...nedokážu zdravě žít...

22. září 2015 v 14:24 |  Občasník
38. TÝDEN
__________________________________________________________________________________________________________

14.9. Drsnej mi napsal. Že místo nemá. A kolega, na kterýho odkazoval, je za peníze. Papalala. Další cesta končící zdí. Kominíci nejsou ochotni domluvit se na konkrétní hodině návštěvy. Takže si fakt budu muset nahlásit volno. (A na sebe vzít aspoň něco s hodně knoflíkama.) Starej šéf má narozky. Sraz v zasedačce. Ani ne decka šampaňskýho, jeden čokoládovej bonbon z bonboniery. A asi osm slaných tyčinek, co ukradla vedoucí a donesla nám do kanclu. Taky se moh rozšoupnout víc. No hlavní, že se to obešlo bez mého dávivého kašle. AH mě většinou vůbec nevnímá. Jen když naťuknu téma děti, tak se chytí. Ukazuju jí na netu čínskou tabulku početí. Podle které se vypočítává pohlaví dítěte. Zabavíme se na chvíli. Jestli to funguje... A jestli umíme dobře počítat... A jestli chci holčičku... tak příští rok duben až listopad. Ehm!? Na Letnou. R. má depku. Je odtažitej. Ani se mnou nesedí v jedné místnosti. Koukám na něj. Nikdy to nebude kluk z ulice. Vždycky mi bude chybět. Všechno to dobré. Ale už je to pryč. Moc nekomunikuje. A když, tak je kousavý. Nechce pizzu. Nechce pivo. Opíjí se vínem. Mluví o tom, jak nemá chuť jíst. Jen se opíjet. S dáváním bytu dohromady vůbec nepohnul. Oblečení má v igelitových pytlích. Chová se divně a nepříjemně. Musí vědět, že někoho mám. Jdeme spolu na poradu. Kde jsou vlastně jen samé nové redaktorky. Paralelní Polis je hrozný místo. Hipsterský. Fakt to tam nepobírám. Bitcoinová peněženka? Wtf? Jsem ze starý školy! Uznávám pouze platbu hotovostí. A nechce se mi stahovat do telefonu nějaký kokotiny. A vůbec! Těch obštrukcí. Než si dá člověk jedno lahvový šíleně předražený pivo. No zvláštní. Většina redakce větší sociální případi než já... Asi je ostuda chodit do podniků, kde jim finance stačí i na nákup druhého pití. (Jedno pivo dvě hodiny jsem pila snad naposledy na střední.) Ta snaha hrát si na elitu mě děsí. R. je divnej. Všechno je divný. A já se účastním jen místy. Ale čárka se mi snad přesto započítává. Nějak zbytečně se to vleče. Oblíkám se a mizím. Za M. na večírek k němu do práce. Pár lidí znám. Další poznávám. Ani se necítím nijak nepatřičně. Z Palmovky ke mně nejezdí žádný noční spoje?! Taxíkem za dvěstě a čekat na něj půlhodinu?! Áááá. V půl druhý v posteli. A stejně těch pár hodin, určených spánku, prokašlu a prosmrkám.

__________________________________________________________________________________________________________

15.9. Cože! To už zvoní budík! A já myslela, že má ještě cenu snažit se usnout. Totálně mrtvá. Dnes přijdu do práce pozdě. A výkony asi nebudou příliš hvězdné. Děda má facebook! A nepřidal si mě do přátel! Konečně padla. Moje oblíbená cesta. V nových tramvajích se nezvládnu koncentrovat. Na víc než na to, abych dokázala udržet svůj zadek na dřevěných klouzavých sedačkách. Přes bezďákov, feťákov a cikánov až domů. Praha je krásná. -Nezajdeme na jedno? ptá se M. A na takovou otázku je velmi obtížné odpovědět negativně. (A mám přece dělat to, co chci!) Trochu se rozsedíme. Ale i tak zvládnu vyprat a nachystat nám salát na druhý den do práce. (A nedělám ho s žádnou křečí, ale vcelku přirozeně. Hurá!!) M. sešteluje světla. A tak už pokoj není tmavou kobkou. Euforie. Nějak ho to celé zmohlo. A usíná dřív. A já si užívám opojného pocitu z dobře odvedené práce.
__________________________________________________________________________________________________________

16.9. Jen asi dvojí chrchlací probuzení. Jedno s potřebou se napít. Jinak spím fajn. A zdají se mi normální sny. (Je snad nějaký svátek či co?) Dokonce i po dlouhé době zvládnu vyšlápnout schody do čtvrtého patra. Kolik udělá neovlivnitelné vyspání se. Hodlám si udržet optimismus, dokud to bude možné. Polední pauza strávená na sluníčku tomu napomáhá. Ochutnávám od vedoucí nabízený burčák. Škoda že místo večerního slunění mě čeká návštěva psycholožky. Ani bych to dnes nepotřebovala. Zas mám pocit, že svět je skvělej. A že to špatné jsou jen malichernosti. Tentokrát mám připravené téma. Trauma z budoucího rozhovoru s mou babi. Nedojdeme k žádnému závěru. Snad jen já si uvědomuju, že se vůbec nepovažuju za dospělou. Že dovoluju lidem jednat a manipulovat se mnou z různých pozic. Nadřízení. Rodina, která se musí ctít. Respekt ke starším. Výchova ve smyslu, že je absolutně nepodstatné, co já nechci. Partneři a kamarádky. (jestli mě máš ráda, tak...) A já mám právo, něco nechtít. A na to, chovat se tak, aby situace byla příjemná pro mě. (I když jsem divná, tak mám právo na své vlastní potřeby a pravdy. Na vlastní vidění světa. A to je to, které je zásadní!!) Zvládnout situaci tak, abych měla dobrý pocit ze sebe. Ne z ostatních. Je v tom síla svobody. Ale stejně pořád nevím. Jestli budu v pátek odporovat babičce. Ale mám právo nevysvětlovat! Neospravedlňovat se! Neobhajovat svoje názory. Svoje chování. Že můžu všem říct jen: Nechci. Když třeba nebudu chtít o něčem mluvit. Ta představa je osvobozující. Až na to, že těžce představitelná. A ujelo mi jedno Ježíši. A to si dávám pozor. Nechci si znepřátelit křesťany. Co mi zadarmo pomáhají. A na závěr pecka. To vážně? Že se tady vyblejvám z kůže. A ona na konci měsíce skončí? To v půlce terapeurických setkání přejdu k někomu novému? A zase odznova? Neeee! Na tohle nemám. A co mi zbývá? Zbývá! Dvě poslední sezení zdarma. A pak mi nabízí soukromou terapii. Za sníženou cenu. To je milé. A asi rozhodující. Kdo se mi bude věnovat po pracovní době? Jednou týdně hodinu? Za dvěstě korun? To jsou nabídky, co se neodmítaj. Za 800,- měsíčně nic lepšího neseženu. A už se známe. I když mi není blízká. Ale pomáhá mi to. Říkám, že si to rozmyslím. Ale asi není nad čím přemýšlet. Zdá se, že Bůh mě bere pod svá ochranná křídla. Takhle jsem si to nepředstavovala. Ale i tak je to lukrativní nabídka. Jen na to ježíšování a bohování si budu muset dávat pozor. Aby mi nezvýšila ceny za sezení. Pravidelná rozjímací půlhodinka ve 2kk restaurant. A pak s M. na náplavku na jedno.

(najdi řezače větví)
__________________________________________________________________________________________________________

17.9. M. vstává dřív. Před sebou půl dne po doktorech. A já se zase těším na svojí polední pauzu na sluníčku. Následující po přesolené, přepepřené květákové polívce. (Nechápu, proč to všude s dochucovanim přehánějí.) Ve firmě probíhají první pohovory. Což se člověk dozví jen náhodou. Dva vážní zájemci. A nikdo neví, na které oddělení a do jaké kanceláře. Chci k sobě radši toho mladýho hezkýho právníka. Než starou ženskou s praxí v oboru. A nejlíp ani jednoho z nich. Jdeme s M. na procházku. Na oříšky. A štěstí, že jsme si koupili vlastní. Skóre jeden lískáč. Pár vlašáků. Jen na chuť. M. to nebaví a ruce máme zajetelené. Já jsem ráda. Když můžu jíst z přírody. Přírodu. Ze zdroje do pusy. Ten pocit, že takhle je to správně. A líbí se mi teplej a prudkej vítr. Tmavá obloha. Předdeštivo. Nádherný výhled. Jenže není náš. Poprvé jsou vykradena. Odbyta s jinými. Vlastní vzpomínky. A myšlenky na cizí vzpomínky. Můžou být ještě nové? Čerstvé a jedinečné. Bez pachuti. Bez - Tohle děláme, protože se nám to líbilo, když jsme to dělali s jinými? Velká cedule burčák. A přitom už došel. Tak tramín. Je fajn, zkusit místo, kde jsme ještě neseděli. Balit věci a sedět u kuchyňskýho stolu. Nevím, proč si každej myslí, že je důležitý, aby sděloval svůj názor na věc. Že to něčemu pomůže. Když už se mi sakra nemůže dostat opory, tak chci aspoň vyslechnutí. Nesvěřuju se proto, abych se cítila hůř. Proč cizí dávají snáz než ti nejbližší? Brečet nebo si loknout? Bé je správně. Smutek znamená sebelítost. Lepší když přejde do vzteku. Vztek znamená sílu. Některé situace mi připadají neřešitelné.
__________________________________________________________________________________________________________

18.9. Ráno bez úsměvů a bez tulení. Když teda nemám dělat, že se nic neděje... Na -Do you speak english? odpovídám máchnutím rukou a ztrápeným pohledem. Beztak chtějí vysvětlit cestu. A to je problém i česky. Radši být nezdvořák, ale neplýtvat energií. Která se stejně pohybuje v mínusových položkách. Přemýšlím o mezilidské komunikaci. Příliš zapeklité. Asi hlavně nedávat najevo slabost a smutek a strach. Protože to není tolerováno. Možná by bylo lepší vůbec nemluvit. Omezit se na fyzično. Reakcí na útočný tón je útok. Nebo obrana. Útok znamená hádku. Obrana znamená slzy. Klidná a vyrovnaná reakce je liga. Kterou zvládne málokdo. I tak jdeme s M. na předem dohodnutý oběd. Což je vlastně procházka k bankomatu a chvíle na lavičce. Na zastávce před cestou do rodného města. Dávný kamarád. Žijící v Praze. A nemálo dělám, že ho nevidím. A přitom jsem si už kolikrát říkala, že mu napíšu. Ale ne všechny chvíle jsou na komunikaci vhodné. Není nálada. A jsou jiné plány. Jak naložit s časem. Hledat šípkovou růženku do koláže k psycholožce. Kluk přede mnou čte knížku, co jsem četla. Hustou a barvitou. O prostitutce. Jsou pasáže, kdy knihu z míst před očima posouvá do klína. Základ je nedat babi prostor. Pořád mluvit. Ségra to obstarává. Křeč z možného ticha. Se ségrou na pizzu. Tu nejlepší, co znám. A bavit se o sexu. Už dlouho mě žádná holka tolik nepotěšila. -Až přijdu o panenství, budeš první, kdo se to dozví. Ale rozebírat co, s kým, kdy, jak, co tě vzrušuje, co jsi vyzkoušela, atd., to už jsem si dávno odvykla. Do pabu. Narváno. Ségra a její hlášky -Máma taky pije vodu z kohoutku. Teda pokud zrovna nepije pivo. Téma hovoru se přesouvá na naše chlapce. Otázka - Hádáte se někdy? je opravdu vděčná. Skvěle jsme si zanotovaly. Než dorazil HK. Pár známých. Ale neznají se. Absurdita. Mý facebookový přátelé mi v realitě ani nepozdraví. Až ti cizí. -My se známe. --Že jo? Jmenuješ se Alena, pocházíš z Karlových Varů a před pěti/šesti lety sis u mě dělala řidičák. A pak jsme spolu kecaly na Střele. (A tohle je Vláďa. Co nám s A. před třinácti lety tvrdil, že hraje v Sepultuře.) A její kluk. -Já tě taky znám. Ty jsi chodila na obchodku. O pár let níž. A ve vlasech jsi nosila zapletenej řetěz. --Jo, to jsem já. Jo, jsem. Ale tebe si nepamatuju. -No jo, sedm kluků na celý škole, a ty nevíš. Je pěkný bejt "doma". Miluju neanonymitu. Tolik mi chybí stará práce. Komunikace s lidma. Potkat klienta v hospodě. Zdravit se. Usmívat se na sebe. Pokecat. Popít. Zatancovat. Spřátelit se. Prožít úlet. Mít místo ve společnosti. Nebýt ten, co jen osaměle ťuká do počítače. A v mezičase zirá do zdi. A každodenní dav ho i s námitkami spolkne. Usínám s mobilem v ruce. V ložnici. V posteli vedle dědy.
__________________________________________________________________________________________________________

19.9. Zdálo se mi, že mám dítě. A že ho nehorázně miluju. I když se o něj neumím postarat. A ta láska byla fakt nekonečná. Pivní červenec je za mnou. Včera čtyři kousky. A dneska kocovina. Babi šla na nákup, děda pro auto, bratranec H. se slečnou K. spí. Království je moje. Merčím krejčovský metr. S trochou nepřesnosti to vypadá na 87-67-97 (kde je mých dvacetiletých 84-64-94). Kydnu. Ale jinak jsem šťastná žena. Když se teprve z babičky časopisu dozvídám o z vedra odřených stehnech, které trápí nejen obézní lidi. Čerstvej rohlík. Kterej je skutečně čerstvej. Čerstvej vzduch při snídani u otevřeného okna. Chci balkón/terasu/zahradu. A snídat každý víkend na vzduchu. Přemítám, proč můj zadek v červených kalhotách má větší úspěch než ve fialových. Když jsou jinak naprosto stejné. A libuju si, že mám zas na chvíli starosti jako každá jiná. V deset babi psychicky nevydržela nezeptat se. Ty moje úlohy. Slušňačka a pohodářka. Na babi funguje role číslo dva. Postavit zeď a druhým uchem všechno pouštět. Nátlak a obzvlášť citový vydírání. Fungují na mě. A když se ptá -Ty jsi chtěla nějakýho jinýho ptáčka? Tak se sotva zmůžu na slovo. V návalu smíchu. Moje priority jsou teda opravdu úplně jinde. -Vždyť víš, že já si neberu servítky. (To sakra vím. To není žádná ctnost. Preferuju ohleduplnost.) Pak se jí nelíbí, že M. je Slovák. Pak jeho práce. No, co už s ní. Historky o rodinných příslušnících. A už mě začíná trochu štvát, že moji vrstevníci mají vlastní byty a stavějí domy. A já furt hovno. Od ničeho k ničemu. Dva vrchovatý talíře hovězího nudlového vývaru vegetariánovi spraví náladu. Zastávka u tety. Pes skáče jako šílenej. A malinký kotě. Mi samo vlezlo do klína a přede. Jakto, že zvířata cizích jsou mazlivý. Co já bych dala za uzlíček v klíně. Co se nechá s radostí hladit a tisknout. Sedím vedle tety, bratranců a sestřenice, a necítím se tak odstrčeně. Ale stejně jim závidím. Tu soudržnost. Tu rodinu. A vždycky mě bude trápit, že k nim nepatřím. E. by chtěla sedět vedle mě. Matka taky. Ale nemůžou. Naštěstí. Teda v případě matky. Povídáme. Přejídáme se. Úplně nacpaná. A pak ještě jeden zmrzlinovej pohár o třech kopečcích. Dohromady s JV a jejím přítelem. Sdílení je kouzlo. A strejda udělal rekord v počtu rukou zabitých much. Adrenalinová jízda na vlak. Navigačka ukazuje na nákup lístku a nástup do vagónu minutu. HK zrychluje. Matka místy strachy ztrácí řeč. Což je jenom dobře. Otázek na R. už bylo dost. Navíc snad podruhý začla strašit myšlenkou, že by chtěla být babička. Že ona by byla babička mě děsí víc, než že já bych byla matka. Vodka, muzika. A M. čekající na mě v Plzni na nádraží. Koncert na počest narozenin Migese a dalších. Paření na NVÚ a Plexis. Popíjení na lavičkách venku. Pár známých. Fričák. Kterej se vůbec nemění. Jen už má druhýho prcka. A byl rád, že všichni starý "pankáči" ještě nevymřeli. Kluk, co paří vedle mě a pořád mě chytá za ruku. Kluk, co by hrozně chtěl můj dred. Aby si ho napletl. Když přichází s velkým kuchyňským nožem, nelze říct ne. A je milej. A jeden kluk, co se mi hodně líbí. Panebože, na pankovým koncertě pěknej kluk, zázrak ne? No, teď už jsou mi takový zázraky stejně k ničemu. Po M. vyjíždí nějaká holka. Chvíli koukám, jak se mu věší na krk. Chvíli přemejšlím, že po ní skočím. Ale tuhle písničku si kazit nebudu. Pak si vzpomenu na slušný vychování. A jen jí taktně naznačím, jak se věci mají. Snad to pochopí po dobrém. Týpek, co mě přesvědčuje, abych měla děti a moje argumenty bere jako výmluvy. Aleš z Příbrami. Musíme se udržet vzhůru do rána. Pijeme hrozně moc vodek s redbulem. Do úplnýho okna. Cestu na vlak si nepamatuju. Kvůli mně prý ujel ten v pět. Další jede až za dvě hodiny. Vzpomínka jen na slzy na chodníku. Kvůli nevím čemu, co jsme si řekli. A pak už teplo, pohodlí vlaku a tulení se.


__________________________________________________________________________________________________________

20.9. Domů! Domů! Já chci postel! A sprchu! A spaní se zase nekoná. Můžeme my si jentak o víkendu lehnout? I když jsme k smrti unavení? A pořád pokračujeme v nějakých poprvé. (Jen postelových?) Dnes je den uvolněných mravů. Takže můžem hrát ruskou ruletu. Můžem holdovat adrenalinovým sportům. Protože někde v té spoustě strachu je i touha. Na oběd do naší. A já jsem fakt slušná holka. A fakt se ovládám. K prvnímu panáku se uvolím. Do druhého se mi moc nechce. A pak už jsem to já, kdo tomu šéfuje. Kdo běží domů do kasičky. Aby nechal v hospodě 800! (A kolik jsem propila včera!) S barmanem musíte vycházet ne? Nutím ho pít s náma. Že si jinak nedáme. A pak si zase musíme dát na tykačku, ne? Se toho nebojím. Zázrak, že vůbec projdu dveřma. V botech a hadrech rovnou do postele. S mezizastávkou na wc. Kde si snažím narvat celou ruku do krku, abych si udělala líp. Den uvolněných mravů končí spánkem v půl osmé.
__________________________________________________________________________________________________________

Včera mi bylo málo, dneska je mi moc
Jak se to stalo, nevím
Každopádně jsem zas v blbým věku
A jedu mimo trať a říkám si tak ať
Vždyť všechny mosty vedou beztak po stý přes tu stejnou řeku

Jó, stále mě to baví, sázet se s osudem
Teď mám v kapse jen poslední kilo
Stále věřím, že ze mě ještě něco bude
No jo, ale co když už bylo

 

1 člověk ohodnotil tento článek.

Komentáře

1 Sarah's History Sarah's History | Web | 22. září 2015 v 14:50 | Reagovat

Xindl X miluju, zrovna ta písnička v Blbým věku je úplně boží! :3
Krásné fotky, líbí se mi podobné záběry.
Btw držím palce, ty to zvládneš!

2 paralelnisvet paralelnisvet | E-mail | 22. září 2015 v 15:26 | Reagovat

takové smířené to celé je...pěkné. Řezače jsem asi nenašla, nebo tam visí..nebo tam není :D
Zvláštní je, že mě právě ta komunikace s lidmi tu energii na chvíli dává, ne ubírá. I s tím, že mám problém s navigací v jakémkoliv jazyce.
O netolerovaným smutku bys mohla psát pořád. A já bych to četla. Ale teď jsem se rozhodla, že je to přípustný. *pojďme si pobrečet*
A peklo, že jsem zas svolila právníkovi na kafe, tak na tebe budu myslet, že je tam máš pořád.
A doma to vypadá přijatelněji než dřív. Udělala jsi velký pokrok, mám za tebe radost.

3 Sugr Sugr | E-mail | Web | 22. září 2015 v 19:03 | Reagovat

Fotky jsou úžasný Bludičko. Jsem ráda, že spíš už fajn. Držím palečky, ať se daří.:-)

4 Čerf Čerf | E-mail | Web | 23. září 2015 v 7:05 | Reagovat

No jo, byl to víkend uvolněných mravů, souhlasím. Asi nějaké skvrny na Měsíci...

5 misschien misschien | Web | 23. září 2015 v 22:38 | Reagovat

Zajímalo by mě, kde je ten zlom, který způsobí, že člověk začne aktivně řešit. Ať už snahou dostat se k drsnému, uznání užitečnosti terapie nebo sháněním knoflíků.
S nepříjemností úterního ranního pocitu se nedá než souhlasit. Stejně jako s dobře odvedenou prací a krásnou taktikou pro návštěvu příbuzných. Jezdím nejraději vyzbrojena valem těch, kteří umí vyprávět.
Je prima, že si dokážeš užívat víkendy. Snad bude obdobně pozitivní celý podzim.

6 Bev Bev | E-mail | Web | 24. září 2015 v 14:34 | Reagovat

V této písni jsem se našla i já. :D
Jinak docela pěkné zážitky až na závěr, ale to se stane, to nic. :)

7 bludickka bludickka | 1. října 2015 v 14:25 | Reagovat

[2]:Jj, je tam, visí :)Brečet už neee! :)Jak dopadlo kafe? Já je tu mám sice pořád, ale naštěstí s nima moc do styku nepřicházím :)

[3]: S tím spánkem je to střídavě... spíš žádná sláva.

[5]:Nevím. Asi když začneš mít intenzivní pocit, že takhle už to opravdu nejde dál?

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama