicítka. To kecání bych brala, ale vošukání a dotaz na zvlhčení by mě taky asi porazil. Jsem už nemoderní, vím, ale přece jen... tohle by se mi nelíbilo, i kdyby mi bylo dnes dvacet. Bleh.
Ale máš zajímavý výběr knih. Jak jsem si už nejednou všimla. :-)

6 misschien misschien | Web | 31. května 2015 v 6:42 | Reagovat

"Udělat ze sebe člověka natolik, nakolik je v mých silách. Zbytek doladí alkohol." Většinou se poslední dobou směju jen lingvistickým záležitostem, ale toto bylo hlasité třísekundové zasmání (a to je mi jinak poměrně mizerně a obecně zaujímám odmítavý postoj ke všemu, co se alkoholu a drog týče). Nicméně tvůj popis koncertů bylo potěšení číst. Bohužel ten zbytek upadl v zapomnění, neb jsem jej četla někdy v týdnu. Pan letec tě nezaznamenal, dle jeho slov si ani není jist, zda by tě poznal. Viděl tě ostatně jen jednou.
Šťastní lidé jsou krásní. Musela jsi být krásná.
A ještě jedna věc. Dá se žít s někým, s kým ses rozešla a netoužit po něm. Stačí si občas připomenout, proč a co jsi získala (nemusím spěchat ze školy, psát dvacet zpráv denně, nemusím si všímat jeho zdravotních obtíží, pokud se chová jako idiot, tak se mě to netýká).
Čtu všechny občasníky. Jen vymyslet smysluplné, hodnotné a povzbudivé komentáře neumím. "A to mě trápí."

7 bludickka bludickka | E-mail | Web | 31. května 2015 v 19:41 | Reagovat

[1]: Tisíc slov klidně uvítám a ještě budu ráda. Čas na rozmyšlenou :) Jenže já rozmyšleno mám :) Jen očividně to, co chci, není zadarmo, a musím za to přijímat podmínky, které nechci :)

[3]: Snít ano. Ale i o sny se dá přicházet... střetem s realitou.

[4]: Jakpakto? A zdálo? :D A já zrovna před chvílí zjistila, že mi na facebooku přecijen napsal. A co teď, že jo :D

8 bludickka bludickka | E-mail | Web | 31. května 2015 v 19:49 | Reagovat

[5]: Já takový způsoby taky nemusím. I když zase upřímnost taky není úplně k zahození no :D :D Ale aspoň slova mohl volit jiný :) Tyhle ukázky jsou z knížky Cesta vášně. Ale čekala jsem od toho víc.. je to taky samej vulgární výraz...

[6]: Jsem ráda, že jsem ti prodloužila život :) Já bych ho určitě už nepoznala. Blonďatý pěkný mladík... takových je :) Je to tak s těma šťastnýma lidma :) Když já po něm ani netoužím.. jen mi chybí doteky! Já mám pocit, že jsem nezískala nic - vlastně vše funguje stejně jako když jsme byli spolu... akorát s tím idiotstvím se to asi změnilo :) Komentáře nemusí být vždy povzbudivé (já to taky tak neumím) ani hodnotné. A ještě jsem nezažila, aby tvůj komentář byl nesmysluplný, takže obavy a trápení nejsou vůbec na místě :)

9 Bev Bev | E-mail | Web | 2. června 2015 v 14:07 | Reagovat

To byly určitě velmi náročné dva dny. Přiznávám, že i já při čtení vzpomínám na své mladší já a musím připustit, že už zkrátka nevydržím to co dřív. Mám ráda klid a za každý alkoholový úlet draze zaplatím, ale je fakt, že v DEN POTÉ si zase nejvíc uvědomuju, jak dobře mi vlastně v jiné dny je. Takže je to taky k něčemu dobré.:D

10 L. L. | 2. června 2015 v 22:52 | Reagovat

Chlupatý lítací co? :D
Pocit, že lidi po pochvalách zpychnou, mám někdy taky. Jako by se lidé se sebevědomím neměli chválit :D
Koukám, že to hledání bytu je fakt naprd :/
Pochvala od terapeutky, super ;)
"Nejdřív musíš políbit hodně žabáků, než najdeš toho pravého prince" :-)

11 bludickka bludickka | E-mail | Web | 9. června 2015 v 21:21 | Reagovat

[9]: I tak si ale často říkám, že ten jeden mínus den, zato stál :) Fyzicky to sice pak nestojí za moc... ale optimismu někdy přibyde :)

[10]: Pořád jsem ten hmyz neidentifikovala :) To s tím líbáním žabáků se mi moc líbí, to si musím zapamtovat :D

12 grey.t grey.t | E-mail | Web | 6. července 2015 v 22:58 | Reagovat

Hrozně mě rozesmál ten kluk, kterému jsi voněla. Svým způsobem působí hrozně sladce a romanticky a zároveň dost nemravně a vlastně je to trochu odpudivé. A nakonec je z něj takový zamilovaný pako, že fakt nevím, co si o něm myslet, ale prostě se mi něčím líbí :D  (Přemýšlím, jestli bych někdy do očí řekl někomu slovo "ošukat" :D Z nějakého důvodu se u toho vidím jako moje matka někdy po půlnoci, jak to říká trochu opile, když mi dává nějaké hrozně záživné rady do života, zatímco já nemám srdce jí říct, že už chci jenom spát... což je dost divná představa a myslím, že kvůli ní nikdy nebudu flirtovat :D  )

13 bludickka bludickka | 16. července 2015 v 16:39 | Reagovat

[12]: To je představa, nebo se to stalo? :)

14 grey.t grey.t | E-mail | Web | 16. července 2015 v 17:51 | Reagovat

[13]: To s matkou? To se stává, když mě donutí rozebírat s ní život po desáté večer.

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama