Další den odečten

5. června 2015 v 18:30 |  Občasník
22. TÝDEN
__________________________________________________________________________________________________________

25.5. Jedno jestli piju nebo ne. Vyřízená jsem každé ráno stejně. Mám pocit, že snad ani nezvládnu dojet do práce. Z týhle únavy se nevyhrabu celý den. Od čtyř hodin začínám být vystresovaná pri představě čtení na skupině. Od pěti do šesti se snažím pracovat na pozitivním přístupu. Ještě ke všemu jsem zapomněla sluchátka. Takže se nemůžu posilnit muzikou. Bavíme se o přijímání a dávání kritiky. Je to fajn. Ale stejně. Přijmout kritiku se asi nenaučím. Proč bych se měla zamýšlet nad tím, co na mně kdekomu vadí? Sebekritická jsem dost. Vím sama dobře, co bych na sobě potřebovala změnit. Názory ostatních jsou vždy názory ostatních. Co člověk to názor. A zavděčit se stejně nejde všem. Tak snad alespoň snažit se nezklamat sebe ne? Naučit se asertivně kritizovat to je jiná. To by se mi hodilo. Odložit emoce a být konstruktivní. Stejně by kritika měla být jen v nevyhnutelné míře. Pracovní kritika je ok. A pak ta kritika, kdy mě někdo něčím zraňuje nebo pravidelně rozčiluje. Jinak si stále myslím, že kdo má problém se mnou, má ho kvůli sobě, ne kvůli mně. A takovýma lidma není třeba se zabývat. A co mi vadí na jiných, svědčí něco hlavně o mně a ani ne tak o nich. Čtu ten svůj životní příběh. O čtyřech tisících slovech (o něco více). A já to fakt zvládám. Nerudnu a nekoktám. Snažím se mluvit nahlas a zřetelně. Jen občas mi přeskočí hlas. A v poslední části příběhu se začnu z celého napětí třást. Ale ta radost ze sebe! Že jsem to zvládla!! Jen škoda, že není moc času na reakce ostatních. Ale co by mi tak mohli říct? Terapeutka, že měla při čtení na mé rodiče vztek. Jeden kluk, že to byl silný příběh. A jiná slečna, že jsem toho hodně zvládla a že mám hezkej hlas (to jsem nečekala a to mě zarazilo). A terapeut řekl, že nemám naplněnou potřebu bezpečí. (To už jsem pochopila. A taky potřebu přijetí!) Hodně jsem si sama o sobě uvědomila. Při tom psaní. Pochopila jsem, z čeho vznikla některá má jádrová přesvědčení. A taky že na základě nich nemůžu posuzovat celý svět a všechny lidi. Jen převést všechna ta uvědomění do praxe, to by chtělo soustavnou práci pod dozorem. Alespoň pár let. A pak bych se stala naprosto vyrovnaným člověkem.

__________________________________________________________________________________________________________

26.5. Mrtvá pořád stejně. Třebaže jsem si naordinovala osm hodin spánku. Mysl mi je nepovolila. Konečně odpovídám na email dědovi. A volá mi babička. Fakt chci v práci do telefonu vyprávět, proč jsem se s R. rozešla. A stejně to neumím a nechci vysvětlovat. A ona mě nutí. Že musím přijet. Abysme si to vysvětlily a ona mi prej řekla, jak to v životě chodí. (A jak se mám chovat že jo.) Ok. Možná kdybych měla takovýho dědu, na kterým se dá dříví štípat a skáče podle toho, jak já pískám,... Ach jo. Jsem zas vzteklá. A mám chuť vůbec nepřijet. Za svoje rozhodnutí si nesu odpovědnost jen já. A důsledky si taky nesu jen sama. Tak kdo má právo mi do toho kecat? S rudým okem budu muset ještě dva dny vydržet. Objednání až na pátek. A s terapeutem a výdrží to bude ještě horší. Prej nejmíň do září nemá čas. A pak to taky není jistý. Pátrám dál. Ale je to příliš složité. Aby to šlo na pojišťovnu a ve večerních hodinách. A bez nutného doporučení obvoďáka? To už je úplná utopie. Prostě si pomoct sám. To už znám, ne? Sraz s IŠ. A po dvou pivech by se člověk tak příjemně rozpovídal!! Domov je místo, kde cestou ze zastávky můžete pohladit dvě volně pobíhající kočky a z okna koukat na západ slunce, místo na protější paneláky. Ach. Jak neztrácet naději?

__________________________________________________________________________________________________________

27.5. Každej den se něco děje. Třeba dnes dostal starej šéf bezvadnej nápad. Jeho asistentka bude mít za deset dní dovolenou. A kdo by jí tak asi mohl zastupovat? Ach. Jaká škoda, že kdy zaregistroval, že tu pracuju. Přepisování textu a kancelářina, fuj, ale dobře. Ale kafíčka? Já, která kafe vůbec nepiju? Doufám, že mu nepřivodím smrt! A kupovat a chystat mu obídky a zákusky? Ou, to ne. Já si na správnou teplotu neohřeju ani jídlo v mikrovlnce. (Natož, když ho nemůžu ochutnat.) A nesnáším přervaný obchoďáky v okolí. Natož tam chodit denně. A vymýšlet někomu, co má jíst? To je náročný i pro sebe. Si fakt vybral tu pravou. S mojí poruchou spousta důvodů k dalším novým stresům. A je jasný, komu ta funkce případne. Až pani důchodkyně asistentka odejde úplně nebo onemocní. Zrovna takováhle nevděčná práce. Za pár let ho ještě budu krmit. Proč já? Proč já? Vždyť jsou tu jiní! Lepší! (který to mají v hlavě míň pomotaný)

__________________________________________________________________________________________________________

28.5. Koupit dvě piva a borůvky. Lidi jezdí po Vltavě na šlapadlech. Prázdno by bylo čím zaplnit. Ale ten prožitek? Dobrovolně si vybírám metro. Ale to není ta spontánnost. Která by potěšila duši. Naučit se být zase spontánní není spontánní ne? Adrenalin je chodit s rozvázanou tkaničkou. Všechno stejné se mění v závislosti na mně. Základem by mělo být umět ovládat sám sebe. Ale kým? Vyšším já? Je toho tolik. Nad co bych se potřebovala povznést. A tak málo toho. Co by mě povznášelo. Hledám univerzální pravidlo. Jen jedno. Jak to cítit. A nejen vědět. Jak to žít. Nejen o tom přemejšlet. Nadobro vystoupit. Nechci čekat. Chci si volit. Nerada otvírám v autobuse okýnko. Protože někdy to prostě nejde. Úplně se odblokovat je jediný boj s nemocí. Být svým učitelem i žákem. Sešněrovaná. Křížem krážem. Stříhat klidně zbůhdarma. Stejně je těch provazů moc. Ale kterým směrem se snažit upadnout? A kam se plazit? Já už se nechci pořád jen ptát! Zase se cítím mrtvá. A to je jen malej krůček od toho cítit se šťastná. Krůček kam????? Vím vůbec, co je pro mě opravdu dobrý? A kdo to ví líp než já? Náhoda? Borůvky nejsou. Tak tři piva. Ale nevypiju ani jediný. Těším se. Až se naučím najít uspokojení v jiných činnostech. Než doposud.

__________________________________________________________________________________________________________

29.5. Bude dobře! Ale ono JE dobře! Mám v sobě sklenici výborný marmelády. Jak ve špajzu. A bez pomoci lžičky se do ní prostě nedovedu dobýt. A tak posiluju a posiluju. A nechápu, kdo to víčko pořád tak utahuje? Podél kolejí kvetou nádherný vlčí máky. A já už mám zase v batohu kapky a mast. Tentokrát zánět dolního i horního očního víčka. Hm, chronický. Ale já nevěřím na pořád. Protože je spousty neviditelných zákonů. A jednou se mi povede na ně napojit. Na nádraží se mísí vůně smažený cibulky a moči. Láska není něco, co si můžu zasloužit. Posílám na všechny strany emaily s dotazy. Hledám psychoterapeuta. U Vltavy. Všude plavou odpadky a labutě. Praha. Nepřejdeš, dokud někomu neskočíš pod kola. Turisti, bezdomovci, fetky nebo aspoň samý děti. Uááá. Všichni jsou divný a je šílený dusno. Jedno točený s SI. A prší. Schováváme se a motáme. Romantická večeře v luxusní restauraci. Koho by napadlo, že když si objedná česnečku bez šunky bude v ní slanina? Večeřím ve vlaku lusky. A vyzvedávám R. v kostele. Noc kostelů. Klasika. Slušnost, která mě provokuje. Ale jedna písnička by mohla být pěkná vypalovačka. Mám chuť tančit mezi lavicema.

__________________________________________________________________________________________________________

30.5. Zase jedna hrůza. Mezi spánkem a bděním. Kdy se posadím na posteli a něco říkám. Plná úzkosti. A R. se ptá, co se děje. A já říkám nic. A jsem naprosto nepřítomná. Jen hluboká úzkost. Obrovská vnitřní tíseň. Ale co se vlastně stalo? Zapomínám. Možná jsem zase přestala dýchat. Šílenství. Jednou jsem chtěla vytáhnout své líné tělo na procházku. A ono prší. Ubíjím se marnou snahou najít vyhovující pronájem. Jedu vyzvednout R. ke kolegovi. K tomu co má šest československých vlčáků. Jsou boží. Jeden mě šťouchá čumákem do zadku a mezi nohy. Druhej mi pořád chytá za rukáv. A třetí si o mě otírá ucho, který právě jí. To je nejhorší. Jdeme na oběd. A já asi moc žvaním o svých problémech. Protože R. se schovává na záchodech. Už to znám. Zastavit, stát! Nechat si slunce svítit do tváře. Nechat se ovívat větrem. Odříznout se. Od toho co vidím (Co si myslím, že vidím!!) Můj pruhovanej volnej svetr. Z let šestnáct. Vzbuzuje pocit bezpečí. Tenhle týden nemám takovou absenci objetí. Už si je nevynucuju od R. Takhle moc mě dokázal nabít strom v Braníku?? Když chce bejt člověk veselej, nesmí si pouštět náhodnej výběr. Může ho to sejmout. Moje procházka z Hlaváku do Vagonu je vždy příjemná. Až na ty akutní desetikorunové zastávky v Mekáči. Koukám na pouličníka na Václaváku. Jak točí s ohněm. A nakonec člověk není tak úplně opuštěnej. Někdy. Na chvíli. Holka naproti Tescu. Co zpívá tak krásné. A tesklivě. Až mi srdce krvácí. Nejradši bych jí nechala celou svou peněženku. A strávila večer na ulici. Poslechem. Bála jsem se zastavit. Ale odvaha. A pak se přidávají ostatní. Nakonec kvůli ní neslyším půlku Dukly Vozovny. A najednou RS. Kterej je se synem na koncertě v Rock Cafe. A ať si říká kdo chce co chce, dva vstupy si zaplatil kvůli mně. Nakonec jsem ráda. Aspoň nejsem osamělá. A taky se vyhnu tomu, že ze mě za mnou stojící blonďák bude mámit číslo. RS mi shání cigaretu. Kupuje piva. A panáky (hergot já nechci!). A paříme spolu v první řadě. Kolena totálně obouchaný. Už zas všechny zbožňuju a dělím se s cizíma holkama o pivo. Dohrávají Totáči. RS musí zpátky. Jedu prvním nočním. A nutím R. se mnou třičtvrtě hodiny telefonovat. Protože vím, že jinak by to byla konečná. Doslova a dopísmene.

__________________________________________________________________________________________________________

31.5. Do půl dvanáctý v posteli. Je mi blbě. Typický víkendový ráno. A R. na mě dotírá. Umýt si vlasy. Podívat se na třináctou komnatu Dušana Kleina. Hodně smutný příběh. Jít se najíst do restaurace. Vystavit svoje tělo parkovému sluníčku. Dobrej nápad. Podívat se do ostatních zpráv na facebooku. A on mi napsal. Ten blázínek z Braníku. Přemejšlím, že bych neodepsala. Co s ním, že jo. Ani ho podle fotky nepoznávám. Když jsem měla v krvi tři promile, líbil se mi mnohem víc. No ale slušnost vítězí. Zatím jediný Kmeny, co nejsou nablblý. Cosplay.

__________________________________________________________________________________________________________

Nevím co chci nevím kam jít
nevím jestli chci tady žít
vždyť nemám s kým vždyť nemám proč
čarovnej kruh a kolotoč

Nevím jestli má mě kdo rád
nevím proč mi všichni chtěj brát
z minima už to málo co mám
o pomoc volám ve spásu doufám

Nevím kdo jsem a kde jsem se vzal
snad nejsem z těch kdo by se vzdal
do zajetí moci vyšší
co nářky mý nevyslyší

Nevím co vím a co jsem měl
přemýšlím jen kam jsem to sjel
snad do jedný ze slepejch ulic
kde končí vše a dál není nic

Nikomu nevěřim a sobě nechci lhát
že mi tu nikdo neschází
tisíce otázek si klidně můžu dát
a řvát tisíc zoufalejch frází


 

Buď první, kdo ohodnotí tento článek.

Komentáře

1 stuprum stuprum | Web | 6. června 2015 v 1:43 | Reagovat

Červená kolena. :)

2 Čerf Čerf | E-mail | Web | 6. června 2015 v 9:27 | Reagovat

Hodně si vybírám lidi, na jejichž mínění mi záleží, je jich opravdu jen pár a u nikoho to neplatí stoprocentně. Jinak na každý názor o mně jen krčím rameny: Snažit se ho u všech cíleně ovlivnit je jen plýtváním energie, která se hodí na jiné věci.

Jó, babičky, ty to vždycky všechno vidí po svém, je v nich stejná touha po našem štěstí jako v nás samotných, jen ty cesty k němu vedou často úplně jinými krajinami :-).

3 L. L. | 8. června 2015 v 1:02 | Reagovat

25.5. je úžasné číst
Z toho prvního úryvku v knížce je mi smutno ("protože ti nemůžou dát to, co chceš")
Se starým šéfem jsi mě pobavila. Chápu tvoje starosti, ale napsala jsi to prostě srandovně. Jsem zvědavá, jak to bude probíhat :) Snad s co nejméně stresu.
S autobusovým okýnkem mám stejný problém
Nádherně jsi zastihla oblohu
Tak chronický zánět? Ach :(

4 Sugr Sugr | E-mail | Web | 8. června 2015 v 19:26 | Reagovat

Babičku jsem bohužel už žádnou nepoznala, nevím zda-li jsem o moc nepřišla? :-)

5 Sugr Sugr | E-mail | 8. června 2015 v 19:27 | Reagovat

Jo a ta fotka nebe..., úúúžasss! :-)

6 Bev Bev | E-mail | Web | 9. června 2015 v 9:30 | Reagovat

Óóó, kolena kolena! co se vám to probůh stalo? :D
S tou terapií to vypadá slibně, zvládla jsi to bravurně, gratuluji, snad to půjde všechno k lepšímu. Sepsat pravdivě svůj příběh a pak ho číst cizím lidem určitě není nic snadného. Šikulka!
Babičky jsou si všechny něčím podobné, ta moje byla například až vražedně upřímná, v pubertě jsem začala tloustnout a babička to nikdy nezapomněla náležitě okomentovat. A skálopevně věřila, že je to pro mé dobro. :D

7 Raja Luthriela Raja Luthriela | Web | 9. června 2015 v 20:41 | Reagovat

Se spánkem je to vždycky složitý. Já poslední dobou taky nespív víc než pět hodin denně. Vždycky se probouzím tak v půl čtvrté, i když mám vztávat až ve čtvrt na šest. Je to podežřelý.

8 bludickka bludickka | E-mail | Web | 9. června 2015 v 21:10 | Reagovat

[2]: Mně to třeba není úplně jedno, co si kdo myslí, ale rozhodně se tím nechci řídit :)

9 misschien misschien | Web | 9. června 2015 v 22:12 | Reagovat

Zvláštní dva významy slova. Vyřízená záležitost je pozitivní, vyřízený člověk negativní. Hudba je pro mě také důležitá. Občas brání myšlenkám.
Se životním příběhem jsi opravdu dobrá. Napsat to tak, aby to mělo smysl. Nejen splnit úkol, ale i tím pro sebe něco dosáhnout. Respekt. (A potom to taky přednést nahlas. Ačkoliv možná by se mi trochu lépe mluvilo k „anonymním“, které nepotkám, než k těm, kteří mě znají.)
Je to tvůj život. A není třeba se před nikým obhajovat. Ty víš, proč jsi to v tu chvíli udělala. A podruhé taková stejná volba nepřijde, takže tato byla správná.
Místo naděje, výzva. Hodně štěstí s kávou (možná během Muzejní noci zavítat do Muzea kávy?) Ta šlapadla jsem viděla v pátek. Netušila jsem, že je jich tolik. A mezi nimi normální lodě. Bála bych se.
Slanina. Achich. Na to se nedá nic říct. Já zadržela otázku, zda „veggie“ párek v rohlíku je opravdu vegetariánský. Podle vzhledu to moc nepoznáš a vytáhl ho nazdařbůh z velkého množství. Naštěstí byl. Podle chuti příliš ostrý, aby nebylo cítit, že je bez chuti.
Hrůzy jsou hrůzné. Jak z nich ven.
Slunce je někdy neuvěřitelné.
Výborná fotografie kočky.

10 Beatricia Beatricia | Web | 9. června 2015 v 22:13 | Reagovat

Obdivuji tvůj elaborát o vlastním životě, který jsi přednesla před terapeutem a skupinou. To je pro mne heroický čin, který bych nedokázala absolvovat. Důležité ale je, že ti to pomáhá.
Jinak, ten R.S. mě zneklidňuje... a ještě k tomu se synem. Pryč! ☼☼☼

11 paralelnisvet paralelnisvet | E-mail | Web | 10. června 2015 v 1:09 | Reagovat

Teda, jak jsem to četla tak postupně, napadlo mě, jak by asi pan šéf koukal, kdybys mu k obědu...podle sebe?...přinesla dvě piva a borůvky! :D Chtěl přece oběd, ne? chichichi

Ve zkratce o těch terapeutech musím pořád přemýšlet. Tohle je hodně špatně nastavené. Ale nevím jak z toho ven. Protože platit si ho mimo pojišťovnu...to bys musela být "dcera" (=takový to nejlepší povolání světa).

Babička je drsná, snad to druhým uchem vypouštíš. Já mám jen jednu a ta se mi i bojí zavolat. Jsem můra drzá, říká.

Boží kolena, nakonec ti závidím - vidíš!? :) Já se hodně dlouho nedočkám tý nespoutanosti. Ale jsem snad připravená před tím zavřít oči.

12 bludickka bludickka | E-mail | Web | 14. června 2015 v 20:31 | Reagovat

[9]: Častější bývá vyřízený člověk, než záležitost. A taky je to občas dost provázané. Určitě je lepší číst cizím, než těm co tě znají.

[11]: Dvě piva a borůvky byl nákup ne můj oběd :D :D Já pořád doufám, že se to s tím terapeutem přecijen někdy povede... Babička mě stále děsí. Já ti zase závidím jiné věci, jsme si kvit :D

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama