...mé srdce divě život miluje...

13. srpna 2015 v 14:21 |  Občasník
31. TÝDEN
__________________________________________________________________________________________________________

27.7. Všechny myšlenky, před kterýma člověk utíká. Se vracejí v noci. Násobené tmou. Nabývají větších a větších rozměrů. Myšlenky na budoucnost, stesky po R., úzkosti, otázky, obavy. Budím se a nespím. A už to samo o sobě mě děsí. M. chrápe. Dloubu do něj. A i přes šílený vedro se k němu tisknu. Hrozně moc. Potřebuju pocit bezpečí. Děsná ranní únava. Se kterou jsem se už jakžtakž naučila pracovat. Vyndala jsem z peněženky R. fotku. Konečně! Musela jsem to udělat v práci. I tak jsem to málem obrečela. Budou moje city k němu někdy srovnané? Proč jsem vlastně tak nepopsatelně barevně citová? Nerada jezdím z práce rovnou domů. Už jen kvůli tomu množství humusáků. Se kterýma musím spolucestovat. Vybalovací plány. A k tomu typický AZ kvíz junior. Šlo by to rychleji. Kdybych měla ponětí, kam mám co dávat. (Kdyby bylo kam to dávat!) Sraz s JK. V Café Sladkovský. Vážně hipsterskej podnik. Ale pivo tam mají. A lívanečky jsou taky dobrý. Nechci moc mluvit o sobě. Chci poslouchat. JK má pořád co vyprávět. Závidím jí její akčnost, činorodost, elán, optimismus, lehkou hlavu, konstruktivní přemýšlení. Jo, škoda. Že jsem se nemohla narodit (vyvinout?) s lepší psychikou. Ti, co mají věci zadarmo, nepochopí. Autobus nejezdí tak často, jak jsem si myslela. Ale kupodivu bloudím správným směrem. Ještě s M. pivo na lavičce. A pak postel.

__________________________________________________________________________________________________________

28.7. Vzbuzená zlámaná. Ale s úsměvem. A zdálo se mi o nějaký hezký holce. Že to vypadalo, že spolu budeme chodit. Bylo to super. Myslím, že by se mi to líbilo. Možná dokonce, že bych to potřebovala. Třeba někdy! Aspoň to zkusit! (Nejvyšší čas!! Nepřitahujou mě holky nad pětatřicet.) A cítím se ráno psychicky docela v pohodě. Přítomná. Prostě zase chvíli žijící pro Teď a kašlající na Pak. Jak moc znamená, když si u vás někdo začne nechávat kartáček? A proč se to stává určitým symbolem? Vždyť jaký je rozdíl mezi tím, když si ho denně přináší? Našla jsem v mejlu uložené útržky starých mejlů. Ani nevím, komu byly adresované. Nemůžu se od nich odtrhnout. Když je čtu, hned bych se do sebe zamilovala! V jednom vagónu tramvaje číslo dvanáct jsem potkala hned tři pěkné chlapce. Díky Bože! Už jsem si začínala myslet, že jsem na holky! Zase navštívit kočky a R. Kdybych je nevídala, bylo by to pro mou psychiku lepší. Jenže sliby se maj plnit (nejen o Vánocích)! A tyhle návštěvy mě vyjdou draho. Přicházet střízlivá. Aspoň že jsem přinesla víno! R. je divnej a málomluvnej. A otázka: Co je nového? není z těch, které bych chtěla zodpovídat. Dává si to tam dokupy. Maluje. Kočky v tom zlobí. A on se vzteká. A já sedím jako oukropeček. A snažím se být v pohodě. Pořád vyprávět o druhých. Abych nemusela mluvit o sobě. A pít víno. R. se rozpovídává skoro až po hodině. Takže se zdržím dýl, než jsem očekávala. Dvě hodiny. Poměrně dlouhá návštěva. Kord když kočky si mě všímají maximálně čtvrt hodiny. A pak ignorance. R. se ptá, jaké mám plány na zbytek týdne. (Nesdělitelné!) A čeká, až nastoupím do tramvaje domů. (Kvůli němu.) Abych na příští zastávce vystoupila a čekala na tramvaj k M. Pít víno. A večeřet na lavičce housku se sýrem. A ještě na jedno. Na míchaná vajíčka a úklid prázdných krabic dnes stejně nedojde.
__________________________________________________________________________________________________________

29.7. Jaký je to pocit, když člověk konečně vyřeší něco, co potřebuje. A co odkládal. (I když vyřeší je silné slovo.) Konečně jsem zavolala poskytovateli internetu. S dotazem, proč ještě nemám smlouvu, a kde je faktura. O přijímači radši ani slovo. To se mi řešit nechce. A taky majitelům bytu, abych zjistila, proč nemám žádné zprávy ohledně převodu plynu. A udělala jsem si jmenovku na schránku. To jsem ale aktivní! Mám domluvené setkání s RS. A jako naschvál musí přijít neodkladná práce. Kvůli které musím posunout svůj odchod na pauzu. Joo, spolupracovat s lidma je fakt super. Oni na svou práci kašlou, jak to jde. Mají spis u sebe týdny. A pak vám ho předají a vy máte půlhodiny na zpracování. Zbožňuju tohle! Nebo ženský z fakturace. Co mě otravujou, abych jim šla sehnat spis. Protože nemůžou zvednout prdel a jít do vedlejší místnosti. Áááá. Proč já jsem taková slušná a nehádavá holka? Sedíme s RS v parku. Máme si co říct. Ale stejně nechápu, jak to se mnou má nastavený. Furt vymýšlí akce, na který bysme mohli zajít. A je mu jedno, že to bude třeba za tři měsíce. Aniž bych mu řekla jo (spíš naznačila ne), už vymýšlí co a jak. Přinesl mi tašku jídla. Dva sýry, vajíčka, tři marmelády a k obědu sendvič a croissant. Trochu se zbláznil ne? Chci mu za to něco dát. Prý jedině pusu. Tak to teda nehrozí. A ten sendvič i croissant jsou naprosto luxusní. Mlaskám blahem! Můj rituál v Kamenické vinotéce. A s M. do Oka na Vyšší moc. Pak ještě na jedno a domů. Nalepila jsem jmenovku! M. dělá vajíčka a brokolicovou polívku. A já řežu krabice. Dokonce i jednu dovybalím. Odnosit to do sklepa a do kontejnerů. Pochutnat si na jídle. A pokochat si oko tím, jak je kuchyň hned prostornější. Mám pocit, že dnešek byl opravdu úspěšný. A hodně moc se do něj vešlo. I když je toho ještě mnohem víc přede mnou.
__________________________________________________________________________________________________________

30.7. Probouzení je málokdy dobrý. A dnes taky ne. M. má špatnou náladu. A pak je hodně těžký (ba skoro nemožný) snažit se mít dobrou. Každej den se aspoň jeden z nás cítí blbě. Každej den něco řešíme. Je to únavný. Taky bysme si mohli nějakej den udělat úplnou pohodu a na všechno se vykašlat. V práci samé libovky. A to mám zas svoje alergické pocity. Takže mě všechno pálí. A tak vůbec. Hnus. Je to milý, když má vedoucí opravdovou radost z toho, že si nebudu vybírat plánovanou dovolenou. Pochutnávám si na sýru od RS. A najednou, jako bych dostala facku. V hlavě naskočí ty užívací večery s R. a filmem nebo seriálem. Náš život. Kterej nebyl sice tolik NÁŠ, jak jsem si přála. A potřebovala. Ale byl výjimečnej. Sakra! Hodina do setkání s JŠ. Nejlepší bude se projít. A snažit se trochu zklidnit. Pomalá chůze, pomalá mysl. Když už mám všechny samolepky, tak zas nemůžu nikde sehnat nůž. A hezounká pokladní v Albertu na Karláku mi říká -Bye. Baví mě vypadat jako cizinec. Jako turista. Aspoň zapadám. Praha beztak patří jim. Někdy mám pocit, že život třeba ještě vážně neskončil. A třeba by všichni mohli pochopit, že jsem fajn. A všichni bysme mohli být jedna rodina. Opravdická. Nemuset se pak bát ničeho, než samoty. A jaké jsou náhody? Nevyzpytatelné. Ale vždy jiné, než bych potřebovala. Holka, co se mnou pravidelně jezdila vlakem. A usmějem se na sebe. Když mi to nedá. Dát si na náplavce pivo a cígo. A koho člověk chce potkat, ten se ze světa ztrácí. A náušnicovej týpek z náplavky taky není. A všechno je asi v pořádku. Jak to chodí, tak to ber... Jo? Ženská, co krmí labutě a holuby. Atmosférické! (Když se u toho pije.) A dvě labutě obklíčily kachnu. To se mi teda vůbec nelíbí. S JŠ U suchý dásně. Nějak moc kouřím. Tolik, že musím žebrat. A baví mě, jak se bavíme. Vyprávím svůj dlouhej příběh o R. A JŠ to prokládá svými zkušenostmi. (Takhle fajn jsme se vždycky bavili s R.) Přibývají piva a ubývají vzpomínky na to, co bylo řečeno. Určitě jsem vyprávěla o M. Ale co? Lepší nevědět. JŠ protahuje můj odchod. Je mi s ním fajn. A M. už na mě čeká. A ne zrovna v dobrém rozpoložení. Jen když jsem opilá, tak mně nepřipadá všechno tak složitý.
__________________________________________________________________________________________________________

31.7. Umírááám! Kde mám brát sílu na to se zvednout? Z postele, z vany, z postele. Jak se vyléčit bez vyprošťováku? Ještě že se snažím jet denně podle stále stejných postupů. Aspoň můžu na chvíli přepnout na autopilota. Ale výkon žádná sláva. Spíš tragédie. Už aby byl oběd. Dát si aspoň cibulačku a jedno. Odpoledne je krátký. To už se nějak přežije. Sraz s M. A já mám pocit, jako bych se probrala ze sna. A divila se, kde se vlastně vzala takováhle současnost. A je to zase ten okamžik. Kdy nejsem připravená na život venku. (Kdy se cítím v bezpečí a klidu jedině v práci. A jinde ztracená a vyděšená.) A taky je to jeden z okamžiků, kdy jsem nervózní. Z toho, držet se s M. za ruku. Co když nás někdo známý bude považovat za pár? Jak budu zodpovídat cizí otázky? Když nedovedu ani ty svoje? Víno, víno! Aspoň trochu. Ať už jsem zase normální. Výborný bruschetky v pizzerce. Debata o společné sebevraždě. Dokázala bych to udělat? Na jednu stranu mě to láká. Ale hned. Ne to promýšlet týdny. Ale chtělo by to dopisy na rozloučenou. Bez nich bych odejít nechtěla. A mít ošéfováno, kdo mě najde. Nezpůsobit trauma někomu nepřipravenému. Baví mě nad tím uvažovat. Asi pro pocit. Že řešení stále existují. Byť velmi razantní. A procházka do lesa. Ležet na M. a koukat na nebe. A na světě je zase hezky. Když se jentak couráme. Všude klid. Povídáme si. A v Mníšeckým Albertu seženu nůž. Hurá, to je radosti! A pak vafle. Tak výborná, že si jí musím dát ještě jednou. A nepřestávám si mlaskat. Tak tak to stíháme na bus v devět. Chce to trochu sprintu. A pak ještě popíjení. Vezeme se. A s námi jede magický modrý měsíc. Jako kdyby seděl na protější sedačce. A je fajn, že se na něj smí koukat. (Ne, jako do slunce.) A hláška -I takovýhle mají děti. (Jakej jsem outsider, že já ne.) A ještě koukat na měsíc. Z lavičky. S borovičkou. Dokud nezačnu usínat.
__________________________________________________________________________________________________________

1.8. Je sobota. Nemám kocovinu. Jsem relativně vyspalá. A stejně to nestačí. Stejně jsem slzavý údolí. Protože musím fungovat. A to já dovedu snad už jen v práci. Představa vybalování mě ničí. Protože nevím, kam co dát. Protože je všechno zase hrozně složitý. Protože jsem úplně bezradná. Protože mám ze všeho hrůzu. Z běžných činností. Úplně obyčejných. Bojím se. Že nikdy nebude líp. Bojím se toho, že můj psychickej stav se po stěhování zhoršil. A já s tím nedokážu nic dělat. A že už se to třeba nikdy nezlepší. A nikdy prostě nebudu vést normální život. A třeba jsem jen kousíček od nějakýho ústavu. A pak už nebude cesty zpět. Jsem na tom psychicky hodně zle. Potřebuju akutně nějakou pomoc (odbornou). M. tomu nerozumí (nemůže rozumět). A když mi řekne, že bysme se měli míň stýkat, že to bude lepší pro nás oba... A že by si mohl najít někoho, kdo ho bude milovat, místo ztrácení času se mnou... moc mi to nepomáhá. No přecijen se dokážu dát po čase do kupy a začít s vybalováním. I když je to pro mě svízelné. M. zatím vaří. Po jídle jedeme k němu. Čas pokročil. Dáváme si dva panáky chilli vodky. Není to nicmoc. Ale alkohol je alkohol. Do Crossu. Na kapely. Pivo, pivo, pivo. Seznámení s M. známými. JM z čarodějnic. Už mám náladu. Protože za ním jdu. Pokecat. Je střízlivej - hustý. A je takovej víc v klidu. Líbí se mi. Vzpomínám si, že mě odrazoval jeho kladný vztah k drogám. (Ehm, ach.) Bavím se i s Násilníkem. To už ani nevím o čem a proč. Pařím na kapely. Nabízíme všem chilli vodku. Nikdo to nechce, nebo se ušklíbá. Vyprávím M. kamarádovi nějaký sračky. Asi se ho ptám, co si o mně myslí, nebo podobný nesmysly. A snažím se pro něj sehnat trávu. Marně. Kecáme s nějakým nečeským párem. Mám pocit, že tý holce vůbec nerozumím. Natož, abych souvisle odpovídala. No co že jo. Hlavně že jí furt objímám. Nějakej Jurij, co mě balí. Chce moje číslo. Dávám mu ho. Ani nevím proč. Asi že můžu. Přitom stejně nemám potřebu ho ještě někdy vidět. Motám se po Crossu. Pořád se s M. ztrácíme. Balí mě nějaký kluci. Všichni mi přijdou stejný. Nebaví mě to. Chci domů. Chci spát. Chci M. Jsou čtyři ráno. Jdeme k němu. A mně tečou slzy. Když si vzpomínám, co mi řekl ráno. A uvědomuju si, že všechno pěkné jednou skončí. (A třeba už brzy.)
__________________________________________________________________________________________________________

2.8. Ououou. Poledne. Proč nemáme pivo? Opravdu byla ta chilli vodka včera tak hnusná? Zdá se mi, že dneska chutná mnohem líp. Jsem ráda, že jsem si po po tolika letech oblíbila sukně. Jak snadné oblékání. A nikde nic netlačí. Na točený. A oběd. Proč se nemůžu cítit a chovat normálně, i když jsem střízlivá? Všechno je to jen (JEN??) v hlavě. No jo, ale dělej s tím něco! (Co? Jak?) Máme samá zajímavá témata hovorů. Třeba svatbu. Opij mě a řeknu ti ano. Znamená to něco? A co? (Že chci všechno nebo nic? Že chci, aby už jednou něco kurva mělo smysl!! A má??) Když člověk nepřemejšlí a nebojí se, tak je všechno tak snadný! A žitelný. Ještě jedno před barákem. M. spí a já si myju hlavu. Jedinej pravidelnej úspěch. A relaxuju. S chilli vodkou. Která došla. Jedeme na koncert na Štvanici. Ehm. A máme ještě pálenku. Všechno je zase snadný. Užívat si energii muziky. A každýmu nabízet, aby se napil. Protože chci, abysme byli všichni jeden. Aby svět byl přátelský a bezpečný místo, kde lidi nejsou anonymní a ztracený. (A taky se bojím, že bych to s přehledem vychlastala sama.) Je to supr, být napitá a družit se. A už začíná být asi mým dobrým zvykem jezdit dolů po zadku, když jdu čůrat. Další modřina. Měla bych čůrat na rovných površích! A pak je všechno nějaký obrácený naruby. A M. má najednou protivnou náladu. A odhání mě. Nevím, co dělat. Nechci být smutná. A tak si hraju se psem. Házím mu klacek a on se mnou cvičí. Dělá si ze mě legraci. Nechce mi ho dát a schválně běhá kolem. Anebo to nosí jinam. Je s ním sranda. Ale uvnitř se moc nesměju. Další konverzace s M. Který mezitím přidal ještě depresívní tón. Sedíme na schodech. A já se nechám poslat do prdele tolikrát, že nechápu, že jsem tam ještě nešla. Ale nemůžu. Potřebuje mě! I když tvrdí opak. Ale všechny ty slova bolí. A já vím, že to nemám zapotřebí. Nechat si ubližovat. Tak jdu. A M. mě nechce pustit. Sehráváme trapné divadlo, jehož účastníkem jsem se nikdy nehodlala stát. Pořád a pořád dokola. Vím, co se stane, když ho nechám odejít. Co se stane jemu i co se stane mně. A jak se rozhodovat mezi sebou a jím? Dneska to musím vydržet. Zamykám nás v bytě. Schovávám klíče. I kdyby to nemělo být k ničemu... Milionkrát poníženě prosím, ať neodchází. Milionkrát vyhrožuju, že jestli udělá kravinu, tak už ho nikdy nechci vidět. Ležím a on je v kuchyni. Nevím, co dělá. Mám strach. Je mi smutno. Věta -Táhni navždycky z mýho života. Je něco, co se dá odpustit. Ale zapomenout ne.
__________________________________________________________________________________________________________
Pro moje dobro udělat to musí
Že je to pro ni těžký, ale nechce to dát znát
Jednu jsem dopil a druhou otevřu si
Holka proč mám tě pořád tolik rád

Jak starej pes
Co se po nocích toulá
A nemá jméno
Nikdo nevezme ho do náručí


 

Buď první, kdo ohodnotí tento článek.

Komentáře

1 stuprum stuprum | Web | 13. srpna 2015 v 15:15 | Reagovat

Ty bláho, to je jak z filmu. Zamykání v bytu, ostrá slova, jen tak dál, bludi. :)

2 Čerf Čerf | E-mail | Web | 14. srpna 2015 v 18:47 | Reagovat

Zvláštní, tihle moderní gentlemani. V takovém vyhraněném srovnání si připadám obzvlášť starosvětský a "démodé" :-).

3 Kika Kika | E-mail | Web | 17. srpna 2015 v 22:04 | Reagovat

páni... nemám slov, mám z toho takový ten pocit, tohle jen ten hnusnej dospěláckej život, na který vůbec nejsem připravená (teď mluvím za sebe).. Víš někdy bych se chtěla probudit (nemuselo by se mi ani zdát o nějaké sličné dívčině) a být dítě a jít do školky a strávit celý den na prolízačkách a když bychom šli hromadně na procházku, držela bych se s někým, jak by paní učitelka zavelela, za ruku... (promiň, asi jsem se zasnila...)

4 bludickka bludickka | 27. srpna 2015 v 14:34 | Reagovat

[3]: Taky se necítím na nic připravená. A už si začínám myslet, že se ani nikdy cítit nebudu.
Vrátit se by bylo fajn. Ale muselo by to být dětství někoho jiného :) Do svého by se mi zpět ani moc nechtělo :)

5 Bev Bev | E-mail | Web | 31. srpna 2015 v 8:16 | Reagovat

Tak já ti nevím, jestli tenhle vztah s M je pro tebe zrovna dobrý, ale taky vím, že mi po tom nic není, tak se prosím nezlob, jen se mi to zdá tak nějak jako z bláta do louže. Vlastně pořádně nevím kde se M v tvém životě vzal a kdo to je, nějak se mi nepodařilo tenhle údaj dohledat a už vůbec se mi nelíbí, jak s tebou mluví, ale jak říkám, nic mi po tom není.

6 bludickka bludickka | 2. září 2015 v 13:49 | Reagovat

[5]: S M. jsem se poznala asi před čtyřmi a půl lety. Moc jsme se nevídali, hodně jsme si psali a vždycky bylo mezi námi nějaké zvláštní pouto. Ten náš vztah je hodně obtížný obzvlášť proto, že jsme oba psychicky labilní... Ono by to bylo asi celkově na delší vyprávění :)

7 Bev Bev | E-mail | Web | 4. září 2015 v 14:39 | Reagovat

[6]: Aha, tak děkuji za objasnění. :)Vztahy jsou většinou složité a někdy ještě mnohem složitější, snad to spolu zvládnete dobře. :)

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama