Nedokážu ráno vstávat...

15. září 2015 v 1:01 |  Občasník

37. TÝDEN
__________________________________________________________________________________________________________

7.9. Na tak málo hodin spánku je mi docela fajn. Po ránu. Asi tak do oběda. Pak se o mě začíná něco pokoušet. Pálí mě obličej. Oči. V nose, v puse, v krku. Polední pauza s JR. Smažená cuketa a rozhovory tentokrát bez prcka. I když o prckovi. O tom, jak je žena na mateřské finančně závislá na partnerovi. Jak může být ponižující prosit si o něco na sebe. Jakou mají tchýně touhu kritizovat výchovu. (Každé téma je lepší, než vysvětlovat něco o sobě. Nejde to. Jsem uzamčená.) Dovybalila jsem poslední krabice! Jen ještě pár nedůležitých jich zatím zůstalo na skříni. A bordel v pokoji. I tak hurá! A M. nachystal jídlo. Mám radost, když se o mě stará. (A taky výčitky.) A čas je zas zběsilej. M. mi konečně pouští tolik zmiňované Mama, ožeň ma. Tragikomedie teda. Ale člověk se pak tváří v tvář takovým případům vůbec necítí jako zoufalec.

__________________________________________________________________________________________________________

8.9. Pár hodin spánku nestačilo. Ale existují způsoby, jak se po ránu snáze probrat. Jen se pak trochu nestíhá. Cesta do práce a z práce je horší než práce sama. Den by měl začínat jinak. Trochu zasněněji. S pohlazením od slunce. S pohledem do zelena. Volá mi pronajímatelka bytu. V den, kdy mám hlášenou dovolenou, budou v bytě nějaký revize. Takže zase sedět a čekat. M. je zlatej. Kolik toho dnes doma udělal. Ale je mi z toho smutno. (Co když? Co když?... mi jednou všechno vyčte? Zažila jsem tolikrát. Že nedovedu věřit. Že by to mohlo někdy být jinak. Jednou mi řekne, že to všechno musel dělat, protože jsem neschopná. Nebo líná. Nebo cojávím.) A já si asi nezasloužím, aby se o mě někdo staral. Ale zasloužím si maximální respekt. Pochopení, úctu, toleranci, svobodu postojů. Pořád se nemůžu zbavit pocitu, že se musím všem stále ospravedlňovat. Za všechno. Za to, že si dovoluju být taková, jaká jsem. Vysvětlovat motivy svého chování. Taky máte někdy pocit, že naprosto všechno je špatně? A že už to nevydržíte snášet? Ach jo. V práci musím bejt v pohodě. Doma musím bejt v pohodě. A kdy a kde ze sebe dostat, když v pohodě nejsem? Je potřeba to někdy a nějak ventilovat. Štve mě celej svět. Zkurvený světlo má tisíc žárovek a každá nablble svítí někam do stropu, ale vidět není nikde nic. Člověk pořád řeší, co si oblíkne a co bude jíst. (Zešílím!) Samo od sebe se zapnulo zapauzované video na netu. Straší? Existuje logické vysvětlení? Br! Tu zatracenou knížku musím zejtra vrátit. A nemůžu číst. Když sousedka vedle kouká na televizi. Jaký je božský klid. Když to konečně vypne. M. se jde vysprchovat. A já si v neměnném prostředí, bez jakéhokoliv působení druhých, začnu zklidňovat myšlenky. Spánek. Je to, co mě jediné na chvíli zachrání.
__________________________________________________________________________________________________________

9.9. Zbožňuju, když se na mě M. ráno usměje. Oba ještě rozespalý. Ale i tak je mi nanic. Všechno bolí, pálí, svědí, tlačí. Ten pocit, kdy mám chuť se ostříhat dohola, vypíchat si oči, roztrhat oblečení,... Zima, vedro, zima, vedro! Áááá! O pauze vyřizování. Najíst se, nakoupit, sehnat léky, vrátit knížku. Koupit si dort. Protože jsem maximálně vytočená. Ze všech těch lidí. A ze všeho čekání. A že prášky neměli takový, jaký chci. A nebyl obyčejnej rum. Jen s příchutí. A já ke všemu místo po mandlovém sáhla po kávovém (fuj!). Nebýt dortu, jdu si to hodit. Ještě že mě dobrý jídlo uklidňuje. Dcera přítelkyně mýho táty se o víkendu vdává. Taková ... Ten svět je ale úpadek. Bezďáci na Národní se hádaj. Řvou. Jeden mrští lahví o zem. Každej pátej v tramvaji mluví rusky (ukrajinsky). Všední obrázek dnešní Prahy. Já cucám septolete se znecitlivujícím účinkem a přemýšlím, o čem dnes mluvit s psycholožkou. Třeba o tom, proč si nedávám čaj ale vodu? A ona mi ho zrovna tak usilovně nabízí. Zdá se, jako by mi lidi četli myšlenky. (Jsem Truman??!?) Tak já si ho teda dám. Přinesla i talířek i lžičku. O starost míň. (Jsem holt trubička, no.) Vyprávím jí. O myšlenkových kolotočích a nekonečných sledech otázek. Vypadá překvapeně. Když říká, že mám normální myšlenky, jako každej. (No, možná jich je o něco víc.) Asi myslela, že jsem blázen. Jenže já se ztrácím někde uprostřed tý smyčky. Aniž bych našla řešení. Všechno si ztěžuju. Protože se snažím dělat, co bych měla. Co je správné. A tak se zaplétám. Kdybych volila možnost, dělat, CO CHCI, a nedělat, CO NECHCI, některé situace by se mohly zjednodušit. Prý na sebe zapomínám. A prý se takové věci často odrazí i tělesně (ekzémy, akné). A vzpomínka na větu: Život není o tom, co chceš! (A já jí věřila!) A i to, že něco nechci, je dostatečnej důvod, to nedělat. Není potřeba žádnej speciální. Za tím vším je ještě mnohem víc. Ale i tohle je jedna nit, trčící z klubka. Stejně je to zvláštní pocit. Jako kdyby mi to někdo povolil. Volit si to, co chci. Třeba to občas dokážu převést do praxe. Zkouším to hned za rohem. Místo piva si dávám grog. Je mi zima a mám na něj chuť. (A nebudu analyzovat, co je levnější/zdravější/...) S M. v Dobrý trafice. A i když mi je líp, stejně jsem vztahovačná a vše si beru osobně. Přitulit se znamená usnout. A nebýt schopná dojít ani do sprchy.
__________________________________________________________________________________________________________

10.9. Ono je lepší po ránu koukat do telefonu než na lidi. Pak se vám nemůže stát, že si nějakej šedesátník myslí, že ho balíte. Sedíme vedle sebe. Vím, mám blbej pohled. Což dospěje až do fáze, kdy si pět vteřin koukáme do obličeje. Než on nevrle vyjede -Co je? --Neznáme se? (ne, teď to vůbec nevypadá, že se ho snažím balit lacinou frází). -Ne. Odsekne. Zkouším to ještě uhrát. Jako jestli jsme spolu nepracovali tam a tam. Hm. Asi stejně zůstává při tom, že jsem po něm vyjela. Kord když jsem do něj v zatáčce omylem drkla kolenem. Hm. A ani nezabral. To mě teda uráží. Asi to je tou rýmou. Že jsem celá olezlá. Nebo poznal, že už nejsem žádná dvacítka. Stejně jsem dobrá. Sex i sprcha a v práci jsem naprosto přesně. Jen trochu spěchu mě to stálo. Vidím se v posteli. Není mi vůbec dobře. Ale na obloze sluníčko. Tak proč se nepřekonat? Když je Podviní fest. Ale jen dojedu pro M., začne pršet. Takže do Vopice. Pivo, rum. A pak v naší hospodě. Smažák napůl. A SF už nás zase láká. Abysme další den přišli. Jen sprcha a zálezt si do postele. Nic víc nepotřebujeme. Ale obrácenný režim je nemožný. Z postele do sprchy to už je výkon.
__________________________________________________________________________________________________________

11.9. AH má volno. A já dělám jen ošklivé nezbytnosti. Pátek, ne? Typický pracovní den. K obědu jen na polívku. A nakoupit do Alberta. Mám v hlavě spoustu nápadů. Na to, na čem bych si chtěla pochutnat. Na dvě hodinky sama doma. A mám chuť dělat úplně všechno. Třeba i vařit večeři, mýt koupelnu, vyklízet skříně,... A úplně nejvíc, naložit se do vany. S nějakým nablblým časákem. Jenž ve mně evokuje pocit, že svět je krásný místo. Kde jedinou starostí je, co si vzít na sebe a co uvařit. A starost to vlastně není, protože je to radostné a naplňující. Ale dnes není den, kdy si dovolím dělat, co chci. Dnes jsem si naordinovala postel. Aspoň na chvíli! A konečně se podívat na blogy. Když mám tu možnost! Páteční večer může být fajn. I ten doma. Otevřít si láhev vína. M. chystá polívku na zítra. Já večeři na dnes. Bože! Udělala jsem nivovou pomazánku. A zapekla jí na tousty v troubě. Jsem hvězda. Dokázala jsem zbytek přendat do plastový krabičky do lednice. Tleskám si. Nikdy nebudu hospodyňka. A nikdy jsem nebyla. Ale třeba už zase žiju. Třeba už zase brzy zvládnu normálně fungovat! M. pomazánku vychvaluje do nebes. Vím, že přehání. Vím, že ví. Že potřebuju spoustu povzbuzení. Ale stejně to funguje. Malými krůčky. Zvláštní. Jak mě to fakt motivuje. Byť jsem přesvědčená, že mě chválí úmyslně a účelně.
__________________________________________________________________________________________________________

12.9. Pohodové ráno. A pak stačí jedna věta. Aby bylo po klidu. Věta: Beru si svoje klíče a až mě to přestane bavit, tak půjdu domů. Žádná zmínka o My. Žádná starost, jak se v noci dostanu domů já. Že budu muset jít pěšky třeba půl hodiny. Po trasách, kde to ani neznám. Že by se mi mohlo něco stát. Žádnej smutek, že nebudeme usínat spolu. Nic. Jen konstatovaný fakt. A moje myšlenka. Že každý vztah je stejně jen opakovanou obdobou předešlého. Jak se R. staral na začátku. Abych byla v pořádku. Pak ho zajímalo už jen, s kým jsem se do noci bavila. Nezbývá než znovu si přiznat, že to, aby se mi nic nestalo, zajímá tak akorát mě. A že je to jen má zodpovědnost. Se kterou mi nikdo nepomůže. Prvotní zájmy velmi rychle opadají. A pak člověk skončí tak jako vždy. Že o jeho bezpečnost mají větší strach náhodní známí z baru. Než přítel. Než rodina. (jestli se ti něco stane, můžeš si za to vlastně sama, máš být doma) A to hodně znamená. Nechci si nic vynucovat. Nechci slzy. Proto chci vstát. Ale nelze. Takže pláč. A kurva fakt nechci nic řešit v takovým stavu. Lépe se zklidnit. Lépe mluvit, až se to v hlavě ustálí. Nechci vyčítat. Vždyť přece chápu. Ale zamrzí to. Není to jen jedna věta. Vrací se všechno, co s ní kdy mohlo souviset. Důkazy. Jsou prostě ukryty za všemi těmi slovy. Důkazy, že nikdy nebude líp. Že takhle to prostě na světě chodí. Nic proti ničemu. Nic proti nikomu. Smiř se a poslouchej. Nebo se smiř a boj. Smiř se je nevyhnutelné. Nebo budeš plakat stále. Stačí pár slz a kolotoč se rozjíždí. Přenášíme si na sebe úspěšně své splíny. M. odchází. Já se snažím dát dohromady. Dokonce nasnídat. Upravit. Vrací se a nekomunikuje. Ach jo. Proč zase tohle všechno. Lépe by bylo předstírat, že se mě nic nedotýká. Než absolvovat tyhle situace. Zklidníme se až chvíli před odchodem. U M. doma. MJ a SJ si přijeli pro věci M. bývalé. Popíjíme okurkovou vodku. M. pobaluje věci. Pomáhám to nanosit do auta. Zvláštní pocit. (Jako stěhovat někoho, koho neznám. Kdo mě nesnáší.) Před Vopicí se setkáváme ještě s PF a dalšími M. kamarády. Sdílení vodky s džusem. A nedojdu ani vyhodit láhev, aby mě někdo nezastavil na pokec. To je fajn. Apple Juice začínají jako první. Vůbec nikdo nepaří. Škoda. Popíjíme. Hrajeme fotbálek s IŠ a její kámoškou. Pak Plexis a Slobodná Europa. Snažím se nechat pohltit. A zapomenout na celej svět. Užívat si. Papagaj. Jak ho nazval M. Takovej starší týpek. Co se pokouší o fyzický kontakt se mnou. Dokud mu M. jednoznačně nevysvětlí, jakej má na to názor on. A pak se po klukovi slehne zem. Stejně jako po RS. M. mi nedá příležitost se u něj ani zastavit. A ještě mu něco ne zrovna milého poví. Prima, že si mě hlídá. Ale jestli to není trošku moc. Chvíli se bavím s Kamilem, chvíli s bráchou JM, chvíli s klukem, co s náma pil teplej rum cestou z Marjánky. Zbytek nevím. Odcházíme brzy. Jako slušný lidi. Jen ta cesta nám nějak nevyjde. Já mám hodně blízko k rozjívenosti a M. zase ke vztekání se. Takže večer v objetí se nekoná.
__________________________________________________________________________________________________________

13.9. A večerní situace pokračuje ráno. Jsem vzhůru od půl sedmý. Čtu si blogy přes mobil a bolí mě hlava. M. pospává. A po probuzení další várka emocí. M. se vzteká. Což končí mým pláčem. Nekončícím pláčem. Zase se mi vrací vše z minulosti. Zase mám strach z budoucnosti. Zase se bojím komukoliv věřit. Zase se cítím zablokovaná. Zase je všechno špatně. Ani nevím, jak se z toho nakonec vyhrabu. Po snídani už je líp. Po polední snídani. Psychicky teda. A zbytek dne v postelovém režimu. Kromě oběda dole v hospodě. A je to moc fajn odpoledne. Jen si někdy říkám, že by možná nebylo úplně od věci, věnovat se taky i něčemu jinému než sexu. Jen večer další pokračování Mama, ožeň ma. Jít kvůli tomu spát až po půlnoci je trochu úlet. Nemůžu usnout. Protože se nemůžu tulit. Kašlat někomu přímo do obličeje mi nepřijde moc fér. Tisíckrát se převalit. Tisíckrát vzdychat. A kdykoliv zaberu, budí mě z polospánku kašel. Ráno budu zas polomrtvá.
__________________________________________________________________________________________________________

Osud si s tebou zametá a jak ti je se nezeptá,
Kdyby se zeptal, tak bys řval dokola dál, že
Já ještě nechci bejt stareeeej, já ještě nechci bejt starej
A nemohoucí lituješ ta promarněná léta, havrani vchází do dveří,
bezmocně řveš : Já ještě nechci bejt mrtveeej, Já ještě nechci bejt mrtvej

Jsi tu jenom na chvíli
Tak neplejtvej životem

 

2 lidé ohodnotili tento článek.

Komentáře

1 Čerf Čerf | E-mail | Web | 15. září 2015 v 8:14 | Reagovat

Stejně je to divný zvyk začínat každý nový den probuzením :-).

2 misschien misschien | Web | 15. září 2015 v 13:48 | Reagovat

Číst o postelových dnech. Ale také budu mít jeden den volno. S filmem. A bez jazyků.
Vstávat. Ono se tomu člověk asi nevyhne.
Gratuluji k nivové pomazánce. A ostatním pozitivním momentům.
Paní psycholožka mě zaulaja. Už posledně s tím, že máš schválně něco zkazit. Jen mi vypadlo, co to nakonec bylo. Ale ta pomazánka očividně ne.
Nechtít je také důvod. Zajímavé.

3 Pracující manžel Pracující manžel | Web | 15. září 2015 v 14:37 | Reagovat

Já vstávání bytostně nesnáším :D. Už sem si ale musel zvyknout :D. Pořádně se vyspím tak 1-2x za měsíce...:D

4 paralelnisvet paralelnisvet | E-mail | 15. září 2015 v 15:36 | Reagovat

Na ten pořad kdysi moc hodně koukala sestra se slovenským přítelem a já se vždycky bála, že se tam jednou objeví :D (Ale o tom ten pořad snad není)

Chtěla jsem říct, že se máte s M. vesele, až mi bylo hloupé číst to, jakobych Vám moc sahala do života. Je to ale složité. M. to přeci nemyslí zle a ty zas ve všem vidíš víc. To je normální. Ale tvůj strach z toho někomu patřit je velký. Škodí Ti? Protože na jednu stranu chceš, aby se strachoval s tvým odchodem v noci a na druhou stranu se ti jeho reakce na koncertě zdá přehnaná. ALe rozumím ti, ono to v tý hlavě někdy funguje děsivě. A my asi nemůžeme chtít všechno ideální a správný. Ale to víme, žejo. Asi se podívám na ten pořad, ať nejsem mimo :D

5 Jana Jana | E-mail | Web | 15. září 2015 v 23:09 | Reagovat

Víš proč se ti tak blbě spí? No přeci abys mohla znovu jít spát a zkoušet spát lépe :P

6 misschien misschien | Web | 17. září 2015 v 9:42 | Reagovat

Paní psycholožka mne inspirovala:
https://twitter.com/Misschien93/status/644413241716801536

7 Van Vendy Van Vendy | Web | 17. září 2015 v 21:11 | Reagovat

A tak hezky to po ránu začalo!
Dokonce i to strašení ve videu znělo slibně.
Kávový rum? To neznám!
Nakonec se ti bude v novém bytě líbit.
Kór když se máš pořád na koho spolehnout. Dobré znamení!

8 bludickka bludickka | 22. září 2015 v 14:54 | Reagovat

[1]: Každý nový den tak nezačíná :) Tedy záleží, co považuješ za začátek dne? :)

[2]: A vydařil se ten den? Mohlo to být cokoliv. Ideálně něco spálit. Měla jsem v plánu pizzu, ale nedošlo na to. Prý stačí i udělat nějakou činnost záměrně na padesát procent a nesnažit se jí dělat na sto.... vyzkoušej :) Myslím, že pro tebe ještě vhodnější než pro mě :)

[3]: To já taky, ale přitom žádný brečící důvod doma nemám :)

[4]: Už jsi viděla nějaký díl? :) Tam se tvoje sestra určitě neobjeví, to je jen pro největší zoufalce :) Vesele i smutně, každopádně emotivně :)

[5]: Mám pocit, že kdyby se mi spalo líp, zkoušela bych to i tak, jen s radostnějšími pocity :)

[6]: To jsem ráda, snad to nebylo výjimečně a budeš se podle toho řídit častěji :)

[7]: V novém bytě bude velká zima.. je už teď. A budou drahé energie.. ale můžu doufat, že to bude třeba jen na jednu zimu :)
Kávový rum vypadá tak:
http://www.uptaka.cz/bozkov-special-kavovy-a-mandlovy/

9 Bev Bev | E-mail | Web | 24. září 2015 v 14:51 | Reagovat

Kávový rum jsem koupila omylem na zabíjačku a na to, že všichni frfňali, jak je to ohavné, zmizel nečekaně rychle, mně chutnal a tchyni taky, my si ho pochvalovaly a nakonec zachutnal i chlapům. :D
Mama ožeň ma neznám, ale umím si to představit. Říkám si, co ty lidi vlastně pohání, že do toho jdou. Asi prachy, jinak to není možné. :D
Kladeš si hodně otázek, to je pravda a usilovně hledáš řešení, i mně se někdy zdá, že si to zbytečně všechno komplikuješ, ale to je samozřejmě jen dojem nezasvěceného. Nejsem ve tvé hlavě a mé myšlení je spíše rázu přímočarého a tak si to neumím tak přesně představit, jaké to je, tolik nad každou maličkostí dumat. Věřím, že to musí být dost únavné.
Moc ti přeju aby ti vydržela ta maličko optimistická nálada, kterou jsem cítila z posledního článku, tedy vlastně toho následujícího. Čtu vždycky odpředu dozadu.
Opatruj se, pa P.:)

10 bludickka bludickka | 1. října 2015 v 14:28 | Reagovat

[9]:Já si někdy říkám, že není možné, aby to bylo v penězích, že to musí být inscenované, že ani za velký peníze není něco takovýho možný :D :D Komplikuju, je to únavné a vůle sama o sobě na to nestačí, není to bohužel tak jednoduché, jak se to ostatním zdá, proto se taky o tom těžko mluví.
Těším se na další naše setkání - jak u tebe tak u mě :)

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama