Naděje je čímdál dražší

10. června 2015 v 9:04 |  Občasník
23. TÝDEN
__________________________________________________________________________________________________________

1.6. Volám doktorovi kvůli výsledkům krve. Chvilka napětí. Játra i ledviny mám v pořádku. Vida, ještě můžu pár let kalit!! Jako tradičně mi chybí železo. Ale tím si hlavu nelámu. Zato dnem dětí? Jak ho oslavit? V Express Tescu nemají bublifuk. Tak kupuju lízátko. I pro kolegyni. Miluju jakékoliv nevšední zpříjemnění všedního dne. Život dovede být tak krásnej. Stačí jedna vyvedená procházka. Třebaže ve dvou by byla lepší. Ale takhle se můžu soustředit jen na sebe. A svět kolem. Cítím se jako někde na dovolený. A ta myšlenka trochu bodne a zabolí. Za hodinu jsem došla z práce přes Petřín na skupinu. I s nevhodně zvolenou obuví. A co s tou další hodinou času? Jdu, jdu, jdu. A přemýšlím jestli bloudím, nebo jdu správným směrem. Můj orientační smysl se očividně lepší. Na skupině nemluvím. Přemýšlím o podobnostech určitých příběhů. A o tom, čeho by se člověk ve výchově dětí měl nejvíce vyvarovat. A o tom, jak hloupí jsou někteří rodiče. Kteří spolu zůstávají "kvůli dětem". Je to jen jejich slabost. Protože některé děti si nepřejí nic jiného. Než aby ty rodiče už konečně šli od sebe. Jdeme s R. na pizzu. Přinesou nám úplně jinou. Prej chyba nového pizzaře. Tahle je s masem. A R. dělá to, co jsem vždycky nesnášela. Když se dokážu ozvat, celkem i asertivně - tak se do toho začne cpát a domlouvat mi. Jak trapné. Druhý pokus s pizzou. Jako by jen z tý starý vydloubali maso, dali na ní kukuřici a vložili znova do trouby. Taky je víc připečená. A pak tam kousky masa najdem. Číšník mi pizzu znovu vymění. Ale stejně to není ono. Na Marinaře má být česnek a parmazán a ne kukuřice a eidam. Už rezignuju. Číšníci se dohadujou. Zapomenou na mě s malým pivem. A zaplatit musíme jít na bar. Jinak bysme tam snad byli do rána. To je úpadek.


__________________________________________________________________________________________________________

2.6. Lichotky od holky jsou nejlepší. Třeba od ZC. -Máš nějakou krátkou tu sukýnku, co? Ale můžeš si to dovolit (no nevím nevím), co já bych dala za takový nohy! Mám spoustu plánů. Kam všude se chci v Praze podívat. Třeba i dneska. Ale okolnosti zrazují. Takovej vichr. Budu se muset naučit přizpůsobovat počasí. A hlavně na něj příliš nespoléhat. Dnešní popracovní vycházka není příjemná. Silnice, auta, šedost. A do parku bych si troufla snad jen s pepřákem v ruce. Takovýhle místa asi nikdy nebudu schopná považovat za domov. Klamovka není špatná. Ale jít sem pěšky za nic nestojí. Stejně se tu necítím dobře. Tak nějak nevítaně. Narváno. A já jediná. A zabírám stůl pro šest. A jsem asi vážně totální lůzr. Protože jsem ještě neviděla jinou holku, co by šla někam sama jentak na pivko. Stejně se na mě kluci smějou. (I ty zadaný.) Asi vypadám, že jsem lehko k mání. Že na to čekám. Ten pocit mi vadí. Pořád mám v sobě nenaplnitelnou touhu po sounáležitosti. Něco dajícího se přetavit do scény. Kdy vnikám do druhého. V místě někde pod prsy. S postojem jako bych skákala šipku. A na poslední chvíli dala ruce lehce od sebe. A pak místo pod vodu vplujou ruce pod kůži. Porada. A já jsem první. Kdo taky dneska chodí včas že jo. Mám strach z MB. Protože jí baví stírat lidi. A extrémně jí to jde. A já měla poprvé v životě dva články na titulce. Ale jen se vyptává. Neútočí. Ujímám se článku. Doufám, že ho budu stíhat bez přebytečného stresu. Spoje jezdí nanic. A bydlím v největší díře. Kde nic není. A kde nemám žádný kamarády. Ale přesto. Já jsem tady doma. DOMA. Ničí mě myšlenka, že bych o to mohla přijít.

__________________________________________________________________________________________________________

3.6. Sleduju práci revizorů na Andělu. Uběhlo skoro deset minut. A neoslovili nikoho, kdo by vypadal starší než třicet. Sedmdesát procent kontrolovaných tvoří holky. Tolik rychlá analýza. Tomu říkám diskriminace. (A připosranost.) V čekárně na alergologii. Pak mě sestřička vezme dovnitř. Dýchat do spirometru. A nejmíň deset minut spolu žvaníme. Než si doktorka najde čas. Nesnáším tyhle nucený konverzace. Aspoň jsem zjistila, kolik vážím. Doktorku nemám ráda. Přísná a odměřená. A prý se asi nejedná o alergii. Ale nejspíš o stafylokoka (bezva, to tu ještě nebylo). Nic mi k tomu neřekne. Nevím, jestli je to dobře nebo špatně. A hlavně: Co s tim sakra budu dělat? Stafylokok. A bolí mě břicho. Jinak než obvykle. Hnusně. Strach. Smutek. Sebelítost. Stačí si pustit třináctou komnatu Heleny Štáchové. A už po pěti minutách to můžu vypnout s myšlenkou, že můj život je nádhernej. Ale zároveň ve mně zůstává ten strach. Strach z toho, co život dovede jednomu naložit. Strach z toho, kolik jsem schopná unést. A co všechno mě může potkat. Tenhle pořad moc nepodporuje optimismus. Nevykresluje svět jako růžové místo. Zato lidi ukazuje tak nahé a rozbolavělé. Že si k nim nejde nenalézt cestu plnou obdivu. Nutím R. dokoukat poslední díl Matky. Brečím. Ne proto, že by mě to dojalo. Prostě konec jedný éry. Strach z budoucnosti. Úzkost. Strach že nebudu spát. Dobře. Rum si nechám až jako poslední variantu. Převracím do sebe lahvičku s Bachovkama. A začnu přivírat oči přesně ve chvíli, kdy mi R. dovypráví historku z práce.

__________________________________________________________________________________________________________

4.6. Totální skepse. Smutek. Ztráta motivace. Bolesti. Chuť vybrečet to ze sebe. Na cizím rameni. (Jenže čím?) (A kdy?) Připravuju se na svou roli asistentky starýho. (Celá nadšená.) A kolegyně tráví dopoledne na internetu. A ani neudělá, co je potřeba. A vůbec není takový teplo, jak předpovídali. Až do noci jen v tílku a kraťasech... to asi zmrznu. A tak půlku odpoledne zasvětím internetu. Abych si mohla koupit další naději. (Cordyceps) Stagnace je nebezpečná. Lepší jsou i marné pokusy. Každej pohyb může znamenat vítězství. Ať už je realita jakákoliv. Nemůžu se přestat snažit. Miluju, když se chovám jako roztomilá blbka. Třeba se pět minut směju tolkenu. Na kterým blikají čísla. Úplně fascinovaná. Jak dítě u stromečku. --Mám novou hračku. -Ale s tím se nedá nic dělat. Tam se jen samy mění čísla. --To nevadí. Mně se to stejně líbí. Kolik budu muset zaplatit, až to ztratím? Kolik radosti člověk prožije. Když si zařizuje spořící účet. S R. na Klamovce. Revolver Revue. Je to zvrácenost. Že si někdo stoupne metr od vás. Přesně naproti. A zamíří vám objektivem přímo do obličeje. Další fotograf. Cítím se jak ikona. A nemám ráda volnej verš. A vůbec tvorbu. U který mám pocit, že si dám tři panáky a do půlhodiny stvořím něco srovnatelnýho. Krchovský. To je jinej kalibr. Kouzlo. A já se stejně nesměju. Protože to nejsou vtipy. Sladkobolný cynismus. Silný a oslovující. Muzika. Vzduch venku. A zpátky na Krch-off. Cítím, jak se to ve mně rozeznívá. A pak už jen šílený dusno. Že nemůžu myslet na nic jinýho. Čekám, kdy se skácím. A po pivech se mi chce jen spát. Vlastně po čemkoliv. Kromě tvrdýho alkoholu. Užívám si fyzickou blízkost. Tu minimální. Kdy mi musí stačit, že semtam (vinou pohybu) se chlupy na mé pravé ruce dotknou chlupů na něčí levé ruce. (Levé ruce kluka, kterej není tak úplně k zahození.) V tramvaji, metru ani autobuse nespím. Jen díky tomu, že špízluju a analyzuju okolní páry. A snažím se věřit na lásku.
__________________________________________________________________________________________________________

5.6. Pět hodin spánku mi vážně nestačí. Snídat dnes budu až v práci. Dvacet minut marného čekání na vlak. Takže v takovýmhle stavu cesta metrem? Uf. A zrovna musím přijít pozdě. V den, kdy má kolegyně dovolenou. A práce taky není málo. Určitě musí existovat Bůh. Kdo by pořád dělal takový naschvály? To je nezvratitelný důkaz. Píše mi šéfredaktorka. (Nebo to jsou skvrny na slunci?) Chválí mě. (Co to? Asi si uvědomila, že spolehlivejch makáčů je třeba si vážit?) A jestli nepotřebuju někam volné vstupy. (Cože, cože, COŽE????) Svět se zbláznil. Začínám být nepostradatelnou. V práci, v časopise. A já pořád naivně doufám. Že dostanu aspoň trochu lásky a přijetí. Za to, že mě druzí potřebují. Pátek. A já z něj ani nemám radost. Víkend. Sice uvidím N. Ale jinak.... Žádná vodka. Žádnej kravál. Žádný cigarety. Žádný všemilující pohledy. Žádný cizí úsměvy. Žádný doteky. Žádná euforie. Žádný útěk. Dlouho jsem nebyla pořádně doma. Ledacos v lednici se stihlo zkazit. Tak nakonec špagety s kečupem. Jak mi to mohlo dřív chutnat? Cesta do Aera. Jsem tak komická. Když se pokouším ovládat svou psychiku. Třeba si zkoušet vsugerovat, že jsem opilá. Zvláštní experiment. V Aeru s R. Na Stále spolu. A dlouhotrvající diskuze. Protože vím, o co jde. Ale zkurvený životy vinou rodičů má tisíce lidí. A mnohem víc.

__________________________________________________________________________________________________________

6.6. Dvě hodiny příprav na cestu. Jak to dělám? Ve vlaku se snažím psát článek. A peču se. V tom šíleném vedru. Úplně na padnutí. I v Plzni. Jdeme do Borskýho parku. Na Žonglobalizaci. A prosedět půl dne v trávě v sukni, to chce cvik. Povídání. Analyzování. Snaha najít něco v sobě. Snaha být normální. (Lepší než normální!) Kluk, kterej řekl -Holky vy jste obě tak pěkný. A jak na tohle asi reagovat? Piva. Pohledy s lehkou závistí. Ta ladnost pohybů. A žonglování. To jsem vždycky chtěla umět. A vůbec! Umět něco! (Aspoň něco!!) Někteří jsou celkem pohlední. Takže další úroveň navíc. Kluci co dělají z vlastních těl pyramidy. Sexy. (Stejně mě nikdy nepřestane bavit čumět po chlapech.) Cviky na šále. Ve vejšce. Kluk s holkou. Dokonalost. Jen umírám strachy. Aby se jim něco nestalo. N. mluví o stěhování do Irska. A o tom že bude možná válka. A já jsem příliš uzavřená ve vlastní sebestřednosti. Abych se o něco takovýho dovedla starat. Ale bát se, to mi jde. V tom jsem dobrá. Ušly jsme po Plzni už pár kilometrů. Celkem bezcílně. Bylo by hezký se spolu opít. (Jak mi to chybí! S někým. Na stejné vlně.) Jedna z miliónů cest. Při které se zoufale snažím neusnout. Postel. A všudypřítomný dusno.
__________________________________________________________________________________________________________

7.6. Bouřka. Slejvák. Půl šestý ráno. To by byla romantika. (Žijou ještě nějací romantici?) Vedro. Pokusy o další spánek. Sny. Ve kterých se mísí prožité skutečnosti s myšlenkami. Devět. A já bych se pořád válela. Když najednou prudká křeč v břiše. Jestli do minuty neusednu na wc, bude pozdě. Už podruhé tento týden. Děsí mě to. Obzvlášť když mám před sebou několikahodinovou cestu. N. mi vypráví o své celiakii a kolitidě. Respektive o různých vyšetřeních. Ne! Ne! Jsem naprosto zdravá!! Prohlížíme fotky z Irska. To dilema. Jestli jet v půl jedný nebo v půl třetí. Není kam spěchat. (Jen povinnosti a myšlenky na povinnosti.) Ale nechci obtěžovat (Ten pocit, že pořád obtěžuju. Svou přítomností. Svými řečmi.) Děsím se návratu. Nechat rozhodnutí na N. Kvůli tušení. Že by ráda, abych odjela dřív. A tak jedu. A snažím se nebát všech těch musím. A toho jak moje střeva zvládnou dlouhou cestu. Nesnáším kupéčkový vlaky. Ten věčnej smrad. Teď abych se ještě navíc bála, jestli se nepobleju. Že ty rodiče dovolej svejm fakanům, aby vystrkovali ruce a hlavy z okýnka. Parchanti rozmazlený. Jedinej, kdo je z toho vystresovanej, jsem já. A pak by měl člověk poskytovat někomu první pomoc. Ještě bych jim zřezala prdele spratkům. Zase se motám uličkama Prahy. Úmyslně. Ztrácím se. Abych zjistila. Jestli se dokážu najít. Čekám na nástup. Protože primitivní strachy stejně neodcházejí. Nemůžu jít domů. S radostí. Dokud se to nenaučím. Motám se v uličkách. A žebrám o pár úsměvů. Abych věděla. Že existuju. Smutek. Takovej ten sytej. Co mi spolu se dvěma sušenkama stačí k obědu. Plus něco, že jo. Nebudem si lhát. (Sobě ne!) A holka v zahrádce restaurace brečí. Kde se berou ty pocity, že musím něco udělat? Má takovej ten klepavej pláč. Kdy je těžký dýchat. Chci jí obejmout a koupit jí panáka. Jenže! Nikdy nepřestanu mít pocit. Že na mě nikdo není zvědavej. Co se asi stalo? Nejhorší je, když vás v náručí utěšujou lidi, co vám ublížili. Nebo ti, kterým jste ublížili vy. Lepší je objetí od cizích. Čajomír. A já jen obhlížím. A asi to za to nestálo. Ale s jakoukoliv nadějí je prostě život snesitelnější. Poprvně koupit starýmu jídlo na zejtra. A přitom se snažit myslet jen na dnešek. Psát článek. A ty smutky. A ty strachy. Jak se uvolnit?

__________________________________________________________________________________________________________

Chodíme znudení po uliciach
plujeme na schody v podchodoch
nudí nás televízia
aj reklamy na obchodoch
zo strany spoločnosti
absolútna strata dôvery
lejeme do seba pivo
a nadávame na pomery

Čo sa stalo s našim životom?

 

Buď první, kdo ohodnotí tento článek.

Komentáře

1 misschien misschien | Web | 10. června 2015 v 16:32 | Reagovat

Znám báječné tabletky na železo. Ale ty ti určitě nabídl i doktor. Den dětí mě nějak minul. Jenom v letáku jsem potkala zvětšenou nabídku pochutin. Také ráda dělám ostatním dny nevšední. Čeho dál by se měli rodiče dál vyvarovat? S tou pizzou je to síla.
Lichotky od konkurence, která umí ocenit. Chtěla bych někdy sedět ve velké prázdné kavárně, pozorovat číšníky, kteří čekají, kdo přijde a potom odejít, protože jsem na nikoho nečekala.
Zajímavá analýza. Možná se do toho také někdy pustím. Aby bylo co srovnávat. Možná jen neměli náladu na černé pasažéry a holky jsou většinou zodpovědnější a mají jízdenku.
Kombinace slané chuti sýra a sladkého kečupu. A neznalost jiných chutí.
Lidské tělo je zajímavý mechanismus. Kolik toho vydrží.
Neobtěžovat. Nevnucovat se.
Z některých částí letní pohoda.

2 L. L. | 11. června 2015 v 0:14 | Reagovat

Gratuluju ke článkům na titulce!

3 Beatricia Beatricia | Web | 11. června 2015 v 1:29 | Reagovat

Souhlasím, že vyvedená procházka, zejména po pražských zákoutích a krásách, navodí dobrou  náladu. I když je "single". Ve dvou se to sice lépe táhne, ale i samota má něco do sebe.
Přeji tím čím dál tím více článků na titulce. Určitě asi neprozradíš, na jaké téma. To by mě eminentně zajímalo. ☼☼☼

4 userka userka | E-mail | Web | 11. června 2015 v 9:10 | Reagovat

Sice nevím, kdo je R., ale jednou by mi vymlouval to, ať si nevymáhám svý práva, a už bych byla z tý restaurace pryč. K čemu mi takovej člověk je, když mě ani nepodpoří.
Začátek dne 5. 6. na mě dneska přesně sedí :D

5 Adela Adela | E-mail | Web | 11. června 2015 v 9:16 | Reagovat

Pises krasne!
Mam jednu historku se zelezem v krvi, chci se podelit. Nedavno jsem byla tez u sve kamaradky doktorky na preventivni. Po vysledcich krve mi povida, prosim te, co jis, mas totiz hrozne zeleza! A co je ten zazrak? Rasa Spirulina. Lze koupit v bylinkovych lekarnach nebo zdravych vyzivach. Moc doporucuju! Vazne!
Vlastne o tom napisu vic na svuj blog :)

6 Van Vendy Van Vendy | Web | 11. června 2015 v 20:52 | Reagovat

Tak si říkám, co kdybyste se zvedli a odešli bez placení? Zbystřili by číšníci a byli najednou k mání? Nebo by pak zjistili, že se vlastní leností odrbli o výdělek? (teorie, ale občas mě tohle napadalo, když jsem se dlouho nemohla dočkat číšníka k zaplacení. Jednou se naštvu a opravdu to udělám.)
A je dobře, že ses ozvala. Když si chceš objednat jedno, neměli by ti donést druhé. Ale pozor na opravné objednávky, Bludičko, v tomhle případě bych se zvedla a šla raději o dům dál, oni ti do té znovuobjednávky můžou přidat něco nehezkého. Možná...
Taky koukám, že máš hezky realistickej postoj k dětičkám. Který občas sdílím. A málo železa. Kterýžto nedostatek se dá ještě napravit přísunem vitamínů, vlastně minerálů.
Jinak, procházka občas není k zahození. A když si uděláš procházku mezi bezinkami (a máš sebou náhodou tašku a nůžky), můžeš si i pár bezových květů nasbírat a udělat príma limonádu. A jak nádherně von, někde jsem četla, že bezinkové květy jsou príma na psychiku a je to fakt... :-)

7 Van Vendy Van Vendy | Web | 11. června 2015 v 20:53 | Reagovat

[6]: P.S. to záhadné slovo von v poslední větě má být správně "voní". Opravdu bych uvítala možnost opravení komentářů, když už jsou odentrované... :-)

8 Čerf Čerf | E-mail | Web | 13. června 2015 v 19:17 | Reagovat

Neobtěžuješ! Kdo se cítí být obtěžován, ozve se, stejně jako ten, který nedostal, co si objednal. Ale rozumím, taky občas mívám dojem, že někoho obtěžuju, a většinou se ukáže, že je to jenom neopodstatněný pocit.

9 Sugr Sugr | E-mail | Web | 14. června 2015 v 20:27 | Reagovat

Dneska je to nějaké smutné Bludičko, ale ta první věta je dobrá zpráva, tak to jsem moc ráda! Zdraví je to nejdůležitější. :-) Tvé pocity mi někdy nejsou zcela cizí...

10 bludickka bludickka | E-mail | Web | 14. června 2015 v 20:43 | Reagovat

[1]: Něco mi nabídli, ale už nevím co. Vyzvedla jsem si to na recept a dál se tím nezabývala... To, čeho by se měli rodiče vyvarovat je na příliš dlouhý výčet.. možná snad na samostatný článek, který ale nenapíšu :) Tak to udělej s tou kavárnou :) Horší je sedět úplně sám v úplně plné kavárně :)

[4]: R. je bývalý přítel. A ta podpora pro mě je taky důležitá.

[5]: Ted řeším spíš stafylokoka než železo.. ale možná někdy mrknu.

[6]: Nějak vůbec nemám tušení, kde by bezinky v okolí byly k sehnání...

[8]: Většinou se ten obtěžovaný neozve a doufá, že mi to dojde. A zkušenost taková bývá. Ze to není vždy jen můj dojem, že jsem někam přišla příliš brzy, nebo se zdržela příliš dlouho... že už se druhý vidí někde jinde a s někým jiným...

[9]: Ta druhá zdravotní zpráva ale už tak dobrá není...

11 paralelnisvet paralelnisvet | E-mail | Web | 14. června 2015 v 23:10 | Reagovat

Pravda, to jádro nadpisu spojuje naše pocity.
Taky se toulávám, abych se ztratila. protože najít se mě víc naučí.
A nebála bych se pokusit se utěšovat tu slečnu. Teď už ne. I když člověk nikdy neví, jestli dělá správně. Nikdy totiž nezapomenu na vílu v červeném kabátku, co mě vysvobodila z mýho pláče, ač mě vůbec neznala. A já jí o pár týdnů později mohla něco vrátit. Koupit ji kafe a od kamaráda sehnat podklady na její zkoušku. Prostě pokus. Je to dobrý, i když třeba na tebe "nikdo není zvědavej".

12 Van Vendy Van Vendy | Web | 15. června 2015 v 19:54 | Reagovat

[10]: Asi bys musela vyjet do přírody :-) Ale teď už jsou asi odkvetlý, to je fuk... ber to jenom jako nápad.

13 Clairka Clairka | Web | 17. června 2015 v 1:49 | Reagovat

Taky jsem četla Cestu vášně od Deidy... skvělá...
Praha není tak šedá, když si zvykneš a naučíš se tu šeď rozhánět drobnýma radostma, jen tak sama pro sebe.. :)
Ty pocity, že někoho obtěžuju jsem dřív mívala taky a pak jsem si řekla, kdybych obtěžovala, tak mi to ten člověk řekne a když neřekne - jeho problém. Když na to přestaneš myslet, přístup ostatních se změní, nebo ho začneš vnímat jinak.
A neboj se chodit si pro úsměvy, třeba se na tebe taky někdy v Praze usměju..

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama