Život nebude fér

7. září 2015 v 14:24 |  Občasník
36. TÝDEN
__________________________________________________________________________________________________________

31.8. Dneska vstát je ještě o stupeň horší než obvykle. Nechci, nechci, nechci do práce! Jsem nepoužitelná. Za dopoledne tedy moc výkonů nepředvedu. Poslední den starání se o šéfa. Oběd přenechávám na starosti VA. Vida, o spousty starostí míň. Do restaurace. Hráškový krém a pivo. A hned je snesitelněji. Dokonce dokážu i objednat kočkám písek a granule. Nenávidím Prahu. Takovejch hnusáků všude. Vystupuju z poloprázdné tramvaje a čekám na další. Já s nima nepojedu! Ještě vždycky když si představím. Kdo seděl na těch sedačkách přede mnou... K čemu tisknu holou kůži! Vybaluju. M. mi dal dohromady policovou skříňku. Teď jen vymyslet, jak to všechno přeorganizovat a někam vměstnat. Asi bych se měla začít zbavovat věcí. Jenže nechci vyhazovat. A darování a snaha o prodej vyžadují moc úsilí. Takže co s tím? Koukáme s M. na dva díly Třináctý komnaty. Pohodovej večer. Ale proč zase nemůžu usnout a pořád se budím?

__________________________________________________________________________________________________________

1.9. První školní den. První autobus. Nechávám ujet. Přeplněný k prasknutí. To už takhle bude každý den? Prý jsme včera neslyšeli klepání elektrikářů. Tak nevím. V domě, kde je slyšet všechno. Takže dneska znova. Místo Poletíme budu poslouchat, jak se přendavá elektroměr. To jednoho naštve. A konečně odepsali z plynáren. První platbu jsem měla poslat už 15.7. Takže honem doplatit dluh přes internetové bankovnictví. Emaily od eshopů. Nevyřízené dlouho odkládané soukromé emaily. Pracovní "ležací" záležitosti. Jsem nějaká hektická zase. Uf. Doma s M. A ty moje nálady jsou teď tak proměnlivé. Ne po týdnech nebo dnech. Ale po minutách. Zase všechno nedává smysl. Natož každodenní překonávání se. Bez větších skutečně hmatatelných a trvalých důsledků. A mám strach, že M. brzy omrzím. Že není možné, aby bylo něco dlouhodobé. Že nedokážu nikomu věřit tolik, aby to bylo silnější než strach. A prý abych se nelíbala s holkama. Proč prostě nemůžu být dobrá taková, jaká jsem. Proč se mi každej snaží vnutit, jaká mám být? Proti mojí vůli. Svět je špatnej. Já očividně taky. Fakt nemám chuť být milá. Zvláštní, že často mě uklidní jídlo. A jakákoliv možnost odreagování. Cigáro o samotě. A South Park. Jen proto, že je v něm harašivý panda. Kterýho M. umí napodobit tolik, že mě to pokaždý rozněžní.
__________________________________________________________________________________________________________

2.9. Olšanské náměstí opět přervané lidma. Autobusy, tramvaje taktéž. Nechci takovejhle život. To je to poslední, co mi přidává na klidu. Kdybych nežila v Praze, moje psychika by se zlepšila nejmíň o třicet procent. Praha mě zkrátka dorazila. Snažím se být v práci komunikativní. (Asi vytvořit si jistoty?) Místy je v tom lehká křeč. Snad ne příliš viditelná. Na krizovce. A na některé moje úzkosti by prý byly nejlepší prášky. Že prý to není vůlí zvladatelné. A že je člověk denně vyčerpaný. Jen z toho, že se snaží to překonat. (Ale mně ještě pořád není až tak špatně! Abych to nedokázala zvládnout.) Mluvit před psycholožkou o hranolkách a mazání chleba. A brečet u toho. Asi se dám na víru. Protože se modlím. Aby ten náš rozhovor nikdo neposlouchal. Uvědomuju si absurdnost celé situace. A vlastně všeho. A když vám někdo od malička říká, že nestojíte za nic, že všechno děláte špatně a že máte obě ruce levý a že na co sáhnete, to zkazíte... tak se to taky po létech (kdy myslíte, že už je to pryč) může vrátit jako bumerang. A ano. Psycholožka má pravdu. Hrozně moc se bojím udělat jakoukoliv chybu. Tak mi dává za úkol chybu udělat. Třeba úmyslně spálit jídlo. Brr, už jen ta představa je mi nepříjemná. Jdu sama na jedno. Abych měla chvíli klid. Porovnat si náš rozhovor v hlavě. A ačkoliv v onu chvíli jsem se cítila mizerně, teď je mi dobře. S M. ještě na jedno na náplavku. Povídat. A cítit v sobě záchvěvy optimismu. A pak usnout M. v náručí. Dřív než jsem měla v úmyslu.

__________________________________________________________________________________________________________

3.9. M. je špatně. Budím se, nespím. V hlavě spoustu malicherných bádání. Po těle vedro. V práci na půl dne. A plánů spousty. Pořád se mi těžce soustředí. Obzvlášť když vím, že moje kolegyně nic nedělá. Ta touha po vyrovnanosti, harmonii, spravedlnosti a věcech ťip-ťop. Se občas proměňuje na běsnění. Vláčkem. A vzpomínky na starý časy. A každá doba asi byla dobrá (když pominu strach, smutek, úzkost a beznaděj). Ale vracet se tam, vždycky znamená vracet se domů. A znovuuvědomovat si nemožnost návratu. Už jen host. Už ne domácí. Na očním. Silně rozjetý zánět. Už zase. A moc často chodím k psychologům. Protože mně přijde divný. Že se mě očař nevyptává, jak se mám. A mám silné nutkání vyprávět mu, co je u mě nového. Ze shánění diáře je slunění se v parku. Tak dobře jako tam, se mi nikde neodpočívá. Snažím se konečně (po víc jak půl roce?) dočíst Waldena. A stahuju si do telefonu po jedné písničky od kapely Svoloč. Volám na kliniku. "Drsný" mi může dát jen čtvrtek v pět. (nelze) Čtrnáct dní čekat na ortel, jestli se uvolní šestá hodina. Abych mohla docházet k někomu. Na koho jsou na netu jen negativní recenze. A kdo se mi nemůže věnovat pravidelně každý týden. Jehla v kupce sena asi nebude zadarmo. A nebude schopna prošít úplně všechno, co potřebuju. Mnoho úsilí pro titěrné a pouze momentální výsledky. (Ještě jsem si nezvykla?) Dát si nivový placky. Doufat, že se nebudou ptát. A pak k R. V ledničce má kvalitní vína. Kterých nejsem hodna. Tak koupit vlastní. A být ráda. Když konečně mluví on. I když negativní zprávy. Jeho nevlastní brácha je ve sračkách. Jako pořád. Ale teď už s exekucema na chalupu a plat jeho matky. A manželka mu utekla. Obdiv. Já už bych visela. Pak vyzvednout M. Jedounka. A přemoct jeho vzteklý nálady mě fakt těší. A pořád mám pocit, že tenhle týden utíká čas nějak pomaleji.

__________________________________________________________________________________________________________

4.9. Vedoucí má dovolenou. A já si dnes taky dovolím být laxní. Tak jak jsou ostatní běžně. Spěch a shon se stejně nevyplácí (vím to pořád, ale někdy to prostě nejde). R. mi píše info o včerejší poradě časopisu. Jak jsem čekala. Byli jsme všichni nahrazeni. Šéfredaktorce se to konečně povedlo. A chce víc. A chce výš. Obdivuju její cílevědomost a ctižádostivost. Ale nechci být ten, koho ždíme. Jen pro svůj vlastní prospěch. Sluníčko svítí. Mám chuť se usmívát. Jako by se usmívali všichni. Zase mi najednou svět připadá fajn. Zábavný, hravý, plný kouzelných drobností a možností. Lidi nadávají na dnešní dobu. Jak všichni jenom koukáme do mobilů. A nepustíme je z ruky. Ale stejně. Mám radši holku, co se zamilovaně culí na telefon. Než někoho, kdo na ní opovržlivě kouká. Mejl od šéfredaktorky. To se dalo čekat. Má novou redakci. Mladou, poslušnou a vděčnou krev. (Však ono je to taky omrzí!) A nabízí nám stávajícím zčistajasna zvážení svého působení v časopise. Čekala jsem. Ale ne tak zhurta. Prej tým. Haha. Známé se čtyři roky (?). A dodnes mě nemá v přátelích. Na věšení bulíků na nos jsem příliš stará. Je čas začít se učit. Konečně se taky vézt. A přihřívat si jen svojí polívčičku. Pracovní odpoledne prokecat. Ani mi nevadí. Že se spoustou holek jsou to hlavně rozhovory o dětech. Vodka a Svoloč v mhd. Asi nikdy nebudu umět přijít do metra. A bez pohledu na ceduli vědět. Kterým směrem se vydat. Náhodnej výběr znamená důvěřovat náhodě (osudu?). A ve Vopice mezi prvníma. Jediná sama. Výjimečná že jo. Někdo musí podpořit ty kapely, co hrajou na začátku. A jsem ráda, když začnou. Konečně neklepu nohou nadarmo. Holka vedle u stolu se mnou prohodí pár vět. Fajn. Už jsem zapomněla, jaký jsou ty osamělý začátky. Hurá, dorazil M. Hned je všechno veselejší. SAS hned na začátku. Vzpomínky, jak jsem na ně v osmnácti jezdila. Je potřeba. Aby některé věci byly neměnné. Krmíme se hermelínem. Ženská, co se nám směje, že jsme hrdličky. Baví mě to. Být hrdlička. Na Vision days je narváno. Pořád mi někdo šlape tak, že mi vyzouvá botu. Zpívám si. A je nějaká nebezpečná mela. Pokopaná, pošlapaná. Modřiny na kolenou. A někdo skáče z pódia. A kopne mě do hlavy. Vyřízená. Objevuje se Nahatej. A taky M. kámoš P. Všechno je super. A taky dorazil RS. Ten už se se mnou sám nikdy bavit nezačne. Když za ním jdu já, tak mluví. M. stojí metr od nás a čeká. Je to srandovní. A RS se ho fakt bojí. Moc nechápu, o co v tomhle jde. Já mám vyřešeno. Ale M. z RS vždycky pění. Další kapely. Další paření. Další piva. Jako bych nedělala nic než jen čekala u baru. A taky si točila vodu na záchodě. Poslední autobusy jsou dávno pryč. Noční spoje náročné na řešení pro unaveného opilého člověka. Takže taxík. A někdo hodně šikovnej si zapomněl batoh na chodníku před Vopicí.
__________________________________________________________________________________________________________

5.9. M. si zase nevypnul budíka. Šest čtyřicetpět. On je tuhej. A já vzteklá. Hledám, kterej z těch krámů řve. A kde leží. Á, hlava jako střep. Bez prášku to asi nepůjde. A vařit? Dneska ne. Radši si zajít dolů do hospody. Ještě dřív než ze sebe dokážu udělat člověka. A celou porci nejsem schopná sníst. Aspoň zbyde na doma. Zase není nic těžšího než dostat se z postele. Je mi skvěle. Po dlouhé době brnění těla. Mmmm. Několik dílů Třinácté komnaty. Pohodovej den. A -Já chci být s tebou ve vztahu na fb. (Hihi, můj první fb vztah.) Vymýšlet, jak by se to dalo udělat. Abych splnila přání. A zároveň se to ihned nedoneslo k R. A když se celá nachystám a natěším, řekne mi M., že se mu nikam nechce. To ne. Byli jsme pozvaní. Slíbili jsme. Zajít dolů do hospody na akci. Rum s kolou za 25. SF nás tam chce. Vedle u stolu sedí divný lidi. Kluci, co brečí. Holka, co zvrací. Mám radši chuť na pivo. Než panákovat. A leze to rychle do hlavy. Mám rozkecáno. A SF si ke konci dává s náma. Ne, že bych potřebovala mít plešatý kamarády. Ale vaří tam dobře no. Nezabývat se blbostma. Dokud to není potřeba. Před spaním si ještě povídat. Protože jen když jsem v pohodě, dokážu mluvit o chvílích, kdy v pohodě nejsem. Jít spát s úsměvem.
__________________________________________________________________________________________________________

6.9. Vzhůru brzy. Ale dostat se z postele je nemožné. Udělat si těhotenský test. Negativní. Ne, že by to bylo potřeba. Menstruace pravidelná. A rozežranost, časté chození na záchod a prudké výkyvy nálad, jsou zřejmě z něčeho jiného. Díváme se na můj oblíbený film. Narušení. A M. se mi snaží háčkovat dredy. Což vyžaduje hodně odvahy. Se tím chaosem vůbec probírat. Vyprat. M. vaří. Já se motám. Přeskládávám police. Vzmůžu se na výkon. Udělat chlebové krutony do polívky. Poprvé zapálit hořák v novém bytě. Jakou velikost mají některé malé činy. Mám pocit, že všechno půjde. Je mi dobře. Z dočítání knihy se během pár minut stává usínání. A v sedm mě budí M. Povečeřet. A hurá do Vagonu. Na koncert SI. Mám dobrou náladu. I když jsem střízlivá. Pivo. Pořád bych měla chuť kouřit. Spoustu fajn lidí. FL, Nahatej, brácha SI, Jane,... S každým si chci alespoň přiťuknout. Fotbálek. Vůbec mi to nejde. Kapela hraje. Je to fajn. Pohodové. Nemůžu spustit oči ze zpěvačky. Obyčejná holka. S krásným charismatickým úsměvem. Úplně mě to hřeje. Ještě fotbálky po koncertě. Je po půlnoci. A M. už mi usíná v tramvaji hned co nastoupíme. Ale mně je bezva. A nic mě dnes nemůže vykolejit.
__________________________________________________________________________________________________________

Just smile all the time

 

1 člověk ohodnotil tento článek.

Komentáře

1 Van Vendy Van Vendy | Web | 8. září 2015 v 20:08 | Reagovat

Bludičko, pořád akční, to je dobře.
Moc se mi líbí věta "Je potřeba. Aby některé věci byly neměnné" Taky si myslím! Ne všechno by se mělo změnit, stejně tak ne všechno by mělo stagnovat. Něco pevného, co nás udrží na tomto světě, něco proměnného, co nás nikdy nebude nudit.
Už se zabydluješ!

P.S. Šéfredaktorka je vedoucí? Nebo je vedoucí vedoucí a šéfredaktorka jen prostě šéfredaktorka? Taky by se dalo říct, čúza. Ale nejmenuju!

2 stuprum stuprum | Web | 8. září 2015 v 21:26 | Reagovat

Už jen chybí, aby se o Tebe chlapi porvali a budeš korunovanou královnou koncertů. :)

3 Beatricia Beatricia | Web | 9. září 2015 v 9:53 | Reagovat

Svůj komentář stavím na tvých dvou posledních větách. Kéž by tak pokračoval celý tvůj život a ty bys za všech okolností mohla napsat totéž. To by bylo fér. ☼☼☼

4 paralelnisvet paralelnisvet | E-mail | Web | 10. září 2015 v 18:22 | Reagovat

Na začátku mě zaujalo to s ošklivou Prahou. Já zas mám tenhle pocit, když přijedu domu. A říkám si zlatá praha, když se bojím dojít v pátek večer od nádraží domů pěšky. KOncert SI vypadá pozitivně, to je fajn. A hlavně ta tvoje dobrá nálada bez omámení :)

5 Bev Bev | E-mail | Web | 11. září 2015 v 10:22 | Reagovat

Super!! Tak báječné zakončení článku jsem u tebe ještě nečetla, kéž ti ten pocit vydrží na hóódně hodně dlouho, nejlépe navždy. Jinak parádní jízda, pořád se u tebe něco děje. :)

6 Sugr Sugr | E-mail | Web | 11. září 2015 v 17:57 | Reagovat

Tvé první řádky mě přesvědčily, že to máme stejné, jen já nemám jednoho šéfa...,bohužel! Myšlenky v noci jdou a já nespím...a Prahu, tu taky nemusím, sakra, my toho máme společného!:-)

7 pavel pavel | Web | 13. září 2015 v 7:35 | Reagovat

Mně se líbí, když se holky líbají.
Tak to já zase na Prahu nedám dopustit.

8 bludickka bludickka | 15. září 2015 v 12:20 | Reagovat

[1]: Kéž by to tak šlo. Aby bylo obojího tak, jak je potřeba. Šéfredaktorka je vlastně vedoucí - ale volnočasové aktivity. V práci mám jinou vedoucí a pak ještě další šéfy.

[2]: To ke štěstí nepotřebuju :D Ba naopak.

[3]: Děkuju, to je hezké přání :)

[4]: Já se bojím chodit večer úplně všude :(

[5]: Navždy je to nereálné :) Ale mohl by se vracet častěji :)

[6]: Já mám taky šéfů více :)

9 L. L. | 10. října 2015 v 22:35 | Reagovat

Bludičko, máš řidičák? S autem by to ale bylo asi po Praze horší, co...
Taky nechci dělat chyby a jsem v začarovaném kruhu, protože čím víc se jich bojím, tím víc jich dělám. Asi to mám z toho, jak jsem nesměla domů donést ze školy ani dvojku :/ :/

10 bludickka bludickka | E-mail | Web | 16. října 2015 v 16:44 | Reagovat

[9]: Řidičák mám. Ale vlastně jsem nikdy nejezdila. A po Praze už vůbec ne :)
Jo, člověk si v sobě nese postoje, kterým se dřív naučil...

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama