Svět je růžovej, jenom když jsem růžová já

17. června 2015 v 21:49 |  Občasník
24. TÝDEN
__________________________________________________________________________________________________________

8.6. Probděná noc. Když nemyslím na starosti, jsem stále myšlenkami u psaní článku. Prostě nemůžu vypnout. Až pak. Na chvíli. V bezpečný zóně. (Kurva! Co si počnu pak?) Ráno. Další křeče a úprk na záchod. Nestihnu se kvůli tomu nasnídat. A na cestě do práce mě vyprovází strach. První poskakování kolem starýho. Snaží se bejt milej. Asi má strach, abych mu nehodila něco do kafe. Já se taky snažím bejt milá. Jedna z mála věcí. Který mi jdou. Tak nějak samy od sebe. Doufám, že to bude stačit k úspěšnému přežití týdne. Bříško neposlouchá. A působí mi horké chvilky. Ale dá se to zvládnout. Skupina. A já dobrovolně a odhodlaně čtu svůj necenzurovanej dopis matce. Jsem fakt dobrá. Doma jsem se u toho málem rozbrečela. Prý bych měla napsat dopis sobě. Z pozice dospělého - sobě dítěti. A taky bysme mohli nějaké konkrétní situace odehrát na skupině. Nedovedu si to představit. To je ještě vyšší level. Nechci to prožívat znovu. To už bez pláče stopro nebude. Ba naopak. Možná s takovým tím nekonečným a usedavým, který prostě nebere konce. Nevím, jestli se chci takhle odrovnat. Ještě před tolika lidma. Další příběh dalšího člověka. Totální masakr. Vůbec se nelze divit, že je v takovém psychickém stavu, jakém je. Jako by si rodiče vůbec nedokázali uvědomit. Že mít dítě je ta největší zodpovědnost na světě. Že někoho utvoří nejen fyzicky, ale psychicky. Proč existuje tolik lidí s tak tvrdými životními osudy? Jsem ochromená. Jako bych se dokázala zase dotknout života. A chce se mi brečet. Z příběhů cizích. Z toho, jaký věci se dějou. A zároveň cítím jakýsi náznak sounáležitosti. A lásky ke všem přítomným. Jdeme s R. do Vegtralu. A falafel s hummusem mi fakt chutná. (A Plzeň taky.) Zase chvíli mám pocit. Že mám na světě svoje místo. A dokážu klidně usnout.

__________________________________________________________________________________________________________

9.6. Nechápu. Že budík místo v 6:56 zvonil v 7:13. To jako co?? Polovinu příprav do práce strávím na záchodě. Úterky jsou vždycky chladnější a deštivé. Vždy, když jdu z Letné. V oblečení z teplejšího pondělka. Mobil na tramvajových kolejích. Beru ho. Asi už jsem zapomněla, jak si tím člověk přidělá starosti (ale taky dobrodružství). Zkouším volat na kontakt s označením Mamka. A pak se ozývá někdo mně. Dohoda rychlá. Jen vyběhnu za roh. Mladej pár. Moc sympatická slečna. Chtějí mi dát nálezné. Odmítám. Jako bych si zase myslela. Že svět se mi odvděčí sám. Hlavně si to od něj nesmím nárokovat. Brokolicová polívka. A já jsem snad opravdu paranoidní. Ale jakto, že v ní bylo maso (takové tenounké vlásky)?

__________________________________________________________________________________________________________

10.6. První větší dilema. Překydat bramborovou kaši na talíř nebo podávat oběd přímo v krabičce? A na jak dlouho ohřát v mikrovlnce? A přepis je potřeba zrovna když jsem chtěla jít ven. Ach, ty ironie. Padlo desátýho. Přišel čas. Hledat v jiných lokalitách. Nebyla bych to já. Abych nevytvářela tabulky. Neanalyzovala. A nevystresovala se do nejvyšších otáček. Všechny lokality mě děsí. Nemůžu jít na Parukářku, dokud nenajdu vinotéku. Ztracenka ztracená. Bludičko! Tahle malá holka se taky nebojí. Bydlet na Žižkově. Klidně ti opětuje úsměv. Když odmyká vchodový dveře. Třeba to taky zvládneš. Třeba je to jen další potřebnej krok. (Jenže jak často má člověk pocit domova. Co když jen jednou za život. Ten klid a bezpečí.) Co když mě to vypsýchuje ještě víc? Ach jo! Přemejšlím. Že budu nabízet pětikorunu. Každýmu, kdo se se mnou napije vína. Marně doufám, že ten chlap, co měl láhev jen litr a půl, mě nebude mít na svědomí. Nechci bejt smutná. Ale po víně nepřichází radost. Jen opadává strach. P. A bez přítelkyně. Výjimečně. A je to tu. Ani si neužiju Fast food. Pijeme. Povídáme. Připojujou se k nám další dva. Při čůrání ve křoví jsem si vykloubila ruku. Jdeme do baru. Do toho, co už mi byl jednou osudnej. Z plánu jet domů posledním vlakem se stává plán jít z baru rovnou do práce. Moc alkoholu. Někdo kupuje, pak kupuju já. Nápad balit P. je srovnatelně blbej jako ten s prací. Není to fér. Prý jsem měla přijít před pěti lety. Co vše zas hodlám obětovat pro polibek, objetí a držení za ruku. Jsou čtyři hodiny ráno. A my spíme na lavičce v Riegráčích.
__________________________________________________________________________________________________________

11.6. Já to fakt myslela vážně! Že pojedu do práce. Ale ta ukrutná bolest hlavy. Ten stav. A najednou zas nechci, aby byl konec. Protože vím, co přijde potom. Píšu omluvnou sms do práce. Trvá to několik hodin, než se nám podaří přesunout na Hlavák. Mám strach, abych někoho nepotkala. Nějaký divný individuum se nás ptá, jestli nemá na krku klíště. Vypadám jako všechny ty existence, kolem kterých chodívám obloukem. Smažka. P. jede se mnou. Jdeme na jedno do hospody. Povalujeme se na lavičce v lesoparku. Pospávám. Je mi blbě. Líbí se mi, jak mě majetnicky drží za vlasy, když mě líbá. (Stejně nikdo nelíbá tak jako RS!) Zatímco mu ležím v náručí, nechávám si vyprávět, jak se seznámil se svou holkou a jak jí miluje. Absurdnost nad absurdnost. Otázka, jestli bych šla do trojky. (Budu ještě někdy dostávat nabídky, který nebudou narušovat mou důstojnost? Budu ještě někdy odpovídat tak, abych chránila svoji důstojnost?) Chlapi jsou nevěrníci. A holky jako já tomu moc nepomáhají. Tohle celé byla moje vina. Moje chyba. (Když víte, že se někomu dlouho líbíte. A potřebujete se necítit tak ztraceně.) A on se ptá, jestli mu po pěti letech konečně dám číslo. A já to fakt udělám. (Ale piš mi jedině, když budu v práci.) Otázka, kdy se uvidíme. Nezodpovězená. A ještě dvakrát položená. S konkrétními návrhy. Svoluju. Tak v pondělí. (Rande? A proč?) Mám pocit, že mu to dlužím. Vkrádat se do cizích vztahů jako přízrak. Nejsem ta hodná bludička. Jsem ta, co svádí na scestí. Výčitky. Sebemrskačství. Rozloučení. Domov. Prášek. Meju si ruce a přitom do umyvadla zvracím vodu. Postel!! Kéž bych na sebe aspoň neměla takový morální požadavky. Dívám se na pronájmy bytů. To mi moc nepřidává. Myslet na to, že bude hůř. Bát se. Pořád něčeho. Bezpečná zóna. Na co srát a na co ne?
__________________________________________________________________________________________________________

12.6. Do práce. Br. Všichni se ptají, jak mi je. Ten zájem mi lichotí. Ale připadám si čitelná. Vedoucí řekla, že si nemusím vypisovat dovolenku. A VA mi dvakrát nazval zlatíčkem. A starej se ptá, co budu dělat o víkendu. A všichni maj starosti o mý zdraví. A bylo by moc fajn, být zase tak otevřená jako dřív. Změnil mě R.? Podpořil myšlenku, že nebudu pro ostatní dobrá taková, jaká jsem? Že o sobě nesmím říkat všem všechno? Proto jsem ještě vzdálenější. Protože nedovedu mluvit o tom nejpodstatnějším. Místo psaní článku v parku pozoruju skupinu skautů. Hrajou divný hry. A vedoucímu bych dala tečku. Za ty kecy. -Kdo nechce hrát je srab. Důležitý je vyhrát. Ty si ale mejdlo. Kapitán může bejt jen ten nejlepší, takže ty ne. Hmmmm. Snižování sebevědomí má na svědomí nižší úspěšnost. Učitelé a vedoucí jsou často ti, kdo rozhodují, jakou nálepku jedinec v kolektivu dostane. Hnus. Nechat nevědomky utvářet svou osobnost všema těma sráčema. Pomáhám R. vybrat a odnést z vinotéky devatenáct lahví. Cítím se potřebná. Diskutujeme o mém článku. Kterému jsem opět obětovala tolik hodin. Nejhorší práce. Sedět nad prázdným papírem. A čas běží. A mizí. Třináctá komnata Tomáše Slavaty. Na mě velmi zapůsobila. Inspirativní člověk. Opravdu je potřeba zpracovávat svoje emoce. (Lépe jinak než alkoholem.) A sport je ideální volba. Ale asi ne pro mě. Nebo jsem stále neobjevila ten správný druh pohybu. Každopádně musím najít tu pravou činnost. Která dokáže hojit moje smutky. A ještě mě nabýt optimismem. Je nejvyšší čas! Jinak budu pořád balancovat na hraně.

__________________________________________________________________________________________________________

13.6. Sen. Kterej si nepamatuju. Ale zbyl z něj dobrej pocit. Že všechno bude v pořádku. Ať už jakkoliv. Panika v půl sedmý. Že mi nezazvonil budík. Než si uvědomím, že je víkend. A už stejně neusnu. Nechce se mi vůbec nic řešit. Možná by člověk měl dělat to, co cítí, a na zbytek kašlat. Pořád neanalyzovat svoje chování ve stylu správné/špatné. Kdo to taky dělá kromě mě! Tak proč se tejrat? Dívám se na další byty. Jeden čtvrt hodiny pěšky od mé práce. Přímo nad stanicí tramvaje. V lokalitě, kde to nesnáším. Ale o dvě hodiny času denně navíc! To stojí za zvážení. Na oběd do restaurace. A já se jdu podívat na leteckej den. Za plot. A říkám si, že bych to mohla trochu obejít. A pak slejvák. A všude kolem jen pole. Žádný útočiště. Chytám kapky na jazyk a vzpomínám na dětská léta na chatě. Jdu. Střemhlav kupředu. A cesta se úží. Příliš křoví. Lidi žádný. Vycházka se stává méně a méně příjemnou. Mokré věci se lepí na kůži. Fouká. Ne. Poslední dobou nemám dobrý nápady. Chtít obejít letiště. Kord když mám tak málo času. A kord když obejít nelze. Takže celou tu štreku poklusem zpátky. Přemýšlím, jaký si vzít ponaučení. -Jedno kudy jdu, důležitý je se nezastavit? -Je lépe vrátit se, když nevíš, co obnáší cesta před tebou? (Ne, s tímhle souhlasit nechci.) Vana, konečně. Už podruhý ze sebe dnes udělat člověka. A zkouknout kousek Hemalovy komnaty. Mapa říká, že jsem ušla osm kilometrů. Hlavně že mám přijet za L. až večer. Abysme vydržely dlouho vzhůru. A já jsem tuhá už v pět. A bojím se, abych nezmokla ještě jednou. Či víckrát. Vše tomu nasvědčuje. Vlakem. Poslouchat 45 minut jednu ženskou. Copak nemají lidi trochu rozumu? Mluví o rozvodu. Se svým otcem. Celou dobu. A děti jsou podle mě ovlivněné matkou. Holka nazývá přítelkyni svého otce krávou. A matka by nikdy před dětma neměla říkat, že otec je chce do péče jen proto, že je nemůže mít. Že se o ně ve skutečnosti starat nechce. Jen na ně nechce platit peníze. Pomlouvá ho, jak největšího hajzla. Co jí asi udělal? Opravdu nemůže jinak než ho nenávidět? Po tolika letech, co byli spolu? Že se snaží zhnusit dětem vlastního otce? V Boleslavi. Ukazuju L. byty na internetu. Po nachozených osmi kilometrech další vycházka. Na pizzu. Do Tesca koupit ochucenou vodku. Vypít jí po cestě. Diskotéka Stone. Je plná šikmookých (není urážka, nepoznám národnost). A dáváme se do řeči s jedním párem. Českým. Respektive on s námi. Richard a Maruška. Maruš nás tahá na parket. Chceme jít jinam. Přidávají se. Ale na osmdesátkové diskotéce je uzavřená společnost. Romská oslava šedesátin. Přesun na další disko. Elektromuzika, kterou nesnáším. Snažím se. Daň za to, že chce se mnou někdo trávit čas. Otravuje mě kluk, co to zkouší na každou. Richard nabízí, že mě ho zbaví. Je milej. Maruš mi pořád cpe cigára. Snaží se o lesbické tance. Se mnou i s L. Je to divný. A pak mi pošeptá -Jsem bisexuální. Ty taky, že jo, Andrejko? (Hm, co na to říct?) Jen se culím. Za chvíli se vrací. -Ještě jsi mi neodpověděla. --Dobře. Tak asi jo.... Mělo mi to dojít. Když se s náma fotila a ruku kolem mých ramen měla nějak podezřele nízko. A hlavně, když celou cestu v taxíku měla ruku položenou na mým stehnu! Ach, ta naivita. (Mám ráda doteky. Líbilo by se mi to jako malé přátelské gesto.) Mám pocit určitého nátlaku. Pomalu se s L. dekujeme. Nějak na to nemám. Vyčkávat na nabídku trojky. (Tenhle týden už podruhý!! Vlastně teď o tom mluvilo víc lidí. To jako znamení? Že do toho mám jít? Ten Richard je sympaťák. Holka není k zahození. A nová zkušenost se může hodit ne?) Prostě zdrhnout. Jsem krůček od mých odevzdaných stavů. Kdy místo nevím odpovídám ano. Protože nechci nic řešit. Jen se nechat vláčet. Přijmout vše co se nabízí. To už tu bylo. A mám z toho trochu strach. Ani se neloučíme. Odjíždíme taxíkem. A vrhlo to stín na celej večer. Už ani holky mi nenabízejí přátelství. Nejsem víc než jen sexuální objekt? Nic proti trojce nebo lesbickýmu sexu. Ale kdyby to nějak vyplynulo. Ne něco ve stylu - Vyměníme si kontakt, přijedeš k nám, naplňovat naše sexuální představy. Moje víra, že lidi se můžou mít rádi JENTAK zase dostala na frak. Nevzpomínám si, kdy se se mnou seznámil někdo, kdo po mně nic nechtěl. Z toho je mi smutno. Jak se nestát totálně podezřívavou?

__________________________________________________________________________________________________________

14.6. Myšlenky na stěhování vždy provází bolesti břicha. Jaké bude probouzet se v novém bytě? Třeba s výhledem na hlavní ulici. Nemoct v noci otevírat okno. Chodit do práce šedí a ne zelení. Vyhýbat se existencím a ne přátelským psům. Líbilo by se mi mít doma houpací síť. Vždycky to byl můj sen. Tak si vlezu poránu hned do té u L. Závidím. Slunce a povinnosti. To je kombinace, která mě rozesmutňuje. A myšlenka, že všichni jsou někde. S někým. A L. se chce jít koupat. S V. A tak už to prostě je. Přátelství je druhořadá záležitost. Dělám své pravidelné doufací obchůzky. A snažím se střídat povinnosti s radostmi. Večerní komnata s Markem Brodským. Baví mě. Cynik. Co mu taky zbývá, že? Námět na sebevraždu mi dal ale skvělej. Musím si zapamatovat. Jít se upít s rumem někam na pořádnej mráz. Může se hodit. Ale aspoň má kromě pití i zálibu v kreslení hřbitovů. To mu závidím.

__________________________________________________________________________________________________________


Když se řekne přítel
Zavání to frází
Je to jako s láskou
Obojí ti schází

Odmykej
Srdce svý jak chrám
Staň co má se stát
Vítězství - pád

 

Buď první, kdo ohodnotí tento článek.

Komentáře

1 hellboy hellboy | Web | 17. června 2015 v 22:00 | Reagovat

to je boží <3

2 paralelnisvet paralelnisvet | E-mail | Web | 18. června 2015 v 20:00 | Reagovat

ono mi to neposílá komentáře? jsem rozbitá?

3 paralelnisvet paralelnisvet | E-mail | Web | 18. června 2015 v 20:02 | Reagovat

[2]: možná trochu. Děkovala jsem ti za pobavení obchůzkou letiště :D a taky to, že lidi jsou zlý a to je kolotoč. A my říkáme "houpací postýlku" a bez ní není léta. Pořiď si do novýho bydlení, udělej si radost :))

4 stuprum stuprum | Web | 19. června 2015 v 2:01 | Reagovat

Stačí když na rum půjdeš se mnou. Budeš mít taky příběh na celý život. :D

5 W. W. | Web | 19. června 2015 v 18:44 | Reagovat

Ve mě aby se taky jeden vyznal.

Ty jsi ale spisovatelka, řeknu ti tohle přečíst to chce pořádnou dávku kafe a sušenek. :D

6 Sugr Sugr | E-mail | Web | 20. června 2015 v 20:07 | Reagovat

Dneska bysme se mohly jít Bludičko spolu upít rumem na pořádnech vichr, venku je od rána a teplo zrovna také ne...:-(

7 bludickka bludickka | 16. července 2015 v 16:51 | Reagovat

[3]: Houpací postýlka by se mi do novýho bytu asi nevešla.. nebo jen nemám dobrou představivost :)

[4]: Nevím, jestli to má být lákavá nabídka nebo spíš výhrůžka :D :D

[6]: Zato dneska bysme se upily vedrem, to by byla asi horší smrt :D

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama