... a zoufalství se vrhlo na sousto...

16. července 2015 v 14:51 |  Občasník
27. TÝDEN
__________________________________________________________________________________________________________

29.6. Chrchel mi nenechá chvilku se prospat. A ta vidina dalšího balení! Už mě to štve. A L. je tak uspěchaná. Že po mně chce tři další věci, než dodělám vůbec jednu. Až nakonec zavelím, že už výpomoc stačila. Teď už to snad zvládnu sama. Jdeme na oběd. A opět se prokázala moje neznalost. Do špaget aglio olio se dává slanina? A další vlna pakování. Bez L. to jde nejméně třikrát pomaleji. Ale aspoň si stihnu poznamenat, co kam dávám. Ale musím si dělat pauzy. Abych nezačla šílet. A venku je tak krásně! Kapky na kašel se užívají po jídle. A sakra! Dobře, tak pár borůvek snad bude stačit. Za práci se odměňuju. Pivo a přesnídávka. Není nad netypické kombinace. Kočičkounek je boží. Nemůžu ho najít. A on je stočenej v košíčku s mýma kalhotkama. A pak leží v posteli a je zase žabitej a ani cicmání ho neprobere. Je mi smutno. Ale mám pocit, že by mělo být ještě víc. Asi to v sobě schopně potlačuju. Kdy, kde a jak se to odrazí? Eskymo a lusky, taky zajímavá svačinovečeře. Místo opalování se a vrácení knížky (poslední den), sedím ve vlaku v jedné stanici. Svět se spiknul. Aby toho nebylo málo, dostávám dávivý záchvat kašle. Na skupině jsem opět skoupá na slovo. Ale to podstatné už bylo řečeno. A s mým nakřáplým hlasem není mluvení zrovna žádný med. Povídáme si o asertivní žádosti o laskavost, odmítnutí a přijetí odmítnutí. Obávám se, že mám problém se vším a ještě ke všemu jsem manipulativní.

__________________________________________________________________________________________________________

30.6. Bůh mi zas ukazuje svou existenci. Venku třicet stupňů (snad poprvé léto) a já se nehnu od krabic. Dnes dopoledne jsem obzvláště unavená. Po další noci v zajetí kašle. Aspoň na půl hodiny ven. Je mi divně. Tady jsem mohla bydlet. A zůstala bych doma. Stěhovala bych se jen o pár ulic. A teď bude nové úplně všechno. Nezůstane nic, v co jsem dosud věřila. To hnusný centrum. Všude davy. Tiky. Nejsem schopná nikde přejít, jakej je šrumec. Stále čekám, kdo mě okrade. Kdo do mě strčí. Koho bych mohla (měla) pustit sednout. Totálně vystíhovaná z toho pražskýho shonu, hluku a stresu. A teď už nebude úniku. Už nebude žádné normální venku. Mám odůvodněné obavy z návratu mých panických záchvatů. Z toho, že mě Praha definitivně změní. Na zapšklej otrávenej ksicht, co nenávidí lidi. Ono taky když je potkáváte při jediné příležitosti, a to tlačenici v mhd, není jak si vytvořit i jinou realitu. Nájemci bytu mají zpoždění. A tak sedím s makléřkou přes hodinu na lavičce. Tak a teď se holka snaž. Zapomeň, že budu udržovat nejakou konverzaci. Ukaž, co umíš. A ona mi fakt vymluvila díru do hlavy! Předání bytu, podpisy, platby. Vzpomínám si, jak jsem se bála ještě v bytě s rodičema, chodit do sklepa. Tak do tohohle si opravdu nedám nic (a to je prostornej). Ale samotná tam prostě nejdu! Nikdo mi nic nevysvětluje. Na všechno se ptám a připadám si jak debil. Zasraný wavky. Vždyť nejdou zapnout pomalu ani jim. Čtvrt hodiny se snažím pochopit, kde mám jako doprdele vidět tu jiskru. Takhle funguje i kohoutek v kuchyni. Než se s tím naučím zacházet, tak asi budu mrznout, nebudu vařit ani se sprchovat. Všude hlásiče kvůli oxidu. -Když to začne houkat, tak rychle otevřete okna a běžte ven. (Hm, fakt díky!) Dalších sedmnáct litrů v prdeli. Internet prej leda, když jednorázově složím dva a půl litru. Takže ještě bez internetu a bez ledničky. Čekám, až se Rusové vystěhujou. Minuty plynou. A doma čeká balení. Slzy se mi derou do očí. Já tady nechci bejt! Past sklapla. Nezbývá než brečet v autobuse číslo stotřicetšest. Co na tom, že je přecpaný k prasknutí a že na mě ostatní koukají ze vzdálenosti menší než metr. Člověk je stejně pořád sám. Ale mnohem horší se to pociťuje, když vám ostatní ani nedají prostor k nadechnutí. Strašně moc rumu bude trvat než tuhle změnu k horšímu začnu vnímat jako pozitivní. A pak nastupujou tři děsivý lidi, ze kterých mám strach. A připadám si naprosto bezmocná. R. se mě snaží uklidnit. A pak mě sejme tím, když mi řekne, že si kočky nevezme. Proč to neřekl hned. Manipuloval se mnou? Rozkládám se a hroutím. A úplně nejhorší pocit je, když máte chuť spáchat sebevraždu a ten člověk vedle vás (kterýmu pořád tolik věříte) i přes váš hysterickej a dávivej pláč klidně usne. A všechno, co jsem držela v sobě, se teď vyvalilo na povrch. Nejde to zastavit. A musím to zastavit. A na tohle tvrdej nestačí. Tohle je level pro pokročilý. A kde mám sakra nějakej spínák? A nůž? S tím to nejde. Chtěla bych se zabít. Fakt bych na to chtěla mít koule. Nebo utéct. Kdyby bylo kam. Tak to jediný, co znám. Co ještě dovede pomoct. Trojboj. Nůž to nakonec zvládnul. Škrábat. A jedna čára se opravdu povedla. Tolik, že mě to dovedlo uspokojit. Zapít to metaxou. Napsat lidem, který mě můžou zachránit. Lehnout si. A cítit, jak je to krásný. Jak mě všechny ty škrábance pálí.

__________________________________________________________________________________________________________

1.7. Jsem vzhůru v půl šestý. Zoufalství v přímém přenosu pokračuje. Už nevím kudy kam. Prostě hysterickej pláč. Kdy se nedá dobrat konce. Válím se po zemi. V ruce mám nůž. Ale nedokážu už ani to. Jsem na tom tak bídně, že vážně zvažuju, že prostě zmizím. A pojedu do Riapsu. Dřív než mi to úplně přeroste přes hlavu. R. metaxa mi dodává nejnutnější dávku síly na přežití. Jsem uřvaná. Napuchlá a oteklá. Mechanicky dobaluju zbytky, metaxu stále po ruce. Dávám tomu tak tři roky. A pokud nepotkám spasitele, léčebna pro alkoholiky to jistí. Stěhováci působí mile a nakonec si řeknou jen dva a půl litru. No sláva. Nějaká pozitivní zpráva taky už byla třeba. Sousedka vedle se kouká na televizi. Je slyšet každý slovo. Nesnáším to! Zřejmě domov bude místo, kde se usíná se špuntama v uších. R. sestavuje postel a skříň. Já vybaluju. A pak mizí. A já zase propukám v pláč. Ne, takhle to nejde. Rozhodla jsem se udělat něco pro sebe. Udělat si procházku. Pořád rovně po silnici. (Jde to tady vlastně jinak než po silnici?) Chtěla jsem slunce, tak co chci víc? A proč jsem ten rum nechala v bytě? To je ten jedinej, komu věřím, když říká, že bude dobře. Já jsem fakt šla pro nanuka. Kdyby si ten chlápek přede mnou nekupoval dvoje cigára. Zvláštní, že mě neinspiroval melounem. A hrozně nerada kouřím venku a bez piva. Ale cítím z toho vzpomínky na mládí. A příchuť hříchu. Dobře. Pivo v baru (ob barák než bydlím) stojí pouhých dvacetpět korun. To mi náladu dovede zvednout. Sice jedinec mezi samýma partama je dost výstřední... ale není volby. Ani kroku zpět. Škoda, že nebyla příležitost večeřet. Chtěla bych, aby mi někdo řekl, ať si přisednu. Ale takhle to nechodí.
__________________________________________________________________________________________________________

2.7. Budím se v noci. A mám dojem, že už je ráno. Zdál se mi hezký sen. Ale koukání do stropu sebou nese návrat všech úzkostí. I těch nepopsatelných. Čekám hodiny na zazvonění budíku. Abych krátce předtím usnula. Tenhle sen je z kategorie děsivých. Sny o nadpřirozených jevech, tmě, úzkostech a bezmoci. Existuje bezpečný prostor, kde můžu dýchat a nebát se? Všichni lidi s úzkostmi zneužívají (využívají?? - kde je hranice?) alkohol nebo léky. Stačí si pustit Komnatu. Což ale bez internetu nejde. Cesta do práce o deset minut kratší než z původního bydliště. Žádná velká sláva. Ono očekávané -Jak sis užívala dovolenou? Počasí ti vyšlo...Jsi opálená? Myslela jsem, že budu vysvětlovat. Ale moc se mi nechce. On i ten můj pohled a jedna jediná věta mají velkou vypovídající hodnotu. Jen AH řeknu, že jsem se stěhovala. Je uznalá a na nic se neptá. Že to bylo kvůli rozchodu se asi dovtípila. Den je kromě práce zasvěcen zkoumání internetového připojení. Fakt se v tom neorientuju. Nechci dát dva a půl tisíce za modem! (Už brzy - stejně jako došly síly, dojdou i peníze. A tomu se říká velká konečná.) O polední pauze na mě čeká RS. Neočekáván. Asi měl o mě strach. Což je samozřejmě milé, ale nějak na to nemám náladu. Prý mi sežene ledničku. Jenže já od něj nic nechci. -Copak nejsi zvyklá, aby pro tebe někdo něco udělal jentak? (Asi nejsem. Nebo to prostě zapomínám.) A včera jel nenápadně kolem baráku. Podívat se, jak probíhalo stěhování. Tohle fakt zavání stalkeřinou. Po práci jedu do starýho bytu. R. vypil zbytek metaxy. Maluje a má depku. A já se motám a mám pocit, že jsem vlastně nicmoc neudělala. Zvu ho na jídlo. Ptám se, jestli chce jet ke mně. Asi jo. Podle všeho nemá doma ani prostor, kam si položit matraci. Mlčí. Já mluvím. Asi bych neměla. Zdá se, že dnes je mu ještě hůř než mně.
__________________________________________________________________________________________________________

3.7. Tahle noc byla lepší. Ne dobrá. A ne vcelku. Ale lepší. Konečně. Komunikace s R. je obtížná. Vlastně vůbec nic neříká. A já mám pocit, že já bych taky neměla. Snažím se být konstruktivní. Snažím se plánovat si hezký věci (lépe spíš - věřit tomu, že už brzy zase budu mít chuť plánovat si věci). Snažím se být přiměřeně smutná. Tak abych od smutku neutíkala a nenakupil se někde stranou do obřích rozměrů, které pak už nejsou zvladatelné. Vyhýbat se krajním hranicím všeho. (Jak dlouho?) Co je nejlepší na tom, když má kolegyně dovolenou? Že si můžu celý den povídat pro sebe úplně nahlas. Hic na zemdlení. Nechápu, že ty starý lidi vůbec vycházejí ven. Celou dobu mám strach, kdo se kde sklátí. Přidělat klíč od původního bytu stojí 400 - 600. V peněžence nemám ani 500. A bankomat vzdoruje. Zřejmě jsem překročila týdenní limit (snad ne měsíční!). R. maluje a já mu nepomáhám. Cítím se kvůli tomu špatně. Poprvé jdu úplně sama do nového bytu. Divné. Připomínám si výhody a nevýhody osamělého bydlení. Výhoda bydlení o samotě (a nad křižovatkou) je, že můžete sedět u okna a koukat po lidech. A doufat, že si potěšíte oko pohledem na nějakýho pěknýho kluka. (V případě že někdy na něco takovýho budete mít čas. A chuť.) Nevýhodou bydlení o samotě je to, že když si na záchodě všimnete, že vám došel papír (nebo nemáte v koupelně ručník), nikdo vám ho nepodá. Ještě větší nevýhodou je, že když se vám zakutálí tampon za wavky (neptejte se mě, jak je možný, že se to stane - prostě posraný wavky můžou za vše), nikdo to nevyřeší. A zbejvá vám než doufat, že do zimy vymyslíte, jak ho dostat ven. (Možná rozhodnutí neuzavřít pojištění domácnosti byla chyba.) Vybaluju a není to vidět. Spíš se zběsile motám mezi krabicema a hledám konkrétní věci. Jedno rychlý pivo v Dobrý trafice. Protože člověk by se měl odměňovat. A pak sraz s M. Pořád se cítím hodně blbě kvůli R. Snažím se to překonávat. Pijeme metaxu. A je to moc fajn večer. I když témata rozhovorů jsou neveselá. A do toho mi volá R. A ptá se, jestli u mě může spát. V těhlech situacích se mi nedobře chodí. Ale říct ne by bylo jako nepodat topícímu stéblo. A stejně je nejlepší usínat po něčím boku.

_________________________________________________________________________________________________________

4.7. Fuj, kocovina. Kdybych neměla žádné plány, tak by byla snesitelnější. Ono už ale jenom jet hodinu v takovým hicu autobusem je mazec. A ještě táhnout kočkolit. A lahváče. A pak jít ještě jednou. Protože pivo je záchrana. Vyprošťovák. A taky motor. Abych mohla prožít hroznej den. A nenechala se sejmout depkou. Kolikrát jsem vyšla schody do toho čtvrtýho patra? Špatný svědomí mě pohání. Spolu s pivem a muzikou. Musím prostě R. pomoct, co to jde. Ještě když si nakonec kočky vezme. Ani s těma se nemažu. Nekompromisně a v mžiku je oba narvu do přepravky. A pak bojuju se slzama. Asi bych neměla být nikdy matka. Tahle zkušenost říká mnohé o mém charakteru. Sobec, sobec! (Ach, ta schopnost sebereflexe!) Takhle snadno se zbavit dětí. Odkopnout je. A ještě k nim chovám nerovnoměrné city. Překonávám odpor k hadru. Mám ruce zmáčený a vysušený. Pivo mi dává sílu. Chvílema cítím, že už opravdu nemůžu. A k obědu suchej chleba. Jedu domů. (Je důležitý říkat domů a ne do bytu. I když to tak cítím.) Dnes je den, kdy potřebuju pryč. Víc než obvykle. Potřebuju zachránit. Potřebuju mluvit a poslouchat. Potřebuju obejmutí. A i políbení a pohlazení. A pak mám potřebu zase o všem mluvit. Všechno na sebe vyžvanit. A je tak super, že můžu být s M. A všechno je vlastně super. Až na to, že je mi hrozně. A asi jsem opravdu naivní. Když doufám, že vztahy s druhými si můžu nalajnovat tak, aby pro mě byly bezpečné, srozumitelné a neměnné.

__________________________________________________________________________________________________________

5.7. Vzhůru od šesti. Fyzický stav odpovídající včerejšímu popíjení. Psychický stav taky odpovídající. Analýzy vlastního chování. Se snahou dostat se pod povrch a umět věci pojmenovat. Nedaří se. Je potřeba alespoň částečně začít krotit své utíkací manévry a začít něco budovat. A možná taky přestat se sama sebe ptát. Nesnáším ten pocit, že podvádím R. Kdy se toho konečně dokážu zbavit? Další štace. Piv, co unesu. A pak se vrhnout do úklidu. Starého bytu. Lepší by bylo smejčit ve svém. Z náruče M. se přesunout do náruče R. (Tak se to přeci taky dělá.) Nemám na to moc žaludek. Ale něco jiného očividně ano. Chtěla bych vše uklidit dokonale. Jako kdyby to jinak nemělo cenu. Co blázním? Majitel bytu to při jeho převzetí přece nebude přehánět! Ale přehání. Kontroluje každou poličku, každou zeď, každý škrábanec. Ptá se na funkčnost ledničky, atd. Peníze nevrátí hned. Ještě si to tam zajde někdy sám zkontrolovat. Vůbec se mi to nelíbí. Ale asi nezbývá nic jiného. Než snažit se nevystoupit z role slušné holky. Veze mě domů autem. Povídáme si. Docela jako kamarádi. Je to divný. Stejně jako všechno. Doma jen na otočku. Zkouším pivo v hospodě vedle baráku. Je levné, to se mi zamlouvá. Ale s pivem bych měla brzdit. Nějak moc mi v poslední době zachutnalo. A pivní břuch je na dosah. Usnula jsem v autobuse. Zase. Ale ne po cestě zpátky. Ale už při cestě do kina. Začíná to se mnou být vážně špatný. A R. spí zase u mě. Vše má pořád své pro i proti. Proč nedovedu vidět jen to pro? Pořád musím koukat za roh. A děsit se toho, co ještě ani není. A třeba nebude.
__________________________________________________________________________________________________________

No milk today, my love is gone away
The bottle stands forlorn, a symbol of the dawn
No milk today, it seems a common sight
But people passing by. Don't know the reason why

How could they know just what this message means
The end of all my hopes, the end of all my dreams



 

1 člověk ohodnotil tento článek.

Komentáře

1 paralelnisvet paralelnisvet | E-mail | Web | 16. července 2015 v 15:47 | Reagovat

Tak přeci.  Tahle stěhovací depka je asi šílená. Ale byt vypadá dobře, jen bych asi nezvládala tu zelenou :D
No, snad se to urovná a bude tě mít rád.

2 stuprum stuprum | Web | 16. července 2015 v 17:47 | Reagovat

Já bych Tě odstěhoval za panáka! :D

3 Čerf Čerf | E-mail | Web | 17. července 2015 v 6:50 | Reagovat

Za rohem nečekají vždycky jenom strašný věci. I ty dobrý, který se třeba zatím jen styděly přijít nám na oči. Mimochodem, to místo na fotce dobře znám, osm let jsem tudy jezdil domů. No, domů... Spíš "do bytu" :-).

4 Bev Bev | E-mail | Web | 17. července 2015 v 18:19 | Reagovat

Tak už je to tady! No, potěš pámbu, asi se neříká nadarmo: lepší vyhořet, než se stěhovat, ale snad už bude líp. Ten rozhodující krok jsi udělala, i když to muselo být ukrutně těžké. Gratuluji a držím palce. Opatruj se milá Bludičko a buď na sebe hodná, zasloužíš si to.:)

5 Van Vendy Van Vendy | Web | 19. července 2015 v 14:39 | Reagovat

Určitě to bylo nelehké a srdcervoucí (bez ironie). Opustit místo, kde jsi tolik zažila a jít do úplně neznámého. Se vším, co single bydlení může znamenat, včetně toho, že co si neuděláš, to nemáš. Na druhou stranu, ten pocit "postavení se na vlastní nohy" bude o to silnější, protože opravdu budeš soběstačná. Ale to neznamená, Bludičko, že budeš pořád sama, já si fakt myslím, že si někoho najdeš a že sama nebudeš. Ber to jako přechodnou dobu, zkušební, s tím, že si vyzkoušíš, co sama zvládneš. Určitě v tom mumraji najdeš i nějaká pozitiva, na rušnost si časem zvykneš a možná že ten cvrkot kolem bude pro tebe zajímavý.
Loučení s kočkama muselo být asi krušné. A určitě si nemyslím, že jsi sobec nebo zlá. Některé věci se těžko snášejí a takové rozlučování s domácími mazlíčky k tomu určitě patří.
Doma si to udělej co nejvíc hezké. A vafek se neboj, ono se to dá. Navíc se na nich dobře dají dosoušet hadříky (samozřejmě, v době, kdy jsme doma).

6 Beatricia Beatricia | Web | 19. července 2015 v 16:05 | Reagovat

Už je to uděláno, už je to hotovo. Přeji ti na nové životní scéně velký sukces a spokojenost. Mne by nejvíc bolelo rozloučení se zvířátky. Nešlo by to zařídit na tzv. střídavou péči? Třeba na víkendy. ☼☼☼

7 Sugr Sugr | E-mail | Web | 21. července 2015 v 18:19 | Reagovat

Stěhování není určitě nic příjemného. Nezávidím ti, ale doufám, že už vše bude jen ku tvé spokojenosti. Držím moc a moc palečky!:-)

8 bludickka bludickka | 30. července 2015 v 11:24 | Reagovat

[1]: Vždyť tam kromě toho zeleného a krabic nic vidět není :D Podlaha akorát :D

[2]: Proč jsi neřekl dřív? :)

[3]: Ráno to místo ještě jde. Ale odpoledne a večer? Br.

9 L. L. | 10. srpna 2015 v 23:46 | Reagovat

přes to všechno to zvládáš... bude dobře!

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama