...mé srdce divě životu se rouhá...

5. srpna 2015 v 14:52 |  Občasník
30. TÝDEN
__________________________________________________________________________________________________________

20.7. Zase všední den. Zase zpátky do řádu. Zase k myšlenkám. Zase strašně moc "měla" a "neměla" mi vyskakuje v hlavě. V práci nejsem schopná ničeho. Muka. Únava. Takhle to fakt nejde dál. Potřebuju psychologa. Nebo pivo. Je mi smutno. Nějak se z toho všeho nemůžu vymotat. Nevím, jestli odpovídat vedoucí na otázku -Jsi tak unavená z toho vedra? -Ne, z toho chlastu! je úplně ideální. Hrozně se bojím zastavit. A taky se bojím být střízlivá. A taky se bojím být sama. Snad je to všechno jen na chvíli. Nemůžu zastavit. Zabilo by mě to. Ale potřebuju akutně zpomalit. A najít nějaký míň vražedný tempo. Abych měla v hlavě ještě větší paseku, tak mi píše R. Jestli by u mě mohl někdy přespat. Tak to tedy opravdu nevím, co budu dělat. Na tohle fakt nemám. Sraz s P. Nechce se mi. Ale je to fajn. Procházka. Pijeme víno na Vyšehradě. A veverky! Jsou úplně nádherný. A pak ještě na jedno pivko. Je to milej a prima kluk. A líbí se mi. Jen by mohl být ukecanější. A citlivější. Nebo prostě víc niterní. Půl lahve vína a jedno pivo. A jsem zase normální. Neúzkostná. Jedu za M. Ještě na jedno. A pak se podívat k němu. Nemohla bych tam zůstat. Vlastně mám pocit, že nemůžu udělat jakejkoliv krok dopředu. Děsí mě to. Radši bych dělala kroky zpátky. Zoufale se potřebuju držet toho, co funguje. A nicmoc navíc radši nezkoušet. Snižovat svoji toleranci vůči alkoholu a zvyšovat vůči normálnímu životu. Polehoučku. Nedala jsem si další pivo. I když mám obrovskou chuť. Jsem na sebe pyšná.

__________________________________________________________________________________________________________

21.7. Přemejšlím. Jak si to v hlavě udělat. Abych to tam měla tak srovnaný. Jako tak po druhým, třetím pivu (i bez piva). Trochu líp jsem spala. Tak doufám, že budu funkčnější. Aspoň pidikrůčky dopředu. Třeba vyměnit mrtvole ve váze vodu. Vyjít pracovní schody pěšky, tak jako jsem to dělávala dřív. Dát si k obědu dvě česnekový polívky a totálně se z nich opotit. Ale mňaam! Venku je tak krásně. A já mám předsevzetí být doma. To je opravdu těžké mít pevnou vůli. Ale ten pocit, že jsem dokázala vyprat. (Já vím, nooo...) A vybalit aspoň pár věcí. A vyhodit plechovky od piva z nočního stolku. A udělat program kin do časáku. Jsem na sebe tak pyšná! A pak s M. lepíme koláže na téma rodina. Největší problém mám s adeptkou na roli matky. Jen jedna se na ní hodí. A pak jsem taky v M. časáku našla další vhodnou sebe. Možná ještě vhodnější. Jenže tamtý jsem to slíbila. A už jsem si k ní vybudovala vztah. Je sympatická. Zamyšlená. Tak trochu éterická víla. (To já nejsem.) Ta nová je zas barevná. A hrozně vyděšená. A prodírající se klestím. (Ale třeba jsem taková jen na chvilku. Jen teď.) Volím tu původní já. Tu kterou víc chci být. A nikdy jsem si nemyslela, že by mi á trojka mohla připadat jako malej papír. A vlastně obrázek můj a obrázek M. je úplně odlišný. Díky němu si uvědomuju, že nestříhám obrysy, ale obdélníčky. A že je málo světla a nemám pravítko. A tudíž je snaha o dokonalost marná. Asi bych moc chtěla, aby bylo všechno srovnaný a strašně harmonický. A skoro žádné osoby nedokážu překrejvat přes sebe. Jen málokteré. Jako kdyby každej byl prostě sám. A já jsem k nim zády. Protože se na ně nechci dívat. A taky hrozně moc toužím vyplnit prázdný prostor. (protože je mi z něj smutno) Opět nějakou pravidelností. Zdá se mi, že se dokážu rozebrat i bez psycholožky. Vím, kdo jsem. Proč to dělám. A co tím chci říct. Jen nevím, jak se naučit cítit jinak.
__________________________________________________________________________________________________________

22.7. Zas nevím. Kam jít. A co dělat. Nechci myslet. Nechci očekávat. Tak si hraju na turistu. Motám se uličkama. A vybírám cestu podle slunce. Nebo podle kostky. Podle jinejch lidí. Podle toho, na kterým semaforu naskočí dřív zelená. Jak se zase cítím svobodná. Když nemusím přemejšlet. Ta perfektní neanonymita. Když mi týpek z náplavky (a to jsem tu podruhý! - a od poprvý je to dýl než měsíc!) při žádosti o pivo řekne -Jo, to jste vy s těma skvělýma náušnicema! Máte je ve víc kombinacích, že jo? Červený jste minule neměla. A pak lezu a lezu. Šplhám někde po Podolí. A nechtíc se dostávám někam mimo spojení mhd a mimo přijatelná restaurační zařízení. Než se vymotám čas značně poskočí. A jsem totálně splavená. Sotva lezu. A rozvzpomínám se, proč nesnáším Žižkov. Ožralý smrdutý bezdomovci! A jeden na mě v tramvaji upadne. Mám chuť svlíknout si to, co mám na sobě. A zahodit to. A pak si svlíknout kůži, Aspoň v místech, kde se mě dotknul. A zuřivě si umýt vlasy. A pak jsem zas neuvěřitelně zpruzená. Když servírka meje nádobí. Místo toho, aby mě obsloužila. Nesnáším, když se ke mně lidi chovají jinak, než si zasloužím. Jdu do hospody - "nově svojí". Protože si můžu skočit domů pro zapomenutý cíga. A do pěti minut si dát pivo. Jenže nechci poslouchat ty nalitý blbečky od vedlejšího stolu. Co si pouštěj na mobilu porno. A pořád mají úchylný kecy. A neustále všude flusaj. Slizouni. A tak musím zase pryč. Nikde se nedá zastavit. Nikde se nedá v klidu spočinout. S M. do Dobrý trafiky. Stejně je mi divně. Pivo, pivo, pivo. Je lék! Dneska jich bylo pět.

__________________________________________________________________________________________________________

23.7. Ničím nepodložené (?) výkyvy nálad jsou devastující. Je mi smutno. Ponuro. Tesklivo. Zase uzavřená ve svém světě. Ne ve světě druhých. Ne ve světě všech. Jako by naprosto všechno, co dělám, nemělo smysl. A všechno bylo jen na chvíli. Musím přestat snídat bebe sušenky. Už mi lezou krkem. Jenže je to tak snadné! Jak bych si přála, aby bylo všechno. Kam půjdu na oběd rozhodne tramvaj, která přijede první. V práci to ještě jde. Ale jakmile vylezu do ulic Prahy, mám nutkavou touhu se ožrat. Když chce bejt člověk slušnej. Tak pořád jen někomu uhýbá a někoho pouští. A nikam se nedostane a nic nestíhá. A stejně do něj pořád někdo naráží. A pořád ho někdo ignoruje, nebo si na něj vyskakuje. A víc než jako u psycholožky se cítím jako u gynekologa. Honem to ze sebe servi a ukazuj. Fakt se mi nechce stále dokola a úplně zbytečně rýpat ve starých ránách. Nejen že nedostávám otázky, které by mi pomáhaly. Ale mnohem raději dávám přednost psychologům, kteří nemají potřebu sdělovat mi svoje názory na věci. K obrázku mi řekla jen, že i když se od svojí rodiny trochu odvracím, jsem tak spokojená. Tohle slovo bych teda rozhodně nepoužila. Mnohem vhodnější výraz by byl - relativně smířená. Nenávidím otázku Proč se nestýkáte s matkou? (Jo a odpovězte asi do deseti minut, máme málo času.) Hm a kecy typu - Ale byla opilá... Ale on za to nemoh... A třeba se zas tak moc nestalo. (Tím chcete říct co? Třeba mu ho JEN vykouřila? Děláte si prdel!! Neexistuje žádný JEN. I kdyby se stalo cokoliv.) A ptát se, jestli jsem taky tak sexuálně náruživá? (To fakt? Takováhle otázka? Nemůžete se třeba dovtípit?) A vyprávět o svých vztazích. Chvíli se mi zdá, že má víc pochopení pro mou matku než pro mě! Já nechci, aby mě hodnotila. Škatulkovala. Chci se zbavit svých úzkostí. Co nejdřív. A ne za deset let. Až mě bude znát tak dobře, aby mi mohla něco poradit. Prý ohledně jistot a totální a sílející nerozhodnosti mi nemá co říct. Tak dík. Čas vypršel. Zvláštní, že kráva přede mnou to protáhla o dvacet minut, protože ukazovala fotky na mobilu. Odcházím. Rozebraná. A připadám si trochu znásilněně. Je mi hůř než předtím. Mallory. Příběh ze života. Temný. A přece je v něm tolik odhodlání. A ještě více absurdity. Stejně nevěřím na dobré konce. Se spoustou pocitů se dokážu ztotožnit. To není povzbuzující. Moje droga je alkohol. A většině myšlenek rozumím a mám pochopení. Ale mít děti je nejhorší zlo. Co můžou tyhle lidi udělat. Zdegenerovaná společnost. Ale jsem jinde. Ve svém mozku. Nelze mít svůj svět. Když ho stále narušují jiní. Je nekompaktní, potrhaný a ztrácí punc výjimečnosti. Třeba vás má někdo rád jen proto, že ví, že ho máte rádi vy. A hodně. Dostáváte, jenom když dáváte. Jenže dávání je omezené. Ne trváním, ale množstvím. Co když ostatní mohou nabídnout (a nabízejí) víc než já? Můžu si pak vystačit s tím, co mám? Nebo je to celé postavené na naději, že se něco změní? Protože pokud ano, tak to brzy přestane stačit. Je potřeba dělat další kroky. Ale jinam. Tříštit na střepy. Vyvlékat se. Vůbec nic není tolik doopravdy, jak bych potřebovala.

__________________________________________________________________________________________________________

24.7. Další těžké vstávání. Další den plný překonávání. Všeho. Únavy. Myšlenek. Smutku. Škoda že není možné od toho odejít, dokud si to nevymluvím. Snažím se odreagovat. Tím, že si povídám s ML. Pije nějaký divný modrý pití. Z mrazáku vytaženou tříšť. Naleje mi do panáku na ochutnání. Vypadá to jako míchaný drink. Mám sto chutí si do toho cmrndnout vodku. (Shodou okolností jí mám ve skříňce.) Začít ráno pěkně zvostra. To by bylo něco! (Jo, zlomovej bod průseru, ve kterým se vezu.) Tak si to jenom představovat. Sluníčko mě zradilo. (Ale asi to se mnou myslelo dobře!) Schovávalo se za mraky tak dlouho, dokud jsem nepřislíbila R. návštěvu. Ach jo. A jinak bych se jela někam slunit a papat něco dobrýho. Buď do "bývalýho domů" nebo do nově milovanýho Mníšku. A ono je krásně a já trčím doma. Tak aspoň orgasmy a víno. Aby mě to nemrzelo. A do listiny svých úspěchů si píšu: složené prádlo, převlečená postel, vybalené prací prostředky, vynesený koš. To si zaslouží trošku sladký hruštičkový šťávy. Cvaknout si za korunu z lahve (jak říkávala moje matka). Hned je mi líp. Škoda že člověk musí chlastat, aby se mohl cítit normálně. (Prostě chvíli neřešit krávoviny.) Jedině tak si umím říct (a taky ne vždy): No a coooo. Věci jsou tak, jak jsou! Nic míň, nic víc. Ale jen přiopilý mi v nich dokáže být snesitelně. Sundavat se setkáníma s R. je taky docela masakr. Nevím, co by. A tak mu vyprávím o všech jiných a o všem možném, jen ne o sobě. Je to úleva, když se rozloučíme. Jedu k M. Který pro mě nachystal večeři. Jak já zbožňuju, když se o mě někdo stará! Pak mi hraje na kytaru. A já u toho usínám. Ale nechci tam zůstat. Tak nakonec jedeme taxíkem spát ke mně.

__________________________________________________________________________________________________________

25.7. Od sedmi vzhůru. Z velkých cílů, co vše by se dalo stihnout, sejde snadno. Tak aspoň předčítat si v posteli slovenskou abecedu. Mám velkou motivaci naučit se vyslovovat o se stříškou. Nakonec nestihneme ani snídani. Kupéčkový vlaky nemám ráda. Jsem unavená a mám hroznou chuť pít. Konečně Sedlčany! Není čas čekat na příležitost namíchat morgena s kolou. Lepší to do sebe lámat hned. Jsme první návštěvníci festivalu. A první, co stavějí stan. Jeden z pěti. Tomu se říká stanové městečko! Jdeme na oběd, což je moc prima. A pak si beru nějaký časopisy v kostele. Protože nepotřebuje sedět všechno slovo od slova. V každém si můžete najít něco. Třeba jednu větu. Vše se dá překrucovat a upravovat. K obrazu svému. Muzika by šla. Ale jak ti chlapečci zpívaj! To se pak těžko dostává ze stanu. Kterej máme stejně pár metrů od hlavní stage (jediný stage). Až kolem půl šestý se jdeme podívat k pódiu. Morgena na zejtra si asi stejnak nenecháme. Tak co se s někým spřátelit? (Jak se skamarádit s někým jinak než podat mu láhev?) Tahle holka je pěkná. -S kým tu jsi? Nechcete se s náma napít? No a hned máme nový kamarády. O nichž si nepamatuju nic. Ani jména. Slečna se mi líbí. Líbí moc. A je teda asi o sakra mladší než já. Vision days jsou skvělý. A já jí objímám. Buď před, po a nebo při. (Anebo pořád.) Totální zásek na větě -Ty jsi tak krásná! (Kolikrát jsem jí to asi tak řekla?) A ona že se jí líbí moje postava. Že si mě hned všimla. Že by chtěla vypadat jako já. A tak se dohadujem. Kdo by chtěl vypadat jako kdo. Ale líbat se asi nechce. A pak mizí. Pařím. Kupuju jedno pivo za druhým. Všichni mi připadají skvělý. Líbám se s nějakou holkou. Pěknou. S piercingama. Ani nevím jak. Ani jestli jsme spolu vůbec něco prohodily. Kdoví. Jeden kluk mě pořád bere kolem ramen. Někdo posílá kolovat nějaký flašky. Po M. se plazí nějaká holka, která mi přijde nechutná. A směju se tomu. Protože nechci nic řešit. Bavím se s jejím klukem. Pijeme nějaký šílený plastový víno. Motám se. Nacházím si strom. Kterej stojí za to milovat. Je hlaďounkej, voňavej, zelenej a obejmutíhodnej. A jezdím po zadku z kopce dolů, když se snažím vyčůrat. Vydrápat se zpátky nahoru je nadlidskej úkon. A jsem odřená. Bavím se s Marcelem z Fialek. Proboha o čem a proč? Pak utíkám. Hledám tu kočičku. A nacházím nějaký mlaďounký kluky. Se kterýma se ve tmě bavím. A nevím o čem. A možná i piju. Dokud mi M. nezavolá, že chce jít spát. Pak stan. Noc. Strašná, strašná, strašná zima. Klepu se a nemůžu spát.
__________________________________________________________________________________________________________

26.7. Ou. Jsem mrtvá. Musím vylézt ze stanu a jít se vyčůrat. Sedm ráno. Fuj! Hrozně moc si potřebuju dát pivo. Tak moc, že jsem ochotná zjevit se před bandou stanujících a ptát se, jestli by nějaký neměli. Dávají mi aspoň napít. Hrůza. Vím, jaký by mohl přijít stav, pokud nesrovnám hladinku. Děsí mě to. Složíme stan. A já nechci do vlaku. Dokud nekoupím pivo. Čtvrt hodiny do odjezdu. A tak utíkám M. A zoufale běhám ulicema a sháním obchod. Na poslední chvíli přiběhnu se čtyřma plechovkama. Hurá! Všechno je mnohem snesitelnější. Nedovolím kocovině, aby mě dohnala. A v Praze rovnou na oběd. Mňaam. To jsem přesně potřebovala (to a další pivo). Plánovaný spánek se opět nekoná. Zase vnitřní bolest a rozervanost. Jak se jí zbavit? Bolestí fyzickou? Je, nebo není, lepší, když vám jí způsobí někdo jiný? Ještě určitý rozměr navíc. Důvěra, intimita a odevzdanost druhému. Ale něha je stejně úplně nejvíc. Pouštíme si písničky na youtube. Starý hity. Třeba Lunetic. Lucii. A skvěle se u toho tulí. A popíjí. A směje. Na jedno na náplavku. S M. kamarádama. A pak ještě Cross. Jo, to jsou večírky! Od rána až do noci.
__________________________________________________________________________________________________________

No tak mě kousni, škrábni, štípni, bodni do slabin
nepřemejšlej a neváhej
bodni radši víc než míň
seber všechnu sílu
projdi plamenem
no tak mě řízni
dělej řízni
no tak přitlač!

Žádný city, žádný slova
sjedeme to spolu
pěkně zvostra zasyrova


 

1 člověk ohodnotil tento článek.

Komentáře

1 stuprum stuprum | 6. srpna 2015 v 17:58 | Reagovat

Lunetici jsou mazlíci. :)

2 Čerf Čerf | E-mail | Web | 7. srpna 2015 v 22:48 | Reagovat

Dokonalost mi připadne nepřirozená, tak ji nevyhledávám a ani od sebe nevyžaduju. Ale dobré konce mám docela rád a věřím v ně. Co na tom, že se nedějou tak často? :-)

3 Clairka Clairka | Web | 8. srpna 2015 v 21:32 | Reagovat

Až se v září zase nastěhuju do Prahy, nabízím ti psychologický sezení u piva. Právě kvůli tomu škatulkování a blbejm dotazům jsem se rozhodla psychologii nestudovat. A jsem ráda. V tomhle oboru zakrňuje myšlení... Taky bych si zopakovala festival a lidi...

4 Beatricia Beatricia | Web | 10. srpna 2015 v 10:35 | Reagovat

Velmi mne zaujala ta pasáž, kde se cítíš svobodným turistou a procházíš uličkami podle kostek na dlažbě, nebo podle semaforu. Určitě některé pražské trasy máme prošlápnuté společně. Přeji ti, aby celý tvůj život byl jedna líbezná procházka podle slunce.
Konkrétně ti přeji, aby se ti v novém bytě pokojně a pohodově bydlelo a abys brzy našla šikovného a hodného "podnájemníčka".☼☼☼

5 Van Vendy Van Vendy | Web | 11. srpna 2015 v 20:55 | Reagovat

Bludičkom, nejdřív jsi mě vyděsila, protože když jsem k tobě proklikla přes odkaz v komentáři, objevilo se mi, blog nenalezen. Takový infarktový stavy mi nedělej! :-) Naštěstí tě mám regulérně uloženou v oblíbených, tak jsem si tě proklikla ještě jednou, pro jistotu, a heuréka, jsi tu!
K tvé únavě - to bude vedrem. Věřím tomu, páč to vedro asi zmáhá každého, no možná s výjimkou jogínů, které nezmáhá nic...
K bezdomovcům... asi nemožnost se osprchovat, vykoupat a vyměnit hadry za čisté, je to nejhorší na bezdomovectví. Někde se zapakovat na noc, to se asi dá vyřešit, vyžebrat pár korun na chlast taky, ale mít se kde vysprchovat? Nemyslitelné.
A v tom pařanu, kde se každý potí, mít ještě osobní střet, to je taky na sprchu...
K dokonalosti - asi jsi k sobě moc náročná. Není špatné být k sobě náročný, ale chtít být dokonalý, to se asi nepodaří...Na druhou stranu, pokud chceš mít všechno tip ťop a ono se to pořád nedaří, není tak špatné. Znamená to jen, že máš pořád o co usilovat, pořád co chtít.
Psycholožka - moc se mi nezdá, že by ti ta sezení pomáhala, nebo je také možné, že už ti pomohla a ty jsi na cestě dál a proto ti vadí, že tě stahuje na cestu zpátky. Nevím, jestli je to dobře nebo ne, jestli její otázky tohoto typu někam vedou a někam směřují. Jen mám pocit, že když ti vadí vracet se ke starým věcem a znovu a znovu je pitvat, tak jsi možná opravdu na cestě dál.

6 Beatricia Beatricia | Web | 12. srpna 2015 v 7:56 | Reagovat

Máš asi špatně nastavený link v komentářích. Mně se také objevila hláška Blog nenalezen. Dostala jsem se na tvůj blog až ze seznamu u Vendy. :-\

7 Bev Bev | E-mail | Web | 12. srpna 2015 v 15:37 | Reagovat

To jsou zvláštní dotazy a celkově přístup ze strany paní psycho. :D Nebo mám možná jen zkreslené představy, jak by měl takový rozhovor vypadat. Těžko říct. Uvidíš časem. :)

8 paralelnisvet paralelnisvet | E-mail | Web | 12. srpna 2015 v 18:28 | Reagovat

Jsem to četla z telefonu už minulý týden a musím říct, že jsem měla spoustu k reakci. Ale překvapila mě tvoje koláž. jsi tam jediná hezká (milá, příjemná). Zarazilo mě to. Musím teď přemýšlet, jak bych to udělala dnes.

9 grey.t grey.t | E-mail | Web | 13. srpna 2015 v 10:13 | Reagovat

Páni, ta část s psycholožkou teda nezní moc příjemně. Co ti říkala mi přijde celkem zvláštní, neměla by stát na tvé straně? Je divné, že se to snažila nějak relativizovat a umenšovat, možná je to nějaká její metoda, ale na druhé schůzce mi to přijde hrozně brzo... Skoro vždy, když mi někdo povídá, na jakého psychologa narazil, jsem rád, že já narazil na tu svou.

10 bludickka bludickka | 27. srpna 2015 v 14:38 | Reagovat

[3]: A máš nějaké odborné zkušenosti? Nebo léčba pivem? :D

[4]: Klidně nějaké tipy na trasy pošli, nebo udělej celý článek :) Ráda se nechám inspirovat :)

[7]: Zatím se to nelepší.. tak uvidíme, jestli vymyslím něco jiného.. zatím vytrvávám, ale je to spíš za trest než za odměnu :)

[8]: Takhle jsem nad tím nepřemýšlela, zajímavý pohled :)

[9]: Souhlasím s tebou... myslím, že to není to pravé ořechové.

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama