...dokážu jen tiše snít...

6. října 2015 v 23:26 |  Občasník
40. TÝDEN
__________________________________________________________________________________________________________

28.9. Slunečný den. Vlašských ořechů více než minule. To jsou záseky. Mohla bych se nacpávat až do úplného prasknutí. Na lavičce ve Stromovce. Prima den. Ani se mi nechce na chvíli odloučit od M. S L. do restaurace u Hlaváku. Jsem skromná. Vypiju jedno pivo. Vykouřím jednu cigaretu. A polovinu jídla si nechám zabalit. A v nekuřácké části Dobré trafiky piju jen Honeybush. A nechávám mluvit téměř výhradně L. Baví mě o sobě psát. Ale mluvit poslední dobou ani moc ne. Radši se rozptyluju cizími osudy. Jen škoda, že s nikým nesdílím. L. je dál, než se odstěhovala. Nevím. Nejspíš je to mnou. Ta psychická vzdálenost. Každá jsme jinde. Po všech směrech. A to přátelství moc neprospívá. Blízkost se oslabuje. Snaha porozumět životům druhých není přirozená, ale vynucená. Nejde to samo. Asi z žádné strany. A jako kdyby mluvit o svých nedostatcích a smutcích znamenalo přiznat, že prohrávám. Dovolit druhým cítit radost z toho, že jsou nade mnou.


__________________________________________________________________________________________________________

29.9. Člověk se chce podívat na levné a šmejdské boty. A levné vlastně ani nejsou. A ten dav. Strkající. A šlapající si po hlavě. A žebrající bábrdle. Který jsem loni dala peníze. A letos mi je jí líto ještě víc. A svět zas není pěknej. Děsí mě. Pocit utlačenosti. Čekání na útok. Od všech těch zrychlených, důrazných, tvrdých, arogantních, nekompromisních, přesvědčených jen o své pravdě a cizích chybách. Nikdo nechce uhnout. Vyhýbat se, nebo čekat. Kdo mě sejme. Půl dne volna k lepšímu pocitu nepomůže. Centrum jsem schopná psychicky zvládnout jen při maximálním zpomalení a ponoření se do sebe sama. Na chvíli mě zachrání domluvený oběd s M. Špenátový krém má u mě premiéru. Velký nákup. Potkáváme jednoho z redaktorů. Člověk se neutají. A každý den se o sobě dozvídám něco nového. Objevuju rituály, které mě ochraňují před nadměrnou úzkostí. (Třeba že nekupuju věci bez předchozího pečlivého výběru a podrobné analýze dostupných recenzí. A cen.) A taky ty věčné problémy s vařením - kolik? jak dlouho? míchat? co dřív? Snad neexistuje úkon, který by se obešel bez otázek. A tedy bez úzkostí. Jednoho to strašně vyčerpá. M. se mi směje. Že se snažím mačkat knoflíky na kabátech na věšácích tak, aby si toho kominík nevšimnul. Čočkové karbanátky se na oleji rozpadají. A tak nový pokus. Čočkové placky z trouby. Hodně času, práce a výsledky nanic. To mě ničí. A M. má dnes pochopení. Pro zničehonic mě přepadnuvší slzy. Dnes je mi skutečně oporou. Potřebuju něco maximálně nenáročného. Další sérii. Mama ozeň ma, a vlastně všelijaké podobné pořady, jsou společenskou sondou. Pravidelně se dozvídám to stejné. Základem všeho je neutuchající sebejistota. Můžeš být hnusnej a blbej, ale musíš se chovat, jako bys byl king.
__________________________________________________________________________________________________________

30.9. Nějak mi chybí možnost, dělat si, co chci. Všechno je svázáné sliby a domluvami. Na spontánnost není čas. Existuje režim. Bez skulinky. A naplánována skulinka neskrývá možnost spontánnosti. A přitom ta je tak potřebná. Jako relax. Pro pocit štěstí. Zachycení přítomnosti. Pocit života. Dneska naposledy zvoním na dveře krizového centra. Kam jsem se posunula za dobu od první návštěvy? Možná trochu blíž k holce, kterou jsem byla. Ještě před stěhováním. Kupředu zatím ani krok. Ale vím, že to chce hodně času. Kolik kapesníčků to bude dneska? Ani jeden. Ale opět otázka -O návštěvě psychiatra jste neuvažovala? --Já myslím, že to se mnou není tak horký! Že ne? Vyhýbavá odpověď. (Neříkala minule, že mám myšlenky jako každej jinej?) Tak bych se alespoň měla snažit relaxovat (provádět relaxaci). Umět se zklidnit fyzicky. Zkoušet napínat a uvolňovat svaly. Mluvím o svých myšlenkách a pocitech. A semtam se zasměju. Jak mi to všechno přijde absurdní. Naše setkání jsou nesystematická. Nestrukturovaná. Chtělo by to něčeho se držet. A někam směřovat. Neodcházím s ničím. Ale vypovídaná. A na chvíli odlehčená. A prý bych si neměla nakládat moc. (Třeba čočkové karbanátky?) Salát, pizzu, hranolky a špagety už zase zvládám! Očima normálních to není důvod ke kdoví jakému potlesku... Očima těch, co je posílají k psychiatrovi, jde o velký důvod k radosti. Cítím se jak člověk po mrtvičce. Co se učí znovu chodit. Bohužel spoustu věcí jsem neuměla ani předtím. Mimochodem to, že jsem nešťastná z nějaké části mojí osobnosti, neznamená, že se nemám ráda. Ba naopak. A mám v sobě vnitřního kritika. A ten si myslí, že existují dokonalé způsoby na veškeré činnosti. A vyžaduje je po mně. A jakákoliv kritika druhých mě jen utvrzuje. Že existuje dobrý způsob. A že dělám všechno špatně. (Příliš zkušeností, co se příliš silně zapsaly.)
__________________________________________________________________________________________________________

1.10. Snažím se odposlechnout alespoň útržky rozhovoru mých kolegyň. Asi se něco děje. AH zaslechla pár vět o plánované reorganizaci našeho oddělení. Já asistentku starýho šéfa, která zmiňovala, že jestli... tak ve firmě klidně skončí (Neee! Já asistentkovat nechci!! Noční můra!) Od tý doby, co kolegyně otěhotněla, to má na bambuli. Třebaže s koncem roku se množství práce zvyšuje. Znovu se objevují moje hekticko-panické chvilky. Mistička za třicet korun. A já deset minut přemejšlím. Jestli si jí dovolím. Kde se zjevuje ten pocit viny z koupě drobnosti pro radost? Strach, že si vše musím obhájit? A zamilovala jsem se do bot. To se mi nestává. Chtěla jsem do práce k sukni. A takové se mi nelíbí. Ale tyhle jo. Jen nejsou černé. A stojí třikrát tolik, než jsem měla v plánu. Co s tím? Šéf má prudivou. Vedoucí taky v nicmoc náladě. Lepší se každému vyhýbat. R. je na tom líp. Už asi vybaluje. A uklízí. A vtipkuje. Tak, jak to znám. A jak mi to občas chybí. A pořád se bavím hrozně křečovitě. Nevím, proč se nedokážu uvolnit. Jako bych čekala na otázku, co mě sejme. Usvědčí. Jako bych čekala obvinění. Kdy už ty setkání začnou být úplně obyčejné?

__________________________________________________________________________________________________________

2.10. Mám závislost. Na ranním tulení. A na M. úsměvu. Začátek dne se řídí tím, kolik toho dostanu. Zdál se mi sen. O jedné z blogerek. Kterou osobně neznám. Ani nevím, jak vypadá. (Haha, jedné z vás. Hádejte.) Že byla krásná. Dokonalá blondýnka s jemňounkým obličejem. A pokoušela se mě svést. Novinka, o kterou jsem nestála. V úterý bude první pohovor. S holkou, která už tu kdysi pracovala. Něčí známá. Dokonce švagrová asistentky nejvyššího. Lepší to být nemohlo? Budu trpět neustálou paranoiou. Že na mě donáší. Každé slovo, každý pozdní příchod, každá chvíle u internetu, každý vytištěný obrázek - vše může být (i bez zlé vůle) použito proti mně. Zdá se, že mi k milionu témat přibylo další, potřebné zpracování u psycholožky. A jestli jí je tolik, kolik mně, brzy bude mít děti. A jestli je už má, tak s nima bude furt doma. Marodit. A vyhádá si všechny volna o svátcích. A určitě to bude nějaká oprsklá megera. Lépe se připravit na nejhorší. Aby mě ten šok pak nevyřadil z provozu. S M. opět do Mníšku. Je tam fajn. Kapsy plné kaštanů. Pěkná procházka. Zakončená nejlepší vaflí v kavárně. Jen ta šílená únava. Co na mě sedla hned po nástupu do zpátečního autobusu. A. M. má zas nějaké náhlé změny nálad. Co mě vždy tak mate, až rozesmutní.

__________________________________________________________________________________________________________

3.10. Sobota a Praha plná akcí. Jen kdyby se člověk nevykopal z postele až po dvanáctý. A z domu až okolo druhý. A přitom vzhůru od devíti. A výjimečně vyspaná. První akce. Den mazlíčků na Parukářce. Přicházíme akorát na konec. Žádný domácí mazlíci. Jen dravci. A těch se bojím. A některý vypadaj naštvaně. Ani se jim nedivím. Ptáci, co by chtěli lítat. Ale nemůžou. Přivázaní. Cukají sebou. Fuj. Ten sdílený pocit bezmoci. A přitom respekt. Další štace jídelní festival na Náměstí Republiky. Takových lidí. A tekutou čokoládu se sušenkama dávají zadarmo. Takže dvakrát vystát frontu. A pak ochutnat dýňovou polévku a cibulovej quiche. A posunout se dál. Do Tiskárny na vzduchu. Na Finger food festival. A za básničku by se dala vyhrát sleva pětset do kadeřnictví. Taky jsem jednu složila: K dnešní večeři, koupím si čtyři vouchery. Kašlu na nějakej vypečenej bůček, nejlepší je stejně cheddarový chlebíček. Jenže se stydím recitovat. A ostříhat stejně nepotřebuju. Na Výstavišti je autoakce. Náraz v 30 km jsme nestihli. A stejně mě to děsilo. Musí být stejné, jako když prudce zabrdí tramvaj. (Nebo horší.) To nemusím. To mám denně. Ten nepříjemnej kus adrenalinu. Ale zlákám M. na offroad jízdy. Trochu horská dráha. Pocit jako když vzlítává letadlo. Společný zážitek. To mě baví. Pak na Stalina. Na vínko a čumět na skejťáky. Pohodovej podzimní večer. Kolik stačí. Aby se celý pěkný den pokazil. Třeba potkat R. v tramvaji. A já tak dlouho nechtěla chodit courat do Stromovky a okolí. Abych nebyla viděna. A postupně se snažím uklidnit a smiřovat. A nehlídat. Tak nás prostě někde zahlídne. Jenže pak v tramvaji. Kousek od nás. První myšlenka je vystoupit. Okamžitě. To je trapné. Tak schovávat se. (Vím, o nic míň trapnější. Ale skutečnost.) Myslím jen na to, aby byl konec. A pak vystoupí. A M. se mnou nemluví. Vím. Vůči němu to nebylo fér. Šok. Prvotní reakce. Atakprostě.... A už se to nedá odčinit. Život je plnej nástrah, špatných rozhodnutí a škobrtání. Útěk do hospody. (To mám snad po fotrovi?) Ten pocit, že přísluším. Že tady je můj klid. Moje jistota. I při strachu, že až se vrátím, tak M. bude pryč. Utíkám si na svoje dvě piva. A tři cigarety. Psát si s A. A číst Lovitku. A M. doma není. Tak si udělat štávu z červenýho vína. A doufat. Že se vrátí. Doufat čím dál míň. Marně se mu zkoušet dovolat. Jestli nepřijde do 0:15... Vím, je to blbost. Ale bolest se musí transformovat. Jedna ráno. Sama ve svém věznění. Bojuju s pokušením otevřít si láhev rumu. Se svými slzami. A se svým katem. Plná zoufalství píšu zprávy všem lidem, co jsou online. Nikdo neodepisuje. Třičtvrtě na dvě. Sama od sebe zhasla lampička. A nejde rozsvítit. Jdu spát. S plyšákem.

__________________________________________________________________________________________________________

4.10. Čtvrt na šest ráno. Žízeň. M. leží vedle mě. A chrápe. Snažím se spát. Snažím se nemyslet. Ani jedno se nedaří. Strach, s čím se probudí. Snažit se nestarat se a dělat, co potřebuju. Snažit se vlézt mu pod peřinu. Znovu si vyslechnout výčitky. Znovu pocítit bezmoc. A znovu jí pokřtít pláčem. Přiznávat se ke včerejším chybám. Které jsem potřebovala udělat. Cucflek jako následek udobřování. A stejně není vše dobré. Nejde se jentak oklepat. A přestat být rozbolavělá. Den plný vnitřní bolesti? V kterém bodě to rozetnout? Už je to příliš. Když mám strach, že si v restauraci nabrečím do česnečky. První společná návštěva obchodů s obuví a oblečením. -Když říkáš, že si tu sukni mám vzít, jestli se v ní cítím dobře... Tak to jí neberu. Chci takovou, o který ihned řekneš, že mi sluší. Takovou, že se ti rozzáří oči a budeš slintat. V takový se budu cítit dobře. Jedno a jeden rum s kolou. A pak v kuchyni. Já chystám rajčata s mozarelou a opečenými toustíky. M. dělá špenátové vafle. Jen zase ta únava. Už je tu. Podzimní štítnožlázá. Nebo anémická? Neudržím otevřené oči, ani než se M. vysprchuje.
__________________________________________________________________________________________________________

Snad chceš pobavit kamarádky
Pak to zase vrátíš zpátky
Nebo že sis vzala drogy
A odešla jsi do pohádky

Řekni mi to, co chceš
Řekni mi, klidně lež
Jenom mi neříkej
Že toho vola miluješ

 

1 člověk ohodnotil tento článek.

Komentáře

1 Čerf Čerf | E-mail | Web | 7. října 2015 v 15:45 | Reagovat

Myslím, že sebejistota bez korektivu sebeúcty není celkem k ničemu, po takové se ti rozhodně stýskat nemusí. Mám rád "tiché sebevědomí", které člověk nepotřebuje stavět na odiv a ono přesto existuje a je znát :-).

2 Beatricia Beatricia | Web | 8. října 2015 v 18:15 | Reagovat

Moc mě zaujala ta pasáž o nové potenciální spolupracovnici. To je ta nejhorší sorta, když je někdo známý, nebo dokonce příbuzný někoho z horní hierarchie vedoucích. Řeči se vedou při setkáních a jasně, že "neúmyslně" se povede zmínka o tom či onom atd. atd.
Jinak na tebe myslím a stále ti přeji goog luck v práci, v lásce a všude, kam šlápneš. Tak šlapej úspěšně. ☼☼☼

3 Beatricia Beatricia | Web | 8. října 2015 v 18:45 | Reagovat

[2]: Sorry ...GOOD LUCK

4 Sugr Sugr | E-mail | Web | 8. října 2015 v 18:54 | Reagovat

Existuje chlap, který nechrápe? :-)

5 May May | Web | 8. října 2015 v 22:28 | Reagovat

[4]: Jo, ten bez pulsu.

6 pavel pavel | Web | 8. října 2015 v 22:33 | Reagovat

Vlašáků je opravdu hodně. Mám jich plnou škatuli a taky zaprasené ruce. :D

7 stuprum stuprum | Web | 9. října 2015 v 3:16 | Reagovat

Štítná žláza je mrcha, každou jednou dostane.

8 Eleanor Eleanor | E-mail | Web | 9. října 2015 v 8:55 | Reagovat

[4]: Ne, u nás chrápe i pes mužského pohlaví :D

9 Eleanor Eleanor | E-mail | Web | 9. října 2015 v 8:57 | Reagovat

Když čtu tvé týdenní souhrny, vždy mám pocit jako bych se částečně ocitla ve své hlavě... Jen já si vždy někam sednu, pozoruji okolí, přemýšlím, ale pak musím zas letět a už to nestihnu sepsat... :/

10 paralelnisvet paralelnisvet | E-mail | Web | 9. října 2015 v 12:14 | Reagovat

Hezký fotky, Bludičkko. Zážitek z tramvaje...bych si už nevyčítala. Divný situace vyžadují divný řešení. Nemusíš být dokonalá a vše přejít s lehkostí. Naštvání je vlastně taky na místě. Jen ti chybí ve friendlistu někdo, kdo nikdy nespí. Moji kamarádi mají mě :D Máš divný sny holka :D

11 bludickka bludickka | E-mail | Web | 16. října 2015 v 16:37 | Reagovat

[4]: Existují, myslím že jsem potkala víc než jednoho :)Nebo jsem dřív měla tvrdší spánek :D

[9]: Jj, nejlepší je, když se to povede zapsat hned - jenže to je málokdy příležitost (hlavně klid), zaznamenávání zpětně už taková zábava není.

12 Bev Bev | E-mail | Web | 21. října 2015 v 14:24 | Reagovat

Tak teď jsi mě rozesmála: Výborný postřeh. Můžeš být hnusnej a blbej ale musíš se chovat, jako bys byl King. To je trefné! :D :D
Zlatíčko moje, nezlob se prosím, že to tak řeknu, ale už samotná představa čočkových karbanátků nebo placek je pro mě natolik otřesná, že se ani nedivím, že se to nedalo stvořit. Vždyť to je snad přímo proti podstatě čočky chtít z ní vytvarovt něco takového.:D

13 Bev Bev | E-mail | Web | 21. října 2015 v 14:38 | Reagovat

Jak moc bych ti přála, aby každá hodina každého vašeho dne byla šťastná jako začátek sobotního odpoledne. A víc říkat nebudu, ať si myslím, co chci, naštěstí patřím k těm, kteří si dostatečně podělali vlastní život a nepřísluší mi tudíž hodnotit vztah někoho jiného.:D Přeju jen hodně štěstí, odvahy a energie. Pa milá malá Bludičko.:)

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama