...dokážu jen rukou mávat...

30. září 2015 v 9:01 |  Občasník
39. TÝDEN
__________________________________________________________________________________________________________

21.9. Od čtyř vzhůru až do rána. Zkouším si vybavit včerejší večer. Další z dnů v práci. Kdy se snažím jenom přežít. A udělat nejnutnější. Dohánět se bude zítra. Nikde nemůžu najít diář. A připadám si bez něj úplně ztracená. Jako by mi někdo ukradl budoucí život. Za povinnostmi domů. V tramvaji se na mě stále tisknou existence. Ze kterých se mi chce zvracet. Program do časopisu. Koláž k psycholožce. Téma Šípková Růženka. Předem promýšlená. Zkouším analyzovat, jak mě bude analyzovat. Jsem vzdorovitá. Růženka budu jistě já. Královská rodina moje rodina. Princ partner. A just tam žádnýho prince nedám. Ani království. Jen usměvavě zasněnou Růženu z DM časopisu. Spící uprostřed růžového ráje. Pod hlavou polena. Jako kontrast k ironicky myšlenému Život je pohádka. Nejdůležitější věci nalepuju stálé do levého spodního rohu (znamená co?). Taky by tam mohlo být princů spousta. Pár pěkných bych nakonec našla. Ale praví princové nejsou. Ani hrdinové. (samej kurevník dneska) A kdo by se k Růženě hrabal? Přes hory a moře, cesty a dálnice. Vždycky se na ní každej vybod. Nebo ještě možnost prince, co už jí líbá. Ale zůstanu u prvotní verze. Ať si nemyslí, že jsem se zázračně psychicky uzdravila.

__________________________________________________________________________________________________________

22.9. Jedno volné sedadlo v přeplněné tramvaji. Proč nikdo nesedí? Vždy trpím paranoiou. Že bylo obsazené nechutným bezdomovcem. Po ránu se ale i s touto myšlenkou dokážu posadit. V práci jsem nebývale aktivní. AH je na ultrazvuku. Prý to bude holčička. Že by kalendář početí fungoval? S M. na dokumentu o Filipu Topolovi. Baví mě příběhy lidí. Ale že o něčem napíšu článek, se mi zdá nepředstavitelné. Ach jo. Zase trápení s M. Že si píšu s RS je špatně. Že on si jednou týdně volá s holkou, co ho balí a co jí taky chtěl, to je v pořádku. Kdybysme se nedali dohromady, byl by teď s ní. (Slíbil jí, že bude, když se rozejdeme?) A pak ty řeči. O tom, jak je každá holka krásná (nejvíc ty, co vypadají jak štětky a další děsivé případy). Jak je každá úžasná (nejvíc ty, co se chovají jak štětky nebo arogantní nány, perverzačky a další děsivé případy). (Co se mu sakra líbí na mně?!! A jak dlouho ještě bude?) Poté opravdu nemám chuť na vřelé doteky. Možná bych to mohla brát jinak. Kdybysme se tak dlouho neznali. Kdybych nevěděla. Nic z jeho minulosti. Nic o těch, co prošly jeho životem za poslední čtyři roky. A tak podobně. Tu důvěru je prostě těžké vybudovat. Moc mi s tím nepomáhá.
__________________________________________________________________________________________________________

23.9. V mých dvou nejnavštěvovanějších poledních restauracích už se mě rovnou ptají. Jestli si dám polívku. Mám tohle ráda. Pocit domova. K artepsycholožce se mi vůbec nechce. Dneska mě bere včas. A prijde mi míň mimo. Má normálnější oči. Když zas řešíme hovadiny typu podsedáky, připadám si narušeně. A nechci mluvit jentak. Chci mluvit o koláži. Teplo obklopené zimou. Prý jsem extrémista. Buď, anebo. Teplo nebo chlad. Vřelost nebo chlad. Ženy dělají růženkovskou koláž růžovou. Kytičkovou. A bludička je prej drsná. (Prostě spíš uzavřená. Sebeobrana. Proč dovolit druhým, aby mě ničili? Když se snažím ubránit. I tomu, abych se ničila sama?) A prý se nebojí, že bych se zhroutila. Nejsou princové. Vědomě. Růženka je prostě sama. Úplně. Beze všech. Bez sudiček. (K čemu všichni? Když to jen zaměstnává a bolí?) Ale cesta ke mně prý vede. Mnohem snazší. Než přes ty hory, lesy, moře,... jak si myslím. Imaginace. Dvě zvířátka. Krokodýl a slon. Prý dvě moje já. A patří ke mně i kus toho koťátka. A proč tak tíhnu ke krokodýlovi? Protože drží směr. Protože necouvne. Slon je pohodář. Ale když se rozejdou, krokodýlovi chybí. A já slona někde ztratila. Ale na krokodýla je spoleh. Ten hodnej agresor a nezmar. Prostě jen jde kupředu. Prý jsem zezačátku působila agresivně. A že se mnou bude hrozně práce. Zírám. Já takový mírumilovný stvoření? Vážně? A teď se diví. Že jsem příjemná. A vtipná, prý. A taky vůbec nevypadám, že jsem úzkostná. Jen ty věčný kolečka mě usvědčily. Příště na to dostánu test. (Určitě zapomene!) Dneska mě to bavilo. Žádný prázdný řeči. A zbytečný rochnění ve vzpomínkách. Chci metafory. Odhalování se skrze symboly. Nacházení svých odpovědí. Skrze ně. Sama sebe sobě odkrývat. Na příště jsem ukecala ještě jednu koláž. Místo vodovek. Lepit mě začalo bavit. Dopis otci. Hmmmm!?! Na jedno. V hospodě se cítím v bezpečí. (Když nikdo neotravuje.) A svobodně. Jen se svou samotou a jedním pivem (nebo druhým). Atmosféra zmizelých večerů. A vysomrovaný cígo.

__________________________________________________________________________________________________________

24.9. Já tak strašně závidím. Svojí kolegyni. Že miluje vaření. A denně hledá nové recepty. Že jí baví háčkovat. Že je těhotná. A ničeho se nebojí. A nic neřeší. Doma ani v práci. Zařizuje si byt. A vlastně pořád si bez výčitek něco kupuje. Celý dny kouká na stránky s hadrama. S přítelem jsou spřízněné duše. A nikdy se nehádají. S maminkou si denně volají a jsou nejlepší kámošky. Vidět jí smutnou nebo vzteklou je zázrak. Prototyp toho, co já nikdy nebudu. A tak bych chtěla. A taky nejsem ničí splněnej sen. Dva lidi z vedlejšího oddělení slaví narozky. A pozvánka nepřišla jen emailem, ale i osobně. Milé. A divné. Přát a líbat na tváře kolegu, co se mi líbí. To jsem snad nikdy nezažila. Rozpačitá. Celkově roztěkaná. A moc lidí na to, abych konverzovala. JJ si dolévá ostošest. Mně posléze taky. Potřebuju to. Utéct. Protože je mi nanic. Ten pocit nejposlednější z nejposlednějších. A zrada. Snědla jsem humrovej chlebíček. Tvářil se jako sýrovej s bramborovým salátem. Padá plán s M. Oni chtějí, abych šla s nima pokračovat. Poprvé v mým životě mě někdo chce na firemní párty? JJ mi mi nabídla tykání. A cigáro. Pijou dál. A já cucám vodu a malý pivo. A je zajímavý poslouchat debatu o uprchlících. Kterou iniciuje holka, co má za manžela Egypťana. A do tý doby prej byla multikulti. A pak prozřela. A ML je prej gay. O to lepší. Že je na mě milej jentak. Ještě do báru. Koktejly. Na to nemám. Tak pro jednou. Baví se o kabelkách jako dárcích. Kabelkách za sedm až třináct tisíc. Lidičky z bohatých rodin. Asi bych neměla říkat, že můj otec je gambler, zadluženej kam se podívá. (Mlčím, díky bohu.) A JB nás dotuje cigárama. A potykám si nakonec i s JL. Bylo načase. Utužovat kolektiv. A vím, že nejsem typická lvice. Ale prej - Působíš jako introvert, kterýmu se ve společnosti líbí. Aneb Proč jít domů, když zábava žije a ještě nejsem našrot. A vím, co domov znamená. A myslím, že téma platy nebylo úplně šťastně zvolené. Říct si kolik kdo bereme. A moje povzbuzování typu -Musíš se prosadit! Je to o tom, kolik si vyhádáš. Podívej na mě! Vždyť já jediná z vás tří nemám ani vysokou školu! (Hm, tohle jsem mohla spolknout.) JL vypráví. Jak romanticky požádal svojí holku o ruku. S NV se rozplýváme. A pak konec. Pusy na tváře. Stálo to za to. Jedu úplně špatným směrem. Ale jedu dál. Však já se dostanu. Jen v tmavé uličce. Dva cizinci. Pokřikujou -Pěkná holka! Pěkná holka! Je mi úzko. Snažit se neusnout. Než dorazí M. Hádat se. Brečet. A mít zase pocit bezvýchodna.
__________________________________________________________________________________________________________

25.9. Celý den se hádat po messengeru. Nestojí za nic. Lepší než naživo. To každopádně. Ale je mi strašně. A musím zadržovat slzy. Vymotáme se někdy z toho kruhu? Proč mám být špatná, protože si píšu deníček? Proč nemůžu mít kousek vlastního prostoru? Proč se očekává, že se budu pravidelně obnažovat a nechat shazovat? Proč je špatné, když řeknu nevím, zrovna jako to, když dělám, co chci? Proč se cítím jako v cele? Proč mám pocit, že ať udělám cokoliv, bude to špatně? U psycholožky. Těším se na ní. Jsem teda ráda. Že dneska nebrečím při debatě o hranolkách. Ale o chlapovi. Je to takový míň pakoušský. Ale bolestivější. Dnešní skóre čtyři kapesníčky. Odcházím bez řešení. Bez větších nadějí. Ale aspoň o pár slz a slov lehčí. Dneska nepotřebuju svojí pivní chvilku. Není co si promýšlet. Ale minutka klidu o samotě je víc než žádoucí. Domů jdu v obavách. Z dalších diskusí. Které nejsou ničím víc než hádkami. Ale mlčíme. Povalujeme se. A vše se zdá dobré. Z plánované návštěvy Vopice nic není. M. je unavený. A jak já se jednou dostanu do postele a do jeho náručí... Tak zapomenu i že jsem měla šílený hlad.
__________________________________________________________________________________________________________

26.9. Dopoledne doma uteče jako nic. A k obědu po strašlivě dlouhé době hranolky s tunou sýru. Mňááám. Moderní technologie jsou svinstvo. Nikdo neumí ve vlaku otevřít okno. A strašně tu smrdí záchod. Tolik známých. A jen málokdo si vzpomene. Svojí oblíbenost pravidelně hodnotím podle počtu blahopřání. A. mě vyzvedává. Na nádraží v Plzni. Kačaba má o víkendu zavřeno. Zklamání. Tak hledat cukrárnu. Protože si chci dát pohár. A taky si zasloužím koktejl. Když už oslavuju. Ale vůbec mi nechutná. Nemůžu to dopít. I když mi to A. ředí horkou čokoládou. Se spatlaným žaludkem do pizzerie. Sotva lezu, natož jím. A vlastně je fajn. Společně si zanaříkat nad vztahy. Nad tím, co nás na druhém trápí. A uvědomit si tak. Že je to asi normální. A že důležité je, chtít se dohodnout. Hledat společná řešení. A chtít je najít. Na otočku k A. Zvážit se (čtyři kila za čtyři měsíce, ne! ... kalhoty už mě zase tlačí!). Číst si složení prášků s nápisem Chytré miminko. Jedeme na koncert HF. A asi budu jezdit jen na vesnicky akce. Nejsem nejstarší. A jsem jediná barevná. Samý černo. Anebo džísky. Je mi ukrutná zima. Hlavně od nohou. Na koncerty venku už to není. Spousta lidí to uznalo. Velký parket. A je prázdno. Chodíme se courat a povídat si mimo areál. Tam je mi dobře. Zima hrozná. Grog, grog, grog. Lidi nikde. Jeden týpek si se mnou ťuknul. Šedesát let. Že už jdou se psem spát. A druhej mávnul. A pak šel spát na lavičku. Jsem populární. Kupodivu nemám tendence vykřikovat všude, že mám svátek. A vynucovat si gratulace. Jsem hrozně unavená. A navzdory dobrým kapelám, preferovala bych spánek nebo pokec v posteli. Tý se s nadšením dočkám až ve tři ráno.
__________________________________________________________________________________________________________

27.9. Vstávat? Ne! Ale zase nechci zabít celý pěkný den. Takže co nejrychleji z Plzně domů. Jsem unavená. M. mě vyzvedává. Boj o to najít restauraci s česnečkou. (Internet je stále nedokonalý a nevyhovující mým neskromným potřebám.) A máme jí. U Vodoucha. I s olomouckým tvarůžkem. Lepší, než jsem myslela. První cesta vede do postele. A spánek překonán jen s velkým vypětím sil. Sváteční večeře. V Obyčejném světě. Dobře jsme to promysleli. Dvě jídla a dát si je napůl. I chuťově skvěle sladěné a vyvážené. Příjemná atmosféra. Příjemná nálada. Jen ten záchod. Nejdřív jdu špatně. Pak nerozeznám symboly na dveřích. (To je vždy tragédie. Ale tentokrát to byly ty nejzákladnější. Jsem pro, aby se zákonem stanovil nutný nápis Ženy a Muži!) A završím to zakopnutím na schodech. Lépe se nezvedat od stolu. Následuje vycházka. Zakončená posezením u burčáku ve vinárně v Grébovce. Perfektní nálada. Všechny chmury pryč. Na světě je krásně. S M. je krásně. Cítím se šťastná.
__________________________________________________________________________________________________________

Ať práce nebo blbá škola
Dělá z nás ozubený kola
Který se musí ať to bolí nebolí
Točit v tomhle rozvrzaným soukolí


 

2 lidé ohodnotili tento článek.

Komentáře

1 Čerf Čerf | E-mail | Web | 30. září 2015 v 14:16 | Reagovat

Kdybych měl svou oblíbenost hodnotit podle obdržených blahopřání, myslím, že méně oblíbených by bylo jen pár poslanců :-). Vyřešil jsem to jinak: Svou oblíbenost prostě nehodnotím, protože ji nepovažuju za důležitou. A je to! :-)

2 Eleanor Eleanor | E-mail | Web | 1. října 2015 v 10:07 | Reagovat

Koneckonců většina lidí, co změnili svět je/byla silně neoblíbená, ale zato má(měla kolem sebe pár lidí, kteří je nezradí...

3 Eleanor Eleanor | E-mail | Web | 1. října 2015 v 10:08 | Reagovat

A ještě se mi moc líbí koláž, je silně podobná mé nástěnce... Ale já ji mám jako motivaci, čeho chci dosáhnout a přehled zemí a míst, která chci navštívit :)

4 stuprum stuprum | 1. října 2015 v 16:00 | Reagovat

Zamávej mi, jinak Tě zvu na pivo. 🎎

5 Sugr Sugr | E-mail | Web | 1. října 2015 v 19:03 | Reagovat

Bludičko super, závist toho čím se kolegyně chlubí, výborné olomoucké syrečky, sotva lezeš, natož stojíš, téměř kopírák se mnou, jen ten burčák..., ten teda fakt nemusím! Ta koláž - Život je pohádka se spící Růžou - to je teda divná pohádka, myslím Život! Pohádky jsou přeci nesmrtelné...:-)

6 Sugr Sugr | E-mail | 1. října 2015 v 19:04 | Reagovat

[4]: Mávám, kde jste?

7 paralelnisvet paralelnisvet | E-mail | 1. října 2015 v 21:17 | Reagovat

Tak jsem se moc těšila na Šípkovou růženku. A ona je doopravdy moc smutná.. Ale má pěkný výhled...kdyby se dívala...

8 Bloud. Well Bloud. Bloud. Well Bloud. | E-mail | Web | 3. října 2015 v 11:53 | Reagovat

Kde že je ta petice na wc nápisy?

9 Van Vendy Van Vendy | Web | 4. října 2015 v 20:02 | Reagovat

Někdy mi připadá, že to, co v životě zažíváme, je karma. Jako třeba ta tvoje kolegyně. Je šťastná nátura. S ničím si neláme hlavu. Dovede si užívat života (po svém, nemusí kvůli tomu cestovat do Thajska nebo na Nový Zéland). Vychází dobře s rodiči, má asi pohodového partnera a problémy se jí snad vyhýbají. Nebo je tak úspěšně ignoruje, že se jí klidí z cesty?
Koláž na téma šípková Růža mě zaujal. Nevím, co bych tam nalepila. Vlastně asi nic. Mě totiž poslední dobou nic nenapadá, anebo napadá, ale na vlastní zadání. Vlastně s těmito psychohrátkami jsem měla vždycky potíže, ať šlo o pohovor na práci nebo jakýkoliv pohovor vůbec. Zvládáš to dobře. A tvoje koláž se mi líbí.

10 Van Vendy Van Vendy | Web | 4. října 2015 v 20:07 | Reagovat

[1]: Blahopřání? Petře, měl jsi teď někdy narozeniny? To mi nějak uniklo, fejsbuk byl tichej jak zaraženej prd. Jinak samozřejmě ti blahopřeju ke všem parádním fotkám, a ke všem úspěšně dokončeným cestám se šťastným návratem, no a samozřejmě k tvému blogu a dokonce i k tvému muzicírování! :-)

11 Čerf Čerf | E-mail | Web | 4. října 2015 v 20:32 | Reagovat

[10]: Ale kdepak, narozeniny mám na jaře. To byl jen příměr bez návaznosti na aktuální dění. Ale samozřejmě děkuji kdykoli :-)

12 misschien misschien | Web | 5. října 2015 v 0:12 | Reagovat

Zvláštní ty koláže. Nikdy by mě nenapadlo, že to může být metoda. Ale vlastně způsob, jak něco vytvořit aniž by z toho lidé, kteří k tomu nemají vlohy, měli obavu. Bez diáře, bez budoucího života nebo budoucích povinností?
Hezká záliba v lidských příbězích. Občas jsem také paranoidní, ale většinou mám podpatky, takže se nežinýruji. Důvěra. Anebo zavírání očí? Lhostejnost? Ochota nevšímat si?
Právě jsem pochopila koláž. Pocit domova je prima. A sezení s paní očividně zajímavá. Plyšový krokodýl a sušená domácí meduňka. V jiném světě, v jiný čas.
Proč mám tendenci čekat, že tvá kolegyně má ve skříni nějakého strašáka? Vypadá to, že to bylo prima. Než to spadlo.
Nesnášela jsem hádky po telefonu. Odejít, vychladnout, zaobírat se něčím jiným a potom o tom buď nemluvit, nebo se obě strany omluví a usmíří. Nevidět. Já snad začnu věřit v pozitivní účinky terapie. Snad ti opravdu aspoň občas, aspoň trochu pomůže.
To je nepříjemné. Zavřené podniky, které chtěl člověk navštívit. A těšil se na to. Chytré miminko, au. Reklama v televizi v čekárně u gynekologa. Co tři minuty. Chudák dítě, jehož matka toto pila. Určitě bude mít šťastný život, který si bude moci samo řídit. Zima je strašná. Třeba jednou budeš šedesátiletá paní, která půjde spát. Protože nebudeš chtít být v té zimě. A třeba tam bude i princ. A malý plyšový krokodýl.
Ano. Najít tu se zeleninovým vývarem se mi nepodařilo. Hezký nápad. Pozor při návštěvě zlínské ZOO, také v tom nemá jasno. Kdo ví, kdo má větší trauma. Zda osoby vyrušené, nebo vyrušují. Muži či ženy.  Nápisy by se mi také líbily. Zapamatovat si každou šťastnou chvilku. Ať se množí, ať si je nestíháš pamatovat.

13 misschien misschien | Web | 5. října 2015 v 0:13 | Reagovat

Ups. Teď si připadám jako správně zoufalý asociál. A směje se.

14 Bev Bev | E-mail | Web | 6. října 2015 v 14:32 | Reagovat

Broučku milej, přát dodatečně k svátku s takovým zpožděním je blbost, ale blahopřeju ti k tvému bystrému rozumu, otevřenému srdci a talentované mysli. :) ♥
Tato koláž se mi moc líbí, je pěkně sladěná a není tam tolik volných míst co minule. Přijde mi zajímavé, co všechno se dá z koláže vyčíst. Tak jen pokračuj, neházej flintu do žita a jdi prostě s krokodýlem dál. Však uvidíš, co to udělá. :)

15 bludickka bludickka | 7. října 2015 v 14:04 | Reagovat

[1]: Svou oblíbenost můžeš hodnotit podle počtu komentářů na blogu, tam budeš patřit k těm populárnějším :)

[4]: Na pivo do Chicaga? :) I s letenkou? :-P

[5]: Ale i v pohádce žili šťastně až do smrti a ne dýl :D :D

[7]: A mně se ta Růža zdá taková spokojená, jako by se jí něco pěknýho zdálo a ani se vzbudit nechtěla :)

[8]: Založ a pošli odkaz, okamžitě ho podepíšu :D

[9]: Já si myslím, že ty větší se jí asi vyhýbají, nebo je překonává silně optimistickým způsobem (taky to může být jen póza - ale nevypadá to tak).
Stačí listovat doma dostupnými časopisy a vybereš z toho, co se nabízí :)

[12]: Lidé, kteří k tomu nemají vlohy, si stejně přejou, aby koláž byla přinejmenším dokonalá :D V diáři právě nebyly povinnosti, ale soupis kulturních akcí až do konce roku :)Ochota nevšímat si, mě zaujala. Strašáka? Možné je všechno, no. Ale nepůsobí to tak, je to takové to uvěřitelné štěstí...Tohle jsou nějaké prášky.. plné vitamínů (a éček). Ten závěr, to jsi napsala opravdu krásně.

[13]: Proč?

[14]: Ale, ty lichotnice... :D Jdu, čekám.. a trochu se bojím. Ale snad to udělá něco dobrého :)

[14]:

16 L. L. | 10. října 2015 v 23:16 | Reagovat

Tenhle občasník mě obzvlášť bavil :-)

17 bludickka bludickka | E-mail | Web | 16. října 2015 v 16:39 | Reagovat

[16]: Jakpak to? :)

18 bludickka bludickka | E-mail | Web | 16. října 2015 v 16:42 | Reagovat

[16]: A kdy už se dočkám nějakého článku od tebe? :)

19 L. L. | 23. října 2015 v 2:03 | Reagovat

Myslela jsem to tak, že jsem se do něj úplně ponořila :) :)
Netuším, kdy bude článek... nějak není chuť

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama