...za novou fikcí...

27. srpna 2015 v 14:13 |  Občasník
34. TÝDEN
__________________________________________________________________________________________________________

17.8. Nejefektivnější způsob, jak strávit polední pauzu. Jet v dešti na Anděl. Zjistit, že nemám peněženku. Ani jídlo, ani nákup, ani opencard. Zpátky pěšky. A snad, snad, snad... bude doma. Je! V plánu střízlivost a vybalování. Hodně špatná kombinace. Mající za následek jenom slzy. Jak se celé to šílenství rozjíždí? Nejen o tom, že nevím, kam co ukládat. Ale co společný dárek od mámy a ségry? Vyhodila bych ho. Nechci nic, co by mi jí připomínalo... ale ségra! Mám našlápnuto. Není nad to dorazit se. Krabičkou s krabičkami. A vzkazy od R. Vzpomínky na první Vánoce. Na sny, touhy, radosti, semknutosti, víry... (Kde moje naděje jsou dnes...?) Třeba za všechno můžu já. A třeba všechny konce budou stejné. A všechno budou konce. A třeba není možné cítit jakoukoliv naplněnost. Třeba je všechno jen hra. Na to, že bude líp. Předem prohraná. Vím. Že na můj smutek často navazuje smutek M. Tentokrát mě asi i předčí. Jak hrozné. Z toho, že je někomu hrozně. Z toho, že je mi hrozně. Že moje obavy vyvolávají cizí obavy. Co když se jen všichni chceme cítit potřební? Z trápení nás vytrhne zvonek. Neotvírám. Pohled z okna. Policejní auto zaparkované na chodníku. Adrenalin. Posloucháme, pátráme. Jdeme ven na cígo, odnést krabici do sklepa. Přijíždí policejní dodávka! Jak přijít na to, co se děje? Asi nemožné.

__________________________________________________________________________________________________________

18.8. Tma a deštivo. To by se spalo. A dnes mám poránu fakt dobrou náladu. Pozná se to tak, že nezavřu pusu. O pauze v tramvaji. Všimla jsem si, že po mně pokukuje. Ale nemyslela jsem, že je to milý pohled. -Slečno, máte moc hezký náušnice. Můžete mi říct, kde bych je sehnal? Dceři (vnučce?) by se určitě líbily. A tak debata. Začínající náušnicema, pokračující diskusí o módě neladících ponožek a končící festivalem Mezi Ploty. (A kdyby nevystupovali,... povídají si dodnes.) Milé. A já se bojím ptát holek, kde koupily šaty! Asi znamení. Abych to někdy zkusila. S JR na oběd. Teda spíš na malý pivo. Jídlo mám v práci od M. A zase nechci mluvit o sobě. Co komu vysvětlovat? A proč? Radši poslouchat o prckovi. Sedm měsíců a už je to fajn. (Snesitelné?) Zkrátka smysluplnější. Je to čertík. A sluníčko. Má spousty energie. A pořád se na mě tak řehtá. Že nejde nebýt z ní unešená. (Možná, kdybych si jí na den půjčila domů.) M. mi opět vypráví. O návštěvě psychiatra. Zdá se, že to zvládá dobře. Jsem na něj pyšná. Na filmu Proti přírodě. Líbí se mi netradiční pojetí. Vlastně to nemá žádný děj. Jde jen o zachycení myšlenek, otázek a pochybností, dobarvené pohledy na krásnou přírodu. A nejsem si jistá konečným vyzněním. Pocity rozporuplné. Skočit pro pivo k Vietnamci. A mně to nedá. Nevyzvídat. Ale stejně bez výsledku. Téma dnešní koláže je Studená. A zase máme s M. naprosto odlišné obrázky. Ale přinesl fajn časopisy. Že se mi sešlo tolik pěkných výstřižků. Že tentokrát i dokážu překrývat. A s výsledkem jsem spokojena. Ani bych to nejradši neodevzdávala.

__________________________________________________________________________________________________________

19.8. Noc. M. sebou hází. Mluví nebo vydává zvuky. A je to děsivé. A nerozeznatelné. Zlé sny, nebo zlá skutečnost? Promítá se to i do mého spánku. Do jeho kvality. I do obsahu. Nepříjemné. Ale ráno přesto dokážu vydolovat úsměv. A jít s ním vstříc novému dni. Už jsem zase hektická. Těkám. Zdá se mi, že nic nestíhám. Že na nic nemám čas. Že tohle a ono. Že existuje něco, co by mi dokázalo dlouhodobě pomoct. Ale jak tu jehlu najít? Pokus-omyl-pokus-omyl-pokus-omyl... a život se krátí. Hledám si na netu stejně porouchané lidi. Ne pro pomoc. Jen potřebuju znát někoho, kdo to zná. Lidi v tramvaji jsou na sebe zlí. Sprostí a bezohlední. Asi je to tou nedůstojnou situací. Celý den obětovat práci. A nemít ani kousek vlastního místa. Vlastního vzduchu. Krizovka. Mluvit. Na zdi visí kříž. Na policích se povalují bible. Mluvit zdánlivé malichernosti. A doufat, že něco řekne ona. Aby mě povzbudila. A nabídla podněty. Prý bych se měla naučit říkat ostatním, co potřebuju. Přemýšlet o svých potřebách, i když je nemusím prosazovat na úkor druhého. Rozmyslet si v klidu, co chci a čemu dám přednost. A že nemusím dělat vše na sto procent. M. mě vyzvedává. Na pivo a na hermelín. A pak k jeho kámošům. Škoda že kočky se nemazlí. A pálenka je něco, co fakt můžu. Pak už nechci. Ale co dělat, když je mi stále naléváno? Nejsem moc komunikativní (Asi potřebuju, aby se mě někdo ptal. Bloky z dětství nepřekonány.) Jen jedna dlouhá debata o kočkách. Ale na druhý den domluvený bowling mě těší. Doma dlouho. A stejně ještě do noci kecání na podlaze v kuchyni. Už mám zase ten pocit. Že spolu zvládneme všechno!

__________________________________________________________________________________________________________

20.8. Jít spát v jednu nebyl ideální nápad. Zase mátoha. Rozesílám emaily lidem s gúp. Třeba to vyjde. Najít si stejně labilní kámošku. Která třeba už ví, jak na to. Chybí mi dovolená s R. Pobytově poznávací. Přátelit se s lidmi ve věku mých rodičů či prarodičů. Snažit se udělat dojem. Být součástí. Tancuju kolem starýho šéfa. Nutím se nevytvářet si domněnky. Snažím se pochopit svůj vztah k M. Svoje city k M. A je vždy trochu děsivé. Když se nedá něco zařadit. Do jasně daných škatulek. Protože pak nevíte. Jestli to třeba není málo, nebo moc. Půl hodiny sama pro sebe. Než dorazí M. Jdeme se najíst. V "naší" hospodě dělají luxusní smažák. Nikdy se ho nepřejím. M. je unavenej. Čtu mu. On pospává. A já jsem ráda, že jsem se konečně dostala k vytištěné knížce. Jan Praško - Generalizovaná úzkostná porucha a jak jí zvládat. Sraz s M. kamarády a v plánu bowling. Je to fajn. Bavím se. Cítím se dobře. Ještě na jedno do hospody. A plešatej číšník se s náma snad ještě začne kamarádit. Zve nás na oslavu narozenin (která bude v hospodě). Hustý teda. V půl dvanáctý si jdeme lehnout. Ale ani únava nám nezabrání milovat se a mazlit do půl druhý ráno.
__________________________________________________________________________________________________________

21.8. Chci spát. Spát! A ne vstávat! Ale pořád ten úsměv. Pořád ten pocit, že život je fajn. A bude. Až do chvíle... Kdy na mě nastoupí vedoucí s kolegyní. Že byly u hlavního šéfa. A že bych si snad radši měla dát panáka. Napadá mě ledacos. Srdce buší. AH je těhotná! (Ne, tentokrát překvapení opravdu nemusím předstírat!) Nechci věřit. Nabádám vedoucí. Ať teda něco naleje. Vrací se po čase. Beefeater s tonikem. Solidního panáka. Jsem v šoku. Do toho se snažit soustředit na práci. Překonávat únavu. Skákat kolem starýho. Zjišťovat, že bydlí o dvě ulice dál než já! (Akorát že on v luxusní vilce.) Shánět česnečku bez slaniny (už mě nebaví). Tak přesolená květáková. Půl hodiny v parku. Kdy šok ustává. A přichází smutek. Strach. Práce! Jediný místo, kde jsem se v posledních týdnech cítila v bezpečí. A je to pryč. Proč tolik změn? Pořád a pořád a pořád. Proč žádné jistoty? Žádná nuda. Žádný klid. A o jedinou jistotu přijdu. Už nebude kde se ukrýt. Už nebude kde nic neřešit. A následují katastrofické scénáře. Zahrnující možné i nemožné. Pořád jen znova a znova od začátku. A žádný, žádný výsledek! Pořád překonávat úzkosti. Pořád se snažit. A pořád nemít nic. Áááááá! Oklepe mě až naplávka. Jak je to fajn. Být úplně sama. Mezi lidma. Poslouchat šplouchání vody. A číst si Praška. Celej svět se zastavuje. A přichází chvíle klidu. Kterej rozboří psycholožka. Nechtělo se mi. A ona mě zas nechá čekat. A já vcházím s určitou drzostí. Vzdorem. Bojkotem spolupráce. Zase kreslím kolečka. Nechce se mi to řešit. Takže jednou vícebarevnou tužkou. Prý z toho je cítit úzkost. Kterou si nechci připouštět. A že se snažím dělat, že jsem v pohodě. (Hm! A jestli jo, tak co?) Z koláže vyčte, že jedno mé já je vyčerpané a druhé dychtivé. (Hm, a jestli jo, tak co?) To, že mi druhej řekne, jak se cítím, na tom nic nemění. Abych se cítila dobře, mám si prý koupit do bytu něco hezkýho. (To jsem si mohla přečíst v časáku pro ženy!) Pořád dokola chce rozebírat vztah s R. Možnosti návratu, a tak vůbec. Prý mám udělat rituál na ukončení vztahu. Libovolný, dle svého uvážení. Tak zkusit bych to mohla že jo. (I rady z časáku můžou fungovat.) Koulí očima. Buď je nafrčená, nebo každou chvíli usne. Za velkou potřebou jistoty je často ukryto to, že dítě bylo jako malé v nemocnici. (Hm, ale co s tím sakra teď?) Je hezký, že mi řekne, jak se cejtím. Ale obávám se, že to vím i bez ní. Znova se ptá, proč se nebavím s rodiči. A dost, ty vole! Tohle nikam nevede. (Ale většina věcí nikam nevede, tak co?) Ví to. Ptá se, jestli chci ještě přijít. Lhostejně přikyvuju. Prý by mě ještě tak dvakrát viděla. Má o mě strach. Aby se mi nerozjela dysthymie a abych nepotlačovala emoce. Hurá pryč. (Jakto, že čas se mnou nikdy nepřetáhne?) Pijeme s M. na náplavce pivo. A už by mohl sakra vědět, že říkat mně, že něco příliš řeším nebo prožívám, je horší než dráždit hada bosou nohou. (Jedny z nejhorších vět, co vám kdo může říct, když se cítíte mizerně.) A já bych mu mohla s přehledem říct totéž. Kdybych se nesnažila být empatická. Když jsme oba bez nálady, není to fajn. Ale dobré jídlo potěší. Obzvlášť sdílené. V baráku nikdy není nuda. V přízemí potopa. Někdo někoho vytopil. Musí se vypnout přívod vody. Čas letí. A postel v devět byla fakt iluze. Postel o půlnoci je reálnější.

__________________________________________________________________________________________________________

22.8. I dnes trhaný spánek. I dnes probouzení s únavou. Dobalit si, nachystat se. A ukrást si dvanáct minut na loučení s M. Sraz s L. V Liberci hned na jídlo. Čekala bych, že když je česnečka bez šunky i bez slaniny, bude dobrá. Omyl. Tak ještě lívanečky. A servírka vypadá jako zombie. Sotva mluví. Ani se na nás nepodívá. A má výraz na facku. Ubytováváme se. A pokoj je super. Líbí se mi. Na nádraží točená rybízová zmrzlina. (Pořád v tý puse musím něco mít!) Vratislavické slavnosti znamenají jen soutěže pro děti a samé rodinky. A já se přistihnu. Že víc než na dlouhovlasýho blonďáka koukám na děcka? Očividně to začíná být vážný. Moje slabost pro čtyřletý holčičky. Jenže mimina mě nechávají chladnou. To je trošku problém. Do zámecký restaurace. Vůbec to tam není drahý (Jak jsem se bála.) A číšník dvakrát zopakuje, že určitě musíme ještě někdy přijít. Milé. Na pokoji se převlíct a dát si láhev hruškovýho squashe. Vypadá to spíš, že budem spát. Než že někam vyrazíme. Ale překonáváme to. Diskotéka. A pivo za čtyřicet je teda fakt moc ne? Sedíme na baru. Místo abych pozorovala hezký kluky (dobře, nějaký by se našli), koukám po párech. Kterým to sluší. Který se k sobě hodí. A snažím se věřit. Že láska existuje. Že není čeho se bát. (Ale kdo ví?) A radši se neusmívám. Abych zas nevypadala. Jako ta naivní a povolná. Miluju reality show. To skutečný. V živým přenosu. A na disku se dá o ledaskom přemýšlet. Já. Co v pondělí seděla, div ne s hrnečkem u stěny. A snažila se vyslechnout hovor mý devadesátiletý sousedky a jejího vnuka. Mám teď o zábavu postaráno. Aspoň dokud nezačnou hrát líp. Nebo se L. neopije. Čtyřikrát jdu říct djovi, ať pustí nějakej rocknroll. A asi mi nějakej úsměv unik. Protože -Holky, dáte si panáka? (Třeba za to může šarm L.) Milej. Fajn, že ten ze série hezkých. David. Působí nesměle. A ukazuje mi fotky na mobilu. Jak to vypadá u něj v práci. A videa na youtube. O slalomovém inline, co dělá (slyším prvně, ale vypadá to ladně). A tváří se zklamaně. Když říkám, že jsem nesportovní. Povídáme. Jen by se mi nemusel pořád jentak omylem otírat o nohu. (Nohy za to mohly!) Budeme muset věci honem rychle uvést na pravou míru. Ať si chlapec nedělá naděje. -Jsem zadaná. Nejspíš jsi sem přišel někoho sbalit, tak se mnou neztrácej čas. Z toho nic nebude. ... Chvíli kouká. Ale stejně se mě pořád drží. (Prý se mu tam žádná nelíbí.) Když netancuju s L. Tak se s ním bavím. Debata dostala jiný rozměr. O tom, proč je dlouho sám. O vztazích. Snad i o dětech. A kdoví, o čem všem. Piju cizí piva, co bez povšimnutí leží na baru. Pátá hodina ranní to jistí. Konečně do postele.

__________________________________________________________________________________________________________

23.8. Probouzím se v devět. (To snad ne?) Ještě se mi nakonec podaří slabej a neděsivej spánek do půl dvanáctý. A umírám. Už dlouho mě nebolela hlava. A jaký prase za včerejšek vykouřilo patnáct cigaret!? Uf, dát se dokopy. V restauraci U Čechů. Na těstoviny. Porce, že málem prasknu. A stejně do sebe nenacpu všechno. Dokutálet se do zoo. Hustý. Tak moje úzkosti se rozšířily i na tuto oblast. Paráda. Když vidím slony, je ve mně malá dušička. Hlavou proběhne tisíc způsobů, jak by mě dokázali zabít. Kolem vlků procházím, sotva našlapuju. Jsou aktivní. Pobíhají. A v hlavě novinové titulky. Jak se stala nevídaná tragédie. U kamzíků mám strach, že přeskočí plot. Představuju si, jak mi orel vyklovává oči. (Úplná paráda, taková návštěva zoo!) Nejvíc mě děsí očividné celkové zhoršení mé psychiky. (Co když se to zhoršuje věkem? Co když už se to nezlepší?) Aspoň výrečci se mi líbí. Sladcí spící plyšáci. Jen je pochovat. Z lachtanů je cítit dobrá nálada. Moje oblíbené opice si hrajou jen chvíli. A pořád nám mizí z očí. Na surikaty bych se vydržela dívat hodiny. (Ale proč se vůbec nestavějí na zadni? Furt jen hrabou v písku.) A vůbec nechápu, proč nějakej chlap dráždí lva. Tím, že si stoupá co nejtěsněji ke mřížím. Ještě s malou holčičkou. Na to se nemůžu dívat. A čekám, kdy uslyším šílenství nahánějící řev. Zase na jídlo. Asi ani nemám hlad. Asi jen zkouším uspokojit potřebu naplněnosti. A přijde mi, že mám nějaký břicho. (Měla bych se krotit.) Ještě do pivního baru. Na velkýho a malýho Krakonoše. Škoda, že čtrnáctka došla.



__________________________________________________________________________________________________________

Z okolností zdá se
Že nepřichází zase
To co jsem si přál
Tak budu čekat dál

Ať mi někdo odpoví
Proč přišlo tohle období
Tak náhlá změna trasy
Má skrytej význam asi

 

Buď první, kdo ohodnotí tento článek.

Komentáře

1 stuprum stuprum | Web | 27. srpna 2015 v 15:29 | Reagovat

Sloni, kamzíci, to je už generalizovaná úzkostná porucha, nepodceňuj ji a jdi na pivo.

2 Clairka Clairka | Web | 27. srpna 2015 v 18:03 | Reagovat

Neboj, nejhorší jsou strašidla pod postelí... a někdy se se mnou opijou a pak kolem tancujou...

3 Beatricia Beatricia | Web | 28. srpna 2015 v 8:23 | Reagovat

Moc hezké fotky. Líbí se mi liberecká radnice a také zvířata v ZOO.
Jinak ti předávám hezký slogan, který mám od svých slovenských blogerek. "Hlavu hore, bude dobre".☼☼☼

4 weirdcreature weirdcreature | Web | 29. srpna 2015 v 0:22 | Reagovat

bludickka ...
nejako sa sama v sebe strácaš a topíš v alkohole.
Tvoja psych. má pravdu..daj si kludne pivo ale daj sa dokopy!:)

5 Čerf Čerf | E-mail | Web | 29. srpna 2015 v 10:28 | Reagovat

Dobrý vztah k plyšovým výrečkům je taková pěkná první vlaštovka. Příště se zkus zaměřit na ovečky, tam by taky mohly být pozitivní pocity, a třeba se jednou i ten kamzík povede :-).

6 paralelnisvet paralelnisvet | E-mail | Web | 1. září 2015 v 13:24 | Reagovat

To vybalování musí být náročný. je to hrozný i když to v podstatě nic neznamená, jen je to horda věcí bez určení. A do zoo bych taky šla. V Liberci byla hned vedle tenisu, chodili jsme tam o turnajích mezi zápasama často :)

7 bludickka bludickka | 2. září 2015 v 13:37 | Reagovat

[6]: Právě je to hrozně věcí, který znamenají vzpomínky, po kterých vlastně zůstaly už jen ty věci. Krátká trvanlivost všeho důležitého zůstává uchována jen v nedůležitých krámech. Jak těžké je se jich zbavit, když jsou jediné, co člověku zbyde.

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama