...přes mrtvoly snů...

18. srpna 2015 v 14:35 |  Občasník
32. TÝDEN
__________________________________________________________________________________________________________

3.8. Od pěti vzhůru. Mám o čem přemýšlet. Dvě strany mince. Zásada Nebýt s někým, kdo vás ničí. Proti zásadě Když máte někoho doopravdy rádi, tak v dobrém i ve zlém. I když věřím, že na to abych si zničila život, ani moc nepotřebuju nikoho dalšího. Šílím z představy, že budu muset pracovat. Strašně se mi klepou ruce. Jsem nevyspalá a je mi zle. Píšu si o sezení na krizové centrum Diakonie. Nechci se stát troskou. (Ještě nejsem, že ne?) Opět řeším přijímač na internet patřící stále ještě původním majitelům. Prostě vybalím 1900,- Kč a sepíšu si o tom nějakej papír. (Vymyslet jednu větu mi trvá věčnost.) Z Diakonie píšou, ať si zavolám. Tak odvážně do toho! A oni mě možná nemusejí na tu krátkodobou psychoterapii přijmout. Nejdřív bude vstupní rozhovor. Má to sloužit jako prevence krize. Na to už je trochu pozdě. Ale snad to není důvod mě kopnout do zadku. Je v tom radost. Z odškrtnutého úkolu. Z odvahy se odhodlat. Jistý smutek nad konstatováním, jak hluboko jsem klesla. Požádat o pomoc není slabost!! (Moc tomu zatím nevěřím.) Ruším setkání s JŠ. Jdeme s M. ven. Sedět na trávě. Dát si pivo. Je mi smutno. A není mi moc do řeči. Jen chvíli do smíchu. Dojídáme cuketu ze soboty. Jíst doma znamená pocit určitého návratu. Vybalit aspoň něco málo. A jít si brzy lehnout. A po strašně dlouhé době se zvládnout vysprchovat večer. Malé důvody k velké pýše.

__________________________________________________________________________________________________________

4.8. Budím se. Nespím. Zase pod nadvládou temných myšlenek. Jakou má cenu snažit se nepít? Jakou má cenu chodit brzy spát? Když výsledek je stejný? (V jistém směru horší?) M. je taky vzhůru. Tulíme se k sobě. A všechny ty myšlenky ubývají na síle. Ráno unavené. Ale s úsměvem. O pauze mě v parku balí týpek. Dvouletej. Suverénně kašle na bábinku. A utíká za mnou hlava nehlava. Pomrkává na mě. A stoupá si do takové úrovně, aby mi mohl šmírovat pod sukni. A po práci mě zas na zastávce balí holčicka. Pětiletá. Fakt husťačka. Hned bych jí brala domů. Prej -Krásný vlasy. (opakuje nadšeně několikrát). Až budu velká, tak budu mít taky takový dlouhý. Teď jsem ještě malá, ale už dosáhnu na babičku. A na vás taky. Začne mě poplácávat po rameni. A pak zmerčí na popelnici položenou kabelku. A běží si jí vzít. Prej jí strašně potřebuje na hračky. (Chci jí. Chci jííí!) Bouračka. Tramvaje nejezdí. Samozřejmě do doby, než se rozhodnu jet na druhou stranu. Bože! Přestaň si ze mě dělat srandičky! (teď, když už mě máš téměř ve své diakonické moci) Sraz s SI. A už je to skoro brzo naposledy. To kupování alkoholu a cigaret nezletilým. Na Parukářce. Povídáme. A já se stejně nedokážu uvolnit. Protože se snažím víno jenom ucucávat. A neklopit! A zase tolik pýchy z drobností jako je: vyprat, otřít umyvadlo, vanu a wc, nachystat si do práce marmeládu a čistou utěrku, osprchovat se a oholit si nohy.
__________________________________________________________________________________________________________

5.8. Noční bdělost. Zlý myšlenky. Útěcha v M. objetí. Nespavost. Mrtvolná a zbitá. Má cenu to psát? Napuchlý oko. Zase zánět? Smiřovat se s představou spánku bez M. (Chápete i s představou! Natož se skutečností.) Jsem závislá povaha. A těžko se mi vzdává čehokoliv, co mi pomáhá. Ať už to má nejrůznější vedlejší účinky. Lépe nezačínat. Asi potřebuji pokračovat ve vedení seznamů s mými momentálními úspěchy. (Byť se každý den obdivuju i za to, že dokážu vstát, oblíknout se a jít do práce.) Takže. Vyšla jsem schody. Posnídala chleba s máslem a marmeládou. I přesto, že mi to měsíc (!!) připadalo jako neřešitelný úkol. (Konec éry bebe už byl fakt nutný!) Ono je těžký, říkat Vzchop se. Člověku, kterej je vzchopenej, jak nejvíc může bejt. Na to, jak mi doopravdy je, myslím, že funguju úplně perfektně. Čeho si na sobě fakt vážím je, že sama sebe dovedu podpořit víc, než to kdy dokázali všichni ostatní dohromady. Nikdo, kdo to nezná, nemá nejmenší tušení. Čím vším mě moje hlava denodenně týrá. Věřím, že bych to mohla zvládat mnohem mnohem hůř. Dnes mám dojem, že do SOS centra vůbec nepotřebuju. Ale je potřeba nenamlouvat si, že jsem normální. Tak směle do toho. A nepadlo ani slovo o křesťanství. Otázky V čem jsem dobrá a co mě baví nerada zodpovídám. (Baví mě chlastat a jsem v tom dobrá.) Nelze popisovat své pocity a myšlenky, aniž bych se cítila jako blázen. Ale terapeutka se snaží tvářit mile. Ne, že by pokládala ty správné otázky. Ne že by nějak významně hodnotila. Vlastně mě uklidňuje. Že je to v pořádku. A že je to hodně náročný. A že na sebe musím mít snížený nároky. A postupovat opatrně. Ne, že by tohle setkání něco řešilo. Ale vlídný slovo potěší. A hlavně mi slíbila pravidelnost. Další setkání za čtrnáct dní. Celkem jich bude dvanáct. A prý pak zkusíme vymyslet, co dál. I když to nejspíš bude něco placenýho. Nebo z jiných důvodů nevýhodnýho. Ale i dvanáct sezení je fajn. Prý díky psaní těhlech deníčků se zvyšuje moje schopnost sebereflexe. Myslím, že je to pravda. Potřebuju jakýkoliv náznak naděje. Že bude aspoň tak, jak bylo. Ideálně líp. Uvědomuju si, že velký podíl na mých úzkostech má Praha. Obzvlášť od doby, co pracuju v centru. Asi by to chtělo dostat se pod povrch jednotlivých konkrétních úzkostí. Najít, kde vznikly. A umět si je zpochybnit. A možná určitými činy se snažit získat nové pravdy. Nová přesvědčení. A pravidelně se v nich utvrzovat. Jenže jsem generalizovaná. Takže to je souhrn hrozně moc strachů. Dva životy (aspoň!) by to chtělo! Abych se ze všeho vyhrabala. Je fajn, když vám někdo řekne, že je pochopitelné, že se cítíte takhle. A že jednáte takhle. A že to může trvat dlouho. Jsem klidnější. Když mám pocit, že neprohrávám. Sraz s IŠ. Na Parukářce. A mluvit o sobě se mi teda vůbec nechce. Ale když vypráví ona, tak je to bezva. A pak ještě na lavičce s M. Když někdo chce slyšet všechno. Podrobnosti. Projevuje zájem. A doma na mě čeká česnečka. A salát. A umytý nádobí. Všech těhlech důkazů lásky si opravdu cením. Jen vzkaz vylepený v baráku mě zrovna nepovzbudil. O vykradených sklepech (měla bych sebrat odvahu a podívat se, jestli to nebyl i ten můj!) a o možných existencích, které by tam mohli přespávat. Není nad další důvod, cítit se "doma" bezpečně.
__________________________________________________________________________________________________________

6.8. Na kvalitě spánku se toho moc nemění. Ale dneska funguju celkem obstojně. Jen děsivá vyhlídka návštěvy R. Prostě pravidelná sundavací setkání. Když se opíjím vínem za jeho peníze. Mám víc výčitek, než když koupím láhev já. Kočky mě ignorujou. První trapná hodina, kdy vždy mluvím jen já. A křečovitě a s opatrností volím témata. Jsou chvíle, kdy si uvědomuju, jak strašně moc mi chybí! A pak okamžiky těch jeho hloupých keců. Kdy jsem šťastná, že tohle už je pryč. Jedu vyzvednout M. Jsme doma brzy. A já jsem strašně unavená. A jet od R. do postele s M. asi nedávám. Nebo nedávám něco jinýho. A brečet je opravdu nevhodný. A nepříjemný. A ničící všechno hezký. Ale to, jak se cítím poslední měsíc, je vážně nežitelný.



__________________________________________________________________________________________________________

7.8. Páteční a pondělní rána patří k těm nejhorším. Musím se nutit úplně do všeho. Každej pohyb vyžaduje spousty energie. Částečnou nápravu zjedná až polívka a malý pivo. A pak zbytek pauzy pečenost na sluníčku. Chtěla bych být někde sama. A totálně se vypotit z kůže. Neodplavovat bolavosti krví ale potem. Teď beru do ruky poslední spis jako devětadvacetiletá (jak sentimentální). Vedoucí mi volá. -Andreo, že ty sis vzala ty tři dny volno, abys pořádně zapila narozeniny. (Jak ve mně se dá číst!! Otevřená kniha.) A pak mi dává mravní ponaučení. Jak se chovat. (Jako by na to nebylo už pozdě.) Sotva dobíhám opět zpožděnou tramvaj. A v ní nakonec i kolegyně ze třetího. Které nechtějí věřit. Kolik mi bude. A myslely, že slavím teprve pětadvacet. Jejich překvapený pohledy mně lichotí. Vracet se. Kamkoliv. Nese v sobě kus sebemrskačství (což nebyl záměr). Park, kam jsem chodívala, je prázdný. Nemůžu číst. Protože moc přemejšlím. A protože nějakej tatík s miminem si musí sednout kousek ode mě. Tak, že mi jistě čumí pod sukni. A ještě si šíleně prozpěvuje. Šílený písničky. Jdu si dát nějakou dobrotu. A mám strach. Že obsluha v hospodě se bude ptát na R. A vrací se mi zase hrozně moc vzpomínek. Br. Honem pryč. Za M. Vyprávění, ze kterého mám strach. Já ve středu v krizovým centru. On dnes na psychiatrii. Dobrá dvojka. Prý bysme spolu neměli být. (Říkají všichni. A asi i naše mozky. Ale my ne.) Beztak si nemyslím. Že by mohl existovat někdo. Komu by v rámci jeho psychickýho zdraví doporučili, aby chodil se mnou. A nevím, jestli by v rámci něčího psychickýho zdraví doporučili někomu být s M.? Takže? Stane se, co má se stát. Ale dost se toho bojím. Možná je to pro mě z dlouhodobýho hlediska lepší. Nebýt s M. Ale z toho krátkodobýho rozhodně vražedné. Dáváme si pálenku. A vyrážíme na akci, kam mě chtěl M. vzít. Do muzea člověka. K takovýhle muzice si asi fakt cestu nenajdu. Ale je to vostrý. Mezi těma všema exponátama. Důkaz lásky. (Bejvala jsem mohla poslouchat Vychcany knedlíky!) Ještě chvíli venku na schodech. Ale mám pocit, že mezi ty lidi vůbec nepatřím. A pak ještě na chvíli do Vopice. Známí. SI kámoš mě objímá, i když dnes nemám free hugs tílko. A s holkama se nejlíp seznamuje ve frontě na záchod. A ve frontě na pánskej se seznámit taky dá. S klukem. Tak jo. Všude známý obličeje. Necháváme kolovat pálenku. Muzika hraje. Vše je, jak má být. Jen by nemusela být M. kolegyně. A snažit se po něm lézt. Na stíhačku si hrát nebudu. Ale není dobrý, aby s ní chodil. Byť za pár rohů. A nechával mě samotnou s pálenkou. Spoje domů nejsou tak super. Jak by mohly být. A tak končíme ještě někde na pivu v nonstopu. A fakt se mi ještě nestalo, aby si barmanka opisovala mojí občanku (??). A pak jsme doma a M. už na tom je zase špatně. Uf.


__________________________________________________________________________________________________________

8.8. Hurá. Dnes je nám oběma dobře. To je snad zázrak! Válíme se půl dne v posteli. Je to bezva. Venku se nedá vydržet. Parno na umření. Odpoledne vlakem do Stříbrný Skalice. Vodka, se kterou jsme měli v plánu se družit, nějak rychle mizí. Na Marjánce na jídlo napůl. Postavit stan. A FL už nás láká. Ať se přidáme k jeho bandě. Pít vodku a rum. Samý mladý děcka. Ale je to v pohodě. Dochází na větu -Budete pít ten rum? Jestli ne, tak posílejte, nebrzděte to! Nálada veselá. Muzika perfektní. Seznámím M. s P. Něco prohodíme. Kapely jsou tak energický. Že nechápu, že to nikoho nestrhává. Luxusní kravál. Pařím si jentak pro sebe. A pak s FL. M. už je zase v divným rozpoložení. Zvláštní, že když je se mnou. Ale s jinejma holkama se baví v pohodě a vysmátej. Žárlím. Ale snažím se být v klidu. Jedna slečna od FL mě zve na panáka. (Dokud mě osmnáctiletý holky budou zvát na rumy, ještě nejsem tak stará!) Utíkám jí na kapelu. Muzika je prostě teď nejvíc. Pokukuje po mně nějakej kluk. Docela se mi líbí. Ale že bych chtěla být nějaká aktivní? Přichází jeho kámoš -Tomuhle klukovi se líbíš, ale stydí se. Nešla bys za ním? .. No co? M. je kdovíkde a kdovísjakou. Tak jdu. Kluk je celkem pěknej. Z rozhovoru nevím ani slovo. Ale připadá mi o ničem. Asi trapnej. Asi nevím. Rozhodně ani trochu jako M. Takže co s ním? Asi panáka? Kdoví. Zabíjet čas, než přijde M. A ten je zas ve stavu! (Proč jenom se mnou?) Jdeme ke stanu. Je zas nepříjemnej. Zvracím. A hrozně mě baví zvracet. (Prostě všechno hnusný ze sebe ven!) Válím se v trávě a nechci k němu do stanu. Dokud mě tam nedotáhne. Dobrou. A ukrutný vedro.

__________________________________________________________________________________________________________

9.8. Kolik je? Docela dost. A ve stanu úplně na chcípnutí. Rychle ven. Pořádně poobědvat. Dát si dvě pivka. Sbalit stan. Nakoupit pivo na cestu. Na zastávce se s náma dávají do řeči dvě holky. Jedna pěkně nametená. Ale docela vtipná. Společná cesta. A dojde i na záložní placatku. Dáváme pít i klukům na vedlejších sedačkách. Výměna - Teplej rum za studenou vodu. Cesta letí. Čeká mě sraz s L. M. si mění číslo s jednou z holek. Láme je. Že zajdou večer popít. Vlna vzteku a lítosti. Zakončená posledníma devětadvacetiletejma slzama. Jiný holky má na to, aby si užíval, a mě na špatný nálady? Uf. Zase chvíli trvá, než si to vyříkáme. A pak na chvilku do peřin. A chvilka se nedá ukončit. A já dobíhám na sraz s L. pozdě. A nejradši bych nešla vůbec nikam. Na véču a pivo. Mám hroznou chuť kouřit. A snažím se být upřímná. I když bych teď nejradši neříkala nikomu nic. Protože nikdo nedokáže říkat nic mně. Nic, co by mi pomohlo. Spíš mě víc rozsekávat. Takže stejně nedokážu mluvit úplně o všem. Ještě do Dobrý trafiky. A dát si pohár napůl. Když už nebude dort a svíčky (a žádný přání). Tak aspoň horký maliny, zmrzka, šlehačka a pivo. Skoro jedenáct tisíc dní života za sebou. A všechny k hovnu. (Hurá! Tomuhle se říká přednarozeninovej optimismus.) Čekáme na půlnoc. Abysme si v posteli přiťukly rumem. -Tak já ti popřeju hlavně nějakýho pořádnýho kluka. Všechno ostatní máš. (Vážně?) Jediný co fakt chci, je být normální. Vyměňte si se mnou někdo hlavu! (Nebo aspoň mozek!)
__________________________________________________________________________________________________________

Pozdě v noci dopíjím
Ten svůj elixír smrti
Něco ze mě spadlo
A něco ještě víc drtí
To znám, znám tak dobře
Znám, znám tak dobře

I poslední kamarádka
Už je ze mě znechucená
To ještě nic neznamená

Ještě jsem nekles na kolena
To taky nic neznamená


 

Buď první, kdo ohodnotí tento článek.

Komentáře

1 Čerf Čerf | E-mail | Web | 19. srpna 2015 v 6:59 | Reagovat

Obávám se, že na výměně mozku se mnou bys moc nevydělala :-). Ona každá hlava má podivuhodné zákruty a tmavá zákoutí, která nejsou "na výměnu" nic moc!

2 weirdcreature weirdcreature | Web | 19. srpna 2015 v 11:11 | Reagovat

Najlepšie sa dá zoznamiť apokcať s dievčatami v rade na WC to máš pravdu.
Vidím že pivo ide u teba jedna radosť, tiež som mala zo všektého alkoholu najradšej pivo, už nie. Ale je to skvelý nápoj v lete.
Opisovať občianku wtf načo?!
Mám nový blog, pretože na starý mi prišli kamaráti a rodina a teda začínam odznova. Adresa môjho nového blogu - http://weirdcreature.blog.cz/
Pekný zvyšok dňa praje Vivi (vivienella.blog.cz)

3 stuprum stuprum | 20. srpna 2015 v 0:19 | Reagovat

Hlavně pij pivo, ať jsi silná. :)

4 Beatricia Beatricia | Web | 20. srpna 2015 v 17:41 | Reagovat

Konečně jsem se k tobě probojovala, měla jsi chybně nastaven link v komentářích. Stále jsem měla hlášku Blog nenalezen. Tak už je to O.K.
Určitě požádat o pomoc není slabost; i silné osobnosti neváhají o ni požádat. Když ti seance v centru Diakonie pomohou, tak to bude jedině dobře. Důležité je, aby se do té terapie necpala nějaká ideologie. Držím ti palce, aby ti vše a všude vycházelo.☼☼☼

5 Sugr Sugr | E-mail | Web | 20. srpna 2015 v 18:07 | Reagovat

Hm..., hned první věta je o mě, akorát, že já - jsem od půl pátý vzhůru! :-( Musím, musím makat, aby bylo co jíst. Vyměnila bych mozek s těmi co už koukají pánu Bohu do oken a jejich jedinou starostí na světě je, aby si uvařili oběd. :-) Pivko si taky dáme ráda, ale piju ho jen, když jsem na návštěvě u AP. :-)

6 paralelnisvet paralelnisvet | E-mail | Web | 21. srpna 2015 v 1:23 | Reagovat

Říkat si o pomoc není zločin, doopravdy :) Zvracet, proboha. Dala bych hodně za to abych tím nemusela trávit celou noc. Uf. No, ale chápu jak to myslíš.
Ty kočičí fotky jsou stejně nej. Mám jich plnej telefon. Jsou takový chlupatý a hebký na pohled

7 Van Vendy Van Vendy | Web | 23. srpna 2015 v 21:58 | Reagovat

Přednarozeninový splíny. Teď tím taky procházím, taky se mi blíží. Každý rok je to horší. Ale utěšuje mě, že čas v tomto případě naděluje každýmu stejně.

8 Van Vendy Van Vendy | Web | 23. srpna 2015 v 22:00 | Reagovat

P.S. mimo ty přednarozeninový splíny musím ocenit tvé krásné fotky. Kočičí i ty přírodní. Máš dobré oko!

9 bludickka bludickka | 27. srpna 2015 v 14:31 | Reagovat

[1]: Vím, některé části mozku nejsou ostatním běžně známy.. přesto bych radši tvou hlavou než svoji :)

[2]: Děkuju za komentář, snad budu mít brzy čas přijít tě navštívit :)

[4]: Mám za sebou dvě setkání a zatím nic takového.. tak uvidíme časem :)

[6]: Celou noc bych o to tedy rozhodně nestála... myslela jsem takové "na pohodu blinkání :) "

[7]: Mě to neutěšuje :D

10 Bev Bev | E-mail | Web | 31. srpna 2015 v 8:35 | Reagovat

Přeji všechno nej nej k narozeninám, splíny hoď za hlavu, jsi zajímavá, mladá, všechno máš ve svých rukou a ten tvůj mozek, který ti dovoluje psát tak poutavé občasníky doslova zbožňuju, i kdyby se našel někdo, kdo by chtěl měnit, v žádném případě se toho svého nevzdávej. Maximálně si pořiď nějaký náhradní do zavařovačky na takové to běžné přízemní přemýšlení a svůj si ponech na hlubokomyslnější úvahy. :D
Na čásek se loučím, krásně jsem si početla, objímám tě a vrátím se co nejdřív. pa P. :)

11 bludickka bludickka | 2. září 2015 v 13:43 | Reagovat

[10]: Děkuju, děkuju za milá slova, ty umíš vždycky povzbudit :)

12 L. L. | 6. října 2015 v 22:34 | Reagovat

Ahoj bludičko. Ty tvé články mi chyběly ;) (jakto, že jsem si neudělala čas dřív :/)
Je to strašný pocit, když člověk nezvládá "běžné činnosti". Občas mývám problémy se vstáváním - nejraději všechno zaspat (a taky problémy s plněním povinností), ale když jsem se jednou nutila i do mytí zubů apod., připadala jsem si jako robot a chtělo se mi brečet, nejlépe zmizet. A uvědomovala jsem si, co se to se mnou děje a že to nejsem já. Fuj. Už si ale nevzpomínám, co to ve mě vyvolalo, ale ty pocity si pamatuju moc dobře. Ze semináře o sy vyhoř. jsem si domů donesla test, který ti asi pošlu na mail, jsem zvědavá, jak by ti to vyšlo.
Aaa, moc mě mrzí, že jsem prošvihla i tvé narozeniny (ano, bylo jich víc). Stydím se. Je to sobecké nestíhat a ani na sekundu se nepodívat do diáře. Ach jo se mnou (hlavně, že mám čas na prokrastinaci) :(
Ale i teď ti chci popřát hodně lásky, porozumění, radosti, zdraví, dobré nálady a ať si spokojená sama se sebou a ať jsi sama sebou i bez alkoholu(!) máš spoustu dobrých vlastností :-)

13 bludickka bludickka | 7. října 2015 v 15:51 | Reagovat

[12]: Doufám, že teď mi to všechno vynahradíš :)
Ty pocity znám. Test na email klidně pošli. Teď si troufám říct, že jsem na tom líp, tak snad mi nevyjde nějaká katastrofa :)
Nic se neděje :) Děkuju moc za přání.

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama