...jsem z těch, kterým svět podlamuje síly...

22. července 2015 v 14:33 |  Občasník

28. TÝDEN
__________________________________________________________________________________________________________

6.7. Ajéje. Brzy vzhůru. A myšlenky temný. R. se vyspal a chce hned zmizet. Chtěla jsem, aby mi dal dohromady alespoň pár skříni. Aby bylo vybalování snazší. Ale nejsou potřebné nástroje. Takže stále ještě přede mnou neznámě dlouhá doba mezi krabicema, nesloženýma skříněma, bez pračky, ledničky a internetu. Stejně se se všema věcma do toho bytu nevejdu. Nejsou vhodné úložné prostory. Zlomovým se stává okamžik, kdy nemůžu najít nabíječku na naprosto vybitý mobil. Psychika čímdál narušenější. Hysterie vrcholí. Už bych zas skákala z okna. (Ale není to tak vysoko, jak bych potřebovala.) Vybaluju, vybaluju. Jen už není, kam to dávat. Suchej chleba a voda. Nemám chuť nic řešit. Poslouchám Radiožurnál. Hrajou tam sračky. Ale jediná ze stanic, kterou můžu naladit a kde se mluví. A já potřebuju lidský slovo. Který mě udrží v realitě. Abych se nepropadla do myšlenkových pastí. Musím ven. Nejlépe by bylo na sluníčko. Ale výčitky mě táhnou k R. Prý mi pomůže, až pohne se svým bytem. To asi hnedtak nebude. Protože očividně moc nepracuje. Ale náš vztah je ve fázi, kdy tím vyčítajícím může být jen on. Chci mu s něčím pomoct. Ale je lehce apatický. Kocourek mi jde přivítat, je to miláček. Kočka mi pozdraví z pod gauče mňouknutím a jinak na mě peče. Jdu do Vegtralu. Hledat na internetu možnosti internetu. Neé. Vůbec mi nepřipadají všechny těžce nahovno. Aspoň že pivo mi pořád chutná (čímdálvíc). Měla bych se krotit (nebo spíš přejít na víno) - za chvíli budu mít pivní pupek. S R. na jídlo napůl. Vlastně platím já. A prostě je těžký být bez někoho, koho berete jako samozřejmost. Něco jako nedat už si nikdy po ránu čaj. Poslední skupina. Poslední. To je něco pro mě. Opět sentimentalita. Každý za sebe shrnujeme. Vlastně se nicmoc nedozvídám. Jen jedna překvapující věc. Že něco, co jsem řekla, pomohlo jednomu člověku podívat se na svůj vztah s matkou jinak. Že si díky mně prý něco uvědomil. To zahřeje. I když bych se nepovažovala za nikoho, z koho by bylo v tomhle směru dobré brát si příklad. Je smutné se loučit. A zase splín. Z toho, že není žádná návaznost. A že už budu zase moct akorát někde začínat od začátku. SF navrhuje pivo. A já s VK souhlasíme. Sedíme na Letný. Krásná vyhlídka. Jsem tak šťastná, že jsem součástí něčeho!! Povídáme. Dokud se nezjeví maličkatej roztomilej mazlivej pejsek. Pak zapomínám na holky i na svět. Opět maximální projev euforie. Který samozřejmě klesá úměrně s kroky blížícími se k domovu.

__________________________________________________________________________________________________________

7.7. Můj organismus si tak trochu zvyká. Na pár hodin spánku. Ještě ke všemu přerušovaného. Jsem unavená. Ale už to asi považuju za součást normálního dne. Stále mě štve, že nemůžu najít náušnice. A tak nosím jen jednu. Beru si šaty. Jediný, co mám. Už pár dní na ně mám náladu. Zase potlačuju smutek. Jenže mě už prostě vůbec nebaví bejt smutná! A nemůžu se zbavit výčitek kvůli R. a kočkám. Chtěla bych v sobě zase najít ten povznášející pocit svobody. Vždyť přece jsem svobodná! A hodně to znamená! Jen to zase cítit! Dej si trochu alkoholu. A zase budeš dělat, co chceš. Tak alkohol funguje, ne? Když vám někdo dává všechno, co chcete a potřebujete aktuálně cítit. A v hlavě je pomotáno. Možná spíš z otázek, co je správné. A jak nikomu neublížit. Než z toho, co vlastně chci. To je možná zodpověditelné. Ale vymyká se to představám o "normálním" životě. Jako bych věděla, že již brzy spáchám nenapravitelnou chybu. A šílené je, že i přes to vědomí, s tím nedokážete nicmoc dělat. Protože až příliš ve stavu - A proč ne? Ale může to být past. Protože všechno příjemné je past. Obzvlášť když to není niterné přesvědčení, ale jen momentální silný impuls. Neumím si dávat život do pořádku. Asi je to nezpochybnitelný fakt. A nedělám nic pro změnu (nedokážu nic dělat! - už vůbec ne v těhlech stavech). Chodit na srazy pozdě není mým zvykem. Ale co se sebou. Sraz s SI po dlouhý dobé. A možná nejsem tak přítomná, jak bych potřebovala být. A fyzicky jsem taky rozkolísaná. Málo jídla, moc piva a moc zmatků v hlavě za poslední dny. R. mi stále volá. V situacích, kdy se to zrovna nehodí. Mám všeho nad hlavu. A všechny cesty jsou jen bludištěm. Dveře od bytu jsou zamčené jen na spodní zámek. Zapomněla jsem? Nebo tu někdo byl? Nedokážu zavřít, dokud neprohledám všechny místnosti (včetně komory). Ležím a volá mi M. A já nemůžu jít dolů. Nevím proč. Ten věčný nesoulad mezi děláním toho, co chci já, a tím, co chci dělat v zájmu druhých. Zvuky. Divné. Vycházející z pokoje. Proč to ty wavky dělají? Nedělaly nikdy předtím. A co ty další zvuky? Jenže při světle neumím spát. Paralyzující úzkost. Už je to zase tady. Sakra! Bojím se vůbec pohnout. Prostěradlo propocené. Plyšák zoufale tištěný k prsům. Ach! Pořád to malý vyděšený dítě. Kterým jsem bývala. Myslela jsem, že už je to za mnou. A mám to zase s plnou silou zpátky.
__________________________________________________________________________________________________________

8.7. Teď bych sakra potřebovala odborné vedení. Abych vybruslila ze všech těch sraček a našla tam to podstatné. Možná nastal čas, kdy jsem ochotná platit někomu, abych si mohla popovídat. Aspoň párkrát. Někomu, kdo už mě zná. Ale je to vůbec možné sladit časově? Tak strašně potřebuju mluvit s někým nezúčastněným. Když je vám dobře v něčem, co není dobrý. V tu chvíli si uvědomujete, jak je vám krásně a jak nechcete, aby to skončilo. A když to skončí, uvědomíte si, jak je to špatně, a že nechcete, aby to zase začalo. A víte, že se to stejně bude opakovat. A poslední dobou jsem sundaná úplně ze všeho. Víc a víc se zamotávám a víc a víc mě děsí, když nemám věci pod kontrolou. A teď nemám pod kontrolou vůbec nic. Potřebuju najít cestu. Nebo aspoň směr. Sraz s L. A prudký pád nálady. Když zjišťuju, že u mě nebude spát. Já nedokážu jít domů. Leda s vidinou probrečené noci (přinejmenším). Padá na mě obrovská tíseň. A všechny úzkosti, které jsem měla a znala jsou zase tady. Bojím se všeho. Šílenství vrcholí. Do stavu, kdy bych se snad byla ochotná nacpat práškama na úzkost. Kdybych nějaký měla. A je tak super. Když je komu napsat. A on všeho nechá a hned dorazí. Třebaže má spoustu povinností. A tak další večer v M. objetí a s pivem. Kombinace, která mi dovolí se vzpamatovat. Překonat to. Zvládnout být sama doma. A ve čtvrt na dvě beze strachu usnout.
__________________________________________________________________________________________________________

9.7. Funguju jak hodinky. Jen ta baterka už je dost opotřebovaná. A já do toho šlapu, co mi síly stačí. Vděčná za každej (jakkoliv nalezenej) kousek víry, že se brzy zase oklepu. Mám ledničku a zapojenou pračku. To vše zvládl RS za dobu mé polední pauzy. Je to milé a zavazující. A mám výčitky (bez nich už by to snad ani nešlo). Ale zároveň se snažím uvědomovat si, že nesu jen velmi malou zodpovědnost za to, do jaké míry a jakým způsobem si mě ostatní pouštějí do svých životů. Jedu k R. Kocoureček si se mnou chvíli hraje, ale mazlit se nechce. Kočka se mnou nemluví. R. je na tom podobně. Absolutně nevyvíjí žádnou snahu komunikovat. Vegtral. A on mě tam nechá sedět a jde za tátou. Vzdálili jsme se sobě. A vzdalujem se víc a víc. Chtěla bych ten vztah zakonzervovat v nějaký přijatelný a přínosný podobě. Ale R. najednou přestává spolupracovat. Mrzí mě, že si nechce povídat. Jsme na večírku časopisu. A pro mě to je jen únik. Nic víc. Žádná zábava. R. si povídá s jednou redaktorkou. Možná by se ani nevrátil. Kdyby ona si nechtěla přisednout. Muzika mě nebaví. A celkově se cítím nějak nepatřičně. Tak utíkám. Do Vagonu. Na Dilemma in cinema. Za RS. A Nahatým. Je to prima večírek. Tak na pohodu. RS mi zas nutí panáka rumu. A kupuje mi cigára. A do nich mi nacpe peníze na taxíka. Kterýho mi zavolal. Blázen. Jen opilá dokážu jít spát.
__________________________________________________________________________________________________________

10.7. Vstávat do práce je den ode dne horší. Taky si dávám solidní pecky. Usínat pravidelně v půl druhý a jentak z plezíru do sebe nalít šest piv a jednoho ruma... To už začíná být na pováženou. Obzvlášť, když musí člověk vstát a fungovat. Je načase dát si předsevzetí. Alespoň pro jeden večer. Ale nejspíš pro víc. Dnes jsem v práci opravdu nepoužitelná. A nemáme toho zrovna málo. V pondělí se do toho budu muset pořádně opřít. Tak potřebuju být ve stoprocentní kondici. ŠČ mi řekla, že dnes vypadám jako víla. A NV, že mám hezký tělo. To je tak milý ty holčičí lichotky. I když víla jsem teda fakt maximálně tak rumová. Řeším internet. Už po milionté první. Potřebovala bych, aby existovala nějaká praktická škola pro život. Kde člověka naučí orientovat se v různých životních záležitostech. R. má přijet postavit skříně. A zase si něco zapomněl doma. Ten kluk je nepoužitelnej. (asi jako já) Skříně jsou křivý, dvířka se blbě otevírají. Ale R. je to jedno. Proč by ho to taky mělo trápit. Mám z jeho strany pocit určitého výsměchu. Odtažitost. A blbý vtipy. Je mi smutno. Umejt ledničku a utéct do Dobrý trafiky. Na internet. A pivo, pivo, pivo! (A tousty.) Poslouchám rozhovor holek u vedlejšího stolu. A mohla bych se klidně přidat. Jak jste žena a klepe vám třicítka na dveře (a nemusí bušit ani tak naléhavě jako u mě), tak prostě musíte přemýšlet o dětech. Buď anebo. A nechcete už ztrácet čas ve vztazích, které nikam nevedou. Není mi dobře ani špatně. Ale jsem schopná jít domů a snažit se spát.
__________________________________________________________________________________________________________

11.7. Už jsem skoro zapomněla, jaký to je. Probudit se relativně vyspalá. A bez kocoviny. Dvě hodiny času. A stejně plánovaný autobus stíhám na poslední chvíli. Přes silnici právě přeběhla veverka. Nemůžu se rozhodnout, jestli je to krásný nebo smutný. Ale byla nádherná. Tak trochu zmatená a polapená velkoměstem. Jako já. Oběd je základ. Velký hráškový krém. S mátou. Lépe by bylo asi bez. Ale jíst se musí. Nenápadně se objevila časová skulina. Jak jí zaplnit? Pivem samozřejmě. Potkávám kluka. Kterej se mě ptá, kam jedu. A očividně se známe. A já nemám nejmenší tušení odkud a kdo to je. Sraz s Nahatým a s SI. Cesta vlakem je prima. A stihnu si přivodit velmi dobrou náladu ještě před začátkem. Vlastně jdeme hned pařit. Jako jediní vepředu. Lákám k nám nějakou holku. Pak chvíli kecáme. Chodí s jedním z kapely, co právě hraje. P. se slečnou. A Mojmír. Hrajeme kuželky. Ve čtyři na kaši. Mám se čím chlubit. Čtyřletá holčička. Hrajeme si spolu. A já si připadám tak potřebná. Že zapomínám na svět. A chvíli věřím tomu, že bych třeba fakt mohla být dobrá máma. Protože mám v sobě spoustu lásky. A snažím se jí dát plnou pozornost. Protože to je to, co dítě nejvíc potřebuje. (co každý potřebuje) Být středem něčího zájmu. A chvíli cítím, že bych chtěla. Mít svoje. Abych ho mohla milovat. Naprosto bez zábran. A naplno (Ale takhle to asi nefunguje. Láska nestačí.) Kecám s Mojmírem. Zase ho rozebírám chudáka. Místo -Jak se máš, tak -Řekni mi něco o svých myšlenkách a pocitech, co ti leží v hlavě, jak se doopravdy cítíš? Je fajn dostat se pod úroveň povrchních hovorů. I když třeba neveselé. Na rum s P. A zdá se mi to, nebo jeho slečna už na mě zase kouká zle? Záblesky z NVÚ. A výpadky, výpadky, výpadky. V nějakým stánku. Rozhovor s nějakým klukem. A pak mě někdo shodil. Ani nevím jak. Obličejem na zem. Pecka. Lekla jsem se. Bolí to. A chce se mi brečet. Všichni jsou na mě najednou milí. Klepu se zimou. A asi kašlu na všechno. Třeba jako hledat si mikinu. A věci. Jsem hrozná. Někdo mi půjčuje svou. Že si jí můžu nechat. Je velká a příjemná. Můžu se do ní celá zakuklit. Poslední vlak v háji. Naháníme se s SI. Jsem ospalá. Nepohyblivá. Nechci chodit. Jen spát. Motáme se i s nějakým klukem městem. Spíš mě tak napůl táhne. Záblesk s langošem. Tatarka a sýr. A pak už chci zase spát. SI ukradli peněženku. A tak se jde na policajty. A oni jí chtějí dát dejchnout. To je drzost. Ještě bych mohla vypovídat já, jako svědek. To by teprve byla sranda. Ještě pár krátkých problesků. A pak už nádraží v Praze. Hurá. Ještě se dotrmácet k SI domů. A na pár hodin to zalomit. Tentokrát v posteli.
__________________________________________________________________________________________________________

12.7. Slyším někoho, jak se vrtí v posteli. Sakra, kdo to u mě je? A kde to vlastně jsem? Doma ne. Co se včera dělo? A co jsem komu vyprávěla? A proč si pamatuju tak zatraceně málo? A to ještě musím dnes vyřešit internet. Chce to vyprošťováka. Minimálně jednoho. Poctivou točenou dvanáctku. V restauraci ob barák než bydlím. Člověk si musí přeci vytvářet novou iluzi domova. Hledat si své místo. Já, číšník a dva štamgasti. A samotná holka nemá v takových chvílích nikdy klid. -Slečno, můžu se zeptat? -Slečno, můžem si přisednout? -Slečno, dáte si panáka? -Slečno, máte přítele? A tisíc dalších slečen... Nakonec mi kupujou dvě malý piva. A taky máme něco společného. Že nám je v hospodě mnohem líp než doma. -Tady krásná slečna... -Nepřeháněj, není krásná. Spíš hezká. Ne! Sympatická, to je to slovo. Když už se nelíbím ani tragédům, co mají v jednu hodinu v sobě každej tak půllitr tvrdýho a pár piv.. to je teda bída. Ale číšník je fajn. Třeba tam zase někdy zajdu. Chci se dívat na film. Chci se vyspat. A místo toho hledám routry, což se mi nedaří. Naháním se s chlápkem kvůli netu. A celý je to pochybný a nedořešený. Ale funguje mi to! Jinak bych snad doma vůbec nevydržela. Čekám na M. Sedíme v parku. Tulíme se. A ve mně je tolik různorodých pocitů. A když má položenou hlavu na mým klíně, mohla bych ho pozorovat hodiny. Nedá se popsat to, co vidím. Jako kdyby existoval ještě nějaký další svět. Kde jsme jen my dva. A určitě musím mít hrozně zamilovanej pohled. Takovej ten nablblej. Ale není to láska! (Hm, a přátelství asi taky ne, co...) Nechat se doprovázet až k posteli je čímdál riskantnější. Mám pocit. Jako by ty chvíle byly jen dalším útěkem. Další závislostí. Opojenost a blízkost. Intenzita okamžiku. Droga. Něco, co nechceš (která úroveň chtění a nechtění je ta skutečná?), ale nedokážeš tomu říct ne. Protože se konečně chvíli cítíš tak, jak se potřebuješ cítit. Omámeně.
__________________________________________________________________________________________________________

Keď výjdem do ulíc tam už nie som tvoj
je to hrozne divné, no je to tak
je to iba pocit alebo fakt
čo sa všetko vlastne môže stať
uvidel som ranné slnko
a šiel som spať

Nohy sa mi klepú, zomieram únavou
v meste nikto nieje, som tu sám
v hlave sa mi všetko zatočí
keď mi slnko udrie do očí
mám ich celé krvavé
a zaspávam

Noc sa už končí, do plúc mi vniká dym
to čo som si myslel bolo asi trúfalé
Bože nerob ešte nadomnu kríž
toto mi snáď ešte odpustíš
všetko znovu začína
a to je zúfalé



 

1 člověk ohodnotil tento článek.

Komentáře

1 Sugr Sugr | E-mail | Web | 24. července 2015 v 19:07 | Reagovat

Bludičko nebuď smutná! Každá změna v životě člověka přináší problémy o kterých píšeš. Až se v novém bytečku zabydlíš, zvykneš si, bude ti líp.
Jsem ráda, že si aspoň umíš udělat legraci z toho, že budeš pít víno, místo piva a že dokážeš napsat, že "jsi šťastná, že jsi součástí něčeho!" Vždyť to je úžasné! :-) Držím ti palečky a věřím, že brzo budeš opět veselé děvče!:-)

2 stuprum stuprum | 25. července 2015 v 6:20 | Reagovat

Dokud jí bude chutnat pivo, tak nebude furt veselá . :D

3 misschien misschien | Web | 26. července 2015 v 13:00 | Reagovat

Očividně to máš nabité. Mimo telefonu v pondělí. Zvláštní, že něco může skončit bez stresu ze zkoušky. Chci já a chtějí druzí. To mi něco říká. M který přijede. Jen tak dál. Jinak Strážná věž má nové číslo o úzkosti, včera jsem si ho omylem vzala v domnění, že pán rozdává katalogy H&M (měl jejich tašku). Nezvládla jsem víc než odstavec. Zvýrazňování v článcích je dobré. To o zavázanosti také. Nepoužitelnost mužů. V červnu - utřel bys garnýže a lustr? Na konci června než odjedu, to zmíním opět. Vrátím se a stále nic. Měsíc končí a stále nic.
Má to všechno. Tragédii, drama i lásku. Kdy jdeš do kin a kdo tě bude hrát?

4 Beatricia Beatricia | Web | 27. července 2015 v 20:17 | Reagovat

Určitě si už začínáš zvykat na nový byt a okolí. Změna je život a přeji ti, aby byla příznivá ve všech směrech. V práci, lásce, financích, přátelích, zdravotně a tvých zvířátkách. ☼☼☼

5 bludickka bludickka | 30. července 2015 v 11:31 | Reagovat

[3]: Chceš mi Strážnou věž poslat poštou? Nebo jí na mě někde naSTRAŽit? A proč ne víc než odstavec? Děsivé? Ubíjející? Nezáživné? Odborné? Jsou věci, které jsem říkala i měsíce... třeba téměř denně a výsledek nula nula nic.
Tohle vysílání mělo být online, ale došlo k určitému zpoždění. Chtěla by sis zahrát hlavní roli? :)

6 misschien misschien | Web | 1. srpna 2015 v 0:44 | Reagovat

Nechala jsem ji strážit Muzejní koš. Pochybuji, že na tebe čeká. Na můj vkus se tam příliš často mluvilo o Bohu (já vím, překvapivé).
Hlavní role závisí na honoráři. Pod dvoumístnou sumu nejdu.

7 bludickka bludickka | 7. srpna 2015 v 13:55 | Reagovat

[6]: Slovo Bůh se dá odmyslet :D A spoustu dalších nežádoucích slov taky :)
Dvoumístná suma za hodinu, natáčecí den, anebo komplet za celej film?

8 L. L. | 10. srpna 2015 v 23:59 | Reagovat

Posledně jsem psala, že to zvládáš, ale přála bych ti, abys to zvládala mnohem líp. S mnohem lepší náladou, vyspaná a s méně pivy.
:*

9 Bev Bev | E-mail | Web | 13. srpna 2015 v 8:36 | Reagovat

Je toho všeho jaksi moc, je mi tě líto, krabice a nevybalené věci nebo nefungující věci, vím jak to dokáže ještě víc zhoršit náladu. Vypozorovala jsem, že u mě je vzhled naší domácnosti jakýmsi odrazem mého duševního stavu a čím větší bordel tím je horší, nevím teda přesně, co je příčina a co následek, zdá se mi, že to jde tak nějak ruku v ruce, ale v momentě, kdy se přinutím k důkladnému úklidu, je jako zázrakem zas líp. Vím, že to zní blbě a možná jsou to jen pohybem uvolněné endorfiny, ale tak to u mě funguje. Proto úplně přesně vím, jak se nejspíš cítíš v bytě, který připomíná přestupní stanici. Stále držím palce, myslím na tebe a posílám alespoň virtuální objetí. Drž se! :)

10 bludickka bludickka | 27. srpna 2015 v 14:42 | Reagovat

[9]: Děkuju za objetí! Nějak se to prolíná, máš pravdu. Ale chaotické je to na obou stranách a obě strany se mi nedaří dlouhodobě řešit...

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama