...a již se zříci ho přec nejsou s to...

29. července 2015 v 16:56 |  Občasník
29. TÝDEN
__________________________________________________________________________________________________________

13.7. Pátá hodina ranní. A já jsem už zase vzhůru. A hlava plná myšlenek. Chybí mi kočky. A R. Ale mám z něj strach. Z toho, jak mě zná. Jak mě umí číst. A zkoušet. Z každé otázky, kterou může položit. A z každé mojí reakce. Která moje činy odhalí víc než slova. Někdy mám pocit, že beru sebe i ostatní příliš vážně. Ale není nebezpečné brát lidi a jejich po/city (své) na lehkou váhu? RS mě pořád láká na akce. A P. mi píše, jestli dnes nezajdu na pivo. A já mám jiné plány. Pořád stejné, ale nejlepší možné. Sraz s M. Procházka do zahrad, lavičky, objetí, polibky, víno. Příjemno. Na jedno pivo. Poslední dobou miluju pivo víc než cokoliv jiného. SI ruší sraz. A já nejdu na zahájení Za dveřmi sama. Vlastně tak nějak automaticky zůstávám s M. Ještě na chvíli na jedno do hospody ob barák. Nechce se mi domů. Ne jen pro samotnej fakt. Ale opustit pivo i M. vyžaduje příliš odhodlání. Kdyby vztah nebyl o ničem jiném než o objímání a zírání si do očí, nepotřebovala bych asi vůbec nic. A teď taky nepotřebuju vůbec nic navíc. Než tyhle chvíle. Ve kterých mi M. dává všechno, co právě potřebuju. Pozornost, bezpečí, blízkost, intimitu a intenzitu. Pokročili jsme na další úroveň. Dnes odchází, až potom co usnu. Je to skvělý. Romantický. A cítím se jak princezna.


__________________________________________________________________________________________________________

14.7. Mám strach se vůbec podívat na telefon. Už jsem tak skoro půl hodiny vzhůru. A na displeji svítí 3:58. Mozek mi očividně nedovoluje víc než tři hodiny spánku. Už tři dny po sobě. A v hlavě všechno, o čem nechci přemýšlet. Do rána o zábavu postaráno. A chybí mi R. (V noci vždycky úplně nejvíc.) A chvíli před budíkem usínám. A ve snech se zjevuje jako noční můra moje matka. A pro kompenzaci i příjemné chvilky s M. Těžce se mi vstává. Vůbec by nebylo od věci být jeden den doma. Vyprat. Převlíct postel. Vybalit. A hlavně oholit si nohy a umýt vlasy. Ty nohy bych možná zvládla po ránu (ale dnes určitě ne). Dnes nestíhám ani přijít včas do práce. Máme toho mraky. A AH listuje katalogem z Avonu. Já se zarazím na očichávání chlapa na straně 49. Mmmmmm! Po práci jet za kočkama. Teda za R. (?) Je to divný, smutný, Není moc o čem se bavit. Kočky si mě nevšímají. Sedím na zemi. Ani ne vedle R. na gauči. Nemůžu se na něj ani dívat. Mám pocit, že by na mně všechno poznal. A tak je komunikace opravdu všelijaká. Horší než první rande. Domů k SI. A ona neotvírá. A u ní doma je F?. Kluk, co mě táhnul po Benešově. Zvláštní. A pak jsme samy. A je prostor na víno a na depku. Jak říct něco pozitivního, když jste sami rádi, že žijete. A pak přijde J?. A trochu to prosvětlí. A bylo by s holkama fajn. Kdybych nemusela jít do práce (=spát). A kdybych neměla absťák po M. objetí. Prostě ho teď potřebuju. Možná víc než cokoliv. Vyzvedne mě a jedeme domů. Lehnout si. Alespoň čtvrt hodiny se dívat do očí. A usínat v jeho náruči. Aby pak zase odešel. Což má pro mě příchuť něčeho magického.
__________________________________________________________________________________________________________

15.7. Zase v noci vzhůru. Ale tentokrát dokážu odehnat trýznivé myšlenky i strachy. A usnout dřív než před zazvoněním budíku. Ne že bych ráno byla o moc svěžejší. Ale naděje, že nastane změna k lepšímu, se prohlubuje. Po dlouhé době už by bylo možná načase přejít z nouzového režimu alespoň do toho přežívacího. Vzhledem k tomu, že do práce jezdím našlapanýma spojema, moje kariéra čtenáře je asi u konce. Mám pocit, že Waldena budu mít doma asi půl roku a stejně ho nedočtu. Někdy vážně žasnu sama nad sebou. Nemám obdoby. V Albertu už jsem víc jak doma. Nechápu, co pořád kupuju, když lednice je stále prázdná. Hlavně s kalkulačkou v ruce. Aby bylo na samolepku. Co koupit za chybějících dvacet korun? Jsem schopná řešit čtvrthodinu. Tak tedy časopis na mou terapeutickou koláž. Ale není to zbytečné? Jenže v letácích jsou všichni šťastní. Našla jsem adeptku na hlavní roli koláže. To za dvacetsedm korun stojí. A teď? Vybírat, kdo z pokladních by mi tak mohl dát samolepky navíc. Favoritka je ihned jasná. Jediná příjemná pokladní v Albertu. To je snad zázrak. A trefila jsem to!! Zdá se, že nakupování je pro mě jedno velké dobrodružství. Pak mi má na oběd stačit hodina. A tý radosti ze dvou samolepek zadarmo! Fakt nejsem víc než přerostlý dítě. Jak já miluju rituály a tradice. Třeba si koupit tramínek v Kamenický a pořádně ho do sebe naklopit za prvním rohem. V Oku. Ležím v lehátku v první řadě. Půlhodina uplynula a film stále nezačal. Jdu si říct o vrácení peněz. Asi je to znamení že jo? Že chci být s M. A mám důvod být s M. Film zrušen, co bych jiného dělala? (Mohla bych toho dělat spousty, ale...) Nakonec nejdu ani na plánovaný koncert na náplavku. A píše mi SF ze skupiny. Že by se mnou ráda zašla do kina. To je tak milé! Sedíme s M. na Vítkově. Pijeme víno. A pak jdeme ještě na pivo. A já si asi nedovedu představit, že bych mohla dělat něco lepšího (že bych se při něčem mohla cítit líp). Fakt by mi stačilo jen ležení a pohledy do očí. Uzavření do našeho soukromého světa. Kde nikdo a nic jiného neexistuje. Doprovod do postele není tentokrát tak nevinný. Ale zase čeká s odchodem, až usnu. To je prostě úplně nejvíc. A mrzí mě, že se ten vztah z týhle úrovně posune. Protože mi to dává jedinečnej pocit. Kterýho se mi tak dlouho nedostávalo. Že nejsem na světě sama.
__________________________________________________________________________________________________________

16.7. Probdělé noční hodiny. A ranní, už důvěrně známý, zombie pocit. Jedu na setrvačník. Ale tak šťastná za minuty. Kdy dokážu při vědomí ležet sama v posteli. A nepociťovat přehnanou úzkost ani depresi. Jako kdyby ze mě rozchod s R. a stěhování zase udělaly tu malou vyděšenou a bezradnou holku. Návrat starých, zřejmě nezpracovaných, pocitů. Chce to čas. Moc času. A zřejmě ještě něco navíc. Čeho se mi nedostává. A proto to bude trvat o mnoho déle. Než (JESTLI??) přijde alespoň částečná vyrovnanost. S M. domluvený oběd. A je super mít svou denní dávku jeho přítomnosti. Rychle se na to zvyká. Jak zvláštní a podstatné může být "vlastnění" blogu. A co všechno může znamenat to, že bych se ho nedovedla vzdát. Jaké si nesu rizika. Přijela A. Paráda. Konečně se můžu vyžvanit. Jdem do zahrad a na Petřín a couráme se Prahou. Užívám si společného času. Ale měla jsem si vzít alkohol. To vedro, ty davy a doprava. Uff. Palačinkárna. A dřív ty palačinky bejvaly obloženější. Sýru za třicet korun a přitom ho tam není ani tolik, aby všude nebylo jen suché těsto. Škoda. A taky škoda, že všechny místa, kde jsem byla s R., mi připomínají R. Jdeme do Tiskárny na vzduchu. Pivo do zálohovanýho kelímku pro mě a ostatním do skla? To se mi moc nelíbí. A ještě si vynucovat dýško. Tak na to ti holčičko... Kapely jsou fajn. Trochu smutné, ale nevadí. A odmítla jsem pozvání na panáka. Za to se obdivuju. Jsem moc ráda, že dnes budu usínat po boku A. Hned je na světě líp.

__________________________________________________________________________________________________________

17.7. Juchů. Aspoň trochu vyspaná. Posnídat v tramvaji. A už si to svištíme do Mníšku. Paráda. A. si cestou hraje na mou psycholožku. Je to fajn. Ale potřebovala bych to každý den. Jdeme na výlet. Odvážně se drápeme do kopce. V tom největším pařáku. Dvouhodinová procházka. A je to milé a fajn. A super. Mít zase chvíle pro sebe. S nejlepší kámoškou. Bruschetta al pomodore. V pizzerie Al Capone. A pivínečko! A pak vafle se špenátem a parmazánem. A co je víc? Jídlo, alkohol a čas s někým koho máte rádi. Venku je zataženo. Romantické chvíle přislazené smutkem. Z toho, jak všechno mizí. Z toho, jak příjemné chvíle sdílené s milovanými jsou čím dál vzácnější. Á přebytečná čtvrthodinka. Tak aspoň do cukrárny. Na horkou griotku. A pak se rozloučit. Věta - Tentokrát si po mně ani nevyjela - mi rozesmává a zůstává v paměti. Jedu na Florenc. Sraz s SI. A s F?. Na cestu do centra krizové intervence, je dobré (?!) koupit si pivo. A jednou mě fakt zavřou za podávání alkoholu nezletilým. Měla bych si dávat bacha. F? se toho nebojí a popíjí i v čekárně. Trvá to hrozně dlouho. Fakt divný trávit páteční večer v Bohnicích. Připadám si jak pacient. (Možná jen otázka času.) Chtějí si tam SI nechat. A asi nejsem dostatečně reprezentativní dospělý na to, aby mi svěřili její opatrovnictví. A tak pro ní přijede teta. Na kterou jsem nejspíš dojem neudělala. SI odjíždí nabalená lékama. A já bych snad měla chuť si taky něco vzít. Ale ne. Jedeme s M. odvézt auto. A pijime na lavičce před barákem. Oba náladu roztodivnou. Ty chvíle, kdy na mě padá strach z celýho světa. Z toho, co mě potká. Z toho, že jsem myslela, že někdy dokážu vést normální život, a že tomu věřit přestávám. Z toho, že jsem psychicky labilní jedinec. Z toho, že skončím na ulici. Z toho, že budu nemocná a opuštěná. Z toho, že není absolutně žádná jistota. A já pořád jen čekám, kdo nebo co, mi podtrhne nohy. A někdy si myslím, že se strašně moc dlouho jenom plazím. A že se nikdy doopravdy nezvednu.

_________________________________________________________________________________________________________

18.7. Vyštrachat se z postele a dát se dokupy. M. připravuje snídani. Je to milý. Namíchat vodku a hurá do Poděbrad. Máme čas. Ležíme ve stínu na trávě. Pijeme, kouříme, povídáme. A mně je úplně báječně. Zapomínám na všechno. A pak už kapely. Totáči a Éčka. Lidí je málo, ale tak se mi to líbí. Baví mě, že jsem s M. a připadám si sama. A vlastně s ním. A tak nějak prostě úplně v pohodě. Pak Svobodná Evropa. Užívám si to. A se mnou ještě jedna slečna. Je tam se svým klukem. Když dohrajou, zvou nás na tequilu. A já myslela, že to tak mám jenom já! To je ale sehranost. Sůl a citron. A moc tequily. Moc rychle za sebou. Vzpomínky v mlze. Slečna mě líbá. Nevím, jak se to stalo ani proč. Ale je to fajn, takže co... Chci ležet a spát. Zvracím. Vysvětluju M., že to, že chci, aby se šel bavit sám, rozhodně nemyslím nijak zle. Nechce. Chce být se mnou. A pak nás budí policajt. Protože spíme na zemi u otevřenýho auta. Tak dovnitř a konec. Žádná Zóna. Žádný Zvířata. Tequila mi sundala. Můj picí plán byl moc přesný a nebylo možné do něj něco bez následků vtěsnat.
__________________________________________________________________________________________________________
19.7. Uf. Bolí mě hlava. Jsem rozlámaná. Zpocená. Šílený vedro. A voda došla. Tak zbytek vodky s džusem. Poměr jedna ku dvěma a jako bych jí ani necítila. Můžu bejt pyšná. Moje kariéra alkoholika je opravdu slibná. Rozvzpomínávám se na včerejšek. Na ruce telefonní číslo na slečnu. Trochu vypocené a těžko čitelné. Policajti číhají na řidiče jedoucí z festu pod vlivem zbytkáče. Mrchy. M. nadýchá. Ale minimum. Tak odstavit auto a udělat si vycházku po Poděbradech. S lahváčem v ruce samozřejmě. Pak ještě pivo v nádražní hospodě. A ve vlaku. A v hospodě před barákem (to aspoň s jídlem). A v posteli. Dvě hodiny odpoledního spánku se nekonají. Když je problém vedle někoho usnout.... Protože usnout je najednou to poslední, co chcete. Když si potřebujete být s někým nejblíž, jak můžete... A pak volá R. Chce to hodně odvahy a dalšího piva. Cítím vůči němu takovej pocit viny, že to nemá obdoby. Chce, abych přijela. Zkontrolovat mu článek. Zandám všechny svoje pocity a zoufale se snažím být normální. Přijít pozdě. To já nedělám. Nebo spíš možná nedělala jsem. Asi selhání v matematice. Nebo jsem prostě zbytečně moc chtěla být za dobrou. Kočky na mě kašlou. A R. je v pohodě. Asi protože něco chce? Každopádně je mi smutno. Sladím si život věnečkem a suverénně se zapatlanýma rukama šustím v kině. Táhne ze mě alkohol. Přemýšlím, jestli SF nelituje, že se mnou šla. Film Fúsi. Škoda, že jsem vůbec nepochopila, jak to dopadlo. Aspoň že jsem neusnula. Dáváme si pivo (nejčastěji používané slovo posledních dní, ehm, týdnů). M. mě vyzvedává. Jdeme SF doprovodit na vlak. Přijde mi to celý takový milý. Ještě zajít popít do hospody před barák. A pak už hurá do postele.
__________________________________________________________________________________________________________

tak daj si ešte jedno pivo
tak kúp si ďalší drahý krám
ser na to že ti občas býva clivo
aj na to že sa cítiš sám
tak sám, tak sám, že sa ti trasú nohy
stredná trieda, je tvoje miesto
kde sa zrazu cítiš tak skurvene clivo a sám



 

1 člověk ohodnotil tento článek.

Komentáře

1 Van Vendy Van Vendy | Web | 29. července 2015 v 23:44 | Reagovat

Bláznivá jízda, takový mám pocit z dnešního povídání. Ale myslím, že si zvykneš a že se tam za chvíli budeš cítit líp.Dobré je, že máš pořád kontakty a potkáváš se s lidmi, které znáš.
Koláž? Jako skutečná koláž? Budeš vytvářet koláž?

2 Čerf Čerf | E-mail | Web | 30. července 2015 v 7:51 | Reagovat

Občas se podaří, že z koláže vznikne úplně nová kvalita, cosi nového a přitom podstatného. Tak ať vznikne - ať už z obrázků, ze zážitků nebo z myšlenek.

3 Beatricia Beatricia | Web | 30. července 2015 v 9:43 | Reagovat

Zlato, ty víš, že tě mám ráda a proto je mi z toho článku téměř smutno. A proč hlavně? Je to na mne víc, než malé množství alkoholu a piva. To problémy nevyřeší, naopak, v konečném důsledku je ještě maximalizuje.
Já si pro tebe přeji spokojený a pohodový život s milovaným mužem (nějaké bejby by také neškodilo). Tak to cítím a myslím, že správně. ☼☼☼

4 bludickka bludickka | 30. července 2015 v 11:34 | Reagovat

[1]: Koláž :) Stříhání z časopisů a lepení na papír. Výsledek zveřejním v některém z příštích občasníků :)

5 misschien misschien | Web | 1. srpna 2015 v 1:01 | Reagovat

Čtvrteční část scénáře se mi líbí. Jen potřebuji vědět, kdo bude hrát M a jestli je to pivo opravdu nutné.
Jak říct cokoliv, když slova nic důležitého nezmění.
Přeju ti to, prinsesje.
Krásné nakupování. A co teprve, kdyby rozdávali tetovačky.
Šťastné a hořké. Pozor na to pití.

6 stuprum stuprum | Web | 2. srpna 2015 v 16:22 | Reagovat

Jediná věc, kvůli které bych se vracel ze zámoří, by bylo posezení u pivka s bludičkou. :D

7 Sugr Sugr | E-mail | Web | 3. srpna 2015 v 18:48 | Reagovat

[6]: Můžu k vám do trojky? Bylo by to fajn, taky bych u pivka ráda s bludičkou seděla!:-)

8 bludickka bludickka | 7. srpna 2015 v 14:17 | Reagovat

[5]: Která část? :)Povolím ti klidně pít nealko pivo, jestli jde o tohle :)Volbu parťáka klidně nechám na tobě.

[6]: Och, to je pocta :) Tak dej vědět, až se budeš chystat do čr :)

[7]: Jasně že můžeš :) Uděláme velkou blogerskou pivní párty :D

9 Van Vendy Van Vendy | Web | 8. srpna 2015 v 18:00 | Reagovat

[4]:Těším se na výsledek! Občas mě taky chytne chuť něco podobného podniknout, ale pak na mě sedne nějaká lenora či co a chuť se rozplyne jak čmoudíky ve vzduchu...
Tak ať se ti daří. Aspoň s tou koláží. :-)

10 L. L. | 11. srpna 2015 v 0:15 | Reagovat

Čičinám musíš taky chybět (i kočce nebavce - té nejvíc :D)
Nepřestávej věřit v budoucnost.
Je fajn, že znáš M. ;)

11 Bev Bev | E-mail | Web | 13. srpna 2015 v 8:18 | Reagovat

To jsou dny doslova nabité akcí, tak kéž by ti ta atmosféra trochu dobila i baterky, abys nebyla tak často tak skleslá. :)

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama