...dokážu se jen třást běsem...

30. října 2015 v 10:30 |  Občasník
43. TÝDEN
__________________________________________________________________________________________________________

19.10. Nejjednodušší možný cíl. Jak začít s halloweenskou výzdobou. Strašidýlka z lízátek. A myslela bych si, že tahle trivialita bude na první dobrou. Ne, tak úplně. Ale aspoň je sranda. A s každým dalším lízátkem to jde líp a líp. Baví mě v sobě zase probouzet to hravý dítě. A trochu ťukat do spící kreativity. Měla bych zase víc tvořit. Postupně. Začít tím snadným. Kde je nejnižší možnost selhání. Je to fajn relax a rozptýlení. A JR tvrdí, jak jí naplňuje pečení a háčkování. Dávám si jen česnečku. A ona hlavní jídlo. A malá Kačí je zase strašně živá. A když mám prázdnou misku, tak hlídám. Aby JR mohla dojíst. A to je panečku tóčo. Holka neposedí. Furt sebou binká. Mlátí lžící do stolu. Hází věci na zem. Strká si do pusy pivní podtácek. Neudržím myšlenku. Natož pozornost na to, co JR říká. Stačí čtvrt hodiny a jsem vyřízená. Celou dobu to napětí. Obavy, aby mi neupadla. Aby si nevrazila lžící do krku či do oka. Uf. Prej mateřská dovolená. Na skok za kočkama a za R. A společně na poradu. Tolik lidí jsem nečekala. Sedím vedle MB. Která je prostě ostrá. Všechny stírá. Všechno drze komentuje. A její pohotovost jako vždy obdivuju. Jednou zahlásí něco, že se nemůžu přestat smát. Stejně je to potvora. (A určitě má z něčeho mindrák.) Přihlašuju se jen o filmový článek z Mezipater. Jinak na sebe moc neupozorňuju. Získávat si pozornost přes délku tří spojených stolů. A v kruhu třinácti lidí. Není moje parketa. M. je s E?. Využívám hodinku času pro sebe k rozjímání. Je mi dobře. Jen napůl usínám. Dorazí M. A je takový, jak jsem ho znala. Posmutnělý, mírný a nebojí se dát najevo svůj strach. Je to smutné. Ale převažuje pocit znovunalezení. Když mám pocit, že je někdo slabší, projevují se u mě ochranitelské pudy. Když mám pocit, že je někdo silnější, mám z něj strach. Asi ještě nikdo nevyužil svou sílu na mojí ochranu. Na empatii a dodání energie. Fungujícím způsobem.



__________________________________________________________________________________________________________

20.10. M. jde na vyšetření CT. Výsledky budou za tři dny. To čekání je hrůza. Ale pořád věřím. Že všechno bude v pořádku. Ty chvíle, kdy si nedovedu představit, že by to mohlo být jinak. A vlastně ani nevím, co všechno hrozí. Dnešní tvořivá dílnička má na programu vydlabávání pomeranče v dýňovém stylu. I ta jedna potvora mi dala zabrat. A nemám svíčku. Abych vyzkoušela funkčnost (nebo zapálila kancelář). Uloupená čtvrt hodinka s kuchařkou. A nikdy nemízící pocit viny. Vnucený mou matkou. Na véču napůl. Nemůžu se někdy doma cítit líp než v hospodě? (Ne a není to proto, že by v tom hrálo roli pivo.) Na přípravě jídla je dobrý jen to, že si dáte, co chcete. A tak, jak to máte rádi. Dostala jsem kytičku. Je to fakt nezvyk. Až jsem z toho v rozpacích. Už jsou tu. Podzimně-zimní únavy. Nenaplněné chutě odebrat se do postele už v osm. (To jo, a pak v noci koukat!) Je potřeba tisknout někoho nebo něco k hrudníku. Aby se zmírnily večerní úzkosti.

__________________________________________________________________________________________________________

21.10. Nálada je určena už jen probuzením. Prudké výkyvy mezi nesmyslným a smysluplným. Jako by jakýkoliv druh symbiózy byl nemožný. Dnes žádné chystání na halloween. Náš téměř čtyřicetiletej brigádník je taky případ pro Extrémní rodiny. Potřebuje si zavolat z mojí pevný linky. Mimojiné - Ale mami, doufám, že má pes umytej zadek. Když se válí u mě v posteli. Oblíbený středeční program. A kluk na přechodu nikde. A prej jsou ty moje výkyvy nálad a nepřiměřený reakce v pořádku. Vzhledem k událostem poslední doby. A jestli bych se prý mohla akceptovat i s tím. (Jen kdyby to nebylo tak vysilující. Potřebuju zkrátka vidět aspoň malé krůčky kupředu.) Zase se dostáváme k tomu, že se necítím dospělá. (A pak se tak asi nechovám. A pak se tak asi ke mně nechovají ostatní.) A kdy je vlastně člověk dospělej? Čím se jím stává? Budu se tak někdy cítit? A co proto můžu udělat? Asi bych neměla dovolit lidem, aby se mnou jednali jako s dítětem. A fakt nesnáším, když mi někdo řekne, že se mám málo ráda. Takovej nesmysl. Jen proto, že mám sebereflexi? Jen proto, že se necítím jako normální člověk? Jen proto, že si uvědomuju svoje nedostatky? A mám vážně právo cítit se tak, jak se cítím. Nemuset se snažit posunout svoje emoce do módu - Tak by bylo normální (adekvátní) reagovat. A měla bych se přestat omlouvat. Hlavně dopředu. (Při neustálém očekávání výčitek.) Léta trvající kritiky udělají dost. A místo, aby si člověk přivyknul a otupěl, tak je křehčí a zranitelnější. -Máte někoho, kdo je schopen vidět situace stejným pohledem jako vy? Ne. Jsem přesvědčená, že všichni si myslí, že problémy vytvářím já. Svoje pseudoproblémy. Jen vy ne, paní psycholožko. Další návštěva až za čtrnáct dní. Příští týden se asi budu muset vyzpovídat někomu zadarmo.
__________________________________________________________________________________________________________

22.10. Výjimečně dokážou být lidi v mhd i milí. Tak dlouho si dáváme s jednou paní přednost při vstupu do tramvaje, že hrozí, že nám ujede. Euforie. Diář, který jsem náhodou objevila na jednom blogu. Mají od pondělka v Lidlu. Náhoda? Znamení? Zatím ten nejvíc blížící se mým představám. Zcela je nenaplňuje nic. Žasnu sama nad sebou. Tak já úplně automaticky odešla ze dvou hospod jen proto, že nebylo místo v kuřáckým? A už zvládnu s chutí jedno cígo na vzduchu? Studeným a bez piva. Ale jak si dám druhý pivo, kouřila bych stále. Jednu od druhý. Musím se krotit. A začly mi chybět ty moje procházky mimo svět. Ty v chladnu. S teplem uvnitř. Přivřený oči a světla aut. Ta samota, která nebolí. Ale nabíjí. M. šel ven se svou kámoškou. Která se zčistajasna zjevila. A známe ty "kámošky". A známe ty kluky. Proč nemůžu bejt zase patnáctiletá? Zase nepopsanej list? JŠ moje myšlenky záhy rozptýlí. (A některé umocní.) Po čtyřech letech se rozešel s přítelkyní. K tomuhle tématu mám co říct. Ale hlavní slovo má on. A porovnáváme si mužské a ženské (nebo jenom moje?) pohledy na vztah. A některé vlastnosti mám asi podobné jako jeho bývalá. A on jako M. A mnou neoblíbená hláška - Muži jsou lovci. A jejich pudy jsou prý potlačovány vlivem výchovy a společnosti. I když vnitřně jsou stejní. A Když ptáčka lapají, pěkně mu zpívají - a následné prudké ochlazení snahy a zájmu - je přirozený jev, viditelný i u zvířat. Naprosto běžné. Muž si neuvědomuje. Chová se, jak mu velí instinkty. Když má ženu jistou (když si to myslí, když se jí nabaží,...), poleví. Předtím dělá, co by jinak nedělal a dělat nechtěl (nevědomky), jen aby jí získal. Danost. Fakt. Nic osobního. Takže doufám. Že tentokrát už poslední šance, kterou dávám příslušníkům mužského rodu. Poslední vyvolený. Jestli to neklapne, hodlám do dalšího vztahu vstoupit jedině se ženou.

__________________________________________________________________________________________________________

23.10. To mě mohlo napadnout. Dát si k posteli sklenici vody. A nemusela jsem v noci vstávat. Pak trpět kuřáckým kašlem. A zírat do stropu. Myšlenky jsou klidné. Ale to nevyspání a mrtvolná celodenní únava. Vyčerpávající boj. A neměla bych si nikde kromě "naší" hospody dávat salát. Protože salát je často jen x listů a vlastně nic víc. Tentokrát ještě promíchaných s rukolou. Fuj. Nemám ráda výrazné chutě. A bramborový placky? Proč se to tak vůbec jmenuje? Vždyť je to jen samá mouka. A sklenice je cítit jarem. Br, ten dnešní oběd. Poprvé v novém bytě vyzkoušet napuštěnou vanu. Bylinkový sáček a stupidní časopis. To je panečku relax. Jen si dopředu musím koupelnu vytopit přímotopem. Stejně se cítím vyčerpaná. I psychicky. Pořád jen něco řeším. Buď sama, nebo to po mně vyžaduje M. Kterej chce rozebírat každý můj smutný pohled. A pořád řešíme moje nebo jeho splíny. Nebo se hádáme. A kde je něco veselého? Něco nabíjejícího. Něco na čem se dá nabrat energie a zrelaxovat? Je potřeba řešit věci v klidu. Protože pořád budou nějaké věci.
_________________________________________________________________________________________________________

24.10. M. mluví ze spaní a já se lekám. A pak další probuzení. Opilci pod oknem hlaholí. Nespím. A zas mě přepadají strachy. To, že na světě není bezpečně. A že když si mě někdo vyhlídne v noci při cestě domů, nezmůžu nic. Nálada souvisí se spánkem. Spánek souvisí se světlem. A to bylo jasný. Že když jsem vinou nahovno garnýže přišla o závěsy, budu vzhůru už před půl osmou. V plánu cesta do Říčan. A sbírání hub. Hned ve vlaku potkáváme LČ. Jedna náhoda za druhou. Doufám, že na příští poradě se nebude přede všema vyptávat. Už jsem tak dlouho nebyla na houbách. Že si ani nejsem jistá. Jestli dokážu rozpoznat lišky. Na slunci je nádherně teplo. V lese chladněji. V hospodě U Kozla točí fajnovou dvanáctku Konráda. A už bych měla někomu prodat svůj podnikatelský záměr. Když nemám programátorské schopnosti. A když mají česnečku s uzeninou/slaninou/šunkou, měli by to rovnou napsat. Tak cibulačku. A pizzu napůl. M. střílí zombíky. Já se snažím číst kuchařku, ale spíš si mesenžruju s A. Společné usínání. A jedna čárka za povedený den.

__________________________________________________________________________________________________________

25.10. Vstávám se sluncem. Dalo by se říct. A vyznělo by to líp než, že kurva nedokážu spát, když je venku světlo. Dnes mám z neznámého důvodu dobrou náladu. A psycholožka si myslí, že to je v pořádku? Pro mě i pro moje okolí? Asi zase maniodepresivní období. V mánii (té mojí) je život super. Vyhlídky do budoucna super. A chce se mi tolik věcí. Že nevím co dřív. A dokonce mám po dlouhý době chuť poslouchat doma muziku. Nové cd Vychcaných knedlíků. Deprese nebývá silná v tom, že by se mi nic nechtělo a nic mě nebavilo. Jen vyhlídky jsou nejčernější možné. Všechno je špatně a ze všeho mám strach. Dneska mánie trvá. S menšími výkyvy k normálu. Celý den. Navzdory odpoledni strávenému v nákupním centru Harfa. Čokoládový festival. Ochutnávky dýňového rizota s bílou čokoládou. A čokoládového zákusku s řepou. A nákupy u stánků. A nákupy za razítka na soutěžní kartičku. Radost z toho, že mám pár drobností na Vánoce. A trochu sladkého v bříšku. Jen škoda, že jsme nic nevyhráli. Zato M. si koupil mikinu. A ještě jsme si zašli na véču k Vietnamcům. A když se vám zdá, že je málo adrenalinu, můžete si zkusit udělat těhotenský test. Přecijen bolesti prsou nejsou nic běžného. A mohly by být mylně považovány za jasný symptom. (Kecaj prsa nebo kecá test?) Dělám koláž. M. je aktivní. Staví skříň, opravuje garnýž (hurá!!) a stihne toho za dobu tvorby mé koláže opravdu spoustu. Koláž má téma: dopis otci. Moje očekávání týkající se očekávání psycholožky. Hlavně žádné postavy. Žádný otec. Žádná já. A přijde mi tak nějak samozřejmé, že tentokrát tvořím na výšku. Nemám žádný připravený nápad. Automaty v žádném z časopisů zvěčněny nejsou. A leták s alkoholem taky není po ruce. A tudíž se mi ani nechce. Požaduji základní podkladový atmosférický obrázek. A pak prostě drobnosti. Co mi přijdou pod ruku. A ono se nachází tak nějak samo. Všechno se dává do souvislostí. Stačí se chvíli soustředit. A najít časopis Chvilka pro tebe. Ve kterém se soutěží o peníze. Obrázky z původních prvních dojmů mění plynule své významy. Závěsy z Möbelixu tvoří oponu za životem, který se předstírá navenek. Rubikova kostka jako hlavolam. Složitost, únava a bezvýchodnost. Ruiny všeho, paneláková či tovární šeď, rozpadlost, nefunkčnost a červené znamení Zastav. Soudní jednání. Divadlo s kašpárkem, kterým se ostatní musí škodolibě bavit. Značka symbolizující rádoby standard, normalitu a běžnost nerozluštitelná. Zakrytá výhrůžkami a tušeným nebezpečím. Stařecká ruka odevzdaně nabízející. Mladistvá ruka pod hladinou. Marně snažící se cokoliv uchopit. O cokoliv se zachytit. Ve tmě čím dál neviditelnější. Další čárka za pěkný den. Zvláštní. Nikdy jsem nečetla nic o tom, že generalizovaná úzkostná porucha může mít přívlastek maniodepresivní. Asi jsem ojediněle se vyskytující případ.

__________________________________________________________________________________________________________

Nikdo nechce ke mně do kanálu
Nikdo nechce se mnou žít



 

1 člověk ohodnotil tento článek.

Komentáře

1 Čerf Čerf | E-mail | Web | 30. října 2015 v 19:19 | Reagovat

Řekl bych, že tvé "modré" prohlášení vyvolá mezi tvými ctiteli paniku a zvýší návštěvnost na informačních webových stránkách klinik zabývajících se změnou pohlaví :-).

2 Beatricia Beatricia | Web | 30. října 2015 v 21:19 | Reagovat

Nemůžu se někdy doma cítit líp než v hospodě? Odpověď: Všude dobře, tak co doma? Doma lidé nejvíc umírají. V hospodě nikoliv. :-D

3 paralelnisvet paralelnisvet | E-mail | Web | 30. října 2015 v 22:55 | Reagovat

Jojo, být matka, to se musíš naučit myslet na hovor půlkou mozku a druhou hlídat. Docela skill :)
Já se přiznám, že to *mít se ráda* pořád nechápu. Ono je to asi směšný, ale já nějak nechápu, jak se to dělá a jak to vypadá správě. U většiny věcí víš, jak mají vypadat. U takovýho pocitu vůbec. Přijde prozření?

Troufalé tvrzení, s tou ženou, Bludičkko!
Koláž otec je výživná. A odpovídající.
Jen nevíme,jak to dopadlo s M. Tři dny se tam vešly.

4 bludickka bludickka | 2. listopadu 2015 v 13:41 | Reagovat

[1]: Já nemám ctitele ani ctitelky, takže si myslím, že kliniky si mnout prsty nemusí :)

[2]: Umřít v hospodě by mohlo být lepší, no :)

[3]: Škoda, že už si nepamatuju, jaké tohle bylo, když jsem hlídala malou ségru. Já nevím. Možná si to každý představuje jinak. Nejspíš. Já to vidím tak, že mám pro sebe pochopení, toleruju se, beru se i se svýma chybama (to neznamená, že mi nevadí), považuju se za dobrýho člověka, neopovrhuju sebou a když udělám něco špatně, tak se nezatracuju, atp. zkrátka :)
M. čekají další vyšetření. Zatím nic hrozného, ale ještě se musí počkat, co se zjistí pak...

5 stuprum stuprum | Web | 6. listopadu 2015 v 13:12 | Reagovat

Je těžké dospět, když měl člověk nešťastné dětství. :)

6 May May | Web | 6. listopadu 2015 v 21:07 | Reagovat

"Samota co nebolí, ale nabíjí".. jo. Samota je úžasnej spojenec. Ale pošli ho pryč na pár vteřin a strávíš dlouhý měsíce získáváním ho zpátky na svou stranu.

7 Van Vendy Van Vendy | Web | 8. listopadu 2015 v 18:19 | Reagovat

Nahoru dolů nahoru nahoru dolů dolů dolů nahoru. Jako na houpačce. Je dobré, že vnímáš i ty momenty, které se podaří. Zaujal mě ten dřevěný tentonoc pro kočky. Zaujaly mě všechny fotky a asi nejvíc ta koláž. Při čtení, jak jsi ji vyráběla, jsem zjistila, že bych asi skončila na prázdném papíře. Jsi dobrá, že máš takové nápady a koláž svým způsobem je čitelná a dává smysl.

8 Bev Bev | E-mail | Web | 9. listopadu 2015 v 14:58 | Reagovat

To je přímo gejzír rozličných myšlenek a postřehů. Moc se mi líbí, jak vysvětluješ jednotlivé prvky koláže. Taky nějak nerozumím současnému kultu sobeckosti - aspoň mně to tak připadá, kdy se opakovaně dočítám, že je třeba nejen se mít rád(a), ale stavět své zájmy a celkově sám sebe nade vše ostatní.  Prostě být sobec a prý je pak člověk šťastnější. Nějak si to neumím představit a ani nevím, jestli bych to chtěla. Mně to přijde jako výzva k zlhostejnění.
Jinak ochutnáváš velmi neobvyklá jídla, dýňové rizoto s bílou čokoládou, páni, to je zajímavá kombinace a může to být dobré.:)

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama