...bolestná má touha...

21. srpna 2015 v 9:26 |  Občasník
33. TÝDEN
__________________________________________________________________________________________________________

10.8. Bože, jestli existuješ... tak si mi mohl dát darem aspoň spánek do devíti. A klidnou mysl. A ne, abych byla od pěti vzhůru. Pondělky jsou nejhorší. Protože je potřeba vystřízlivět. Píše mi R. Přání. A že na mě myslí. Mám chuť se rozbrečet. Ale počkám s tím. Do doby, kdy mi napíše sms teta. Že to musíme v září oslavit. Že se těší, až mě uvidí. Dobře. Takže první pláč jako třicetiletá. Fuj. To číslo by bylo na další pláč. A nechci nikam jezdit. A nechci nikoho vidět. Chci každej zářijovej víkend prochlastat na punkovým koncertě. A v M. náručí. Zvoní telefon. Strach. Děda. Přeje mi. Zvláštní. Vždycky mi volávala babička. A teď mě ani nechce k telefonu. Ani mě nepozdravuje. Ona mi ten rozchod s R. fakt neodpustila. Nevím, jestli mi je to jedno. Nebo chci, aby mi to bylo jedno. Nebo jen dělám, že je mi to jedno. Co mě čeká dál? Bude mi volat matka? (Ne, prosím ne! Stačí sms.) A neozve se táta? Když mám ty kulatiny? (Ne, prosím ne! Ani sms.) Ty narozeniny jsou ale stres. A možná jsem měla jít radši do práce. Abych nezůstávala sama se svýma myšlenkama. Když je teda dneska takovej výjimečnej den, tak bych si mohla vzít alespoň nějaký sváteční kalhotky. Všechny lepší, co mám, jsou mi malý. Očividně dlouhodobě podceňuji velikost svého pozadí. Jedu na výlet do Mníšku. Šla bych do lesa. Ale bojím se sama. Tak se jentak plácám. Dráždím svojí přítomností psy. A nahrávám si jejich vztek do telefonu. (Třeba mi chtěli zazpívat happy birthday.) Ztratila jsem se. Ale našla jsem second hand. A -Slečně by mohly být ty šaty. Ta má krásnou postavu. (Jupí! Fakt už jsem měla dnes zapotřebí slyšet něco milého!) Sukně za 39. To by byl dárek k narozkám, jak se patří. Ale zase ten problém s odhadem pozadí. Sotva se do ní narvu. Zázraky se dějou. (Ale asi jenom v Mníšku.) Koupila jsem vývrtku (asi fórovou, ale co už) a háčky a kroužky na závěsy. Je mi líp. (Ale stejně je hrozně divný a nepřirozený nebejt na narozky s R.) Vaflička, mmmm. A pak pálit k M. domů. Tuleníčko. A třiadvacetiletej rum. Další mmmmm. Dárky. Prý každý den jeden. Do pátku. Už na první den jich bylo moc. Pohodička. Pouštím muziku. Povaluju se. A já bych ještě hrozně moc něco podnikala. A tak jedeme na jedno. Do liduprázdný Vopice.

__________________________________________________________________________________________________________

11.8. Velké malé (téměř neuskutečnitelné) plány. Okomentovat pár blogů. Které jsem v průběhu času četla přes mobil. Nic víc nestihnu. Vyrazit na setkání s M. Kdyby ten autobus nejezdil jednou za čtvrt hodiny. Tak bych snad radši vystoupila. Smradu úplně k zblití. A ještě za poledního žáru. Umřu. Poslouchat o sezeních s psychiatrem je zajímavý. Ale nerada bych tam figurovala. Jako ta, bez které by bylo lepší se obejít. Jsem v očekávání. Kdy to rozhodnutí dorazí i do M. hlavy. Jsem podrážděná. Z hicu, z davů, z Prahy. Atakvůbec. A myslet si, že kryťák bude v létě prázdnej, byla naivita. Fronta ve sprše. Nenávidím celej svět. Všechno je zas složitý. Není místo, kde by se člověku volně dýchalo. A tak plavu. O sto šest. Nejdřív se vyhýbám. A chovám ohleduplně. Po půl hodině neexistuje nikdo, do koho bych si s chutí nekopla. Když se choděj do bazénu vykecávat, tak by si mohli aspoň stoupnout někam mimo. A nemuseli by smrkat do vody. Prasata. A tak plavu dál. A není to oblíbené splývání s vodou. Je v tom vztek, závist, úzkost,... všechny emoce. Mám chuť se oddělat. (Plaváním.) Budu plavat, dokud budu moct. Překonávám křeče v nohou. Cákající a překážející lidi. Vkládám do toho všechno. Když křeče přestanou být snesitelné, je čas vylézt. Řešit, jestli se ve sprše svlíknu. Co je a není nechutné a proč. Jak se vměstnat s věcma do kabinky. Jak to a ono. Konečně pryč! Nohy se mi nepodlamujou. Jen když se snažím doběhnout autobus. Ale jak se mi pajšlujou ruce! Že jsem ráda, že si vůbec nakrájím nivový placky. A nejsem schopná vydejchat jedno cigáro. Hustý. Čtení v parku má blíž k pospávání v parku. Čekání na bus. Že se na mě furt lepí takový podivný existence. -Řekněte mi, za jak dlouho mi jede autobus! Jste jednička. A nejdřív to vypadá, že si chce jen pokecat. A že je určitá naděje, že je normální. Než začne mluvit úplný nesmysly. Ale rady do života mi dává. -Nikdy nechoďte k doktorovi. Pokud to nebude fakt nutný. M. mě chce seznámit se svými kolegy. Ne, že bych se cítila úplně v kondici. Mnohem radši doufám, že udělám dobrej dojem, když mám pocit, že mi to sluší. Ne když jsem splavená, neupravená, z dredů mi na záda kape voda a nemám chuť mluvit. Ale i tak zvládnu večer v pohodě. Z jednoho piva jich je samozřejmě víc. Ale bavím se. Zasmála jsem se jako dlouho ne.
__________________________________________________________________________________________________________

12.8. Rána jsou smutná. O to víc když se M. cítí mizerně. Nepospím si ani o dovolené. Potřebuju se nachystat na příjezd dědy. Přemejšlím, co budeme dělat. Nemůžou taky něco plánovat jiní? A ne se ptát, co chci já? Já chci akorát nemyslet! Nemuset se rozhodovat o píčovinách. A cejtit se každej den aspoň o trochu líp. A nikdo tyhle břemena ze mě nesejme. Protože to nemůžu nikomu vysvětlit. Šílím. A tak sedíme u mě. A povídáme. O úspěších jiných rodinných příslušníků. O blbostech. A čas vůbec neletí. Na oběd k Sedmi konšelům. A pořád mám strach. Že se děda někde v hicu skácí. A on hned -Dáš si pivo? A ještě než přinesou jídlo, tak -Dáme ještě jedno? A co aperitiv? ... Chce mě opít? (Aby ze mě konečně vytáhnul, proč už nejsem s R.?) Z procházky na Staromák nakonec slevil. Stejně je nějakej dezorientovanej a zmatenej. Couráme po nákupáku. Témata došla. -Dej si dort, pohár.. Víno si dáš, ne? (Klidně. Dneska se teda oddělám jídlem - když jinak nedáš.) A pak bloudí. Víc než kdy bloudím já. A já mám strach. Jestli vůbec dojede domů. A na rozloučenou mi podává ruku. A pusa na tvář. (Dědo, co blbneš? Naše část rodiny se přece skoro vzájemně nedotýká!) Pociťuje ke mně takovou lítost? Jsem takovej zoufalec? Umírá? Lépe asi pravdu nechtít. (A v narozeninové obálce místo obvyklých 500 1500. A ještě se omlouvá, že nemá. Cože??) Courám se sama po obchodech. Zvláštní. Že v krámě se mi žádný oblečení nelíbí. A na holkách toho pozoruju spoustu. Asi se budu muset naučit nestydět se zeptat. A rozsekaná z dědy, jdu se rozsekat za M. Nesnáším ten pocit, že se mnou nechce být. A jedno jestli je to pocit nebo skutečnost. Potřebuju cítit opak. Aby se mi líp snášely všechny jeho splíny. Email s jeho diagnózami. Je děsivý. Ale ani doktor nemusí mít pravdu. A škatulky jsou stejně nepřesné. A neschopné pojmout každého. A stejně nelze než věřit. Že bude líp. (Nebo si to hodit.) Až když se zase směje, začne být svět fajn. Jen už nemám energii ho tak vnímat. M. dělá vajíčka. Já peru. Sousedi paří. Je potřeba, snažit se spát.
__________________________________________________________________________________________________________

13.8. Probouzet se příšerně unavená. S bolavýma napuchlýma očima. Vedle někoho, kdo víte, že bude mít určitě depku. Jen nevíte, jestli zrovna dneska s vámi bude vůbec mluvit. Jestli se bude chtít obejmout, nebo jestli bude netečný. Jestli bude po cestě koukat po jiných. A já o sobě začnu pochybovat. Jet hladová a vyčerpaná narvanýma spojema, kde se lidi div nervou o místo. Do práce, která vás nebaví. A kde si potřebujete vyřídit spoustu soukromých věcí. Které vůbec nestíháte. A to máte absťák. Po sluníčku, po kině, po knížce, po blogovým životě. Cítím se hrozně vysátě. Dárky od kolegyně (trochu moc toho ne?) a od vedoucí. A snažit se být v klidu. Když nemám náladu vůbec na nic. Poledne a sraz s RS. Povídání - jsem ráda, že tentokrát spíš v jeho režii - a na zemi velká ikea taška. Vzbuzující obavy. Chtít s ním pusu, je už dávno za mnou. Ale tak.. přání je přání. Kvůli jedný rychlý se upejpat nebudu. Třicet růží? Opravdu? (A proč proboha?) Řeči, že je můj brácha a patřím do rodiny, jsou fajn. Ale věříte jim? Ještě krabice. Fakt boty. Netrefil velikost. Takže dostávám i účtenku. (Cože? Fakt se zbláznil?) Boty za 3.200,-? Cítím se trapně. (Co bych asi dostala, kdybych byla jeho milenka?) Kýbl na růže. Jak je rozvázat, zařezat, svázat? (Copak neví, že jsou to pro mě další starosti?) A že se lidi v práci budou ptát? A být středem pozornosti je to poslední, co bych si teď přála. M. mě vyzvedává. To je další střed pozornosti. (A od toho máš ty kytky? Ne, od jinýho. ... nechci, nechci žádné otázky!!) Couráme, pijeme víno. Jsem teď v přecitlivělým stavu. A komunikace s kýmkoliv pro mě není zrovna vhodná. Protože všechno mě sráží. Psychicky jsem nanervy. I když se snažím být v pohodě. A M. to nemůže pochopit. Jen mít stejný řeči jako ostatní. Bože, dej mi aspoň jedinýho člověka, kterej by mě chápal! Komu bych se nebála říct kdykoliv naprosto cokoliv. (Možná najít na netu někoho stejně labilního?) Jdeme na Střelečák. Velké uvědomění. -Všiml sis, že vždycky jedna z páru vypadá jako lesba a ta druhá je pěkná? Ale ve filmu o lesbičkách byly celkem pěkné obě. Sladký příběh.

__________________________________________________________________________________________________________

14.8. Posílám pozvání na oslavu. A jsem zvědavá na odpovědi. Po práci jedu vyměnit boty od RS. A pak jsem zas hned s M. Čas tak strašně letí! Ani se nestihnu nadechnout a den je hned pryč. Dáváme si trochu narozeninového rumu. Povalujeme se. Jdeme na jídlo. Čekáme na příjezd ségry a jejího kluka - HK. Zpozdili se. A tak šílené nutkání vyrazit na koncert na Náplavku. Na A bude hůř. Překvapivé množství známých. Šílená fronta na pivo. JM. Máme na sebe teď nějaké štěstí. Ale neznám se k němu. Nepřipadá mi to žádoucí. A najednou -My se známe, že jo? Odkud? --Zrovna dneska jsme se viděli! -Takže z práce, že jo? Vy jste ta, co si dávala polívku, že jo? --Jojo. Já jsem ta, co si vždycky dává jen polívku. -Já už vím! ... A rozhovor o kapele. Milé. (Ale až půjdu na oběd příště, tak nevím, jak se budu tvářit. Řeknu Ahoj nebo Dobrý den? Ad. otázky.) Ségra dojela. A mně se z koncertu ale sakra nechce. Musím odejít v mezičase mezi kapelama. Jedeme za nima na pivo. Vidím HK prvně. Přijde mi fajn. Ségru pití a kecání nudí. Tak o půlnocí shánět. Kde by se daly zahrát šipky. A automat se mě snaží podrazit. A nezapočítává mi třetí šipku. Kdo objednal ty panáky? Jedno, druhý, třetí kolo? Fotbálky. Už při trochu zastřeném vnímání. A ségra je naštvaná na HK. A já se jí snažím uklidnit. A M. mezitím balí nějakou holku. Kterou jentak potkává na ulici. Nebo ona jeho. Čert to vem. Jsem nasraná. A chci prostě pryč. Ponižuje mě to. A podporuje neustálou nedůvěru. To, že se tak dobře známe, je nevýhoda. Protože toho vím možná víc, než bych chtěla. Pak je těžké věřit. Ještě s ohledem na vlastní zkušenosti. Dohadujeme se. A pak zase smiřujeme. Zabije nás to. Když budeme spolu. (A když nebudeme, tak ne?)
__________________________________________________________________________________________________________

15.8. Nevyspalost. Kocovina. A přitom musím zase hned fungovat. Dárek k narozeninám. Další od M. Klíče od bytu? Panejo! Vyzvednout N. na nádraží. A plácat se po Václaváku. A hledat hospodu. A potkávat samé gaye, lesby, trans a pedo. Možná, že by průvod nebyl špatnej. Kdybych neměla jiné plány. A kdyby u toho nepouštěli tu šílenou muziku. Brokolice v parmazánovém těstíčku je kopec. To se nedá sníst. Ale vlastně je to obědosnídaňovečeře v jednom. Pak ještě do restaurace, kam chtěla N. A pak už na sraz s ostatníma. Do Stromovky. Slavit narozeniny. Ségra je zpruzená. A nudí se. Vypila jsem s N. jahodovou vodku. A ještě je vanilková. A rum. Lidí dost. Všichni fajn. Ale nikdo nechce pít. Ráda bych se bavila se všema. Ale N. je jediná sama. A pořád mi něco vypráví. Tak se jí věnuju. Víc, než jsem měla v úmyslu. A pak ještě víc. To je tak, když se dostanete k tématu: Jak jste se dvakrát líbaly, když vám bylo sedmnáct, jak to bylo fajn a že vlastně vůbec nevíte, proč jste to NĚKDY nezopakovaly. Pak se toho jedna (jasné která) chytí. A je z toho solidní zásek. I když jen teoretickej. Koho by napadlo, že M. to nebude po chuti? To jsem opravdu nepředpokládala. Po tom, co už se mnou stihl zažít. Takže hádka (dlouho nebylo). Rozhovory, pití, mlžné opary, vyskleniny. A jedno zásadní ponaučení. Když se vám chce zvracet i čůrat zároveň, rozhodně jděte nejdřív čůrat. (A asi to nebylo dejavu.) A M. mi strká prst do krku. A zdá ze mi, že máme nějak moc podivných společných zážitků. Za tak krátkou dobu. Sáhodlouhé vysvětlování si. Fakt dva psychoušci. Spát. Už bylo zapotřebí.
__________________________________________________________________________________________________________

16.8. Jsem vzhůru hodně brzy. Ale dělat nic nelze. Jen rozebírat si předchozí večer. A přemýšlet, co přinese nový den. Mazlení, mazlení. A každý den něco nového. Něco nezkoušeného. Spousty lichotek. A ta jedna nejvtipnější. Po který následuje záchvat smíchu. (A nosánek máš jako bramboru!) Ukázat ségře a HK byt. A zajít si na výbornej oběd. Mám ráda, když jíme s M. napůl. Ráda se s ním dělím. Ráda s ním dělám cokoliv. U čeho pociťuju vzájemnou blízkost. Ten pocit skoro už zapomenutý. Ještě na bowling. Tři hry. Ne že by mě to nějak bavilo. Nebo by mi to šlo. Ale je to fajn. Když jsme takhle všichni pohromadě. Nejradši bych je vůbec nepustila domů. Ale aspoň máme s M. čas na další dávku mazlení. Přerušenou jen tím, že si skočíme dolů do hospody na jídlo. Usínání, které výjimečně nejde tak snadno. Když jsem střízlivá. Noc. Probouzení. Vedro. Tíseň. Strach. Nejistota. Otazníky. Pochybnosti. Obvyklá celotýdně nashromážděná dávka potlačovaných obav. Mě trhá na kousky. V M. náruči je fajn. Ale mozek si neodpočine. Vracející se záblesky různých vzpomínek. Třeba na to, jak mi R. v noci četl. Když mi bývalo mizerně. Jak je to dávno. Jak to všechno skončilo. Pocity marnosti. Slzy. Vím, že M. mi chce pomoct. Ale názory na věc nepomáhají. Ba naopak. Stará dobrá empatie. Cožpak to dnes už nikdo neumí? Nebo je jen nemožné vcítit se do mě? Oba jsme vztahovační a přecitlivělí. Nelze se vzájemně neničit. Byť původní záměr řečených slov měl mít dobrý úmysl. Rozbíjíme se navzájem. Tiskneme a oddalujeme se. Stále dokola. Jen hlazení mě dokáže ukonejšit. A uhoupat k neklidnému a mělkému spánku.
__________________________________________________________________________________________________________

Nikdy neříkej, že víš, jak mi je
S prázdným žaludkem
V žilách víc vína než krve



 

1 člověk ohodnotil tento článek.

Komentáře

1 Katushka Katushka | Web | 21. srpna 2015 v 10:04 | Reagovat

:-(

2 stuprum stuprum | Web | 21. srpna 2015 v 13:15 | Reagovat

Spodní linka je plná úzkosti, až z ní mám husinu. Tak honem na pivo. :)

3 Beatricia Beatricia | Web | 21. srpna 2015 v 14:45 | Reagovat

Happy birthday! Je to upřímně a od srdce. Buď šťastná, nauč se to. Já vím, dá to práci, ale jde to. Zažeň chmury, do not worry! Ať ti to se všema klape a hlavně tobě s tebou. ☼☼☼

4 weirdcreature weirdcreature | Web | 21. srpna 2015 v 15:40 | Reagovat

:D to sú teda vážne divné spoločné zážitky..aké romantické - strkať prst dievčaťu do ust :D Ale nie, len ma to rozosmialo :) A gratulujem k novému kľúču od bytu:)
Nesťažuj sa a uživaj peniaze...ked ti ich už dal viac:)
A oslavy si teda mala už po krk:)

5 Kika Kika | E-mail | Web | 23. srpna 2015 v 12:19 | Reagovat

přidávám se ke gratulantům (doufám, že jsem to dobře pochopila co se týče věku, každopádně prý je třicet nových dvacet :-) ) pamatuju si jak měla kolegyně právě 30 a všechny jsme si ji dobíraly, když prohlásila, že musí k doktorovi už jsme měly blbé kecy, jak je stará a že už to přichází :D (taky to mám za pár :) )

6 Van Vendy Van Vendy | Web | 23. srpna 2015 v 21:54 | Reagovat

Dárek od dědy možná i za babičku. A víc proto, že jsou kulatý, to se tak dělá.
Přes všechny narozeninový splíny si vedeš dobře. Na to, že máš zmatek s novým bydlením, ještě k tomu letní pařany, které už snad pomalu odcházejí, a na tu kupu problémů, které se kolem tebe vrší a motají, si vedeš dobře. Nebo aspoň zdánlivě...
Každopádně, Bludičko, všechno nejlepší k narozeninám! Kytici růží sice nemám, ale můžu ti je poslat aspoň virtuálně. Nebo aspoň jednu, pěknou, takovou tu od Netvora. I když to jsou vlastně růže životu nebezpečné, tak se omezím jen na přání. Krásné narozeniny!

7 paralelnisvet paralelnisvet | E-mail | Web | 24. srpna 2015 v 0:28 | Reagovat

Chci se přidat k přání. Že jsi ten týden zvládla, i když je to pro tebe těžké. RS ti připravil nehezký hezký překvapení. je to složité, růže jsou krásné a nemohou za to. Boty jistě taky. Táhnou z toho peníze, možná z tebe cití, že je možné tě jimi zlomit. Mě to tak nepřipadá. Přeju Ti spoustu štěstí s M., ať se vám to podaří zdola s láskou a ty si necháš pomoci tak jak by si přál.
Buď pořád takhle krásná O.)

8 Sugr Sugr | E-mail | Web | 25. srpna 2015 v 19:55 | Reagovat

To nejhorší už je Bludičko za tebou, nyní už to bude jen a jen dobré a veselé...:-)

9 Bloud. Well Bloud. Bloud. Well Bloud. | E-mail | Web | 26. srpna 2015 v 2:35 | Reagovat

Bludičko! Opožděně všechno nejlepší, jen snesitelné starosti a jinak samé radosti přeju!

Jaký to je? Tam za tou třicítkou?:)

10 bludickka bludickka | 27. srpna 2015 v 14:24 | Reagovat

[3]: Děkuju za přání.

[5]: Děkuju za přání, bohužel jsi to pochopila správně :D

[6]: U nás se to tak nikdy nedělalo.. nebo si na to nevzpomínám. A je to vždy za oba dohromady :) Děkuju ti za přání :)

[7]: Taky děkuju! Ono asi nejde o ty peníze, jako o tu pozornost. Na takový dárky léta nejsem zvyklá ani od rodinných příslušníků, natož od kamarádů.

[8]: Ráda bych sdílela tvůj optimismus, ale nedaří se :)

[9]: Děkuju! Nechci tě strašit, ale děsivé :D Ale ty už máš o budoucnost postaráno, tak pro tebe to bude jistě lepší :)

11 L. L. | 6. října 2015 v 23:17 | Reagovat

Tak tys mi připomněla proč jsem přestala chodit na bazén :D a já chtěla zase začít (zkusím si zase vyčíhnut hodinku, kdy tam budu sama samotinká, cheché!)
Jsem ráda, že jsi se s klukama pořádně zasmála.
Jo, a že mi dáš recept na nivové placky? :)

12 bludickka bludickka | 7. října 2015 v 15:53 | Reagovat

[11]: To se mi nikdy nepoštěstilo :)
Bohužel tě musím zklamat, nivové placky jsem měla v restauraci. No oni to vlastně byly spíš bramborové placky posypané nivou. Takže recept neznám :(

13 L. L. | 7. října 2015 v 18:29 | Reagovat

[12]: Až budu mít svůj soukromý bazén, tak tě pozvu :D
A co kdyby se do těsta na bramboráky přidala nastrouhaná niva? ;)

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama